Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Jiná láska

Aktuální číslo

Akademický ráj v kolébce humanismu

Akademický ráj v kolébce humanismu

Evropský univerzitní institut ve Florencii
Michal Bobek — Zuzana Loubetová

Téma evropské integrace vyvolává polemiku o nutnosti či zbytečnosti celoevropské spolupráce. Tato otázka se od konce druhé světové války neustále potácela mezi vůlí posílit „evropského ducha“ a zajistit tak mír a ekonomickou prosperitu a neochotou národních vlád vzdát se svých pravomocí.

Jednou z oblastí, kde evropská integrace přinesla konkrétní výsledky, je vzdělání. Díky výměnným pobytům Erasmus se univerzity postupně „poevropšťují“. Výsledkem tohoto procesu je také Evropský univerzitní institut ve Florencii (EUI). Evropa tak má svoji univerzitu, která svou kosmopolitností připomíná středověká centra vzdělanosti. U nás je tento Institut téměř neznámý – rozhodně o něm nesní všichni proevropsky naladění vědci. V blízké budoucnosti by také čeští studenti měli získat možnost doktorandského výzkumu na Institutu. EUI můžeme dnes považovat za příklad evropské spolupráce hodný následování. Jeho vznik v roce 1976 byl však výsledkem dvacetiletých tahanic mezi členskými státy Evropského hospodářského společenství. První zmínky o evropské univerzitě se objevily již na konci 40. let 20. století: hlavní propagátoři myšlenky evropské integrace již tehdy uvažovali o založení nového prestižního centra vědy a výzkumu. Kultura a vzdělanost tak měly přinést po skončení druhé světové války svůj díl ke sjednocení Evropy. I výběr místa symbolizoval význam nové instituce: zvolena byla Florencie, kolébka renesance a humanismu. Genius loci vystihl italský prezident Giovanni Leone při slavnostním otevření EUI: přirovnal ho k velkým středověkým univerzitám – Boloni, Salamance či Paříži, kde se setkávali studenti a profesoři z celé Evropy, aby přispěli k vytvoření společných civilizačních hodnot. Právě Itálie byla místem, kde od 11. století vznikaly první „světské univerzity“ jako protiváha církevních institucí. Tyto pokusy byly následovány vlnou zakládání nových univerzit, z nichž se stala mezinárodní centra vzdělání. Tak vzniklo v Paříži centrum teologie, kam jezdili studenti a profesoři z celé Evropy. Univerzity byly nezávislé na politické moci, čímž byla zajištěna evropská duchovní jednota v období politických a náboženských rozbrojů. Bylo však možné vrátit se k tomuto modelu po druhé světové válce a vytvořit univerzitu, která by přispěla k evropské jednotě? TĚŽKÉ ZAČÁTKY Po roce 1945 se proevropské návrhy společné vzdělávací politiky omezily na rozšíření programu tehdejších univerzit o předměty s evropským zaměřením. Vytvoření zcela nové evropské univerzity či udělení tohoto statusu jedné z existujících totiž odmítali sami představitelé Evropského hnutí, například Denis de Rougemont. Tato myšlenka se zdála příliš nebezpečná. Jedinou úspěšnou iniciativou v tomto směru bylo založení College of Europe na haagském kongresu roku 1948. V 50. letech se dostala tato otázka znovu na pořad dne: první evropské instituce načrtly obrysy budoucí evropské spolupráce. Bylo třeba vychovat novou generaci Evropanů schopných řídit tyto instituce. Vzhledem k ambicióznosti a nákladnosti celého projektu se společné financování všemi zúčastněnými státy jevilo jako logické řešení. Národní univerzity však vytáhly do boje za obranu národních zájmů a opět se klonily k politicky přijatelnější variantě: vytvoření institutů pro evropská studia v rámci již existujících univerzit. Ve srovnání s projektem nové evropské univerzity bylo jejich jednoznačnou výhodou geografické rozptýlení těchto center evropského myšlení do několika zemí. Prvním konkrétním krokem k pozdějšímu otevření EUI byl vznik Euratomu v roce 1957. Devátý článek jeho zakládací smlouvy počítal s vytvořením ústavu či školy na mezinárodní úrovni, jejímž úkolem by bylo především vzdělávání odborníků v technických a přírodních vědách. O konkrétní podobě univerzity začali vzápětí jednat představitelé šesti zemí tehdejšího EHS. Jejich představy se však lišily: Němci, Italové a Lucemburčané si představovali zcela samostatnou univerzitu nabízející široký výběr studijních programů čerstvým maturantům. Francouzi se naopak chtěli striktně držet smlouvy Euratomu a vytvořit Institut nukleárních studií. Belgičané se zase báli konkurence jejich nově otevřenému College of Europe. Další brzdou byly obavy, aby evropská univerzita nevytvořila kulturní bariéru mezi státy EHS a zbytkem Evropy. Neshody tak znovu odsunuly realizaci tohoto ambiciózního plánu. Idea evropské univerzity měla od počátku jednoho neochvějného zastánce – italskou vládu. Ta si roku 1960 vybojovala, že sídlem evropské univerzity bude Florencie. Ve stejné době byla idea evropské univerzity schválena komisí Euratomu. Krize evropské integrace, která trvala po celá šedesátá léta, však zmrazila na další desetiletí dialog o prohloubení kulturní spolupráce. Otázka evropské univerzity byla znovu opatrně otevřena až na jaře 1970. Studentská hnutí z roku 1968 vyžadující reformu vzdělání a demise generála de Gaulla o rok později znovu vytvořily příznivou atmosféru pro další jednání. Hlavním iniciátorem byla opět italská vláda. V září 1968 zveřejnila memorandum, kde si kladla za cíl vytvořit instituci, která by se vyrovnala prestižní Harvard School of Business a vychovávala by vedoucí pracovníky evropských podniků. Dokument zakládající EUI byl podepsán v dubnu 1972. Ve srovnání původního grandiózního projektu univerzity s programem od prvního do třetího cyklu pro několik tisíc studentů byl však výsledek velmi skromný: v listopadu 1976 zde nastoupily do prvního ročníku pouhé tři desítky doktorandů. Vznik Institutu provázely neustálé zvraty, které odrážely těžkosti evropské spolupráce v politické oblasti. Navzdory těmto těžkým začátkům je dnes EUI školou, která uděluje největší počet doktorských titulů v oblasti humanitních a sociálních věd v Evropě.

