Roky 1988-1989 nejenže přinesly historickou transformaci studené války, jež se vyznačovala bouřlivými reformami v Sovětském svazu a kolapsem jeho říše ve střední a východní Evropě. Byly rovněž svědkem bezprecedentní a zásadní, jakkoli postupnější transformace historiografie studené války jako takové.1) Po dlouhá desetiletí byli američtí a západní badatelé zvyklí při nečastých historických setkáních s jejich kolegy ze sovětského bloku na nudné, sterilní, neproduktivní výměny o historii studené války. Formální prezentace konferenčních účastníků z komunistických států předvídatelně odrážely stranickou linii, obviňovaly Washington a oceňovaly Moskvu, a dokonce i neformální konverzace, jakkoli příležitostně záživnější, mívaly většinou ostře vymezené mantinely. Bystří historikové v SSSR se cíleně vyhýbali politicky citlivým oblastem jako soudobým sovětsko-americkým vztahům či sovětské zahraniční politice, kde by jejich práce byla striktně kontrolována (jak cenzurou, tak autocenzurou), takže ti, kterým bylo umožněno účastnit se diskusí s cizinci či cestovat do zahraničí byli většinou neškodnými a spolehlivými konformisty. A pro případ, že by u kohokoli hrozila odchylka, tak každý věděl, že informátoři a/nebo agenti KGB jen číhají na heretické poznámky či chování; a zničující hlášení může člověka odstřihnout od kýženého povolení cestovat do zahraničí či dokonce i publikovat. Otevřenost tak stěží byla normou; a absurdním svědectvím patrné neplodnosti pokusů získat díky kontaktům se sovětskými kolegy užitečné informace či pohledy na dějiny studené války byl fakt, že nejzdařilejší analýzy kremelského chování z per sovětských badatelů (včetně těch, kteří navštívili Spojené státy v rámci studijních výměn) měly tendenci spoléhat do značné míry na americké zdroje a archivy; ty moskevské zůstávaly neprodyšně uzavřené.2) Existovalo sice několik seriózních ruských analytiků, ale ti byli spíše disidenty nebo polo-disidenty typu nonkonformních bratrů Medvěděvových; a jen hrstka západních či amerických badatelů – William Taubman a Vojtěch Mastný byli statečnými výjimkami v převažující tendenci máchat jen podrážděně rukama nad absencí sovětských archivů a/nebo obtížemi zvládnout ruštinu – disponovala jazykovými a badatelskými schopnostmi, trpělivostí, odbornými znalostmi a zájmem pečlivě se probírat dostupnými komunistickými zdroji a kombinovat je s dalšími důkazy, aby bylo možné vyprodukovat hodnotnou práci o „druhé straně“ studenoválečné historie.3) Tato stať nabízí několik letmých pohledů na to, kterak se banální, nijaká, zatuhlá historiografie začala v letech 1988-89 náhle drolit – uprostřed náznaků a později dramatických důkazů změn v krajině studené války samé.
Říjen 1988: Athény, Ohio
Na konci roku 1988 se Gorbačovova glasnosť stále týkala především vnitřních sovětských záležitostí či historie a sotva se dotkla kontroverzních aspektů zahraniční politiky Kremlu. Mezníky jako přiznání role Moskvy v atentátu na Trockého, tajném protokolu k nacisticko-sovětskému paktu z roku 1939 a katyńském masakru polských důstojníků v roce 1940, vyjádření lítosti nad invazí do Maďarska a Československa a tlakem na Polsko, přiznání, že Stalin dal zelenou ke Korejské válce – to vše bylo věcí budoucnosti. Dokonce i reformní představitelé, novináři a akademici v Moskvě a celém Rusku měli tendenci dotýkat se takových citlivých témat opatrně – poněkud odvážnější byli v pobaltských republikách – a samozřejmě státní archivy KSSS a SSSR zůstávaly zcela mimo dosah nezávislých badatelů, ať už sovětských nebo zahraničních, a byly přístupné jen pro pověřené aparátčíky.
Nicméně intelektuální kvas už byl v plném proudu, neustále se testovaly povolené mantinely a konference v říjnu 1988 nabídla ideální příležitost změřit šíři, do níž nová otevřenost Gorbačovova Sovětského svazu skutečně dovolovala autentický diskurs o historii studené války, tématu do té doby pevně vymezeném stranickým diktátem, a skutečný dialog s americkými kolegy. Onou příležitostí se stala konference o sovětsko-amerických vztazích v letech 1950-55, druhá ze série setkání společně sponzorovaných Mezinárodním výborem pro výzkum a výměnu (IREX), Americkou asociací pro pozvednutí vědy (AAAS) a Sovětskou akademií věd. (První konference se konala v červnu předchozího roku v Moskvě a soustředila se na roky 1945-50.) Konferenci hostil nejprominentnější historik studené války ve Spojených státech Prof. John Lewis Gaddis z Univerzity Ohio, a v tomto klasickém případě „hory přicházející k Mohamedovi“ se několik desítek předních amerických a sovětských historiků vydalo do relativně obskurních Athén v Ohiu, kde si Gaddis (jenž později přesídlil na Yale) tou dobou zřídil svou operační základnu v podobě Ústavu pro soudobé dějiny Univerzity Ohio.4) (Říkalo se, či vtipkovalo, že nejméně jeden z účastníků si zarezervoval letenku do řeckých Athén, až později si uvědomil svou chybu a smutně pak měnil plány i letadla.)
Přestože jsem byl pouhý nízko postavený kandidát doktorátu, měl jsem to štěstí, že jsem byl pozván – jako náhrada za svého školitele a vedoucího disertační práce, nukleárního historika Martina J. Sherwina, autora nejlepší studie o atomové diplomacii v době projektu Manhattan a už také aktivisty v prosazování americko-sovětských akademických výměn, jež by těžily z glasnosti.5) Mezi americkými (a západními) účastníky byly takové postavy jako William Taubman (Amherst), který úzce spolupracoval s Gaddisem na přípravě události, Robert Tucker (Princeton), David Holloway (Stanford), Ernest May (Harvard), Geir Lundestad (Norský Nobelův Institut), Richard Immerman (Temple), William Stueck (Georgia), Thomas Schwartz (tehdy Harvard; nyní Vanderbilt), bývalý činovník Eisenhowerovy administrativy Robert Bowie a také mladá politoložka ze Stanfordu jménem Condoleeza Riceová, tehdy známá svou studií o sovětské invazi do Československa, která při této příležitosti hovořila o spojeneckém managementu NATO a Varšavského paktu. (Schwartz později vtipkoval: ...jak jsem pochopil, že je republikánka, když se večer při večeři nesmála naším vtipům o [viceprezidentu Danu] Quayleovi.6) ) George F. Kennan, otec politiky zadržování komunismu, ve svých 84 letech stále svěží, jenž se zúčastnil i setkání v Moskvě, hovořil tentokrát o historii sovětsko-amerických vztahů. Sověti vyslali některé tváře, jež se později staly velmi známými, ale tehdy byly nové, alespoň pro mě: někteří byli akademičtí pohlaváři, ředitelé institutů jako Alexander Čubarijan z Ústavu všeobecných dějin (IVI), jiní bývalí funkcionáři či diplomaté jako Andrej Ledovskij (druhdy sloužící v Číně), někteří situovaní vědci jako zástupce ředitele IVI Michail Narinskij, germanista Alexej Filitov a specialista na Dálný východ Boris Ivanov.
