Návštěvník Vídně by si nyní neměl nechat ujít výstavu, která se koná ve vídeňském městském muzeu pod názvem Angelo Soliman – Ein Afrikaner in Wien im 18. Jahrhundert. Kdo Angelo Soliman vlastně byl? Angelo patřil k početné skupině Hofmohren, černých služebníků evropských raně novověkých panovníků a předních aristokratů, zpravidla zakoupených jako otroci na středomořských tržištích. Svým způsobem představovali vzácnou součást sbírek svých pánů, byli jakýmsi „sběratelským předmětem“, dokládajícím svou exotičností výjimečné postavení pánů v rámci stavovské společnosti. Většinou skončili jako prostí sloužící, řada z nich také v drsném klimatu záhy zemřela, několik jich však udělalo pozoruhodnou kariéru. K těmto šťastným jedincům patřil i Angelo Soliman. Narodil se kolem roku 1721 kdesi v severní Africe, jako dítě byl odveden do otroctví a přes rodinu jakýchsi messinských aristokratů (snad rodinu Sollima) přešel roku 1732 do vlastnictví českého šlechtice Jana Jiřího Kristiána z Lobkowicz, zakladatele hořínsko-mělnické knížecí větve lobkowiczského rodu, v té době guvernéra Sicílie. Po jeho smrti přešel do služeb jiného aristokrata, totiž Josefa Václava knížete z Liechtensteina, s nímž pobýval řadu let jako komorník v jeho vídeňských palácích. Když byl z jeho služeb propuštěn (kvůli utajenému sňatku), několik let žil na předměstí Vídně jako privatista, až se posléze opět vrátil do liechtensteinských služeb, snad jako vychovatel mladého knížete Aloise Josefa. Zemřel roku 1796 ve Vídni jako liechtenstejnský důchodce a jako uznávaný člen vídeňské kulturní elity. Tím překvapivější a smutnější byly jeho posmrtné osudy. Bezprostředně po svém skonu totiž byl na příkaz nejvyšších míst zbaven kůže, která pak byla odborně „vycpána“ a vystavena očím veřejnosti v císařském přírodovědném kabinetu, zárodku dnešního Naturhistorisches Museum jako součást expozice tropického pralesa. Vídeňské veřejnosti, která se setkávala se Solimanem jako s váženým mužem oblečeným do skvostného orientálního oděvu, se tedy po roce 1796 nabízela možnost spatřit jeho preparát v podobě divocha oděného jen do sukénky z pštrosích per, ozdobeného „šperky“ z mušliček a kaménků. Vyvolalo to značný odpor veřejnosti, ostře protestovala také Solimanova dcera, která našla podporu i u vídeňské konsistoře, avšak vše bylo marné. Právě pohnutý „posmrtný“ život našeho Afričana zřejmě začal záhy přitahovat k Angelovi pozornost veřejnosti a vedl ke zrodu jeho „druhého života“. Vyvrcholením oživeného zájmu o nešťastného Afričana je současná výstava. Shromážděné exponáty neilustrují jen Angelův život, ale zasazují jej do dvou širších problémových okruhů. Tím prvním je vnímání Afričanů v evropské, a zejména středoevropské společnosti v raném novověku, dokumentované velmi rozsáhlým souborem mimořádně zajímavých archiválií, exponátů ikonografické povahy i trojrozměrných památek. Exponáty pocházejí většinou z rakouských sbírek, ale i ze zahraničí, například z Londýna, Messiny nebo našeho Mělníka. Dokumentovány jsou i osudy afrických služebníků ve Vídni v 18. století, stejně jako význam osvícenského racionalismu pro formování vědeckých základů moderních rasových teorií. Další okruh exponátů zahrnuje „druhý život“ Angela Solimana a šíře vnímání Afričanů ve vídeňské společnosti 19.–20. století. Upozorňují například na nepřímý vliv Angelova osudu v díle Roberta Musila i jiných spisovatelů, ale připomínají i vytváření různých stereotypů, jako byl „černoušek s šálkem kávy“, proslavený známou Meinlovou reklamou. V závěru výstava za pomoci videozáznamu shromažďuje i výpovědi dnešních vídeňských Afričanů o životních pocitech a zkušenostech v novém domově. Ve vlastní životopisné části pak zaujme zejména bohatý ikonografický materiál včetně několika dochovaných Angelových portrétů, z nichž ten nejznámější vytvořil jihlavský rodák usazený ve Vídni Johann Nepomuk Steiner. K výstavě byl vydán velmi dobře vypravený katalog s několika fundovanými průvodními texty. Připravili jej ředitel muzea Wolfgang Kos a kurátor výstavy Philip Blom. Na přípravě výstavy se významně podílel i nejlepší znalec Angelova života profesor W. Sauer z vídeňské univerzity, který v katalogu podává Solimanův životopis. Českého čtenáře zaujme výstava i katalog hned z několika důvodů. Především proto, že Angelo se zřejmě dostal v doprovodu svých pánů do kontaktu s českými zeměmi, podle K. Pichlerové se dokonce domluvil česky, přičemž zejména jeho působení u Lobkowicze je dosud zahaleno tmou. I výstava k němu přináší jen velmi málo, navíc s mylným tvrzením, že Angelo zřejmě strávil řadu let na Mělníce. A konečně výstava vybízí k zamyšlení, zda by i u nás nebylo možno uspořádat podobnou výstavu, zaměřenou na Afriku a Afričany v českých zemích v raném novověku i později. Dnes totiž bereme přítomnost Afričanů u nás jako samozřejmost a neuvědomujeme si, že naprostá většina našich předků nikdy živého Afričana neviděla a že prvním průlomem do této izolace se stalo teprve osvobození západních Čech americkou armádou roku 1945.
Angelo Soliman – Ein Afrikaner in Wien im 18. Jahrhundert, Wien Museum Karlsplatz, Vídeň 29. 9. 2011–29. 1. 2012