INSTITUT DNES Hlavní budovou Institutu je starý klášter v kopcích nad Florencií. Institut se dělí na čtyři ústavy: politických a společenských věd, historie, ekonomie a práva. Samostatnou jednotkou jsou Historické archívy Evropské unie. Dnešní EUI tvoří padesát profesorů, více jak šest set studentů a třináct budov. V roce 2006 nastoupilo do doktorandského studia 139 studentů ze 37 zemí světa. Hlavním cílem jejich čtyřletého studia je napsání disertační práce, která je originálním přínosem v daném oboru. Pro každý ročník jsou předepsány určité požadavky, které jsou podmínkou pro postup do dalšího ročníku. Vědecká činnost je podporována skvělou infrastrukturou a knihovnou. Každý doktorand má přidělené finanční prostředky pro výzkum v terénu, účast na konferencích a cestovní náklady. Přibližně 70% absolventů EUI je činných v akademické sféře, následují mezinárodní organizace (10%), soukromý sektor (13%) a veřejná správa (7%). Typově se však jedná o nadnárodní akademiky se značnou mírou profesní mobility, kteří často nepůsobí v zemi svého původu. Pozice profesora EUI je oproti jiným vysokoškolským institucím v Evropě dost odlišná. Na jednu stranu se jedná o profesory, kteří v podstatě nemají žádné studenty, kterým by měli přednášet. Nemusí se zabývat ničím, co na klasických univerzitách spotřebuje značnou část jejich času a energie: příprava výuky, přednášky a semináře, příprava a oprava zkoušek apod. Jejich jedinou povinností je školit doktorandy, kterých má jeden profesor mezi deseti a dvaceti, a vést v rámci prvního a druhého trimestru jeden vědecký seminář (tedy dvě vyučovací hodiny týdně). Jedná se o typ profesorského nebe: minimum závazků v oblasti výuky a maximum času na vlastní práci a výzkum. Na druhé straně je ale pozice profesora na Institutu časově omezena smlouvou na dobu určitou (v první fázi na čtyři nebo pět let), která může být jednou prodloužena, aniž by ale celková doba pobytu profesora na Institutu přesáhla osm let. Může to vypadat, že podmínky jsou zde horší než na jiných univerzitách, tato výměna je však zdrojem dynamismu a intelektuální obnovy, zdůrazňuje prezident Institutu Yves Mény.

