Veřejné zdraví a veřejná morálka představují dvě hlavní osy, kolem nichž se točily diskuse o usměrňování prostituce v habsburské monarchii na konci 19. a na začátku 20. století.
Tyto diskuse dobře odrážejí dobové chápání sexuality a vztahů mezi pohlavími; prostitutka se v nich jeví jako pod dohledem registrované individuum vydělené ze společnosti, jehož chování se vymyká společenským pravidlům. Soudobá historiografie se již delší dobu zajímá o jeden zajímavý aspekt vývoje meziválečného Československa, který spočívá v zachování velkého množství zákonů a byrokratických opatření habsburské monarchie, z nichž některé pocházely ještě z období 50. let 19. století. Současné výzkumy totiž ukazují, že jak úřední dohled nad prostitutkami – a ženami podezřelými z prostituce –, tak důvody pro tento dohled byly v posledních letech mocnářství a v prvních letech republiky shodné.
POVOLÁNÍ: PROSTITUTKA Rakouská praxe „tolerované“ prostituce vycházela ze zákona z 24. května 1885, který povoloval výkon živnosti prostitutkám, jež se dobrovolně podrobují policejní kontrole. Zároveň však kriminalizoval pokoutnou prostituci, vykonávanou bez policejní registrace. Legální prostitutky vybavené zdravotními knížkami a podstupující pravidelné lékařské prohlídky, byly vykázány do „tolerovaných“ veřejných domů. Tyto podniky byly z hygienických a morálních důvodů situovány do zadních uliček obcí a měst daleko od rušných veřejných prostranství. Pozdější vývoj umožnil vykonávat řemeslo také „nezávislým“ prostitutkám, které pracovaly individuálně v policií schválených bytech. Policisté, kteří dohlíželi na to, aby se prostitutky nezdržovaly „na očích“ veřejnosti, byli při této regulaci schopni postupovat velmi diskrétně. Tolerované nevěstince mimo jiné napomáhaly udržovat bojeschopnost armády a chránily prostitutky před kuplíři. Systém státem kontrolované prostituce vyvolával ideologické rozpory mezi těmi, kdo si od něj slibovali ochranu společnosti před pohlavními chorobami, a těmi, kdo v něm viděli „nutné zlo“ uspokojující mužské „tělesné pudy“. Kromě hlavních zemských center a expandujících průmyslových měst, jako byly Ostrava či Plzeň, fungovaly veřejné domy, z nichž některé zaměstnávaly méně než deset prostitutek, i v menších a středních městech, zvláště v těch, které hostily vojenské posádky, tedy například v Českých Budějovicích, Kutné Hoře, Liberci a Olomouci. Praxe policejního dohledu nad prostitucí byla samozřejmě jiná v menších městech, kde policisté osobně znali příslušné aktéry, a ve velkých, anonymních městech s jejich početnou, neustále se měnící populací. Některá města, jako například Karlovy Vary a další lázeňská střediska, nevěstince zcela zakázala, a to i v sousedících obcích. V Karlových Varech přesto působily jednotlivé prostitutky, které se – zvláště během sezóny, kdy populace těchto měst prudce vzrůstala – registrovaly jako lázeňští hosté a své služby mužským hostům poskytovaly jako „doplněk“ k léčebným procedurám. Když však místní úřady odhalily pravý důvod pobytu těchto žen, podrobily je policejní a lékařské kontrole. Mnozí veřejní činitelé v českých zemích argumentovali tím, že regulované nevěstince jsou nejlepším prostředkem ochrany veřejné morálky i veřejného zdraví. Tvrdili, že nevěstince pod dohledem představují nejlepší způsob, jak dostat prostituci z ulic. V malých městech bylo mnohem těžší provozovat prostituci potají. Ze záznamů venkovských úředníků vyplývá, že pokoutnou prostituci provozovaly servírky, tovární dělnice a ženy ve složité sociální situaci, a to zvláště v létě. Ještě před rozšířením antibiotik se řada lidí obávala šíření pohlavních chorob právě prostřednictvím prostituce. K prevenci tak sloužily pravidelné lékařské prohlídky, které prostitutky musely podstupovat. V Plzni se toto nařízení vztahovalo i na pouliční „šlapky“ a servírky, které si prostitucí jen příležitostně přivydělávaly. V jiných městech se už na přelomu století ozývaly hlasy volající po přísném dohledu nad všemi ženami podezřelými z prostituce a předjímající tak praxi běžnou v období první světové války. Na rozdíl od okolních oblastí Moravy a Slezska se v Ostravě a jejím okolí nedařilo prostituci efektivně regulovat. V tomto etnicky smíšeném průmyslovém regionu, kde žilo na malém prostoru natěsnáno kolem 140 000 lidí, koexistovala divoká a regulovaná prostituce v mravně i hygienicky neutěšených podmínkách. Za důvod označují dobová svědectví vysokou koncentraci cizího, neusazeného, špatně vzdělaného a „nekulturního“ proletariátu. V první dekádě 20. století se o Ostravě mluvilo jako o městě, ve kterém slouží jako bordel každá druhá hospoda. Ve stejné době prohlašoval T. G. Masaryk ve svých univerzitních přednáškách, že prostituce není ani přirozeným zlem, ani sociálním potřebou, ale spíše špatností, kterou musí společnost potírat. Zatímco jeho přívrženci připravovali cestu k postavení veškeré prostituce mimo zákon v poválečné první republice, mnozí místní úředníci charakterizovali prostitutky jako nutné zlo, které, je-li podrobeno dostatečné kontrole, nepředstavuje pro společnost vážnější hrozbu. Tento postoj, značně rozšířený mezi provinčními byrokraty, byl často doprovázen názorem, že mužský sexuální pud je nepotlačitelný a že uspokojení fyziologických potřeb muže je nezbytné pro jeho zdraví. Působí-li tedy (mužské) instinkty silněji než požadavky na slušnost a mravnost, je nutné považovat prostituci za nutné zlo, a jako taková musí být spíše regulována než zakazována. Pokud úředníci potírali veřejné domy ve svých obcích, nedělali tak nutně proto, že by souhlasili s Masarykovým pojetím prostituce. Na základě svých zkušeností z policejních razií a inspekcí v Praze a Jablonci nad Nisou, charakterizoval jeden z těchto úředníků muže, kteří navštěvovali nevěstince, jako notorické zpustlíky, postižené dědičnou chorobou, starce a nezralé chlapce. Na základě těchto zkušeností odmítl autor tohoto svědectví veřejné domy jako nutné zlo a podporoval jejich uzavření. Obecně však většina úředníků prosazovala kontrolovanou prostituci jako menší zlo ve srovnání s jejím úplným zákazem. Někteří z nich se zastávali stávajícího systému regulace a snažili se ho vylepšit na základě svých zkušeností. Vyskytly se návrhy na zvýšení ochrany prostitutek prostřednictvím přísného dohledu nad kuplíři a poskytnutím vlastního pokoje každé registrované prostitutce. Ochrana společnosti měla být zvýšena okamžitým vyloučením z regulovaného „systému“ všech nezletilých adeptek a těch, u nichž lékařská prohlídka konstatovala panenství. Jak už bylo zmíněno, velký důraz se kladl na pravidelný dohled lékaře a na vytlačení prostitutek z rušných částí měst. Tento systém nebyl za monarchie nikdy zrušen. Je samozřejmé, že mnozí z těch, kterých se regulovaná prostituce týkala, využívali rétoriku, která prohlašovala tolerované veřejné domy za formu prostituce nejlépe chránící veřejné zdraví a veřejnou morálku.
