Můj pobyt v pankrácké věznici skončil po poledni 13. června 1949. Zabalte si svejch pět švestek a vystupte před celu! Za půl hodiny už jsem se stovkami dalších seděl na korbě nákladních dodgek. Když jsme projeli Karlovy Vary směrem na Ostrov, začal nám běhat mráz po zádech: Že by Jáchymov?! – Projeli jsme jakousi silniční uzávěrou a o pět minut později jsme zastavili před krásným koncentrákem, jako vystřiženým z válečných filmů. Dlouho jsme tam stáli venku za dráty a pohlíželi dovnitř, až se v lágru blízko oplocení objevil človíček v kuchařském oblečení a loudavým krokem přešel kolem. My na něho skrz ty dráty: Hele, jaký je to tady? Odpověď zněla nadějně: Kluci, hotová Havaj! Byli jsme ve Vykmanově, prvním, a tudíž ústředním táboře jáchymovského gulagu.
Nepřeháněl trochu s tou Havají?
Ten příměr byl poněkud přehnaný. Optický dojem z té klasicky koncentráčnické scény byl sice deprimující, na druhé straně nás velice potěšilo, když jsme zjistili, že se baráky nezavírají a že po tom dlouhém dřepění v base budeme mít výběh po poměrně prostorném táboře. Na ubikaci nás bylo asi třicet, dvoukavalce, uprostřed dlouhý stůl a lavice, bubínková kamna... Bachaře jsme museli povinně zdravit smekáním, i to měli přesně odkoukané z nacistických koncentráků. Do práce jsme mašírovali směrem k Ostrovu, stavěli jsme sídliště pro civilní dělníky. Krmil jsem míchačku na beton. Byla to práce na vzduchu, počasí nádherné – a první spekulace o možnostech útěků. Západní hranice nebyly dál než nějakých padesát kilometrů, a to svádělo. Také se hned zpočátku několik útěků podařilo. Relativní idylka trvala asi dva týdny. Pak jednou kromě tří normálních nástupů udělali k večeru ještě čtvrtý, mimořádný. Přijeli sovětští bafuňáři z jáchymovských dolů, chodili podél nastoupených muklů, občas někomu ohmatali biceps, a pokud byli spokojeni, vytáhli dotyčného z řady. Připadal jsem si jako na špatném fi lmu o trhu s otroky. Potom začali vyvolávat, že hledají specialisty. Když pořád vyvolávali mehaniky a žádní se nehlásili, soused v řadě mě dloubl do žeber a prohlásil: Vole, pojď, přihlásíme se za důlní zámečníky! Namítal jsem, že ani nevím, kterým směrem se na hadicích utahují závity, ale on mě ujistil, že to se dá naučit za pár dnů a že být specialist je pod ruským komandem rozhodně lepší než házet lopatou. Dal jsem se přesvědčit. Příštího dne nás nacpali na náklaďáky a jelo se na Slavkov. Přistáli jsme v táboře Prokop.
...