„Chlape, takys slíbil, že napíšeš kritiku povídek, tak napiš. Já Ti zas něco přivezu, až přijedu do Prahy. Stal jsem se už dost slavnej, hodně lidí vo mně ví,“ psal v červnu 1950 Josef Škvorecký z Náchoda příteli Dorůžkovi. Přestože mu do té doby nevyšla ani jediná kniha, známý již tou dobou opravdu byl, tedy alespoň v určitých kruzích...
Josef Škvorecký měl již tehdy napsaná leckterá z děl, která ho později proslavila, a za sebou měl také úspěšný pokus o průnik do literárního světa prostřednictvím studentské literární soutěže. Muselo však uběhnout ještě dlouhých sedm let, než se jeho prózy začaly objevovat na stránkách literárních časopisů. A to přesto, že mezi pražskými intelektuály kolovaly v první polovině padesátých let nejméně dva jeho romány a spolu s nimi i mnoho povídek. Sám o tom v souvislosti se slavnou prvotinou řekl: Zbabělce jsem nechal ležet v šupleti skoro deset let, protože jsem politicky nebyl tak naivní, abych nevěděl, že v letech po dokončení rukopisu – nejhorší stalinská léta – mi to nikdo nevydá. Předpoklad to byl nepochybně správný, žádné nakladatelství by v první polovině padesátých let jazzové prózy psané podobným jazykem nevydalo. Patrně by je však nezakázal cenzor – k němu by se totiž s největší pravděpodobností vůbec nedostaly.
...