Dějiny a současnost

V koaliční smlouvě, na jejímž základě vznikla současná vláda, se píše: Koalice zachová územní limity těžby hnědého uhlí a bude usilovat o jejich legislativní zajištění. To je velmi dobrá zpráva. Škody napáchané povrchovou těžbou v severních Čechách jsou srovnatelné s následky války. Připomeňme jen likvidaci starého Mostu. Celé historické město s množstvím středověkých domů, divadlem, kláštery, kostely, padlo za oběť hnědému uhlí. Přestěhován, ale zachován zůstal pouze děkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie. Letos je tomu 45 let od chvíle, kdy začali být vystěhováváni obyvatelé starého Mostu, a 35 let od přesunu kostela (30. září–27. října 1975). Děkanský chrám Panny Marie je velkolepé umělecké dílo končící gotiky a začínající renesance. Má podobu síňového trojlodí s opěráky vtaženými dovnitř. Vnitřní vybavení se doplňovalo postupně. V osmdesátých letech 19. století byl regotizován. Znovu se opravoval v roce 1932 a jeho opravy vedl Karl Kühn (1884–1945). Německy mluvící část české památkové péče se zrovna netěší zájmu badatelů a Karl Kühn byl její výraznou osobností. Přestěhování bylo a stále je obdivuhodným technickým výkonem. Chrám se velmi pomalu přesouval po obloukové kolejové dráze o délce 840,1 m. A už tehdy řídily jeho posun počítače. Stabilizace, znovuvybudování rozebrané věže, restaurování interiéru a další práce zabraly následných třináct let. Veřejnosti byl zpřístupněn až v roce 1988. Nikoliv jako kostel, ale jako koncertní a výstavní síň. Na webových stránkách mostecké farnosti se k tomu dočteme: I když podle původní smlouvy měl být kostel předán zpět do rukou církve k bohoslužebným účelům, politická reprezentace státu nebyla počátkem osmdesátých let ochotna tento stav akceptovat. Navrácení kostela církvi zpochybnil již ONV Most v r. 1972: „…s ohledem na celkovou politickou situaci a eventuální možnost zvýšení religiozity v okrese po znovuotevření kostela, nebude nadále sloužit církevním účelům, ale bude využíván ke kulturní činnosti“. V roce 1980 byl církvi odebrán a převeden do majetku státu. Atmosféra se změnila až po sametové revoluci. V roce 1993 byl rekonstruován monumentální barokní hlavní oltář a téhož roku byl kostel znovu vysvěcen. Navrácen však nebyl. Po hlavním oltáři se do interiéru vracejí další součásti původního vybavení. Letos v červnu se veřejnosti slavnostně představily restaurované okenní vitráže z 19. století. Velké vitráže horní řady oken se vrátily na své místo, menší ze spodních oken jsou vystaveny na ochozu jako exponáty. Opětovně osazeny zatím být nemohou, protože ve spodních oknech jsou zapotřebí bezpečnostní skla. Okna restaurovala společnost RenoArt a dílo se jí skutečně povedlo. Velkou zásluhu má Ústecký kraj, který přispěl více než šestnácti miliony korun. V čem spočívá kulturní hodnota této památky? V architektuře? V připomínce zaniklého královského města? V dokladu technického umu odborníků, kteří dokázali kostel přemístit? Poslední bohoslužbu před uzavřením v roce 1969 sloužil litoměřický biskup Štěpán Trochta. V této souvislosti jsou na stránkách farnosti publikována následující slova: Celé generace naplňovaly po staletí tento chrám, aby se účastnily nejsvětější oběti. Lidé zde byli křtění, zpovídali se, uzavírali manželství, žili zde a přenechávali své místo následujícím generacím. Má tedy prostor chrámu i svoji zvláštní atmosféru. Náboženský odkaz tolika generací je sem jakoby vkořeněn. Dokud chrám bude stát, je naděje, že současnost života najde své pokračování v budoucnosti právě v duchovním odkaze otců.