Nejemblematičtější pro onu rychle se měnící dobu byli tři zástupci z Ústavu pro studium USA a Kanady Sovětské akademie věd (ISKAN), s nimiž jsem se setkal poprvé: Vladimir Pečatnov, zdvořilý, uhlazený představitel ISKAN, tehdy působící na velvyslanectví ve Washingtonu; a dva bystří vlastně ještě mladíci (a Pečatnovovi chráněnci), většině Američanů neznámí, kteří však v nadcházejících letech měli mít obrovský vliv na historii studené války: Vladislav M. Zubok a Konstantin V. Plešakov.7) Stále si pamatuji, jak unešeni jsme byli tím dynamickým duem Zubok a Plešakov – úplně jsme měli pocit, jako bychom sledovali historickou změnu v pohybu, vzpomíná jeden z amerických účastníků.8) Jejich účast nebyla náhodná; později jsem slyšel, že Bill Taubman potkal Zuboka v Moskvě o pár let dříve a – unešený, ale vědomý si hluboko zakořeněné sovětské tradice sestavovat delegace na základě titulů či konexí, spíše než badatelských schopností – trval či přinejmenším silně naléhal na jeho zařazení (Plešakov byl náhrada na poslední chvíli za kolegu, který nemohl jet 9) ).
Pečlivě vyvážené americké a sovětské prezentace na sérii předvídatelných témat (Korejská válka, německý problém, rakouská státní smlouva, závody v jaderném zbrojení, vztahy uvnitř aliancí, ženevská konference atd.) odpovídaly formátu předchozího shromáždění, ale američtí organizátoři a účastníci skutečně věřili v lepší příspěvek ze strany Sovětů, jejichž vystoupení při první konferenci byla vysloveným zklamáním. V naší skupině panuje silný pocit, že sovětské referáty jsou nedostatečné, zaznamenal si do deníku v červnu 1987 v Moskvě jeden z amerických účastníků David Holloway. Kennan očividně řekl [řediteli ISKAN Georgiji] Arbatovovi, že jsou ostudné.10)
I tentokrát postrádaly sovětské referáty jakoukoli archivní oporu (nad rámec západních archivů) pro analýzu kroků Moskvy, nicméně ukazovaly větší otevřenost ve svém stylu a do určité míry i ve své podstatě než bývalá předpisově rigidní ospravedlňování postojů Kremlu. Poté, co si je před zahájením konference přečetl, poznamenal Kennan ke Gaddisovi, že některé z ruských referátů jsou kuriózně rozporuplné ... po určitou dobu postupují podle staré tvrdé linie, poté přesednou na „nové myšlení“, a pak zase zpět.11) První den konference – pátek 7. října – se vyznačoval obecně zdvořilým tónem a aktivní diskusí (po úvodních poznámkách od Gaddise a Čubarijana); Gaddis si o několik dnů později poznamenal do svého deníku, že diskuse byla živá, ale také stále více uvolněná s tím, jak den postupoval.12) Obecně se sovětské prezentace zdály být poněkud více nuancované než v předchozích letech, ale žádná z nich nerozžehla oslavné ohňostroje.
Ty přišly na řadu v sobotu. Když došlo na Korejskou válku, poté co Bill Stueck prezentoval nejnovější zjištění a interpretace západní literatury, předestřel Ledovskij tupě neapologetickou neostalinskou verzi původu války. Při svém drmolení vůbec nezmínil červen 1950, z vypuknutí války obviňoval jen Washington a Soul a samozřejmě neřekl nic o roli Moskvy.°
To už bylo moc pro Ernesta R. Maye. Po více než den byl tón jednání zdvořilý, tento význačný harvardský historik se ale moc nesnažil skrýt své podráždění a rozhořčení. Pokud se nedokážeme shodnout ani na nejzákladnější faktech, zeptal se teď otevřeně, jaký smysl by pak mohly mít diskuse mezi Sověty a Američany o historických událostech? Napůl vážně se nahlas podivoval, zda by neměl požádat sovětské účastníky, aby zvedli ruku ti z nich, kteří věří, že v noci z 24.-25. června 1950 postupovala vojska na sever přes 38. rovnoběžku. May nakonec svým ruským protějškům formálně tuto otázku nepoložil, nicméně jeho výzva byla jasná (a jak je uvedeno dále, zopakoval ji Gaddis).
Tohle byla chvíle, která konečně a viditelně oddělila novou generaci sovětských badatelů na poli studené války od jejich ostražitějších starších kolegů, zabředlých v ortodoxii a stranické disciplíně. Namísto aby poslušně podpořil Ledovského, Vlad Zubok jasně odpověděl, že samozřejmě všichni víme, kdo na koho v červnu 1950 zaútočil a namísto takovýchto hloupostí, jež se týkají zjevných faktů, které všichni seriózní historikové znají a shodnou se na nich, bychom měli přikročit k sofistikovanějším diskusím a debatám. (Jeden z přítomných Američanů, Phil Nash, tehdy Gaddisův doktorand, si poznamenal, že Zubok řekl především: „Všichni víme, co se stalo 25. června 1950, tak už tím dále neztrácejme čas.“ )13)
Gaddis si o několik dnů později zaznamenal tento moment do svého deníku: ...včerejší trend pokračoval, se stále barvitějšími diskusemi, včetně jedné docela dobré dnes ráno o původu Korejské války. Sovětský referát byl přednesen velvyslancem Ledovským a byla to stará stalinistická linie o „útoku“ Jihu na Sever. V tu chvíli jsem se rozhodl být provokativní a zopakovat otázku Ernieho Maye z loňské konference, totiž jak se můžeme kdy poučit z historie, když se nejsme schopni ani shodnout na tom, co se odehrálo. V kontrastu s tím, co následovalo při jednání v Moskvě, kde tato otázka vyvolala jen trapné ticho, tentokrát spíše otevřela stavidla. [Boris] Ivanov to komentoval tak, že už si delší dobu říkal, že sovětské texty na toto téma je třeba revidovat. Myslím, že Plešakov řekl něco podobného, načež vystoupil Zubok a otevřeně prohlásil: „Proč dál chodit kolem horké kaše? Důkazy, že Sever zaútočil na Jih, jsou nevyvratitelné.“ To byl tedy velký průlom.14) Když si o více než dvě desetiletí později přečetl své deníkové záznamy o konferenci, napsal Gaddis v reakci na ně autorovi: Z mého pohledu nejdramatičtější moment, jenž tu není dostatečně zachycený, přišel 8. října, když Vlad učinil své slavné prohlášení, z něhož jak Rusové, tak Američané, kteří tam byli, zalapali po dechu.15)
A takhle na ony události vzpomíná sám Vlad: Pozadí mojí „slavné poznámky“ bylo následující. Tehdy jsem stál v čele neformálního „klubu“, jenž se v Moskvě věnoval „bílým místům“ sovětské historie a kde jsme probírali nacisticko-sovětské protokoly atd. s takovou otevřeností, že řada členů strany, kteří schůzky navštěvovali, se domnívala, že v [kterékoli] chvíli může dovnitř vtrhnout KGB a všechny nás zavřít. Čubarijan pak pozval všechny členy naší delegace do své pracovny a řekl nám – „tentokrát žádná stranická linie, každý řekne, co bude chtít, v duchu glasnosti“. Když jsem sledoval vystoupení Ledovského, přepadla mě netrpělivost až vztek. Nemyslím si, že jsem si uvědomoval význam všech přítomných západních historiků, ale věděl jsem, že to je velmi významné jednání a že mnozí vědci, jejichž knihy jsem dříve čítal ve vymezeném oddělení Knihovny zahraniční literatury v Moskvě, jsou tam osobně přítomni.
