Dějiny a současnost

Tak tedy voják, nebo kněz? Obojí, ale postupně. Nešlo o člověka, který by prodělal konverzi jako Šavel alias Pavel. Josef Schmidinger, česky psaný Šmidinger, měl jen smůlu. Kupecký synek ze Strakonic (narozen 1801) toužil po povolání kněze. Na univerzitních studiích v Praze se ale v roce 1824 zapletl do pouličních rvaček, a byl proto – stejně jako Josef Němec – ze školy vyloučen a odveden k vojsku. Jako prostý vojín se dal zřejmě brzy nato portrétovat. Malíř, jehož jméno neznáme, nebyl zrovna velkým mistrem, ale věděl dobře, že nedělá podobiznu typického vojáka. Podařilo se mu vystihnout, že bílý vojenský kabát vlastně vězní nešťastného studenta. Z prostředí nejpřízemnějších vojenských hrubostí se mladý „nedobrovolník“ vymanil, až když povýšil na poddůstojníka a začal učit na vojenské škole. Z uniformy mu nakonec pomohla počínající tuberkulóza. V roce 1829 se vrátil do Prahy, aby se zpožděním dostudoval teologii. Kněžského svěcení dosáhl až ve svých 32 letech, roku 1833. Patrně při té příležitosti se dal znovu portrétovat, už v civilním kabátě a v klerice. Tato olejová podobizna (též anonymní) se dochovala ve strakonickém muzeu. Pro špatný stav ji tu však nelze reprodukovat. Brzy bylo zřejmé, že Šmidingrovi bude i v kněžském povolání bránit jeho choroba. Stačil pouze na méně vysilující práci domácího kaplana či vychovatele. Mimo jiné sloužil i u statkáře Václava Veitha a vychovával jeho syna Antonína, budoucího „conte Veitha“, pána na Liběchově. Nebyl však jako vychovatel nijak úspěšný. František Emanuel Velc, od roku 1845 jeho nástupce, napsal ve svých vzpomínkách, že byl letory prchlivé a prudké, měl mravy a způsoby ne velmi příjemné a nápadné, v řeči pak posuňky a přívyky, které nebyly sto v mládeži jemu svěřené udržeti potřebnou vážnost. Navzdory těmto nezdarům se nakonec smolaři Šmidingrovi podařilo nalézt smysl života. Už v roce 1832, kdy uzavíral bohoslovecká studia, se stal členem Matice české, založené rok předtím při Národním muzeu. Vznešené poslání Matice, spočívající ve vydávání a šíření české literatury, ho nadchlo natolik, že se stal jejím nejhorlivějším členem. Distribuoval po českém venkově knihy Maticí vydávané a získával jí nové členy. Přestože by jeho přirovnání ke sv. Pavlovi nesedělo, dostal už za svého života epiteton apoštol české knihy, které zůstalo s jeho jménem pevně spjato. Věnoval se této vlastenecké aktivitě s romantickým zápalem, až fanatismem, přesvědčen o posvátném poslání takovéto práce ve prospěch rodícího se českého národa. Vše ostatní bylo vedlejší. Nehleděl na své chatrné zdraví, zanedbával jídlo i svůj zevnějšek. Chodil ve starých, ošumělých šatech a v starém, velmi obnošeném plášti, který měl mnoho kapes na knihy… Ve Velharticích ho jednou zatkl policajt, který ho považoval za vagabunda. Jindy málem přišel poblíž hradu Rabí o život, když za bouřky spadl strom na jeho povoz a zabil koně. Pamětníci uvádějí, že Šmidinger při své práci pro Matici užíval i dosti drsné způsoby, ovlivněné snad návyky z vojny. Prý ještě na univerzitě chodil mezi studenty s vojenskou čepicí, která zůstala mu po jeho dřívější slávě, a s pravítkem v ruce na místě meče vymáhal příspěvky, tj. – jak sám říkal – exekuoval pro Matici. Užíval i metody, které by dnes mohli obdivovat mágové moderního marketingu: když se například někdo vymlouval, že mu ve vstupu do Matice brání nedostatek peněz na základní vklad, ochotně dotyčnému půjčil ze svého a později peníze vymáhal zpět. Ve Strakonicích dokázal přemluvit pro odběr českých knih i 26 měšťanů, kteří vůbec nečetli a ani neuměli česky. Asi za patnáct let této činnosti získal Matici více než 400 nových členů a vybral pro ni přes 20 000 zlatých, tedy celou pětinu jejího základního fondu (!). Měl mnoho přátel mezi vlastenci, v Praze býval častým hostem u advokáta Josefa Friče, správce matiční pokladny, i u jeho švagra Václava Staňka. U Fričů vznikl asi kolem roku 1840 třetí ze Šmidingrových olejových portrétů, které známe. Díky zápiskům advokátova syna Antonína se podařilo zjistit, že ho namaloval slovenský malíř Jozef Božetěch Klemens. Stojí zde: Když v let. 40. pěstovala naše a Staňkovic rodina styky se Slovenskem přišel do Prahy též Slovák Klemens. Jsa původně kolářem stal se horlivým malířem podobizen. Rodiče naše mu vykázali pokojík, kde po více let maloval četné členy naší rodiny a jich přátel. / Otce, matku, strýce Staňka, Antonii Reisovou, Boženu Němcovou, Pátera Schmidingra, Strýce Bachovena z Echtu. Protože oba Šmidingrovy portréty, „vojenský“ i „kněžský“, daroval roku 1864 do Národního muzea Václav Staněk, lze mladší podobiznu s jistotou Klemensovi připsat. Okolnost, že oba portréty mají téměř přesně stejné rozměry, ve mně vzbudily podezření, zda není onen „vojenský“ vlastně retrospektivní malbou vytvořenou též Klemensem. Vyloučil to však průzkum Milana Kadavého, jenž v roce 2009 díky Matici české oba portréty restauroval. Zjistil, že „vojenská“ podobizna je malována ještě tradiční technikou s červeným bolusovým podkladem, což by bylo kolem roku 1840 už vyloučeno. Klemens tedy naopak přizpůsobil nový portrét velikostí onomu staršímu, aby tím vytvořil kontrastní dvojici. Příznačný byl Šmidingrův konec: zemřel v únoru 1852 na následky prochlazení, když vezl z Prahy knihy a musel jít za zimy a deště tři hodiny pěšky ze Zdic do Hostomic, kde tehdy působil. Apoštol české knihy je dnes již téměř zapomenut. Jeho jméno znají jen návštěvníci Šmidingrovy knihovny ve Strakonicích, jím založené v roce 1843, a nemnozí čtenáři Jiráskova F. L. Věka, kde byl autorovi inspirací pro postavu pátera Matouše Vrby.