ZA BOJESCHOPNOU ARMÁDU Zdravotní aspekt měl zvláštní důležitost pro habsburskou armádu, jejíž hlavním zájmem byla bojeschopnost vojáků a veřejná morálka ji zajímala jen do té míry, pokud ovlivňovala sílu a postavení armády. Protože armádní důstojníci většinou zastávali názor, že vojáci se bez služeb prostitutek neobejdou, usilovali o přísnou kontrolu jejich zdraví, aby chránili své muže před venerickými chorobami. Tato snaha byla tím pochopitelnější, že rozšíření těchto nemocí bylo na počátku 20. století v rakousko-uherské armádě zjevně větší než v mnoha jiných evropských armádách. Armádní velitelé se obávali nebezpečí, které infekce rodičů představovala pro budoucí generace vojáků, a poukazovali na souvislost v armádě tehdy velmi rozšířené neurastenie a mužské impotence s chronickou urinární kapavkou. Zatímco mnozí důstojníci vinili z rozšiřování pohlavních nemocí v armádě prostitutky, jiní byli společně s odborníky na tuto problematiku naopak přesvědčeni, že vojenská posádka ve městě prostě přítomnost nevěstinců vyžaduje. Tvrdili, že zákaz regulované prostituce by vedl k ještě většímu zlu: k neregulované prostituci v soukromých domech. Obavy ze šíření venerických chorob v armádě hrály zvláště významnou roli během první světové války, kdy zájem armádního velení o prevenci pohlavních nemocí rapidně vzrostl. Existovala i možnost, že by se snad vojáci mohli nechat dobrovolně nakazit, aby unikli službě na frontě. Armádní velení nejen opakovaně nabádalo civilní úřady k přísnému lékařskému a policejnímu dohledu nad prostitutkami, ale dokonce často spolupracovalo s místními úředníky na preventivních opatřeních. Rozmanité podoby získávaly pokusy samotných armádních představitelů vystopovat zdroje pohlavní nákazy. Když byla u vojáků zjištěna infekce, byli v některých případech vyslýcháni a museli podepsat protokol o tom, kde a jak zřejmě k nákaze došlo. V Ostravě začalo velení domobrany už v prosinci 1914 vyšetřovat vojáky bezprostředně před a po návratu z dovolené. Důvodem bylo podezření, že někteří ženatí vojáci se mohli nakazit od svých manželek a snoubenek, jejichž morálka jako „slaměných vdov“ nebyla vždycky bez poskvrny. Toto podezření nebylo zřejmě zcela neopodstatněné, jak dokládají například poválečné zprávy o provozování pokoutné prostituce v Plzni a dalších městech. Z korespondence mezi vojenskými a civilními úřady nicméně také vyplývá, že někteří vojáci zdroj své nákazy prostě nedokázali určit. Někteří z nich se mohli nakazit už po cestě domů z fronty, například když si chtěli ukrátit dlouhou chvíli při čekání na vlak. Civilní správa za armádními snahami nijak nezaostávala. Moravský místodržitel vydal nařízení, které vyzývalo všechny představitele veřejné správy k důslednému potírání „divoké“ prostituce. Měly být prováděny intenzivnější inspekce, výslechy a pravidelné prohlídky všech registrovaných i neregistrovaných prostitutek, cizí osoby ženského pohlaví, které budily podezření, že by mohly tajně poskytovat sexuální služby, měly být vypovězeny z obce a infikované ženy měly být nuceně hospitalizovány v nemocnicích. Toto nařízení zohledňovalo zdraví prostitutek jen do té míry, pokud mělo vliv na zdraví vojáků. Zvýšená poptávka po službách prostitutek měla v některých městech za následek vyšší riziko nákazy také v registrovaných nevěstincích. Například v Olomouci úřady po roce 1914 upozorňovaly na to, že počet registrovaných veřejných domů a v nich pracujících prostitutek je příliš nízký. Před válkou zde působilo 28 registrovaných prostitutek. I když byla vojenská posádka po vypuknutí války výrazně posílena, počet prostitutek