Nevybavuji si Ivanovovy a Plešakovovy poznámky. Co mě však dopálilo, byla vyhýbavost všech na sovětské straně. Byla to čirá zbabělost, nikoli přesvědčení – alespoň tehdy jsem si to tak myslel. Můj temperament mě čas od času přiměje vyhrknout, co si myslím (dělal jsem to i při setkáních ISKAN, za přítomnosti Arbatova). Takže tím, co tu sehrálo rozhodující úlohu, byl můj temperament.16) Ona výměna pročistila vzduch.17) Od té chvíle nemohlo být pochyb, že přinejmenším někteří sovětští historikové se cítí dost svobodní na to, aby vyjadřovali své vlastní, idiosynkratické názory, a že jsou připraveni překročit vyčerpané bariéry studené války, aby se zapojili do autentických debat se svými západními kolegy, namísto nervózních pohledů přes rameno a ujišťování se, že každá jejich poznámka odpovídá ideologickým očekáváním. (Svým způsobem Zubokova věcná, ale ohromující intervence, společně s Plešakovovými nezastřenými poznámkami, se na straně přítomných západních historiků setkaly s reakcemi podobnými té, již v roce 1984 vyvolal Michail Gorbačov u Margaret Thatcherové – konečně tu byli sovětští partneři, kteří člověka přivedli k myšlence Můžeme společně pracovat.) Bylo jasné, že glasnosť se rozšířila za hranice domácí sovětské historie, aby zahrnula kontroverzní témata týkající se zahraniční politiky, a to i na ostře sledovaných mezinárodních akademických fórech – a člověk nadále nemohl lehkovážně hovořit či uvažovat o sovětských či ruských historicích studené války kolektivně, nýbrž jen je brát individuálně.
Červen 1989: Moskva, SSSR
Prof. Martin J. Sherwin na Tuftské univerzitě, který sledoval glasnosť z Medfordu v Massachussetts, ale už v jejím rámci organizoval výměny v oblasti jaderné (a tím pádem studenoválečné) historie s Moskevskou státní univerzitou (MGU), byl toho názoru, že athénská konference by měla být doplněna dalším setkáním amerických a sovětských expertů k historii studené války, tentokrát obsazeným prominentními historiky diplomacie poněkud liberálnějšího či „revizionističtějšího“ zaměření, než bylo to předchozí, více mainstreamové setkání. Sherwin, autor knihy A World Destroyed: The Atomic Bomb and the Grand Alliance („Zničený svět: Atomová bomba a Velká aliance“; 1975) byl průkopníkem výuky nukleární historie a založil Centrum historie nukleárního věku a humanitních věd (NAHHC) při Tuftské univerzitě; v roce 1988 zahájil sérii kursů o nukleární historii koordinovanou s MGU, která představila televizní „Spacebridge“ (telemost) v podobě panelové diskuse s vedoucími americkými a sovětskými veterány programů jaderných zbraní, jakož i památnou společnou hodinu na MGU, při níž se sledoval film Stanleyho Kubricka Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb („Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu“), když šlo asi o první promítání této podvratné klasiky v Moskvě. Tyto výměny přinesly Sherwinovi přátelské kontakty se dvěma předními ruskými vědci působícími na ISKAN a vyučujícími na MGU, kteří byli navíc důležitými neformálními proreformními poradci Michaila Gorbačova v nukleárních otázkách, s Jevgenijem Velichovem (bývalým ředitelem Kurčatovova institutu atomové energie) a Andrejem Kokoškinem (pozdějším vysokým úředníkem ruského ministerstva obrany v éře Borise Jelcina). Jak vzpomíná Sherwin: Projekt globální třídy fungoval od jarního semestru 1988 a během roku jsem velmi dobře poznal lidi z ISKAN a Kokoškina (zástupce ředitele ISKAN a Velichovovu pravou ruku). Konferenční idea vzešla ze seminářů NAHHC, které jsme měli na Medfordu. V určité chvíli jsem tu ideu navrhl Velichovovi a Kokoškinovi a oba o ni projevili zájem. Načasování bylo ideální. Nové myšlení bylo duchem doby a mám za to, že poznat řadu velmi vlivných amerických historiků připadalo lidem z ISKAN jako dobrý nápad.18) Konání konference bylo stanoveno na první týden v červnu 1989, do budovy ISKAN, Chlebnyj pereulok 2/3, v centru Moskvy. Mezi předními historiky, které Sherwin pozval, aby se zúčastnili (a nebyli přítomni v Athénách), byli Walter LaFeber, Robert Dallek, Melvyn Leffler, Warren Cohen, Ron Steel, Arno Meyer, Nancy Bernkopfová Tuckerová, Dan Kevles, Richard Immerman, Gregg Herken, Michael Schaller a Leo Ribuffo.19) (Coby Sherwinův protežé, který právě obdržel Ph.D. z Tuftské univerzity za disertaci o prezidentovi Harvardské univerzity a administrátorovi atomové bomby Jamesi B. Conantovi, jsem měl rovněž to štěstí se zúčastnit, podobně jako tomu už bylo v případě Athén – Immerman a já jsme tak byli, pokud je mi známo, jedinými Američany, kteří se zúčastnili obou konferencí.) V okamžiku, kdy byla historická konference zahájena, zastínily ji bouřlivé historické události, jež se odehrávaly všude kolem. Jednání měla začít v pondělí 6. června – což odpovídalo zahájení druhého týdne prvního zasedání Sjezdu lidových zástupců, mezi jehož členy bylo mnoho antikomunistických, reformních a nacionalistických postav zvolených 26. března v prvních částečně svobodných volbách v SSSR (jakož i směs klíčových disidentů – jako Andrej Sacharov – v křeslech vyhrazených pro instituce). Národ to sledoval, upínal pozornost k národní televizi, když debata prolamovala nesčetná tabu kritikou sovětských fenoménů od KGB přes invazi do Afghánistánu až po potlačování politických, náboženských a národnostních práv. Při zpětném pohledu to byl vrchol Gorbačovovy glasnosti, a země byla tehdy na nohou. A v následujícím týdnu, když konference skončila, jsem se sám často přidával k tisícům Rusů, kteří se shromažďovali v parku v Lužnikách, v blízkosti sportovního komplexu na Leninově stadionu, aby poslouchali řečníky debatující o nejnovějších zprávách. Avšak události víkendu, jenž předcházel konferenci – 3.–4. června 1989 – rovněž stojí za zmínku. V pátek 2. června, když jsem jel na letiště JFK v New Yorku, abych nasedl na let do Moskvy, jsem poslouchal rozhlasové zprávy o nejnovějších událostech v Pekingu, kde prodemokratičtí protestující na náměstí Tien-an-men a po celém městě stále pokračovali ve svých protestech v atmosféře stále zlověstnějších signálů o blížícím se zásahu. Samozřejmě, protesty se zvedaly už od dubna, do půli května přerostly do masové okupace nejposvátnějších veřejných míst Číny (a zastínily tamní Gorbačovovu návštěvu). Dne 21. května vláda Teng Siao-pchinga vyhlásila stanné právo a vyhostila zahraniční televizní stanice (což ukončilo živé vysílání CNN), ale stále nepřikročila k rozsáhlému použití síly. V onen pátek útržkovité zprávy opět naznačovaly, že lehce ozbrojená milice se přiblížila k náměstí, ale byla úspěšně obrácena zpět ze strany protestujících a obyčejných občanů, kteří zablokovali její průchod městem; byly hlášeny mírné potyčky, ale žádné vážné násilí. Přesto panovalo značné napětí a nejistota, co se bude dít dál, a tak maje sám pochybnosti o vlastním přístupu k informacím v Moskvě – byla to samozřejmě doba před internetem či dokonce zajištěným přístupem k vysílání CNN či BBC v sovětském bloku – jsem si ještě před nástupem do tryskáče společnosti PanAm zakoupil krátkovlnné rádio.
