Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Odkaz otroctví

Aktuální číslo

Lukáš KAŠPAR: Český hraný film a filmaři za protektorátu

Lukáš KAŠPAR: Český hraný film a filmaři za protektorátu

Propaganda, kolaborace, rezistence
Tereza DVOŘÁKOVÁ

Mladý historik a novinář Lukáš Kašpar se podle svých vlastních slov pokusil podat „co možná nejucelenější obraz hrané filmové tvorby“ období protektorátu. Výsledek ambiciózního snažení bohužel trpí mnoha obsahovými nedostatky, problematickou metodou a nedostatečnou ediční prací.

Kniha je rozdělena do čtyř tematických bloků: filmová propaganda Třetí říše a protektorátu, kolaborace českých filmařů, jejich rezistence a divácké recepce. Vůbec nejslabší částí knihy je úvodní blok, věnující se říšskému filmu. Autor kompiluje ze zahraniční literatury (přes své tvrzení badatelnu Bundesarchivu v Berlíně ani Koblenzi nikdy nenavštívil) a zjevně většinu filmů, o nichž píše, neviděl (viz nepřesné popisy jejich dějů). Zkreslená je syntéza tematických tendencí říšského filmu. Kašpar se neorientuje v časovém vývoji Goebbelsových teorií (zřejmě nezná ani některé jeho základní texty publikované česky) a naprostý přehled ztrácí ve chvíli, kdy se věnuje institucionálnímu zázemí (ministr Goebbels nezavedl cenzuru — ta samozřejmě již existovala; společnost Ufa nebyla založena v roce 1942, ale v roce 1917 atd.). Část věnující se produkci společnosti Wien-Film je již fundovanější, v celku knihy však žel vyznívá nepatřičně. Stála by za samostatné publikování.

Velikým problémem kapitol věnovaných českému filmu je metoda, kterou Kašpar užívá. Vzhledem k těžko omluvitelné neznalosti nejnovější sekundární literatury (Tim Fauth, Ivan Klimeš aj.) a nedostatku primárních pramenů doby protektorátní autor až na výjimky pracuje především s nespolehlivými zdroji raně poválečného období: archivními dokumenty mimořádných lidových soudů a memoárovou literaturou. Tyto prameny pak většinou nepodrobuje kritice a čtenáři předkládá jako fakta. Nekomentuje ani citace, které obsahují zjevné nepřesnosti. Kapitoly o kolaboraci a rezistenci tak často vyznívají jako nevěrohodný souhrn nevěcných pomluv.

Za eticky problematickou považuji také práci s poznámkovým aparátem, respektive nedostatečné uvádění zdrojů, které v nejednom případě — zvláště palčivě u zatím nevydaných rukopisů diplomových prací — zavdává podezření na záměrný plagiát (kapitola o společnosti Prag-Film, část příloh).

Z výše uvedeného nepřekvapí, že nejzajímavější část knihy je ta, v níž autor nezávisle na pramenech analyzuje samotné filmy. Studie politicky konotovaných tendencí je mnohdy velice inspirativní a nezapře autorovy znalosti z oboru masové komunikace. Někdy však sklouzává k prostému popisu děje. Kvalitu analýzy snižuje také nedostatečná znalost předválečné české kinematografie, jež způsobuje, že autor některé jevy protektorátního filmu přeceňuje. Kupříkladu ruralistické či pracovní motivy by bylo dobré vnímat v kontextu jejich vývoje v prvorepublikovém filmu. Část věnovaná diváctví je přes úvodní proklamaci autora nakonec víceméně omezena na výčet protestů diváků a každodennímu fenoménu chození do kina se věnuje jen okrajově.

Text vychází z disertační práce, obhájené loni v Ústavu českých dějin FF UK. Protože text disertace nebyl dostatečně redakčně zpracován (kritika padá také na hlavu nakladatelství Libri a odpovědného redaktora Jaroslava Richtera), přebral řadu školních formálních prvků pro knihu nevhodných. Čtenář je tak například hned v úvodu nucen projít souhrn prostudované literatury a nakonec se dozví úsměvně vyznívající informaci, že autor shlédl 63 protektorátních filmů. Mnoho událostí je v textu popisováno v různých kapitolách opakovaně a v mnoha případech si tyto informace bez vysvětlení odporují (sic!). Některé kapitoly názvem neodpovídají obsahu. Překvapuje také obrovské množství drobných chyb (ne všechny židy kromě titulní role ve filmu Žid Süß hrál jeden herec; Antonín Máša ve skutečnosti není jen scenáristou, ale také režisérem a dramatikem; Alexander Hackenschmied není režisérem filmu Meshes of the Afternoon atd.). Až trapně v některých případech působí chyby ve jménech (režisér Jan Němec je opakovaně zaměněn za Jiřího Němce aj.) a názvech institucí (Státní ústřední archiv je už dosti dlouho Národní archiv aj.). V textu zůstala také řada překlepů (Anna Letenská nebyla popravena „24. okna 1942“ atd.). Ve výčtu chyb by bylo možno pokračovat ještě dlouho. Vzhledem ke "kvalitě" redakční práce nepřekvapuje, že kniha není opatřena žádoucím jmenným rejstříkem, eventuálně rejstříkem filmů a institucí.

Přes upřímnou snahu a inspirativní pasáže zůstává dílo Lukáše Kašpara na cestě za skutečnou syntézou dění protektorátní kinematografie pozadu. Škoda je to především pro filmovou historii, ale také pro bádání na poli kulturních dějin obecně.

Libri, Praha 2007, 496 s., 490 Kč

Kontakt

Dějiny a současnost

Náprstkova 272/10
110 00 Praha 1

Kontakty

E-mail
das@nln.cz

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz