První část souhrnného zpracování minulosti východních Čech zachycuje nejstarší historické období, sahající od paleolitu do počátku 16. století, na niž by měl navázat výklad o novověkých dějinách regionu. Autorský kolektiv sedmnácti archeologů a historiků je spojen především s Univerzitou Hradec Králové. Výsledná podoba knihy se blíží „obvyklému“ odbornému textu s množstvím doprovodného materiálu (mapek, plánků, fotografií a obrazových příloh). Místo poznámkového aparátu však autoři zvolili formu bibliografických souhrnů (výklad o pramenech a literatuře, umístěným na konci kapitol) kombinovaných s bibliografickou přílohou. Text bezesporu nabyl na „čtivosti“, místy však na úkor jednoznačné pramenné identifikace nebo původu argumentace. Dílo doprovázejí přílohy: rozrody šlechtických rodů, působích ve východních Čechách, seznam pramenů a literatury. Obsáhlá rejstříková část podchycuje detailním způsobem osobní a místní jména díla.
Region východních Čech je vymezen spíše geograficky jako oblast mezi Krkonošemi, Orlickými horami, Kralickým Sněžníkem, Železnými horami a Českomoravskou vrchovinou. Historicky má pak centrum v bývalém hradeckém a chrudimském kraji, části čáslavského kraje a v území historického Kladska. Vedle geograficko-historického vymezení tvoří základní kostru práce chronologické celky, které jsou v kapitolách o „historickém období“ (od 11. století) členěny na partie o správně-politickém vývoji dané oblasti a jejím začlenění do historie českých zemí. Zvláštní, tematicky vymezené kapitoly, tvoří výklad o geografických podmínkách, osídlení a hospodářsko-sociálních vztazích, velmi podrobně je pojednáno o středověké kolonizaci východních Čech, dále o kultuře doby gotické a o pozdní gotice v regionu. Výslovnou zmínku si zaslouží také zevrubné pasáže (celé kapitoly) o kulturním vývoji regionu, v nichž dominuje výtvarné umění a architektura.
Významnou část knihy tvoří popis geograficko-historických podmínek, které utvářely podobu východních Čech – formy osídlení, komunikační spoje (zemské stezky) a hospodářské determinanty kraje. Značná pozornost je věnována kolonizaci východních Čech. Autoři konstatují, že východočeská oblast se „rozpadá“ do několika odlišných oblastí, které se rozvíjely nestejným tempem a způsobem. Oblast jižně od Polabí patří k nejstarším částem historického osídlení země, intenzivní byla kolonizační činnost i v povodí řeky Loučné, s určitým zpožděním a menší intenzitou byly pak kolonizovány podhorské oblasti. To mělo podstatný vliv nejen na hospodářskou strukturu východních Čech, ale i na sociální a kulturní vývoj regionu.
Základ sociální struktury spatřují autoři v církevním a šlechtickém majetku, panovnická doména pak dala vzniknout pozdějším městským celkům. Správně byla oblast členěna do obvyklých kastelánií, na něž navázalo krajské zřízení (tj. hradecký, chrudimský a částečně čáslavský kraj). Obdobně tomu bylo při vytváření církevní správy (farností, jáhenství), která se v ničem neodlišovala od ostatních oblastí Čech.
Významná pozornost je věnována vzniku měst, která jsou svým právním postavením (královská věnná města) bezesporu jedním ze stěžejních specifik oblasti. Detailní popis městské kolonizace nedokáže však zakrýt fakt, že schází vysvětlení, proč právě východní Čechy se staly základem majetku českých královen a proč právě zde došlo k takovému nahromadění věnných měst. Stejně tak zůstalo ne zcela objasněnou otázkou, proč církevní správa měla své sídlo v Litomyšli (v poddanském městě na okraji regionu), a ne v některém z center oblasti.
Zasloužená pozornost je věnována i průběhu husitství ve východních Čechách, které zde bylo spojeno se značnou mírou radikalismu. Dominantou východočeského husitství nebyly poddanské vrstvy obyvatelstva, ale vůdčí postavení zde měly panské rody, například Lichtenburkové, Vartenberkové, páni z Poděbrad a další, později též početná nižší šlechta ve spojení s orebitským kněžstvem. Zůstane pak nadále udivujícím faktem rychlý a v podstatě bezkonfliktní průběh Zikmundova uznání i v oblastech vypjatého husitského radikalismu a sirotčích vojsk.
Následné období je charakterizováno dvěma nejvýznamnější jevy – na jedné straně mocenskou oporou poděbradské strany a na druhé straně vznikem nábožensky nekompromisní Jednoty bratrské. Jagellonské období ve východních Čechách je potom ve znamení konsolidace státní moci, církevních i majetkových poměrů.
Kniha je zdařilou syntézou nejstaršího vývoje regionu, který doposud stál poněkud stranou pozornosti „hlavního proudu“ historické literatury. Je zásluhou všech spoluautorů, že vznikla příkladná regionální publikace, která se může stát jedním ze stavebních kamenů budoucího shrnutí historického vývoje jednotlivých oblastí českých zemí.
NLN, Praha 2009, 832 s., 799 Kč