se zvýšil pouze na 35. Jak informují policejní zprávy, obrovský nárůst poptávky po sexuálních službách způsobil, že jedna prostitutka mohla mít až 25 klientů za noc. Už v prvních měsících války přijalo vojenské velitelství v Olomouci, konfrontované s rostoucím počtem svých vojáků nakažených pohlavními chorobami, rozsáhlá opatření, aby omezilo šíření nákazy. Kromě osvětové práce, charakterizované hesly jako Všechny prostitutky na ulicích jsou nakažené nebo Zdržet se pohlavního styku nebolí, byly stanoveny také tresty za nepoužití preventivních prostředků. Po konzultaci s vojenskými úřady rozšířila i civilní správa arzenál preventivních opatření. Na jaře 1915 městská rada striktně omezila zaměstnávání číšnic. Stávající číšnice se musely dobrovolně podrobit měsíčním lékařských prohlídkám, aby se prokázalo, zda netrpí nějakou infekční, odpudivou nemocí. Obdobný problém s narůstajícím počtem vojáků infikovaných pohlavními chorobami nastal krátce po vypuknutí války také v Karlových Varech. Místní armádní velení proto v listopadu 1915 vyzvalo městskou radu, aby zpřísnila dohled nad prostitutkami. Vojenští představitelé určili jako zdroj nákazy pokojské z hotelů v Karlových Varech a okolí, které si údajně pronajímaly hotelové pokoje od hodiny, aby v nich poskytovaly sexuální služby. Město na armádní intervenci reagovalo zostřenou kontrolou nočních klubů Moulin Rouge a Apollo Casino, nacházejících se v sousedních Nových Tuhnicích, a také zvýšením četnosti lékařských prohlídek. Ve svém tažení proti pohlavním chorobám vymýšleli vojenští velitelé stále nové – často kreativní – metody, jak kontrolovat poskytování sexuálních služeb. V březnu 1916 doporučilo vojenské velitelství v Liberci, aby dveře do pokojů prostitutek v městských veřejných domech, z nichž se mnohé nacházely v blízkosti vojenských kasáren, byly jasně očíslované a označené jménem prostitutky, která v daném pokojíku pracovala. Tak měl být voják, který se nakazil pohlavní nemocí, schopen snadno identifikovat zdroj nákazy. Ostrava přišla s podobným plánem: místní policie vybavila každý nevěstinec tabulkami odlišné barvy. Každá prostitutka měla dostat vlastní tabulku. Na vyžádání musela dále vystavit každému vojenskému „hostovi“ potvrzení, které si měl uschovat. Brzy na to navrhl převzít tuto ostravskou praxi posádkový velitel v Olomouci.
ZA REPUBLIKY Zásahy armády do regulování prostituce, které pokračovaly v prvních letech meziválečného období, náleží k méně probádaným příkladům historické kontinuity mezi habsburskou monarchií a Československou republikou. Spolupráce mezi armádou a civilní sférou při dohledu nad prostitutkami a ženami podezřelými z prostituce pokračovala i po válce na příkaz ústřední vlády rodícího se československého státu. V reakci na nařízení z Prahy vytvořila vojenská a civilní správa v Liberci inspekční tým kontrolující sanitární prostředí v místních nevěstincích. Armádní členové tohoto týmu, k nimž patřil vojenský lékař, zástupce posádky a vedoucí vojenské policie, se měli zvláště soustředit na obecné hygienické podmínky. Po roce 1918 také mravnostní policie pokračovala v registraci prostitutek a kontinuitu s praxí za monarchie vykazují rovněž snahy o uvalení nucených zdravotních podmínek na ženy s pochybnou pověstí. Například v lednu 1921 liberecká policie požadovala gynekologickou prohlídku u šedesáti místních žen. Brzy se začaly objevovat návrhy na celostátní zrušení veřejných domů v Československu. Už v srpnu 1919 se šířily zvěsti, že ministerstvo vnitra plánuje k 15. září téhož roku zavřít všechny nevěstince na území Československa. Zastánci systému regulované prostituce reagovali na tyto dohady s úžasem až zděšením. 