Vladislav II. je v českém i maďarském dějepisectví již několik staletí vnímán jako naprosto nekompetentní panovník. Bližší pohled na osobnost i politické schopnosti jagellonského krále ale ukazuje, že jde o částečně zkreslený obraz.
Začněme srovnáním historiografické tradice, jež obklopuje dva po sobě jdoucí krále, Matyáše Korvína a Vladislava II. První byl ve své době nahlížen jako tyran, jehož zbytečné války zbídačovaly zemi. Smutek po jeho smrti tak spíše než pocity ztráty vyvolávaly boje o následnictví a s nimi spojená občanská válka. Oproti tomu šestadvacet let trvající vláda Vladislava II. představovala dlouho nepoznané období míru, takže král, který se záměrně vyhýbal válečným konfliktům s jinými křesťanskými zeměmi, zanechal svému nástupci vzkvétající království, byť žijící ve stínu osmanské hrozby. V polovině 16. století se nicméně národní historické vědomí pootočilo a hledělo nyní na Matyášovu vládu s nostalgií – a naopak s opovržením na údajně slabého Vladislava. Najít důvody této proměny není těžké: porážka ze strany Osmanské říše v bitvě u Moháče v roce 1526 znamenala konec středověkého Uherského království. Smrt mladého krále Ludvíka uvrhla zemi do občanské války, která vyvrcholila rozdělením království na tři části, z nichž jedna se nacházela pod tureckou nadvládou. V této tíživé situaci byla rostoucí úcta k Matyášovi, jenž prošel vítězně řadou konfliktů, pochopitelná, stejně jako názor, že slabost Jagellonců a permanentní rozepře mezi šlechtou a panovníkem zapříčinily moháčskou katastrofu se všemi jejími důsledky. Rovněž habsburská propaganda podporovala negativní obraz Jagellonců a účelově svalovala vinu za aktuální problémy na své bezprostřední předchůdce na trůnu. Moderní historiografie v 19. století toto pojetí ještě posílila, když krále Matyáše začala uctívat jako národního hrdinu, oproti „cizím“ Jagelloncům, jejichž vláda byla nahlížena se stále rostoucím opovržením.
...