Řekne-li se folklor, leckdo si představí krojované družiny, lidové písně a vymírající lidové zvyky. O tom, že folkloru se daří dobře i v současné společnosti elektronických médií a mobilní komunikace, se veřejnost již nějaký čas snaží přesvědčit Petr Janeček. Tento mladý etnograf vstoupil do širšího povědomí svými sbírkami urbánních legend, pověstí a fám shrnutých do tří svazků Černé sanitky (2006, 2007 a 2008). Názorně v nich ukázal, jak může být současný etnologický výzkum čtenářsky atraktivní, a dokázal zajistit svým knížkám i patřičnou mediální prezentaci. Nyní editorsky připravil svazek čtyř studií, které se zabývají současným folklorem a jeho šířením v prostředí subkultur a malých sociálních skupin. Začněme u poslední z nich. V ní se autoři Martin Heřmanský a Hedvika Novotná zabývají problematikou hudebních subkultur. Hudební styly sjednocující kolem sebe jednotlivé subkultury (metal, punk, techno apod.) vycházejí takřka výhradně z angloamerické kulturní oblasti a české subkultury jsou jakýmisi odnožemi týchž subkultur zahraničních. Lze je tedy zkoumat v nabízející se komparaci s obdobnými kolektivně sdílenými prvky kultury vyskytujícími se po celém (západním) světě. S tím souvisí i existence řady zahraničních odborných studií, z nichž mohou čeští badatelé vycházet. Je samozřejmé, že české prostředí představuje i ve vytváření hudebních subkultur prostředí specifické, a tato specifičnost se stupňuje v případě, že se badatelé zabývají problematikou z předlistopadové doby. Výhradně českým fenoménem je naopak fenomén trampingu. Jan Pohunek se ve své stati odrazil od jeho historického vývoje a zabýval se dále například trampskou symbolikou, předměty denní potřeby, trampskou písní, literární a uměleckou tvorbou, architekturou trampských osad atd. Je jasné, že každá z těchto podkapitol je pouhým stručným souhrnem poznatků s nastíněním možností dalšího výzkumu. I přesto by se v této kapitole mohla asi objevit výraznější zmínka o odkazu, který tramping zanechal některým sportovním odvětvím (např. volejbalu či kanoistice). Úvodní studie má pro čtenářskou veřejnost zřejmě nejuniverzálnější platnost – týká se totiž dětské kultury a dětského folkloru. Dana Bittnerová logicky předpokládá, že jisté zážitky z osobní participace na této kultuře má vlastně každý dospělý. Čtenář si tak může při četbě této statě připomenout například řadu dětských her, na které již dávno pozapomněl a jejichž hlubší význam mu nyní autorka objasňuje. Dozvíme se tedy kupříkladu o typické vlastnosti dětského folkloru – synkretismu –, který znamená současné používání několika typů výrazových prostředků. Seznámíme se ale třeba i s dětskými hračkami coby pozoruhodnými prvky hmotné kultury. Publikace, vytištěná na kvalitním křídovém papíře, přináší čtenáři kromě textu zpracovaného s náležitostmi textu vědeckého i bohatou obrazovou výbavu. Ve všech studiích jsou navíc zařazeny barevně odlišené boxy s konkrétními příklady a ukázkami folkloru. Právě tyto součásti jednotlivých studií činí útlou publikaci atraktivní pro širší veřejnost. Druhým v pořadí a pro autora této anotace osobně nejpřitažlivějším textem je stať Adama Votruby s názvem Kultura vojáků základní služby. Specifikum této oblasti oproti zbylým třem (sub)kulturám tkví v tom, že jde o badatelské území, jehož vývoj je ukončen, neboť základní vojenská služba byla v České republice zrušena v roce 2004. Votruba sám klade těžiště svého výzkumu do osmdesátých let 20. století. Protože jsem měl tu pochybnou čest být právě v té době dva roky členem oné subkultury, nabízí se kritické srovnání studie s vlastními zážitky. Čtenář s obdobnou zkušeností může stejně jako já užasnout nad tím, jak se část života, spjatá jistě s velmi intenzivními zážitky a vzpomínkami, ocitá náhle v roli objektu vědeckého výzkumu a důvěrně známé předměty se mění v muzeální exponáty. Zároveň se takový čtenář může cítit jako terénní výzkumník, který své zkušenosti a závěry poměřuje s materiálem, který shromáždil autor studie. Je třeba říci, že jsem neshledal žádné zásadnější opomenutí nebo dokonce dezinterpretaci v autorem zjištěných a shromážděných poznatcích. Podkapitoly referující o vojenských zvycích a rituálech, projevech hmotné kultury a oděvních zvláštnostech, ústní slovesnosti či vojenském slangu přinášejí výčet fenoménů, kterým byla většina mladých mužů ještě v nedávné době po určitý čas (nedobrovolně) vystavena. Díky již zmíněné kvalitní grafické úpravě knihy si tak může čtenář prohlédnout třeba způsoby vázání vojenských bot, různé druhy rukodělné úpravy metrů, z nichž vojáci odstříhávali centimetry symbolizující dny zbývající do odchodu do civilu, či vojenské bankovky, jejichž číselné hodnoty sloužily témuž účelu. Nepochybně širokou příležitost k výzkumu skýtá slovesná a lingvistická oblast této subkultury. Vždycky mě například fascinovalo, jak jednostranně a hegemonně se do mluvy vojáků základní vojenské služby prosadil jistý vulgární výraz a zcela po dobu vojny nahradil „civilní“, obdobně balastní výraz vole. Tímto fenoménem se Votruba sice nezabývá, zato ale přináší například řadu zkratek, jimiž vojáci šifrovali různé průpovídky. Autor odkazuje i k vojenským pověstem uveřejněným v Janečkově poslední Černé sanitce. I tam bych asi dokázal přispět dosud nepublikovanou pověstí.
Petr Janeček (ed.), Folklor atomového věku. Kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti, Národní muzeum a Fakulta humanitních studií UK, Praha 2011, 136 s., 220 Kč