Schopnost dodržet dané slovo je právem považována za jeden ze základních povahových rysů slušného člověka. Každý však ví, že to není nic jednoduchého, zvláště když jde o slovo na léta dopředu.
A je-li to slovo stále platné, či takové, že se k němu budou pro poznání i posilu obracet i příští pokolení (J. Fojtík), jde o vztah, který může být dvojsečný. A právě tak můžeme pohlédnout na jeden z nejpozoruhodnějších pokusů interpretovat události a následky Pražského jara 1968, kterým byl oficiální výklad předložený domácí i světové veřejnosti vedením KSČ v prosinci 1970 ve známém Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Nikoliv pro jeho dost ubohý obsah, ale pro význam, který mu do vínku vložili jeho autoři a který se neustále pokoušeli připomínat. Poučení totiž nebylo jen hloupou analýzou událostí, ale mělo být i prorockým hlasem o tom, kam vede zahrávání si s určitými věcmi, ústup z marxisticko-leninských pozic. Tak se veřejně prezentovalo a slovy člena západoněmecké komunistické strany Bernarda Hartmanna z roku 1985 patřilo k nejvýznamnějším dokumentům komunistického hnutí. A dle jeho bulharského kolegy Stojana Karadžova mělo význam pro celé mezinárodní socialistické a dělnické hnutí.
...