NABÍDKA STIPENDIÍ Fellow je univerzální označení pro vědeckého pracovníka, který již dosáhl titulu Ph.D., věnuje se nicméně dalšímu výzkumu. Institut nabízí množství různých typů fellowships. Například stipendium Fernand Braudel Senior Fellowships je určeno pro již etablované akademiky či nejvýznačnější právníky z praxe, kteří se chtějí na několik měsíců či maximálně na rok ponořit do nerušeného bádání. Délka trvání je tři až deset měsíců, žádosti o tento typ stipendia jsou přijímány dvakrát do roka. Jean Monnet Fellowships je program spravovaný Centrem Roberta Schumana pro pokročilá studia. Každoročně je vypisováno 15 až 20 stipendií pro začínající akademiky – jedním z kritérií je, že od složení disertační zkoušky kandidáta neuplynulo v okamžiku zahájení pobytu na EUI více než sedm let. Délka trvání stipendia je jeden rok. Max Weber Fellowships je speciální postdoktorandský stipendijní program, který byl zřízen v roce 2006 a je financován Evropskou komisí. Je určen pro čerstvé držitele titulu Ph.D.; při zahájení stipendijního pobytu nesmí od okamžiku obdržení doktorátu uplynout více jak pět let. Stipendium má sloužit ke kariérnímu rozvoji budoucích pedagogů a vědců a jeho délka je 12 nebo 24 měsíců. Uchazeči o tato stipendia mohou být jakékoliv národnosti. Krátkodobým způsobem přístupu na Institut a především do jeho kvalitní knihovny je statut návštěvníka. Běžná délka pobytu návštěvníka na Institutu je 2–3 měsíce, maximální pak 10 měsíců. Návštěvník není financován Institutem, ale typicky z různých grantových projektů mobility vysokoškolských pracovníků či domovskou univerzitou návštěvníka. Osoby, které mají buď málo času (řádově týden), či mají zájem pouze o přístup do knihovny EUI, mohou zažádat o jednorázový vstup. Proč si k doktorandskému studiu vybrat Institut, který v Čechách v podstatě nikdo nezná, namísto západních univerzit zvučných jmen?
Institut je skutečnou evropskou univerzitou lidsky, kulturně i jazykově. Italština je dorozumívacím jazykem, některé předměty se vyučují ve francouzštině, ale pouze angličtině rozumí všichni, upřesňuje Yves Mény. Existence „úředního“ jazyka však nebrání paralelnímu životu jazyků jiných: u ranní kávy lze pohovořit německy, ve vědeckém semináři anglicky a francouzsky, u oběda komunikovat lámanou italštinou a k večeru domlouvat schůzku v (ještě lámanější) polštině. To nejevropštější na celém Institutu je způsob, jakým zde žijí v symbióze mladí badatelé z celé Evropy, potvrzuje Jean-Marie Palayret, ředitel archivů EUI. Ještě zajímavějším fenoménem je míšení metodologické a oborové. Všechny země by dnes měly být schopné oprostit se od národního rámce, obhajuje evropský duch Institutu Yves Mény. Fungování Institutu je nastaveno pro doktorandy a od toho se odvíjí celá organizace studia: volný přístup do budov Institutu čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu či existence školky pro ratolesti členů Institutu. Doktorandský výzkum má přídech milé svobody. Absence povinnosti výuky či jakéhokoliv, v našich zeměpisných šířkách častého „zneužívání“ (interních) doktorandů pro různé práce v rámci katedry či fakulty, umožňuje koncentrovat se na vlastní studium a výzkum. To může zahrnovat i doplnění jazykových znalostí: vysokoškolsky vzdělaní rodilí mluvčí zajišťují výuku více než šesti jazyků. Institut díky svému unikátnímu položení umožňuje skloubit výtečnou akademickou kvalitu s příjemným životním prostředím. Krásy Toskánska se však mohou proměnit v nástrahy; historky kolující po EUI vyprávějí o doktorandech z Anglie, kteří se v 80. letech zamilovali do toskánských kopců natolik, že nebyli nikdy schopni dokončit disertaci či z Institutu odejít. Jeden z nich dodnes pracuje na Institutu jako knihovník, druhý vede