Todos me dicen paloma negra… všichni mně říkají černá holubice, zpívá se v populární mexické písni. Frida Kahlo (1907–1954) byla za svého života na uměleckém poli spíše černou ovcí. Slova se jí postupně dostávalo až ve druhé polovině 20. století, ačkoliv byla a nadále je označována jako malířka naivní, což je evidentně chybné, neboť to, jak Kahlo vystavuje kompozici prostoru a jakou technikou to činí, je naprosto záměrné. Zároveň není na místě chápat ji jako neškoleného laika, neboť to, že se sama zajímala o dějiny umění, je více než patrné. Kahlo také nezobrazuje jen vnitřní svět, její tvorba není uzavřena sama do sebe. Viva la vida hlásí jedna z posledních maleb Fridy Kahlo, jež se stala v druhé polovině 20. století ikonou mexického moderního malířství. Viva la vida je v souvislosti s Kahlo motivem trpkým, neboť autorku celý život provázely problémy způsobené jak dětskou obrnou, tak i dopravní nehodou, po které jí zůstaly znetvořená noha, chodidlo, ale především páteř. Tyto skutečnosti markantně zesílily citlivost pro uvědomování si smrtelnosti a křehkosti těla a silně se promítly do její tvorby. Kahlo dospívala ve dvacátých letech 20. století, tedy v dob, kdy se po mexické revoluci (1910–1917) formovala nová vláda a také slibná radikální sociální reforma. Ohniskem zájmu provádných reforem byla zejména marginální složka obyvatel (dlníci, vesniané, Indiáni a ženy) – klíová v procesu sociálních zmn. Mnoho malí, kteí vycházeli pedevším z tzv. Mexické školy, se snažilo zachytit politickou ideologii, cíle a výsledky mexické revoluce. S mexickou revolucí také souvisí tvorba Fridy Kahlo, nebo s ní je spjata silná vlna nacionalismu, která utužila hluboké koeny a rozmanitost mexické lidové tvorby. Sepjetí s lidovou kulturou i s ex-votivní malbou (ex-voto je anekdotická malba, milodar formy malých obrázk, jež vyjadují dík svatému) však nechalo pomrn klidnou Helgu Prignitz-Poda, kurátorku berlínské retrospektivní výstavy v muzeu Martin-Gropius-Bau, nebo o vztahu s lidovou tvorbou na výstav nebyla zmínka až na pár ex-vot, ke kterým došel unavený divák v posledním sále. Naopak se kurátorka nechala unést „bulvární“ životní linií Fridy Kahlo a Diega Rivery, pod jejímž vlivem byl kupíkladu jeden sál pojmenován jako Rané milostné aféry i Velká tajnstkáka. Spíše než výpis všech milenc by bylo zajímavé rozvést zmínné inspirativní složky. Kahlo je teba prezentovat jako souást jisté umlecké vlny, i když se svými osobitými specifiky, tedy pedstavit ji nejen jako rozervanou umlkyni pohlcenou vášní k manželovi a adorací sebe sama, což se kurátorce výstavy ne zcela podailo. Na konto výstavy je ale nutno podotknout, že jde patrně o nejrozsáhlejší expozici díla Fridy Kahlo vůbec. Berlínskému muzeu bylo jak z mexických muzeí či z privátních sbírek zapůjčeno šedesát olejomaleb a devadesát kreseb. Výstava upřednostňuje spíše než chronologickou instalaci uspořádání tematické, což je divácky zajímavější, ovšem někdy trochu matoucí, neboť jsou dávána vedle sebe raná plátna s těmi z posledních let autorčina života. Ta jsou specifická naprostou proměnou techniky malby, tudíž by bylo smysluplnější, kdyby i tato část zůstala pospolu. Jsou také upřednostněny líbivější portréty samotné Fridy Kahlo či portréty malované na zakázku, oproti technicky komplikovanějším a svým sdělením niternějším plátnům, jako je například Fordova nemocnice (1932) či Pár bodnutí dýkou (1935). Vrchol výstavy je tedy až v šestém sále. Zde se návštěvník dočká pláten, jako jsou Autoportrét s opicemi (1943) či Tehuana (1948). Chybí zde ale jedny z nejkrásnějších obrazů – Dvě Fridy (1939), Frida Kahlo a Diego Rivera (1931) či Mezi záclonami (1937), což je poměrně překvapivé. Dalším pozitivem výstavy pak je, že zde spolu s více či méně známými plátny můžeme vidět množství fotografií od Nickolase Muraye, Tiny Modotti či Manuela Álvareze Brava, ale také množství kreseb, jež jsou součástí soukromých sbírek, a patrně proto nebyly publikovány v již četných katalozích. Přese všechny sporné dojmy berlínskou výstavu (od konce září ji bude možné vidět ve vídeňské galerii Bank Austria Kunstforum) doporučuji k návštěvě. I proto, že jednou ze sběratelek díla Kahlo byla i původem Češka Natasha Gelman, původně Nataša Zahálková z Prostějova, kráska žijící v Mexiku, jejíž tvář zdobí jeden portrétů Fridy Kahlo.
Frida Kahlo Retrospective, Martin-Gropius-Bau, Berlín, 30. 4.–9. 8. 2010