Mánesův obraz z roku 1853 se liší od Ženíškova díla z roku 1884 nejen datem vzniku, ale i mírou dokončení, formátem, veřejným ohlasem a především svým poselstvím. Známější je Ženíškova velká malba určená na výstavu a pro prezentaci před veřejností. Mánes téma zpracoval v komorním formátu a jeho dílo má skicovitý charakter, jehož koncept by se zřejmě ještě při dalším zpracování částečně proměňoval. Základní koncepční rozdílnost obou maleb se pokusíme charakterizovat dvěma póly – pólem hysterie a pólem perverze. Tyto kvality charakterizují rozvrstvení a distribuci moci v moderní době v návaznosti na její sexualizaci. Perverze představuje konstruktivní nástroj mocenského aparátu a lze jí přiřadit k pólu držení moci jakožto reprezentační prostředek či jako mechanismus, který hraje roli v ekonomice moci a umožňuje její přesouvání. Míra přípustnosti perverze se různí a je určována disciplinárním řádem, který ji však víceméně považuje za legální aparát politické či mocenské soutěže. Nejrůznější politické skandály (sex s nezletilými, nevěra, promiskuita atd.) nejsou náhodnými chybami v politickém programu, ale více či méně záměrnými testy a prezentacemi určitého mocenského statusu. Hysterie naproti tomu tvoří jádro raně moderní subjektivity, její politické neukotvenosti, která se rodí v období epistemologických krizí a přelomů. V dobách, kdy ještě není zafixován nový mocenský systém, nachází se politický subjekt v hysterickém stavu potlačování slasti, sebedestrukce a převádění požadavků na fantasmata. Fantasmata, která představují zástupné vize podvědomých obsahů, jsou v hysterii stále zpochybňována a klasifikována jako nedostatečná. Subjekt pak není dostatečně začleněn do mocenských struktur. Naproti tomu perverze umožňuje plné ztotožnění s fantasmatem. Fantasma se v perverzi proměňuje v životní prostor, který dostačuje perverznímu subjektu k uspokojení jeho mocenského začlenění. Hysterický subjekt naproti tomu není zbaven touhy jakožto nenaplnitelé tendence a zásadním způsobem se odchyluje od daných možností mocenské stratifikace, zůstává outsiderem, desocializovaným jedincem, neboť jeho libidinózní fantasmata jsou příliš křehká a stále znovu ztroskotávají v pohybu pochybností.
...