studentský Bar Fiasco. Kdo a jak se může na Institut hlásit? Rozlišme dvě kategorie zájemců: vědecké pracovníky a zájemce o doktorandské studium. Vědečtí pracovníci se již dnes mohou ucházet o stipendia (fellowships). Ta jsou udělována bez ohledu na národnost kandidáta. Za poslední tři roky se však nezdá, že by tato možnost české (či slovenské) vědecké pracovníky příliš lákala. Situace je problematičtější se zájemci o doktorandské studium. Každá země totiž financuje své studenty. Česká republika, stejně jako třeba Maďarsko či Bulharsko, však doposud neratifikovala Smlouvu o založení EUI. To znamená, že na Institutu v současnosti neexistuje financování (tzv. granty) pro studenty české národnosti. Slovensko ke Smlouvě o EUI přistupuje; slovenští studenti by mohli na Institutu začít studovat již od akademického roku 2008/2009. Také česká situace by se měla změnit. Podle informací poskytnutých autorům z MŠMT vyjádřila Česká republika přání ratifikovat Smlouvu o založení EUI ústy tehdejší ministryně školství Petry Buzkové již v listopadu 2005. Od té doby však probíhají vleklá jednání o přistoupení, která se nyní opět zastavila. Úmyslem české strany je financovat až čtyři nová stipendia pro české studenty každý rok. Na Institutu by proto v budoucnosti mohlo studovat až šestnáct českých studentů zároveň. Podle nejnovějších informací si však budou muset čeští badatelé ještě počkat – pro MŠMT není bohužel vysílání českých studentů do Florencie prioritou. Výběr doktorandů probíhá na národní bázi: počet stipendií financovaných každým státem určuje počet kandidátů, kteří mohou být přijati. Celkový poměr počtu zájemců o studium/počtu přijatých je 1/9. Pro jednotlivé země se však značně liší, což má za následek snížení celkové kvality: dobří kandidáti ze státu, kde je mnoho zájemců, musí být odmítnuti, a namísto toho je přijat slabší kandidát ze státu s méně uchazeči. Řešení tohoto problému je technicky velice jednoduché; politicky však nesmírně obtížné: zrušit národnostní kvóty. Schůdnější cestou je zavést dvoukolový systém přijímání – část doktorandů by byla vybírána v rámci „vnitro-národnostní“ soutěže a další část by byla vystavena volné soutěži. Podobné řešení sice zůstává hudbou budoucnosti, jedná se však o budoucnost nezbytnou: pouze tak bude Institut schopen uchovat své výsadní postavení v soutěži o nejlepší studenty. Jednou ze stinných stránek je reintegrace do akademického světa v zemi původu. Akademické elity některých členských států (Francie, Španělska či Německa) zůstávají uzavřené a při doplňování nových pozic spoléhají na „vlastní“ akademický dorost. Absolventi EUI z těchto členských států proto často hledají uplatnění v jiných evropských státech anebo míří za prací do USA. Americké univerzity dnes znají EUI lépe než ty evropské, zdůrazňuje největší slabinu Institutu Yves Mény. Evropa tedy financuje vzdělání svých nejnadějnějších badatelů, z nichž někteří pak odcházejí do USA.

LITERATURA J.-M. Palayret, A university for Europe: prehistory of the European University Institute in Florence (1948–1976), Rome 1996; S. Kaufmann, Das Europäische Hochschulinstitut: die Florentiner „Europa-Universität“ im Gefüge des europäischen und internationalen Rechts, Berlin 2003.

Michal BOBEK (nar. 1977) je asistentem předsedy Nejvyššího správního soudu a doktorandem na EUI. Zabývá se evropským právem, srovnáním ve veřejném právu a právní teorií.

Zuzana LOUBETOVÁ (nar. 1981) je doktorandkou na Paris I Panthéon--Sorbonne, zabývá se projekty středoevropské federace ve 20. století. Strávila jako „visiting student“ tři měsíce na EUI.

Kontakt

Dějiny a současnost

Náprstkova 272/10
110 00 Praha 1

Kontakty

E-mail
das@nln.cz

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz