Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Odkaz otroctví

Aktuální číslo

Otroctví ve stínu občanské války

Otroctví ve stínu občanské války

Rozhovor s Petrem Matyášem o otroctví a otrokářství v dnešním Súdánu
Libuše Cuhrová

Člověk osobně svobodný si asi moc neumí představit, co se pod pojmem otroctví a otrokářství skrývá. Mohl byste tyto pojmy přiblížit na příkladu Súdánu? Jak vypadá dnešní otrok, otrokyně?

Petr MatyášOtrokářství v Súdánu není ekonomickou institucí jako otroctví v USA před občanskou válkou, podobnosti ale existují v oblasti zacházení s otroky. Hlavní důvod otroctví v dnešním Súdánu je však politický. Otrokářství v této zemi si nelze představit jako nějaký oficiální a pevně organizovaný systém. Spíše se jedná o řadu individuálních vztahů mezi konkrétními otrokáři a otroky.

Většina případů, které zaznamenala Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI), dokládá vznik novodobého otroctví jako důsledek systematického decimování civilního obyvatelstva ve sporném hraničním pásmu mezi severní a jižní částí země za občanské války v letech 1983 až 2005. Vesnice afrických kmenů byly arabskými milicemi vypalovány, úroda zabavena nebo zničena. Muži byli většinou pozabíjeni, ženy a děti odváděny na sever a prodávány do otroctví arabským pánům.

Dnešního otroka si můžeme představit jako člověka, který byl násilím vytržen ze svého přirozeného prostředí, prodělal trauma únosu a ztráty svých nejbližších. V zemi o rozloze pětkrát větší než Francie musel často absolvovat vyčerpávající pochod jen proto, aby se ocitl v nelítostném a nepřátelském prostředí bez naděje na návrat. Velikost Súdánu zde není zdůrazněna zbytečně. Ubohá infrastruktura znemožňuje cestování a kontakt s okolím. Otrok se proto v nepřátelském prostředí nachází v naprosté izolaci a je zcela odkázán na milost a nemilost otrokáře.

Identita zotročených je pošlapána nebo úplně zničena. Majitelé jim vštěpují identitu novou, otroci dostávají arabská jména a jsou násilím nuceni konvertovat k islámu. Jejich každodenní život charakterizuje špatné a bezcitné zacházení, musejí vykonávat práce, jako je nošení dříví a vody, úklid domácnosti, starost o domácí zvířata apod. Jsou vystaveni rasovým a náboženským urážkám. Za neuposlechnutí rozkazu nebo nesplnění úkolu hrozí otrokům tvrdé bití, často s trvalými následky. Ženy jsou sexuálně zneužívány a mnohé z nich otěhotní. Některé jsou dokonce donuceny podstoupit rituál ženské obřízky. Sexuální násilí se ale nevyhýbá ani chlapcům. Chlapce také otrokáři posílali do koránských škol nebo do výcvikových vojenských táborů, aby později bojovali proti vlastním lidem. Ani těm, kteří se z otroctví dostanou, strasti nekončí. Musejí se vyrovnat s fyzickými a psychickými následky utrpení a ne všem se podaří nalézt své rodiny.

Bavíme se o konkrétní zemi, Súdánu. Jsou i jiné africké země, ve kterých je problém otroctví rozšířen či alespoň zaznamenán? Dalo by se nějak zobecnit, proč právě zde k této formě násilí dochází? Souvisí tento problém s etnickou a náboženskou růzností v oblasti Sahelu či celé subsaharské Afriky a také s její historií?

Kromě Súdánu se podobný typ otroctví vyskytuje například také v Mauritánii, Nigeru nebo Mali. Pokud bych se měl pokusit o určité zobecnění, předložil bych tři teze. První souvisí se střetáváním arabsko-muslimského elementu s černými Afričany, vyznávajícími tradiční animistická náboženství či křesťanství. Výše zmíněné země charakterizuje převaha muslimů. Setkáváme se s analýzami vysvětlujícími otroctví jakožto přípustnou praxi v islámu, popřípadě jako důsledek přesvědčení o náboženské nadřazenosti, rasismu a pokusů o islamizaci a arabizaci.

Druhá teze chápe otroctví jako součást tradičního soupeření kmenových společenství uvnitř těchto států, ať už o pastviny či vodní zdroje. Jednalo se i o určitou formu řešení místních konfliktů, např.

  • 35 -

reparacemi, únosy nebo braním rukojmích. V současnosti tato zkušenost zůstává zakotvena v některých kmenových společnostech a doposud ovlivňuje vzájemné vztahy.

Třetí teze se zaměřuje na faktor slabé státnosti v Africe. Slabý stát, navíc zmítaný vnitřními konflikty, nedokáže zajistit ochranu svého vlastního obyvatelstva a zákonnosti, takže navzdory dávno přijatým deklaracím nebylo otroctví všude vymýceno a přetrvává dodnes. Přímá souvislost mezi slabou státností a otroctvím však neexistuje. Klima občanské války a nefungujícího státu nicméně výskytu různých forem násilí včetně otroctví napomáhá.

Etnická, kulturní a náboženská odlišnost hrála v Súdánu vždy velkou roli. Jižní část byla za času egyptské nadvlády v 19. století zásobárnou otroků a přírodních zdrojů. Napětí a nedůvěra mezi Araby a kmeny černých Afričanů nebyla překonána ani v období konzervativně-islámského mahdistického státu (1885—1898), kdy pokračovaly předchozí snahy o podrobení jižních částí současného Súdánu. Za britsko-egyptského kondominia v letech 1899—1955 se rozdíly mezi severní a jižní částí země ještě prohloubily. Dekolonizace v Súdánu pak vyústila v krvavou občanskou válku.

Její druhou část (1983—2005) zahájila vzpoura jihosúdánských vojenských jednotek po zrušení autonomie tzv. Jižního regionu a zavedení islámského práva šaría v celé zemi prezidentem Džafarem Nimajrím. Aby porazila jihosúdánské rebely, ozbrojila centrální vláda příslušníky arabských kmenů Riziqat a Miseriya v Dárfúru a Kordofanu. Takto vytvořené milice potom plenily jihosúdánské vesnice a odváděly lidi do otroctví. Motivem centrální vlády bylo zajištění integrity a jednoty státu islamizací a arabizací jižní části země. Vláda využila model dřívějších mezikmenových únosů (braní rukojmích) a uplatnila ho jako válečný prostředek ve velkém měřítku.

I když nynější otroctví v Súdánu souvisí s válečným konfliktem, nelze opomíjet ani tradici rasismu, která ospravedlňuje podřizování černých Afričanů arabským pánům. Například arabský termín "abid" se používá pro označení černocha i otroka. Dalším silným a často přehlíženým faktorem byla politická nadvláda ideologie džihádu. Braní káfirů čili bezvěrců za otroky je starobylou tradicí, která je obsažena v právu šaría. Podle některých interpretací je jak právně, tak morálně přijatelná. Prosazováním radikálního islámu a šaríatských předpisů podnítili političtí vůdci Chartúmu znovuobnovení otroctví.

Súdán je takřka ideálním příkladem slabé státnosti v Africe. Centrální vláda není schopna zajistit bezpečnost vlastního obyvatelstva, dokonce mnohdy sama představuje hlavní zdroj nebezpečí, když vyzbrojuje milice nebo provádí letecké útoky na vesnice. Kmenová společenství se pak musejí spoléhat na pomoc a ochranu více či méně organizovaných ozbrojených skupin, které rozehrávají vlastní politické hry a často páchají stejné zločiny jako vojska centrální vlády nebo milice.

Když už se někdo stane otrokem, jakou má naději, že se jeho situace změní — mohou se z tohoto stavu sami dostat, lze uprchnout? A jakou má šanci uprchlík v Súdánu?

V posledních několika letech se situace v Jižním Súdánu částečně zlepšila. Určité zklidnění a příznivější klima pro návrat uprchlíků přinesla mírová dohoda z roku 2005. Naděje jihosúdánských otroků držených na severu je tak o něco málo větší, než byla v průběhu občanské války. Organizacím lidských práv se po dařilo poukázat na problém otroctví v Súdánu a na základě rozhovorů s osvobozenými získat důležitá svědectví a dokumentaci. V reakci na tyto zprávy došlo hlavně ve Spojených státech k vyvinutí politického tlaku na súdánský režim.

Pokud by se měla měřit šance na návrat domů, má ji uprchlík mnohem větší než otrok, protože řešení uprchlické krize a návrat vysídleného obyvatelstva je jedním z hlavních úkolů, který súdánští politici musejí řešit. Existence otroctví však zůstává předmětem sporu a oficiálně není nijak uznána. Centrální vláda v Chartúmu vždy upřednostňovala termín "únosy" a výskyt otroctví popírala. Koncem devadesátých let sice ustanovila tzv. Výbor pro vymýcení únosů žen a dětí, který zajišťuje návrat malých skupin otroků, jeho činnost však k zásadní mu zlepšení nevedla. Otroctví zůstává tedy skryto a naděje pro zbývající otroky (podle některých odhadů jich jsou desetitisíce) tak může pravděpodobně přijít jen ze strany organizací působících v Súdánu.

  • 36 -

I když existují případy úspěšného útěku z otroctví, častěji se stávalo, že otroci byli za pokus o útěk krutě trestáni nebo dokonce zabíjeni. Šance dostat se z otroctví vlastními silami byla a je velmi malá. Nelze přehlédnout ani faktory nehostinnosti krajiny, extrémních klimatických podmínek, řádění ozbrojených band a velkých vzdáleností mezi venkovskými osadami, které činí případný útěk velmi nebezpečným. Nesnadné a problematické jsou ovšem i organizované přesuny uprchlíků či větších skupin obyvatelstva nákladními automobily nebo jinými způsoby.

Na světě existuje celá řada organizací, které se otroctvím zabývají, mezi nimi právě CSI. Mohl byste popsat mechanismus, jakým pracovníci CSI zachraňují lidi z otroctví?

