Je to krásná „těžká“ kniha velkého formátu (váží čtyři kilogramy); kolektivní práce desítek kompetentních autorů z akademických, univerzitních, muzejních a památkových ústavů, a úctyhodný editorský výkon. V jistém slova smyslu je vyvrcholením „rožmberského roku“, který proběhl u příležitosti čtyřsetletého výročí smrti posledního mužského člena rodu Petra Voka roku 1611. Konalo se několik velkých výstav (Praha, Český Krumlov) spojených s vědeckými konferencemi a publikacemi, a tak se nabízela možnost pokusit se o shrnutí, jež by bylo obrazem současného „stavu vědění“ o legendárním panském rodu, jeho významu v dějinách střední Evropy, českého státu, národa a kultury. Redakce si zřejmě uvědomila, že složení autorského kolektivu a téma samotné poskytují možnost vytvořit dílo, jež by reprezentovalo současné české dějepisectví středověku a první fáze raného novověku, jakož i současnou knižní kulturu. Iniciativa vyšla z odborného pracoviště Památkového ústavu v Českých Budějovicích, který pak nesl hlavní tíži práce na edici této knihy a její skvělé obrazové dokumentace (662 ilustrací). Odbornou záštitu přijal Jaroslav Pánek, renomovaný historik v dějinách raného novověku a autor úspěšných publikací o osobnostech a světě posledních Rožmberků. Grafické úpravy se ujal D. Dědek, na výběru dokumentů se podílela také E. Fučíková. V této krátké úvaze nelze psát jmenovitě o každém členu kolektivu, což autoři jistě pochopí. Chtěl bych se pouze pokusit naznačit význam a místo této publikace a podobných textových a obrazových knih v současné historiografii a popularizaci historického poznání. „Rožmberkové“ jsou především vděčným tématem pro tzv. „nové dějepisectví“, které vzniklo v polovině minulého století ve Francii, rozšířilo badatelské pole historiografie od politiky na všechny složky života člověka a společnosti a usilovalo o „totální“ dějiny. Vědecká historie se otevřela tématům a metodám jiných společenských věd a přitom si udržela ve společenských vědách syntetizující funkci; ostatní vědy přijaly její nezbytnost jako stálé memento historické podmíněnosti vzniku i trvání každého historického faktu i jeho interpretace. Rožmberský svět má pro takové zkoumání a jeho vizualizaci ideální předpoklady bohatstvím svých archivů a dochovaných architektonických, uměleckých a hmotných památek. Kniha o rožmberském světě má dobře promyšlenou strukturu a rozdělení na časové a tematické kapitoly. Osou výkladu časových etap jsou biografie významných osobností rodu erbu růže od Vítka, přes Záviše z Falkenštejna, Oldřicha II. (aktér husitské revoluce) po poslední Rožmberky Viléma a Petra Voka. Následují tematické kapitoly o správě rožmberských dominií, jejich financích, hospodářském podnikání (zemědělství, rybníkářství, hornictví), o poddaných, kapitoly o náboženství a církvích, o myšlení, kultuře, umění a životním stylu. Tento postup vyžaduje náročnou redakční úpravu a vědomí celku dějin u jednotlivých autorů. Byl zde překonán dosud převládající model „historického úvodu“ ke kapitolám specialistů. Vše se pohybuje v poli historické podmíněnosti a syntézy. Vznikla vlastně historická encyklopedie rožmberského rodu a domény ve čtivém narativním podání kompetentních autorů. Nové dějepisectví zkoumá a prezentuje jiné dějiny šlechty, než byla její tradiční genealogie a mytologie. Zkoumá šlechtu jako nejvýznamnější privilegovanou a mocnou sociální skupinu středověké a raně novověké společnost usilující o spolusuverenitu ve státě s panovníkem, jako vojenskou i podnikatelskou vrstvu, jejíž mentalita je vyjádřena nejlépe v kulturním a uměleckém mecenátu. Historiografie sleduje její reálné dějiny, ale i mytologizující fantazie a pověsti služebných genealogů se staly vědeckým tématem. Na poznání historiků sice emocionálně založená legenda mnoho nedá, avšak ona sama se stává vděčným předmětem racionálního vědeckého pozání (s. 18). Hlavní zásluhu na tom, že se Rožmberkové stali součástí národní paměti, však mají literatura a umění. Kniha je zasvěceným průvodcem a obrazovou prezentací rožmberských sídel, zámků, měst, kostelů, klášterů, obrazáren, knihoven, sbírek kuriozit a užitkových předmětů, soudobých zámeckých instalací a památkové péče. To je trvalá součást rožmberského dědictví. Další rovinou trvání Rožmberků v národní paměti je však rožmberský mýtus, procházející prostřednictvím umělecké imaginace všemi epochami dějin. Právě této cestě věnuje recenzovaná kniha soustavnou pozornost. Jsou zde studie o Rožmbercích v šlechtické paměti doby baroka, o vztahu k rodu v době, kdy jeho majetek přešel do jiného vlastnictví, i o odrazu v literatuře a divadle 19. a 20. století a na stříbrném plátně. Neustálou renovací procházejí jak rožmberské stavby, tak instalace interiérů. Možná že rožmberský mýtus udržuje paměť ve věku „obrazů“ daleko více než historické věda, nicméně obě tyto kulturní formy doplňují jeden celek paměti, v němž jsou všechny její složky nepostradatelné, jak tato kniha prokazuje. Ostatně sama tato kniha svou jedinečnou dokumentací, typografickou úpravou a úrovní textů není jen vědeckým dílem, nýbrž i estetickým zážitkem. Dokazuje mimo jiné, že historické věda a imaginativní umění od sebe nemají tak daleko, jak se dříve tvrdilo. Některé postupy jsou společné a vzájemně se doplňují. Věda nepřináší konečnou pravdu o skutečnosti a umění ze skutečnosti vychází; obě tyto sféry jsou samy velmi pluralitní a podléhají změnám. Nikdo nemá na pravdu a krásu monopol. Recenzovaná kniha není jedinou publikací o Rožmbercích naznačeného typu. Současně s ní vychází například publikace, která je dílem historiků Jihočeské univerzity a dnes již renomované jihočeské historické školy. Je psaná z poněkud jiného hlediska a zasluhuje samostatnou recenzi. V posledních desetiletích, zejména v polistopadové době, se staly dějiny šlechty snad nejběžnějším tématem historiků starších dob. V akademické, to jest paradigmatické vědě však nejde ani o módu a o službu moci – například konzervativnímu přepsání dějin plebejského, demokratického a republikánského národa – ani o jeho groteskní politický folklor. Badatelský zájem je spojen s povinností historika usilovat o porozumění dějinám a překládat minulost do jazyka současnosti ve snaze přiblížit se k pravdě. Zejména v českých dějinách, kde bylo vytváření moderního státu a národa dlouho existenčním problémem, vykonala česká šlechta v době stavovství, spoluvládou i konkurencí s většinou cizími panovníky dílo, které se v pravém slova smyslu zasloužilo o národ a stát. Platí to především pro „zlatou dobu“ českých dějin od 13. století do bělohorské katastrofy. Právě v této době jsou Rožmberkové snad nejdůležitějším aktérem tohoto dramatu a péčí o jejich dědictví jim splácíme dluh.
Národní památkový ústav, České Budějovice 2011, 752 s., 1590 K