30. září 1919 vystoupily národně socialistické poslankyně parlamentu Luisa Landová-Štychová a Fráňa Zemínová s návrhem, který požadoval zavření tolerovaných veřejných domů, přísná opatření k potlačení pokoutné prostituce a povinnost ohlásit úřadům léčení venerických chorob. Dále tento návrh počítal s pravidelnými prohlídkami všech hotelů a se jmenováním zvláštních policejních inspektorů, kteří by dohlíželi na zdraví a mravy. Přestože tento návrh nebyl přijat a tolerované nevěstince nebyly uzavřeny, 10. října 1919 ohlásil velitel pražské mravnostní policie denní i noční prohlídky hotelů a soukromých ubytoven s cílem získat úplné seznamy hostů a přehled o působení kuplířů a pasáků. Tato evidence měla být součástí příprav na plánované uzavření veřejných domů a podobných podniků. Některé nevěstince v severních Čechách se dostaly pod tlak místních úřadů ještě z jiných důvodů. Liberečtí radní přišli s návrhem využít budovy veřejných domů, kterých bylo podle jejich soudu ve městě příliš mnoho, ke zmírnění poválečného nedostatku bytů. Radnice dokonce přišla s nabídkou, že některé z těchto budov odkoupí. A mnozí majitelé byli ochotni své podniky prodat, pokud by jim město garantovalo jiné zdroje příjmu udělením koncesí na prodej kávy nebo lihovin. V lednu 1920 si statistický úřad vyžádal od obcí informace o místních prostitutkách. Podrobné dotazníky zjišťovaly jejich rodinný stav, náboženství, dobu, po kterou vykonávaly svou živnost, a původní povolání, pokud nějaké měly. Šlo o podobné otázky, které kladly už c. a k. úřady při registraci prostitutek. Z odpovědí liberecké radnice víme, že mnoho žen začalo s prostitucí během války nebo po jejím skončení, což koreluje se zprávami z jiných míst bývalé monarchie o zvýšení počtu registrovaných prostitutek v důsledku zvýšené poptávky během války, včetně zlomkovitých dokladů o tom, že některé z nově registrovaných prostitutek zřejmě pocházely ze středních vrstev. V listopadu 1921 vydalo ministerstvo veřejného zdraví a tělesné výchovy nařízení, které vycházelo z obecně přijímaného názoru, že válečná zkušenost prokázala, že pohlavní choroby se šíří primárně prostřednictvím mimomanželských styků a že hlavními viníky jsou prostitutky. Na základě toho nařízení požadovalo přísnější dohled nad prostitucí. Podobně jako rakouské výnosy z roku 1915 a 1916, které nabádaly k přísnějšímu postupu v prevenci venerických nemocí, nařizovalo československé ministerstvo intenzivnější dohled nad prostitutkami a zavedení zvláště přísných opatření v oblastech s vojenskými posádkami. Při provádění těchto opatření měli spolupracovat lékaři, obce, veřejné nemocnice a další zainteresované subjekty. Kromě přísnějšího dohledu nad registrovanými prostitutkami některé obce přistoupily i k vyhoštění bývalých prostitutek, které opustily veřejné domy, ale nebyly schopny prokázat, že se „polepšily“. I toto opatření má svůj předobraz v předválečném období. Stejně jako c. a k. armáda v minulém období, se i armáda nového československého státu obávala šíření pohlavních nemocí, které ohrožovaly její bojeschopnost. Na rozdíl od předválečné praxe v Předlitavsku, která v určité míře tolerovala individuální registrovanou prostituci mimo veřejné domy, se po válce v nástupnických zemích prosadil přísnější režim, podle kterého musely všechny registrované prostitutky působit výhradně za zdmi regulovaných veřejných domů. Československo se ze stejných důvodů vydalo cestou úplného zrušení registrované prostituce. Po bouřlivých diskusích schválil československý parlament 11. července 1922 zákon číslo 241 O potírání pohlavních nemocí, který vycházel z návrhu již zmíněné skupiny kolem poslankyň Landové-Štychové a Zemínové. Druhá část tohoto zákona zrušila existující systém regulovaných veřejných domů a souvisejících opatření, včetně policejního dohledu a zdravotních knížek. § 14 zakázal jak veřejné domy, tak kuplířství. Nový zákon trestal prostituci pouze tehdy, pokud osoba – muž či žena – při jejím výkonu budila veřejné pohoršení. § 20 zaváděl přísnější tresty, včetně pokut a vězení, v případech, kdy byly tyto prohřešky spáchány profesionálním způsobem. V návaznosti na praxi, která se vyvinula v posledním období habsburské monarchie, kriminalizoval tento zákon ohrožování zdraví veřejnosti prostřednictvím rozšiřování pohlavních chorob. Místo policie měla mírnější přestupky proti zákonu řešit politická správa, závažnější prohřešky pak trestaly soudy. Každý, kdo z nedbalosti vystavil jinou osobu nebezpečí infekce venerickou chorobou, se dopustil přestupku, za který mu hrozila pokuta nebo vězení, zatímco spáchal-li někdo tento čin vědomě, dopustil se trestného činu, za který mu rovněž hrozilo odnětí svobody. Zákon se snažil částečně zmírnit některé nechvalně známé postupy související s lékařským dohledem nad prostitucí, které se uplatňovaly za monarchie. Osoba infikovaná pohlavní chorobou, která odmítla léčení, mohla být i nyní k léčbě přinucena a každý, kdo o své vůli přerušil léčbu, mohl být přinucen k lékařské prohlídce, ale lékaři nesměli v případě venerických nemocí nabízet svoje služby způsobem, který by příliš zasahoval do soukromí pacientů. Rozhodnutí zavřít všechny veřejné domy záhy vyvolalo vlnu kritiky, a to nejen z řad majitelů těchto podniků, kteří přišli o výnosnou živnost, ale také ze strany těch, kteří očekávali přesné instrukce, jak toto uzavření provést a čím nahradit mravnostní policii. Protože tyto praktické instrukce nebyly poskytnuty, praxe s registrací prostitutek v některých městech pokračovala i potom, co zmíněný zákon vstoupil v platnost. Kritici zákona následně na jedné straně poukazovali na přetrvávající fungování veřejných domů, na druhé straně na skutečnost, že nový zákon nepřispívá k řešení problému prostituce o nic víc než systém její regulace, který nahradil. Znovu se objevily hlasy o nutném zlu a o tom, že uzavření veřejných domů nutně přivodí častější výskyt pokoutné prostituce, a tím i větší riziko šíření pohlavních chorob. Spolupráce mezi armádou a policií při identifikaci, zatýkání a nucených prohlídkách žen podezřelých z prostituce a pokračující orientace na prostitutky jako zdroj venerických nemocí dokládá v přístupu k prostituci zcela zjevnou kontinuitu mezi monarchií a první republikou. Tato kontinuita vyplývala ze stejných postojů vůči sexualitě, které v období posledních let Rakousko-Uherska a prvních let Československé republiky neprodělaly žádné zásadní změny. Přeložil Josef BOČEK
LITERATURA K. Černý, „Prostituce na počátku století“, Kuděj 1 (2001), 60–66; E. Francová – S. Klečáková, Prostituce v Kutné Hoře na přelomu 19. a 20. století ve světle soudobé legislativy, Bakalářská práce, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2003; K. J. Jušek, Auf der Suche nach der Verlorenen: Die Prostitutionsdebatten im Wien der Jahrhundertwende, Wien 1994; M. Lenderová, Chytila patrola aneb Prostituce za Rakouska i republiky, Praha 2002; M. Myška, Kněžky Venušiny aneb z historie prostituce v průmyslovém velkoměstě, Ostrava 2006.
Nancy M. WINGFIELDOVÁ, profesorka historie na Northern Illinois University. Zabývá se kulturními dějinami habsburské monarchie v 19. a 20. století.