CSI využívá zkušenosti z půstobení přímo v Súdánu, konkrétně v Bahr al Ghazalu. Problémem otroctví se pracovníci CSI začali zabývat v polovině devadesátých let minulého století. Hlavním předpokladem činnosti bylo navázání pevných kontaktů s vůdci a představiteli dinkských komunit, které se staly terčem nájezdů na otroky. Byla také vytvořena síť súdánských spolupracovníků. Vysvobozování otroků dříve probíhalo výhradně přes arabské prostředníky, kteří za velkého osobního rizika vyhledávali zotročené Jihosúdánce, odkupovali je od otrokářů a přiváděli zpátky do jejich domovských oblastí. V roce 1995 CSI na žádost kmenových vůdců Dinků poprvé finančně podpořila vykoupení několika otroků. Při absenci alternativních řešení v době občanské války se jednalo o jediný možný způsob, jak zotročeným pomoci. Od tohoto způsobu vysvobozování otroků bylo upuštěno na přelomu let 2003—2004 v souvislosti s mírovým procesem a postupným zastavením nájezdů na otroky v regionech jižně od řeky Bahr al'Arab.

V současnosti je hlavním mechanismem podpora činnosti arabsko-dinkských mírových výborů a komisí, které zajišťují repatriaci zotročených. CSI vedle toho motivuje arabské i dinkské představitele ke vzájemné spolupráci poskytováním vakcinačních prostředků pro dobytek pastevců.

Zodpovědní kmenoví zástupci se po vysvobození otroků pokoušejí zajistit jejich kontakt s přeživšími příbuznými. CSI těmto lidem poskytuje tzv. balíčky pro přežití, které obsahují to nejnutnější pro časový úsek mezi vykoupením a návratem do domovského společenství. Navrátilci znovu překonávají velké vzdálenosti a nástrahy přírody. Cesta k normálnímu životu je i po vysvobození z otroctví velmi náročná.

Existuje nějaká možnost, jak toto zastavit, změnit?

Člověk ve střední Evropě může podpořit organizace, které v Súdánu působí a nabízejí pomoc konkrétním jednotlivcům v nouzi. Systémovou změnu však mohou přivodit pouze dobrá politická rozhodnutí a vyvinutí politického tlaku. Hlavním úkolem súdánských představitelů je zajištění trvalého míru v Súdánu a poválečné rekonstrukce. Jedině perspektivní politické řešení může vést ke stabilizování situace a vyřešení uprchlické krize. A samozřejmě i k nastolení lepších podmínek pro vymýcení otroctví. Musí se však počítat s tím, že se jedná o běh na dlouhou trať a že i mírová smlouva je jen prvním z mnoha důležitých kroků, které má Súdán před sebou. Věřme, že ani celostátní volby v roce 2009, ani referendum o budoucnosti Jižního Súdánu v roce 2011 neposlouží jako záminka k další válce.

Rozhovor připravila Libuše CUHROVÁ

SITUACE V SÚDÁNU

V Súdánu probíhala občanská válka téměř nepřetržitě od získání nezávislosti v roce 1955. Ve válkách mezi arabským a muslimským severem a animisticko- křesťanskou jižní částí země, obývanou převážně černými Afričany, se civilní obyvatelstvo stávalo obětí masivního porušování lidských práv. Ve druhé fázi války (1983—2005) došlo i k obnovení otroctví, jakožto jedné z válečných zbraní centrální vlády proti jihosúdánskému obyvatelstvu. Odhaduje se, že jen tato fáze občanské války si vyžádala jeden a půl až dva miliony lidských životů. Od roku 2003 zuří válka v západosúdánském Dárfúru.

Druhá občanská válka byla ukončena podepsáním Komplexní mírové dohody 9. ledna 2005. Dohoda obsahuje ustanovení týkající se rozdělení moci a přírodního bohatství (především ropy). Zřejmě nejdůležitějším přínosem smlouvy je potvrzení autonomie Jižního Súdánu a přechodné šestileté období, po jehož uplynutí bude následovat v roce 2011 referendum o samostatnosti Jižního Súdánu nebo o zachování jednoty země. Podle některých odhadů se i dva a půl roku po podepsání mírové dohody nacházejí v otroctví desetitisíce lidí.

Petr MATYÁŠ se narodil v roce 1979 v Přerově, v letech 1998—2001 pracoval jako dobrovolník v křesťanské komunitě L'Arche ve Velké Británii v Liverpoolu. Od roku 2002 spolupracuje s Křesťanskou mezinárodní solidaritou v České republice (CSI), v září 2006 se zúčastnil humanitární výpravy CSI do Jižního Súdánu. Od roku 2002 je studentem Katedry politologie a evropských studií na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v roce 2007 studoval v Německu na Institutu politické vědy na Friedrich-Schiller-Universität v Jeně.

Kontakt

Dějiny a současnost

Náprstkova 272/10
110 00 Praha 1

Kontakty

E-mail
das@nln.cz

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz