Soudní proces, který vedl v roce 2000 David Irving proti Deborah Lipstadtové a jejímu nakladateli kvůli knize Popírání holocaustu, poutal ve své době zájem řady evropských médií. Vedly se plamenné diskuze nejen o faktické podstatě této kauzy, nýbrž také o dalších tématech, která souvisela s bádáním o systematickém vyhlazování Židů ve druhé světové válce i následným založením státu Izrael. Kontroverzní autor knih o druhé světové válce David Irving totiž obvinil historičku Deborah Lipstadtovou, že se dopustila urážky na cti, když ho ve své práci označila za jednoho z popíračů holocaustu. Americká historička židovského původu měla před soudem též obhájit své tvrzení, že David Irving zacházel s historickými prameny jako falzifikátor a manipulátor, který překrucoval jejich obsah za účelem potvrzení vlastních tezí. V publikaci Lži o Hitlerovi se českému čtenáři dostává do rukou reflexe vlastního procesu, jeho pozadí a rozbor klíčových argumentů z pera jednoho z přímých účastníků. Richard J. Evans, známý historik specializující se na dějiny nacistického Německa, v něm vystupoval jako soudní znalec najatý obhajobou. Jeho hlavním úkolem byl rozbor Irvingova díla, přičemž měl doložit zmíněné manipulace a posoudit, zda se jednalo o nahodilé omyly a úpravy, nebo o systematický záměr s cílem vytvořit podklady pro své teze. Na základě podrobného zkoumání, jež nezahrnovalo pouze Irvingovy knihy, ale rovněž audio- a videozáznamy, korespondenci, deníkové zápisy a další materiály, sestavil Richard J. Evans více než šestisetstránkový posudek. Klíčová témata a sporné body, na něž se v této práci zaměřil, pak zpřístupnil v knize Lži o Hitlerovi. Nesledoval v ní tedy průběh samotného procesu, nýbrž představil vlastní metodický postup, zkoumané otázky, dosažené výsledky a konečně jejich konfrontaci s Irvingovými stanovisky přímo při soudním přelíčení. Za stěžejní přitom považoval čtyři témata. Jednalo se o postoj Adolfa Hitlera k Židům v letech 1924–1939, vztah nacistického vůdce ke „konečnému řešení“, Irvingovo stanovisko k popírání holocaustu a líčení následků bombardování Drážďan Spojenci v únoru 1945. Při rozboru Irvingových knih dokládal Evans přesvědčivě, jak výrazně se přístup tohoto autora odlišoval od ustálených metod historikova řemesla. Na řadě příkladů jasně prokázal, že Irving sice často proklamoval dodržování objektivity a zásad odborné historické práce, avšak ve skutečnosti se od těchto pozic výrazně odchyloval. Ve snaze vzbudit zájem o svou osobu a dílo nejrůznějším způsobem pozměňoval zjištěná fakta a sporné teze prezentoval jako průkazně zjištěné skutečnosti. K oblíbeným strategiím patřilo opomíjení dosud vydaných vědeckých prací (až na selektivně určené výjimky) a zdůrazňovaná orientace na primární prameny. Richard J. Evans však jasně prokázal, že mnohé z těchto pramenů Irving záměrně měnil jak po obsahové stránce, tak z hlediska interpretace. Stejně svévolně zacházel s jejich autenticitou. Zpochybňoval ji u těch pramenů, které odporovaly jeho tezím, v opačných případech opět zatvrzele hájil pravost některých dokumentů i přes zjevné protidůkazy. Mezi další manipulativní přístupy náleželo přikládání rozdílné závažnosti zdrojům téže úrovně. Například poválečná svědectví přeživších z koncentračních táborů byla popírána, zatímco poválečné výpovědi osob z Hitlerova okolí byly označovány za průkazné. Při samotném soudním procesu, kterému byla v knize věnována samostatná kapitola, se zřetelně prokázala Irvingova nejistota z hlediska argumentace historické i právní. Publicista se sice sebevědomě nenechal zastupovat advokáty, avšak postupně byl nucen řadu svých tvrzení odvolat či zpochybnit. Jeho reputace tak utrpěla značnou újmu, a také jeho snaha stylizovat se do role „mučedníka“ či „obětního beránka“ na pozorné účastníky přelíčení příliš nezapůsobila. Evans se nicméně obával, že celkový dojem z procesu nemusel vyznít v Irvingův neprospěch tak jednoznačně. V poslední kapitole své knihy se zaměřil na média, která vytvořila specifický obraz tohoto soudního jednání, a vdechla mu tím pomyslný druhý život. Novináři, kteří se vlastního procesu neúčastnili vůbec či pouze krátce, mnohdy zkreslovali základní skutečnosti. Řada z nich například „prohodila“ role účastníků, takže z Davida Irvinga se stal obžalovaný a z Deborah Lipstadtové žalobce. Rozsáhlá diskuze se dále vedla o rozsahu a limitech svobody slova, o existenci či neexistenci holocaustu jako takového, jeho politického zneužívání (na jedné straně popírání, na druhé opomíjení utrpení jiných obětí nacistického režimu) či o relevanci historického bádání. Rozměr procesu se z uvedených důvodů výrazně rozšířil nad rámec vlastního přelíčení, přičemž často vyvolával nejistotu a pochybnosti. Není tudíž lehké zodpovědět otázku, zda zmíněný soudní spor vyzněl z hlediska historického bádání a diskuze o něm pozitivně, nebo se naopak stal kontraproduktivním. Brilantní práce Richarda J. Evanse představuje nejen svědectví o konkrétním procesu, nýbrž klade historikům i laikům řadu otázek, jež svou závažností a nadčasovostí zůstávají stále aktuální. Jedná se o publikaci, kterou ocení zvláště ti, kteří se chtějí dozvědět více o dějinách třetí říše a jejich reflexi v soudobé společnosti. Zaujme však také zájemce o odbornou historickou práci a její aspekty v širších souvislostech.
Přeložila Jana Hejná, Slovart, Praha 2011, 320 s., 399 Kč