To se ukázalo jako moudrá investice, protože následujícího dne, poté co jsem přistál v Moskvě a zamířil do Akaděmičeskoj (rudimentárního hotelu pro akademické typy na Ploščadi Okťjabrskaja nedaleko parku Gorkij), jsem na Hlasu Ameriky a BBC začal poslouchat šokující zprávy: ty první byly směsí hlášení o rozsáhlém krveprolití, když čínské jednotky už to skutečně vzaly vážně a pálily ostrou municí ve snaze prorazit si cestu na náměstí Tien-an-men a rozehnat nebo v případě nutnosti skosit protestující. Nikdy nezapomenu, jak jsem onoho sobotního večera coby jediný, kdo poslouchal zahraniční vysílání, přinesl ty zlé zprávy americkým účastníkům konference. Všichni jsme byli zděšení, ale nejvíce naši sinologové Warren Cohen a Nancy Bernkopfová Tuckerová, kteří měli v Pekingu mnoho přátel a chystali se tam po skončení konference odjet (velvyslanec James Lilley jim faxem poslal varování, ať nejezdí ) 20); rozrušená reakce předznamenávala jejich nervozitu po celou dobu pobytu v Moskvě. Pamatuji si na neuvěřitelně trapný moment, když jsme jednoho rána čekali před Akaděmičeskoj na autobus, píše Sherwin. Byl to velmi rozsáhlý chodník a taxíky po něm často najížděly před hotel. Když se jeden z těch vozů otřel o Nancy Tucker [Cohenovu manželku], ve snaze najet na stanoviště, Warren začal do taxíku bušit jako smyslů zbavený. Řidič vyskočil a málem z toho byl mezinárodní incident.
Rovněž pobouřen zprávami z Pekingu, pokusil jsem se den poté, co konference skončila, způsobit svůj vlastní mezinárodní incident. V parku v Lužnikách jsem potkával mnoho Rusů dychtivých slyšet zprávy, které jsem zprostředkovával z hlášení zahraničních vysílání – jediného zdroje informací, protože jakoby v návratu do minulosti, do dnů před glasností, Pravda i Izvestija ukrývaly strohé zprávy o násilí na své vnitřní stránky, v čerstvé úctě k čínskému vedení, která odpovídala Gorbačovovu sblížení s Tengem. Jeden ručně kreslený plakát vytvářel zlověstné spojení mezi krvavými událostmi v Pekingu a napjatou atmosférou, s náznaky občanských svárů, v Rusku: Rozmlženou červenou cyrilicí, jakoby krvavým hůlkovým písmem uváděl města, jež připomínala násilnou komunistickou represi:
BUDAPEŠŤ, PRAHA, NOVOČERKASSK°, GDAŇSK, ALMA-ATA°°, TBILISI°°°, PEKING , MOSKVA?
Protože jsem považoval za důležité, aby svět zaregistroval odpovídající moskevskou reakci na pekingskou brutalitu, nabádal jsem Rusy, aby své pocity ventilovali přímějším, viditelnějším způsobem, ale nezdálo se, že by někdo měl jakýkoli nápad, jak to učinit – a tak jsem se proměnil ve „vnějšího agitátora“. Vzpomínaje na občanská práva a protiválečné demonstrace ze svého mládí (tedy alespoň v televizi, ačkoli ve svých devíti letech jsem zachytil úplný konec 60. let, když jsem se 15. října 1969 zúčastnil shromáždění v Den moratoria) jsem jednoho večera vedl skupinu snad dvaceti Rusů z Lužnik k velvyslanectví Čínské lidové republiky, umístěné na svým rázem předměstské ulici, na níž rostly listnaté stromy. V této severní zeměpisné šířce bylo i přes pokročilou hodinu (pravděpodobně 19-20 hodin) stále ještě světlo, ale za mřížovým plotem velvyslanectví nebylo živáčka, tím méně tam pak byla mezinárodní média, která by zaznamenala náš protest. Chvíli jsme stáli opodál a polovičatě pokřikovali hesla na znuděnou stráž velvyslanectví, až se konečně objevil vhodný terč našeho pohoršení – černá limuzína, již evidentně řídil nějaký čínský úředník. Když projížděl kolem naší malé skupinky vyzyvatelů, křičeli jsme náležitě rozhořčeným tónem POZOR! POZOR! („HANBA! HANBA!“). Načež jsme se spokojeně rozešli do noci – s pocitem, že jsme splnili svou mezinárodní povinnost.21)
Ale Kongres a pekingský masakr nepředstavovaly jediná zemětřesení onoho víkendu. V neděli 4. června hlásilo krátkovlnné rádio další převratné události: v Teheránu zemřel Ajatolláh Ruhollah Chomejní, jenž po dobu jedné dekády vedl Islámskou íránskou republiku, a miliony se vydaly do ulic v chaotickém šílenství zármutku; na Urale si železniční neštěstí s explozí zemního plynu vyžádalo téměř tisícovku životů; a v Polsku opoziční Solidarita porazila kandidáty komunistické vlády v prvních soutěživých národních volbách od druhé světové války (a to i navzdory pravidlům, jež byla vymyšlena tak, aby udržela komunistickou většinu) – ohromující vývoj, který ohlašoval nekomunistický převrat v zemi pro Moskvu životně důležitého spojence z Varšavské smlouvy; pokud by se tedy buď polští nebo sovětští zastánci tvrdé linie nerozhodli napodobit svého kolegu v Pekingu a uchýlit se k použití síly. Byl to víkend, jenž změnil svět.
V pondělí ráno proudili Američané do pěkné konferenční místnosti (jíž dominovala stylizovaná bronzová mapa světa v Merkátorově projekci), jen aby zjistili, že svým počtem výrazně převyšují počet ruských vědců, s nimiž očekávali, že se setkají. Z výzkumníků ISKAN, kteří se měli konference zúčastnit, se po celou dobu jejího trvání stěží kdo za oním zeleným suknem potaženým stolem objevil (alespoň ne na dobu delší než několik minut). A kde byli? Všichni seděli jako přikovaní před televizory a stejně jako desítky milionů jejich spoluobčanů sledovali Sjezd lidových zástupců (mezi něž patřil i jejich šéf Georgij Arbatov a další zástupci na křeslech rezervovaných pro Sovětskou akademii věd). Podle vzpomínky jednoho z účastníků se Arbatov mezi dvěma zasedáními Sjezdu na konferenci bleskově objevil a v odpověď na jeden z dotazů prohlásil, že rokem největšího nebezpečí amerického útoku na Sovětský svaz byl rok 1954 – což odpovídalo době (1952-54), jež podle předpovědi NSC-68° měla být „obdobím největšího nebezpečí“ sovětského útoku na Spojené státy.22) Jeden z Američanů vzpomíná, jak se Arbatov pozdravil s Robertem Tuckerem, předním sovětologem (a bývalým americkým úředníkem velvyslanectví v Moskvě Stalinovy éry), „coby dlouho ztraceným přítelem“. (Arbatovův zástupce Sergej Rogov na konferenci docházel namísto něj. ) 23)
Sporadická účast Rusů za konferenčním stolem mohla znamenat katastrofu, nebýt Kosti Plešakova, který konferenci zachránil takřka jen vlastními silami. Plešakov, svým zaměřením specialista na Čínu (také zdrcený z děsivých zpráv z Pekingu), hovořil improvizovaně, vtipně a pronikavě o širokém vějíři studenoválečných (jakož i soudobých politických) témat, jež měli správně pokrýt jeho kolegové. Plešakov tak zachránil diskuse před tím, aby zdegenerovaly do onoho znění známého jako „potlesk jednou rukou“ (jak kdysi yaleský historik Gaddis Smith nazval historii studené války zpracovávanou výhradně z amerických a západních pramenů a perspektivy a postrádající jakýkoli vklad z komunistické strany). Jeho prominentní postavení při konferenci nebylo přesně a pečlivě kalkulovaným spiknutím, jež nalajnoval dobře fungující komunistický aparát, ale spíše nahodilým důsledkem zmatků hraničících s chaosem, do nichž se systém nořil. O dvě desetiletí později se Plešakov ohlédl zpět:
V červnu 1989 vtrhnul do mé kanceláře na Chlebnikovově ulici 2/3 velmi rozčarovaný kolega. „V konferenční místnosti je skupina Američanů,“ povídal. „Říkají, že jsou v Moskvě kvůli nějaké konferenci. My v Oddělení zahraničních styků vůbec netušíme, o koho jde, jak se sem dostali a kdo je pozval. Udělejte pro mě laskavost – promluvte k nim. A mimochodem, vypadají fakt dopáleně!“
Ono léto byl Ústav prázdný. Zeď se ještě nezhroutila, ale morálka ano. Jediným popudem k tomu přijít do práce byla možnost použít úřední počítač – velikou hlučnou věc, na níž běhal tajemný textový procesor zvaný Framework III, jenž byl hloupě a lacino pirátsky opatřen kdesi v Severní Americe. Tato ukázka slepé cesty evoluce byla jediným programem, který na počítači běhal, a pokud člověk zrovna neměl chuť na něm něco psát, pak neměl ani důvod chodit do práce. Američané skutečně byli v konferenční místnosti. A jako by měli hůlkovými písmeny napsáno na tvářích: „Dorothy, tady už nejsi v Kansasu.“ Po následujících několik dní jsem dělal, co jsem mohl, na provinilé kolegy jsem tlačil, kdekoli se dalo, a zaříkal je, aby se dostavili. Kde se mi nepodařilo najít řečníka, zaplnil jsem mezeru sám, a připadal jsem si přitom jako mluvící kůň v cirkuse. A ne že bych měl rád cirkus či koně.24) Během několika dnů diskusí bylo probráno velké množství kontroverzních témat, jež se vracela zpět k Druhé světové válce a dokonce i před ni, a v mnoha případech Plešakovovy komentáře (a v menší míře ty od ostatních jeho kolegů) odrážely svobodnější tón, jímž byly prodchnuty jednání Sjezdu lidových zástupců i moskevské ulice – a šly nad rámec opatrnějších, i když už dráždivých, poznámek na athénské konferenci o necelý rok dříve. Pocit vzrušení z prorážení tabu a rozbíjení bariér často oživoval diskuse jak kolem konferenčního stolu, tak neformálněji při jídle a o přestávkách. Američtí účastníci opakovaně lamentovali nad pokračující uzavřeností sovětských archivů – i když už připravenější odchýlit se od zatuchlé stranické ortodoxie, stále byli ruští badatelé v absurdní pozici, kdy museli psát o sovětských akcích na základě amerických pramenů – a Plešakov (i jiní) s nimi pro změnu plně souhlasil, než aby bránil tradiční tajnůstkářství. Někteří z jeho nemnoha kolegů, kteří se dostavili, měli také výstižné poznámky, zejména Michail Narinskij a Alexej Filitov, kteří oba rovněž vystoupili v Athénách. (Vlad Zubok se tentokrát nemohl zúčastnit, protože byl ve Washingtonu, D.C., coby výzkumník ISKAN přebývající na sovětském velvyslanectví.) Naneštěstí, pokud je mi známo, nikdo nevedl podrobný zápis z jednání (alespoň jsem sám nebyl schopen jej lokalizovat), avšak některé debaty člověku i o dvě desetiletí později vytanou v paměti.25) Diskuse se vedla kupříkladu o postoji Moskvy k tajnému protokolu k nacisticko-sovětskému paktu ze 23. srpna 1939. Po dlouhá desetiletí Kreml popíral existenci protokolu, v němž se Stalin a Hitler (prostřednictvím svých ministrů zahraničí Molotova a Ribbentropa) dohodli na rozdělení východní Evropy podél dohodnuté dělící linie, což vydláždilo cestu k invazi Němců do Polska ze západu o týden později – s důvěrou, že Sověti odpoví invazí z východu pouze k vytyčené linii. Německá kopie byla po válce ukořistěna a opublikována, a jako taková jen prohloubila hořkost Poláků (a dalších Východoevropanů), společně s dalšími „bílými místy“ nedávné historie jako sovětským masakrem tisíců zajatých polských důstojníků v Katyńi (který Moskva podobně popírala). Z Gorbačovova rozhodnutí byla o několik měsíců dříve zřízena komise, která měla celou záležitost „prozkoumat“, ale stále ještě neopublikovala výsledky svého vyšetřování. Vzpomínám si na výměnu zhruba následujícího znění. Ruský badatel: Komise se snaží zjistit pravdu. Plešakov: Myslíte spíše, že Komise se snaží zjistit, jak říci pravdu. Oni totiž všichni – a všichni, co seděli kolem stolu – už znali pravdu, tj. že protokol byl autentický a sovětští představitelé ve věci příslušného dokumentu po desetiletí bezostyšně lhali; skutečnou otázkou bylo, jak si poradit s potenciálně výbušným politickým rámcem nepříjemných odhalení (obzvláště ve vrtkavém Polsku, kde po sobě jdoucí typy komunistického režimu ve Varšavě papouškovaly tvrzení Kremlu o onom „bílém místě“, a pomáhaly tak podkopávat svou vlastní legitimitu).26) Další výměna, jež se vynořuje z rozmlžené paměti, se týkala Afghánistánu. Podobně jako někteří mluvčí na Sjezdu se Plešakov (a myslím, že poněkud váhavěji také některý z dalších ruských účastníků) rozešel se starou stranickou linií ohledně sovětských intervencí během studené války a otevřeně odsoudil nejen invazi do Afghánistánu, ale také do Maďarska a Československa. Přesto se Rusové cítili podvedení, že Washington neopětuje tamní Gorbačovovu smířlivou politiku. O čtyři měsíce dříve, v únoru, jak bylo slíbeno a domluveno v Ženevě, se poslední sovětští vojáci z Afghánistánu stáhli, téměř dekádu po invazi z prosince 1979. 27) Mudžahedíni přesto pokračovali ve svých útocích na režim Muhammada Nadžíbulláha v Kábulu, odmršťovali všechny návrhy k jednání a Američané je nadále vyzbrojovali. Proč taková nesmiřitelnost? Nechápe Washington, že nějaký mírový proces, jenž by vedl k novému uspořádání, snad s využitím nějaké formy sdílení moci, je v zájmu všech? V té chvíli jsem zvolal – ne z důvodu nějaké znalosti zevnitř, ale z pouhého pocitu kuráže – že Moskva by neměla se zatajeným dechem čekat, až Washington prozře a přijme „racionální“ řešení. Ve hře bylo něco mnohem niternějšího – splátka za Vietnam. Američtí představitelé, předvídal jsem, od CIA, přes vojáky až po Bushovu administrativu (zalidněnou bývalými vysokými postavami Fordovy éry jako James Baker, Dick Cheney a Bush sám°), kteří pamatovali ponížení v Saigonu, nebudou spokojeni, dokud zmocněnci Kremlu neutrží podobně zdrcující porážku. (Můj tip se ukázal jako přesný – nejenže byl jeho režim poté, co Sověti odešli, vytlačován, ale v roce 1992 byl násilně svržen a o čtyři roky později byl on sám unesen z komplexu OSN, poté Tálibanem mučen, vykastrován a pověšen – podobně jako, řečeno mírně, ruské předpovědi chaosu.)
Jeden z amerických účastníků, Leo Ribuffo, vzpomíná na své tehdejší pocity: ...ohromení snahou téměř všech kromě několika flákačů, kteří nás navštívili jen příležitostně (např. „akademik“ Arbatov, u něhož si vzpomínám, že byl uveden se strojenou zdvořilostí hodnou Emily Post z 50. let), v čase velkých změn se poctivě prokousat intelektuálně a emocionálně náročnými otázkami (změn, jež byly viditelné na stranickém [sic!] Sjezdu, který jako by byl na televizních obrazovkách úplně všude, a samozřejmě se zprávami o Číně). Jedna zmínka z rozhovoru s Nikolajem Bolc[h]ovitinovem se mi pořád vrací na mysl: „My jsme vždycky říkali pravdu; jen jsme ji říkali mezi řádky.“ Samozřejmě hodně záleží na tom, jak si definujeme ono „my“, ale pravdou je, že v Bolc[h]ovitinově případě limity uvalené dokonce i mezi řádky ho pravděpodobně vedly k tomu, aby se soustředil na rusko-americké vztahy v 19. století (pěkný nekrolog v březnových Perspectives). 28)
Tuftský historik Peter Winn, specialista na Latinskou Ameriku, vzpomíná: ...s moudrostí pohledu zpět, [že] to byl čas jedinečných změn (nakonec ne všech ve stejném směru), které se teprve začínaly odvíjet (a byly založeny na dlouhodobějších historických příčinách & trajektoriích) a my jsme byli jak pozorovateli, tak (v menší míře) účastníky těchto rozsáhlejších procesů. 29)
Ne všichni Američané byli takto unešeni: Opravdu nemohu říci, že jsem spatřoval nějaké pronikavé politické souvislosti onoho setkání, i když jsem si velmi užíval čas strávený s našimi sovětskými protějšky, vzpomíná na svou první (a jedinou) návštěvu Moskvy Michael Schaller.30) Stejně jako v minulých letech zazněla občasná obrana chování Kremlu, jež příležitostně vyvolávala rozlícené americké reakce. Vzpomínám si, jak Warren Cohen odešel z jednání, když byl podle něj sovětský postoj neúnosný, píše Sherwin. Člen ISKAN, který ono zasedání řídil, vyběhl za ním.31) Gregg Herken vzpomíná na mrazivé ticho, jež se v místnosti rozhostilo poté, co mladá Ruska z ústavu označila kohosi za „soudruha“. Předpokládám, že nedostala správné instrukce.32) Vzpomínám si, jak Ronald Steel v jedné chvíli rozhořčeně popíral, že by v Americe stále ještě existoval organizovaný zločin v chicagském stylu 20. let, na což jsem reagoval námitkou vůči jeho implikaci, že by se tento fenomén zcela vytratil.
Nicméně má převažující vzpomínka se týká svěžího, nového, sebekritického tónu vůči sovětskému jednání, který předestřeli někteří, ne-li všichni ruští účastníci, především Plešakov (jehož přístup může být lépe popsán jako ikonoklastický, protože určitě nezastával ani slepě proamerické postoje). Ještě lépe, v kontrastu k desetiletím formulkovitého, předepsaného a předvídatelného dialogu byla s koncem konference diskuse často plynule a spontánně vedena, podněcovala naše nadšení pro daný den, což bylo nyní mnohem myslitelnější, když naši ruští kolegové mohli přispět k mezinárodní historii studené války, nepodvázané ideologickou ortodoxií a dusivým tajnůstkářstvím, které ovšem stále bránilo přístupu k sovětským archivům.33) Byla to, vzpomíná Mel Leffler, signální událost v historiografii studené války, pokud ne ve studené válce samé. Nabyl z ní přesvědčení, že se chystá skutečný průlom ve smyslu očekávaného zpřístupnění dokumentů a v budoucích možnostech zkoumat druhou stranu studené války.34) Sherwin šťastně vzpomínal na své výměny v rámci glasnosti: Velichov mi jednou říkal, že GCP [Projekt globální třídy] ukončil studenou válku. Tak tu máme novou interpretaci! 35)
Dohra: Projekt mezinárodní historie studené války (Cold War International History Project)
A tak se také stalo. Antikomunistické revoluce ve střední a východní Evropě koncem roku 1989, v kombinaci se svobodnějšími diskusemi o tématech studené války v Moskvě (i když ještě ne otevření sovětských archivů) a první rozsáhlejší uvolnění důležitých čínských materiálů v éře Teng Siao-pchingovy modernizace (většinou ve formě “neibu” – omezených interních publikací, které se rychle dostaly k západním badatelům) signalizovaly nastupující revoluci v bádání, psaní a porozumění studené válce. Nadále už nemělo být dostačující či přijatelné psát výklady studené války s využitím výhradně amerických zdrojů (resp. těch z USA a britských) a archivů, všech v angličtině. Nadále už neměla být historie studené války v podstatě degradována na odvětví americké historie, periodizované podle prezidentských administrativ Spojených států. Nadále už nemělo stačit prezentovat detailní líčení rozhodovacího procesu ve Washingtonu, s využitím odtajněných dokumentů, memoárů, nahrávek a interview – a zachytit, většinou letmo, komunistický rozhodovací proces či vztahy mezi komunistickými zeměmi pouze na základě veřejných prohlášení, čtení mezi řádky Pravdy či Renmin Ribao a občasných líčení defektorů či propašovaných memoárů (Khrushchev Remembers).
V naději na urychlení procesu, při němž by se historie studené války zbavila svého převažující washingtono-centrického cejchu, čtyři přední američtí vědci – specialista na Sovětský svaz William Taubman, sinolog Warren I. Cohen, historik diplomacie John Lewis Gaddis a politolog Samuel F. Wells – v prosinci 1989 podali žádost k Nadaci Johna D. a Catherine T. MacArthurových o grant na založení nového badatelského projektu na podporu heuristického výzkumu o a na “druhé straně” studenoválečné historie a k povzbuzování její integrace se západními zdroji a historiografií prostřednictvím širokého spektra aktivit (konference, publikace, akademické pobyty); projekt měl mít svou základnu v Mezinárodním badatelském centru Woodrow Wilsona (Woodrow Wilson International Center for Scholars) ve Washingtonu, D.C., kde byl Wells zástupcem ředitele. O rok později odpověděla MacArthurova nadace grantem jednoho milionu dolarů (což bylo mnohem méně, než jak zněla žádost, ale dost na to, aby se mohl program rozběhnout); a na jaře 1991 jsem já (tehdy post-doktorand na Kalifornském technologickém institutu) měl to velké štěstí, že jsem získal místo prvního „koordinátora“ projektu (až později jsem obdržel vznešenější titul „ředitele“), s nástupem hned od září. A znovu tak vhodně zaintervenovaly dějiny: Při přijímacím pohovoru v květnu 1991 jsem navrhoval soustředit se zpočátku na archivy středovýchodní Evropy, a to vzhledem k ochlazení v Číně po Tien-an-men a rovněž k tomu, co se (správně) zdálo být nástupem tvrdé linie v Moskvě. Když jsem však jel v srpnu 1991 z New Yorku dolů do Washingtonu, došlo v Moskvě k pokusu o puč (vzpomínám si, jak jsem projížděl městem, sháněje byt, a před sovětskou ambasádou jsem troubil na podporu Gorbačova, jenž byl tehdy zadržován v ukrajinském Forosu). Samozřejmě, krach puče a dramatický vzestup Borise Jelcina byly následovány zajištěním archivu KSSS (a plány postavit stranu před soud), zajištěním svazků KGB v Pobaltí a revoluční vyhlídkou na zpřístupnění sovětské historie. V důsledku toho se mou bezprostřední prioritou po nástupu do Wilsonova centra – nejvyšší z věží pseudogotického Smithsonianského hradu, jenž přehlíží washingtonský Mall° – stalo zjistit, co se děje s archivy v Moskvě. Tato snaha vedla k workshopu, jenž tam proběhl v lednu 1992, ani ne týden poté, co SSSR zmizel, a přesně o rok později, v lednu 1993, k první velké studenoválečné konferenci, která skutečně představila – v kontrastu k oněm dřívějším shromážděním v Moskvě a Athénách – poznatky ze sovětských archivů (obě hostil Čubarijanův Ústav všeobecné historie a hlavní role hráli Narinskij, Zubok a Plešakov). Zároveň CWIHP urychleně shromažďoval materiály, navazoval kontakty a organizoval aktivity s kolegy ze střední a východní Evropy, Číny a konečně s jinými bývalými komunistickými, kvazi-komunistickými či stále ještě komunistickými výspami z let studené války (Kuba, Vietnam, Severní Korea, Mongolsko a další). Dvě desetiletí po revolucích, které transformovaly studenou válku, se nové pole mezinárodní historie studené války – a Cold War International History Project, jakož i podobné snahy, které vyvolal po celém světě – stále snaží naplnit všechny příležitosti nastíněné při oněch setkáních v Athénách a v Moskvě v říjnu 1988 a v červnu 1989. Přeložil Vít SMETANA
POZNÁMKY
1) Rád bych zde poděkoval především Martymu Sherwinovi a Johnu Lewisi Gaddisovi za to, že mě pozvali na ony dvě klíčové konference v letech 1988-89, jež jsou popsány v tomto příspěvku (a za řadu dalších příležitostí vztahujících se k dějinám studené války); dále Oldřichu Tůmovi a organizátorům konference v listopadu 2009 v Praze za to, že učinili tuto událost příjemnou a produktivní (zvláště Oldřichu Tůmovi a Vítu Smetanovi; a také Petru Ballovi a Kathleen Geaney, kteří byli obzvláště nápomocni v pražských archivech); a nakonec účastníkům konferencí v Athénách a Moskvě, již se laskavě podělili o své vzpomínky (viz poznámky).
2) Pro autoritativní výklad předchozí neutěšené situace ohledně sovětských archivů a jejich nárazového otevírání po kolapsu SSSR viz Mark Kramer, „Archival Research in Moscow: Progress and Pitfalls“, in Cold War International History Project Bulletin, roč. 3, podzim 1993, s. 1, 18-39.
3) Vojtech Mastny, Russia’s Road to the Cold War, 1941-1945, New York, Columbia University Press 1979; William Taubman, Stalin’s American Policy, New York, Norton 1982.
4) Gaddis založil svou reputaci na takových pracích jako The United States and the Origins of the Cold War, 1941-1947 (1972) and Strategies of Containment (1982).
5) Martin J. Sherwin, A World Destroyed: The Atomic Bomb and the Grand Alliance, New York, Knopf 1975. Sherwin, jenž byl coby docent na Princetonu v polovině 70. let průkopníkem kurzů o jaderné historii a poté se přesunul na Tuftskou univerzitu, stál už dříve v čele úsilí provozovat spojený televizní „spacebridge“ (telemost), který ve společných hodinách propojil Tuftskou a Moskevskou státní univerzitu (MGU). Dříve než mi dovolil přijet namísto Sherwina, tak se na mě Gaddis evidentně informoval u jednoho ze svých doktorandů, Phila Nashe, který k němu krátce před tím přišel z Tuftské univerzity, kde druhdy – stejně jako já – působil coby odborný asistent v Sherwinových hodinách věnovaných jaderné historii. „Maně si vzpomínám, že se souhlasem Phila Nashe ses vedral na konferenci nebo ji navštěvoval v přestrojení či tak něco. Myslím, že tehdy jsme se setkali poprvé.“ Gaddisův email autorovi, 15. 11. 2009.
6) Schwartzův email autorovi, 14. 11. 2009.
7) Po sovětském kolapsu měli společně napsat důležitou práci na téma Moskva a studená válka, s využitím nově dostupných pramenů: Vladislav M. Zubok and Constantine V. Pleshakov, Inside the Kremlin’s Cold War: From Stalin to Khrushchev, Cambridge (MA), Harvard University Press 1996. Oba nedávno publikovali zásadní publikace týkající se konce studené války: Constantine Pleshakov, There is No Freedom Without Bread! 1989 and the Civil War That Brought Down Communism, New York, Farrar Straus Giroux 2009; Vladislav Zubok, Zhivago’s Children: The Last Russian Intelligentsia, Cambridge, Harvard University Press 2009.
8) Schwartzův email autorovi, 14. 11. 2009.
9) Plešakovův email autorovi, 6. 11. 2009.
10) Deník Davida Hollowaye, záznam z 15. 6. 1987, citováno s laskavým svolením D. Hollowaye.
11) Deník Johna Lewise Gaddise, záznam z 5. 10. 1988, citováno s laskavým svolením J. L. Gaddise.
12) Deník Johna Lewise Gaddise, záznam ze 7. 10. 1988, citováno s laskavým svolením J. L. Gaddise.
°Jak vzpomíná jeden z Američanů, Ledovskij rovněž vzbudil pochybnosti, když „jednoznačně popřel“ jakoukoli možnost války mezi Sovětským svazem a Čínou v roce 1969 (kdy došlo k jejich ozbrojenému střetu o spornou hranici na Dálném východě) a jakákoli tvrzení v opačném smyslu připsal washingtonské strategii „rozděl a panuj“ mezi dvěma komunistickými mocnostmi. Email Phila Nashe autorovi, 14. 11. 2009.
13) Nashův email autorovi, 13. 11. 2009. Nashova disertace později představovala základ jeho práce The Other Missiles of October: Eisenhower, Kennedy, and the Jupiters, 1957-1963, Chapel Hill (NC), University of North Carolina Press 1997.
14) Deník Johna Lewise Gaddise, záznam z 8. 10. 1988, citováno s laskavým svolením J. L. Gaddise. Dalším „velkým průlomem“, který Gaddis zaznamenal, bylo „velmi upřímné přiznání [Borise] Ivanova poté, co [Jonathan] Haslam vznesl otázku, proč se Rusové nevzdají Kurilských ostrovů, že se obávají precedentu, který to může vytvořit ve vztahu k Číňanům, kteří, jak Ivanov přiznal, požadují až deset procent sovětského území. Jednání se protahovalo (předsedal mu Maruškin, jeden z bázlivějších), se stále delšími komentáři Ledovského ve starém stalinistickém stylu, do té míry, že stydl oběd a schylovalo se ke vzpouře mezi tlumočníky. Ale – velmi užitečné dopoledne.
15) Gaddisův email autorovi, 15. 11. 2009.
16) Zubokův email autorovi, 18. 11. 2009.
17) Zbytek konference proběhl relativně poklidně. O neděli 9. října si Gaddis zaznamenal: „Toto byl poslední den konference a nabídl příležitost k určitému uvolnění, protože většina momentů, při nichž se to či ono mohlo zvrtnout, proběhla, aniž by se tak stalo. Jednání dnes ráno o Ženevských konferencích v letech 1954 a 1955… Dobré prezentace, ale nikoli senzační. Byly však oživeny několika břitkými intervencemi Boba Bowieho a další rozvláčnou od Ledovského…“ [Zubok vzpomíná: „Ledovskij prospal panel o Ženevské konferenci v roce 1954 (Indočína) a když se začalo diskutovat o jiné Ženevské konferenci v roce 1955, probral se a rozpovídal se o Indočíně, očividně aniž by si uvědomil, že mluví o špatné konferenci.“ Email autorovi, 18. 11. 2008] Odpoledne přišlo poslední „zásadní zasedání o ‘vnímání a nepochopení’, s prezentacemi ze strany Tuckera a Plešakova. Potom následovalo zakončení, se shrnutími od Taubmana a Čubarijana. Billovo byla obvyklá mistrovská záležitost, když vyzdvihl místa, kde došlo k pokroku či naopak zůstávají odlišnosti; Čubarijanovo bylo méně kritické, ale určitě nosnější, než jaké nabídl naposledy.“ Poté, co konference skončila, byla sovětská delegace vzata na prohlídku Trumanovy a Eisenhowerovy prezidentské knihovny. Gaddisův deník.
18) Sherwinův email autorovi, 11. 11. 2009.
19) Mezi dalšími byli Sanford Levinson, Peter Winn, Paul Joseph a Joel Barkan; autorova vzpomínka; Ribuffovy emaily autorovi, 3. a 13. 11. 2009; a Sherwinův email autorovi, 11. 11. 2009. Gary Ostrower a Barton J. Bernstein byli pozváni, ale nemohli do Moskvy odjet.
20) Stejně se o to pokusili, ale neúspěšně. („Aeroflot nás nevzal.“) Email Warrena Cohena autorovi, 13. 11. 2009.
°Ruské město, kde nechaly úřady v září 1962 násilně zakročit proti protestujícím dělníkům.
°°Místo násilného potlačení kazašských nacionalistických protestů v prosinci 1986 v hlavním městě (dnes známém jako Almaty); podle odhadů asi 200 lidí bylo zabito při těchto takzvaných „Želtoksanských“ (prosincových) bouřích, které propukly poté, co Gorbačov nahradil Kazacha na postu prvního tajemníka (a faktického vůdce) republikové komunistické strany Rusem.
°°°O dva měsíce dříve, 9. dubna 1989, Rudá armáda násilně rozehnala pokojný nacionalistický protest v gruzínském hlavním městě, zabila při tom dvacet lidí a zranila další stovky.
21) Pro autorovo dobové zachycení těchto událostí a fotografii onoho plakátu v parku v Lužnikách viz „From Russia with Fear: Red Square’s View of Tienanmen Square“, in Boston Phoenix, 11. 8. 1989. Viz Appendix.
°Klíčová analýza Rady národní bezpečnosti z roku 1950 – pozn. překl.
22) Herkenovy emaily autorovi, 14.-15. 11. 2009.
23) Immermanův email autorovi, 14. 11. 2009.
24) Plešakovův email autorovi, 19. 11. 2009.
25) Bohužel se zdá, že tím, co si většina Američanů z onoho týdne zapamatovala nejlépe, byl spíše než nějaké jiskřivé či historiograficky významné debaty trapný zádrhel při obědě, jejž Sherwin pro účastníky konference uspořádal v restauraci Praha. Poté, co jim byl naservírován malý salát posypaný kaviárem a snad ještě jeden malý předkrm (vzpomínky se tady různí), Američané – z nichž každý předem za jídlo zaplatil 40 dolarů, což byly na Moskvu v časech ještě před „divokým východem“ veliké peníze – dychtivě (a hladově) očekávali hlavní chod. Namísto toho byli po šálku čaje odvedeni k východu. I když byl sám rozzuřený z takové zlodějny, zdvořile se Sherwin zdržel toho udělat scénu. Appeasement redux!
26) V roce 1990 měla sovětská komise uznat, že NKVD povraždila polské důstojníky podle Stalinových rozkazů.
27) K novým zjištěním o sovětském stažení viz především Artemy Kalinovsky, „Politics, Diplomacy and the Soviet Withdrawal from Afghanistan: From National Reconciliation to the Geneva Accords“, in Cold War History, roč. 8, srpen 2008, č. 3, s. 381-404, a jeho disertace obhájená v roce 2009 na London School of Economics and Political Science: The Politics and Diplomacy of the Soviet Withdrawal from Afghanistan, 1980-1992.
°V dubnu 1975, když komunistické síly dobyli Saigon, byl Baker náměstkem ministra obchodu, Cheney asistentem Donalda Rumsfelda v Bílém domě (později téhož roku jej nahradil na postu šéfa štábu) a Bush ředitelem CIA. V červnu 1989 působili na postech státního tajemníka, ministra obrany a presidenta.
28) Ribuffův email autorovi, 3. 11. 2009. Nekrolog v informačním bulletinu AHA, Perspectives on History (březen 2009, dostupný on-line) praví: „Od roku 1958 do roku 1988 pracoval Bolchovitinov jako výzkumný pracovník Ústavu všeobecných dějin v Moskvě. Tento ústav byl pozoruhodným místem v celé hierarchii Sovětské akademie věd. Mnozí opoziční „svobodomyslní“ sovětští historikové, kteří nemohli nalézt pedagogické místo na sovětských univerzitách, našli zaměstnání coby historičtí výzkumní pracovníci v tomto ústavu. Bolchovitinov patřil k těm historikům, kteří byli vždy kritičtí k sovětskému politickému systému a komunistické ideologii. Nepřidali se k disidentskému hnutí, ale dali přednost tomu být čestnými a slušnými historiky a snažili se vyhnout jakýmkoli ideologickým anti-americkým kampaním v SSSR.“
29) Winnův email autorovi, 15. 11. 2009.
30) Schallerův email autorovi, 13. 11. 2009.
31) Sherwinův email autorovi, 11. 11. 2009.
32) Herkenův email autorovi, 15. 11. 2009.
33) A nakonec osobní post scriptum k moskevské konferenci, které připojuji jen proto, že reflektuje neuvěřitelně rychle probíhající události roku 1989. Z Moskvy jsem odjel vlakem do Vilniusu, kde jsem pochodoval s protestujícími nacionalisty, kteří požadovali nezávislost Litvy na SSSR; odtamtud jsem pokračoval do Budapešti, ale při čekání na další spoj jsem ve Lvově zajel tramvají do města a objevil tam shromáždění požadující ukrajinskou nezávislost, při kterém demonstranti mávali (dlouho zakázanými) modro-žlutými ukrajinskými vlajkami; potom do Budapešti, kde jsem se 16. června zúčastnil navýsost významného opětovného uložení ostatků Imreho Nagye a jeho soudruhů, kteří byli zabiti v roce 1956 [Nagye sám byl nicméně popraven až v roce 1958 – pozn. překl.] (viz autorovo „Budapest Spring“, in Boston Phoenix, 14. 7. 1989) a rovněž jsem poprvé zhlédl západní média zachycující čínské události (včetně ikonického zobrazení osamoceného protestujícího, jenž zadržuje kolonu tanků); potom konečně do Prahy (a tedy zpět do tvrdého komunistického režimu připomínajícího Brežněvovu éru), kde jsem nasedl na let zpátky do New Yorku, abych se tam 23. července zúčastnil slavnostní středoškolské promoce naší chůvy.
34) Lefflerovy emaily autorovi, 14.-15. 11. 2009.
35) Sherwinův email autorovi, 14. 11. 2009.
°Označení pro téměř dvoukilometrový zelený promenádní pruh mezi Kongresem a Washingtonovým monumentem – pozn. překl.