Dějiny a současnost

Soubor podobizen vzešlých v průběhu čtyř desetiletí z ruky Karla Škréty, nejvýznamnějšího českého malíře 17. století, dodnes poutá umělcovou schopností výstižné psychologické charakteristiky i šířkou škály portrétovaných osobností. Škréta zachytil řadu mocných tohoto světa, kteří utvářeli osudy Českého království i habsburské monarchie ve zlomové epoše po ukončení třicetileté války. Zpodobňoval také své kolegy malíře a často mu seděli modelem i pražští patricijové, hrdí na své společenské postavení symbolizované většinou erbem a atributem charakterizujícím činnost typickou pro jejich profesi. Jen málokteré z jeho měšťanských klientů však dokážeme spojit s dochovanými obrazy. Tváře na portrétech pro nás zůstávají pouhými maskami beze jmen. Takový osud měl i ceněný mužský portrét, který náleží do fondu dnešní Národní galerie téměř dvě stě let. V roce 1836 sem byl získán z pozůstalosti po malíři Josefu Berglerovi ml., prvním řediteli pražské Akademie. Umělec na obrazu úspornými malířskými prostředky zachytil staršího muže, který se, vyrušený od studia knihy, lehce natáčí směrem k divákovi a upírá na něj přísný pohled. Přesýpací hodiny na stolku s knihou i hluboké zamyšlení portrétovaného naznačují pomíjivost lidského bytí a neúprosné plynutí času. Střídmý kolorit vychází ze základního akordu černého oděvu s bílým límcem, doplněného o teplé tóny pokrývky stolu. Zaujme citlivá modelace vážné tváře s pichlavýma očima a pevně sevřenými rty i jistě zvládnutá zkratka ruky vložené mezi stránky knihy. Do rukopisného inventáře pražské obrazárny byl obraz zapsán jako portrét neznámého muže. Již v tištěném katalogu sbírky z roku 1838 se ale objevil pod označením Podobizna Brambergera z Brambergu. Kde přišel autor soupisu malíř Josef Karel Burde k tomuto jménu, se asi už nikdy nedozvíme. S jeho názvem ale malba figurovala v odborné literatuře až do počátku 21. století. Umělečtí historikové se rozepisovali o malířských kvalitách díla, otázku, kdo vlastně byl Bramberger z Brambergu, si však nikdo z nich nepoložil. Kdyby tak učinili, vyznělo by jejich pátrání naprázdno, neboť dostupné prameny i odborná literatura rod Brambergerů z Brambergu v 17. století v Českém království ani v říši neregistrují. Nemohlo se jednat ani o záměnu s Milíčovskými z Braumberku, neboť ti měli zcela odlišný erb, než je ten na portrétu domnělého Brambergera. Dosavadní bádání tomuto důležitému heraldickému vodítku nevěnovalo téměř žádnou pozornost. Někteří odborníci ani nepoznali, že jde o erb, a domnívali se, že malíř nad přesýpacími hodinami zobrazil lebku, aby tak zesílil poselství mementa mori. Zbylí badatelé jej přisoudili bez rozpaků neexistujícímu rodu Brambergerů. Omluvou jim mohla být jen malá čitelnost znaku, který přesně identifikoval až restaurátorský průzkum. Ten odhalil modrý štít rozdělený zlatým hrotem, v němž je patrný červený dvojocasý lev třímající kotvu. Heraldicky vpravo provází hrot dovnitř obrácený zlatý půlměsíc, vlevo pak zlatá hvězda. Korunovaný turnajový helm nese klenot – černou zlatě korunovanou orlici, přikrývadla jsou zlatá v kombinaci s červenou a modrou. Na první pohled jde o klasickou ukázku raně novověké měšťanské heraldiky. Analýza navíc potvrdila původnost znaku a vyloučila mladší změny či úpravy. Nositelem tohoto erbu byla pražská měšťanská rodina Hesseliů, která byla roku 1636 povýšena do vladyckého stavu a obdržela predikát z Cetvinberku. Identifikaci potvrdil kromě sfragistických pramenů i náhrobník, jenž dal osadit roku 1669 v kostele sv. Jindřicha a Kunhuty na Novém Městě pražském Šimon Ignác Hesselius pro svého bratra Daniela Františka (†1661). Úprava rodového znaku na náhrobku rovněž dokládá, že zemřelý Daniel František byl osobou duchovní. Zastával mimo jiné funkci apoštolského pronotáře a od roku 1647 děkana kolegiátní kapituly v Litoměřicích. Namísto fiktivního Brambergera z Brambergu na nás ze Škrétova obrazu hledí konkrétní příslušník pražského patricijského rodu Hesseliů z Cetvinberku. Zbývá jen spojit podobiznu a konkrétní osobu. Logicky se nabízí ztotožnění s mužem, který se zasloužil o sociální vzestup rodiny a získal pro ni i nobilitační patent. Byl jím Daniel Michal, původem z Hradiště (snad Uherského), licenciát obojího práva, kanovník jindřichohradecký, probošt kapituly brněnské a od roku 1622 kanovník kapituly svatovítské v Praze. Daniel Michal zemřel v roce 1642, takže se mohl se Škrétou v Praze setkat. Ačkoli nobilitace byla nezřídka impulsem k vytvoření portrétu, není příliš pravděpodobné, že by se duchovní nechal vyobrazit v laickém oděvu a nedoplnil by erb distinkcemi své církevní hodnosti. Tentýž předpoklad zabraňuje rovněž ztotožnění portrétovaného s Danielem Františkem Hesseliem. Jde tedy snad o Šimona Ignáce Hesselia, písaře Nového Města pražského, který zvěčnil bratrovu památku v dojemném epitafu u sv. Jindřicha a Kunhuty? Další studium snad pomůže rozluštit i tuto poslední záhadu Škrétova jen zdánlivě bezejmenného modelu.