„Pro věky je určen tento památník (…) Sem budou přicházeti nynější i příští generace československého lidu, aby v sobě posílily vůli: ve věrném svazku se sovětským lidem pracovati co nejobětavěji pro blaho a štěstí a pro stále krásnější budoucnost naší republiky.“
Ocitováním slov, která pronesl tehdejší náměstek předsedy vlády Václav Kopecký přímo u paty dokončeného pomníku, si připomeňme, že první květnový den roku 2010 uplulo 55 let od slavnostního odhalení sousoší, jež svou velikostí jen těžko nacházelo i ve světovém měřítku srovnatelné protějšky. Asi nikdo z přítomných si nepřipouštěl, že k onomu „posilování vůle“ bude nakonec vyhrazen mnohem kratší čas než deklarované věky. A přeci tomu tak bylo – Stalinův pomník v Praze stál pouze o zhruba rok a půl déle, než se stavěl. Bylo stále zřejmější, že realita čerstvě osvobozeného Československa se přes jisté styčné body (osoba prezidenta, stále formálně platná ústava z roku 1920) bude odlišovat od předválečné situace. Propagandistický triumf v podobě sovětských tanků, které udělaly tečku za pražským povstáním, představoval kapitál, z něhož v budoucnu měli výrazně těžit především komunističtí představitelé. Vysoký kredit J. V. Stalina coby osvoboditele Prahy a triumfátora nad Hitlerem náležitě formoval postoje odpovědných činitelů, takže již během září 1945 se na zasedání Ústředního národního výboru (ÚNV) hl. m. Prahy rozhodlo o vybudování Stalinovy sochy, přičemž první kroky k tomuto rozhodnutí byly učiněny ještě za Vackova „revolučního“ primátorství. Praha také udělila Stalinovi k jeho 67. narozeninám (21. prosince 1946) čestné občanství (odebráno v roce 1990). Sled událostí v roce 1947 s vyvrcholením v únoru roku následujícího určil nejen směřování československé společnosti, ale i další rámec v otázce budování Stalinova pomníku v Praze. Etablující se totalitní režim hodlal využít každé šance k ideologickému působení na obyvatelstvo. Právě významné životní jubileum sovětského vůdce (sedmdesáté narozeniny v prosinci 1949 – pokud vycházíme z oficiálního data narození) otevíralo šanci pro intenzivní propagandistickou kampaň. Ta s blížícím se termínem oslav gradovala pod dohledem speciálně ustavené koordinační komise (v čele s Václavem Kopeckým). Rada ÚNV hl. m. Prahy se rozhodla vhodnou příležitost také využít a vyhlásila 7. dubna 1949 architektonicko-sochařskou soutěž na návrh Stalinova pomníku. V porotě zasedlo několik špičkových odborníků (mj. Otakar Španiel či Jan Lauda) a podmínky byly lukrativní – na finanční odměny bylo vyhrazeno celkem 950 tisíc Kčs. Zadání soutěže ovšem ukrývalo několik háčků. Prvním problémem byla brzká uzávěrka (původně 14. listopadu, později prodloužena do 10. prosince 1949), druhým nejednoznačné vymezení místa budoucí stavby. Rámcově mělo jít o prostor Letné, zhruba vymezený Chotkovou ulicí a osou Čechova mostu. V průběhu soutěže se začaly objevovat hlasy zpochybňující umístění pomníku (alternativou byla petřínská stráň – po stržení rozhledny) i ztvárnění monumentu (místo sochy raději budovu). Do celé soutěže se na podzim 1949 vložila zmíněná koordinační komise s agilním Václavem Kopeckým, který se začal v celé záležitosti angažovat. Výsledkem byla rozhodnutí, která konečnou podobu i umístění Stalinova pomníku výrazně ovlivnila. Od počátku bylo jasné, že do letenské reality nepřichází nějaká drobnější plastika v úvahu, nicméně v hlavách mocných se začaly rodit vyloženě gigantické představy: zvěčnit postavu generalissima Stalina (…) zvěčnit ji v její obrovitosti, obrovitosti historického činitele, v obrovitosti genia, v obrovitosti vůdce; a vztyčit ji tak vysoko, tak viditelně, aby čněla do výšin a aby ji široko daleko měli před očima všichni lidé v Praze… Takto „nadpozemsky“ viděl v týdeníku Praha Kopecký budoucnost pomníku na Letné. Velikost, ale i definitivní umístění na hraně letenského profilu nad Vltavou můžeme spojit s rozhodováním koordinační komise. Jelikož však tato rozhodnutí přišla zhruba necelý měsíc před plánovanou uzávěrkou soutěže, projektoval-li někdo sochu doprostřed celého prostoru, sotva mohl v nastalé situaci náležitě zareagovat. V prosinci 1949 rozsáhlé akce spojené s oslavou Stalinových narozenin vrcholily. Jedním ze zlatých hřebů oslav bylo 21. prosince položení základních kamenů (ze všech krajů ČSR) na místo nastávající stavby. Odpolední slavnosti však ještě předcházelo dopolední vyhlášení výsledků soutěže v Obecním domě. Verdikt poroty nebyl úplně bez překvapení. Vítězné autorské trio Otakar Švec – Jiří Štursa – Vlasta Štursová spolupracovalo už před válkou, kdy zejména sochař Švec patřil mezi inspirativní umělce a jeho díla z té doby mají pevné místo v naší meziválečné tvorbě. Druhé místo vyhlášeno nebylo a o třetí se s odstupem dělili sochaři Josef Malejovský a Karel Pokorný. V pramenech se dochovalo zdůvodnění poroty k vítěznému návrhu. Vyplývá z něj, že skutečně zásadní body získal Švec oproti konkurenci tím, že Stalinův pomník v jeho podání není řešen jako solitérní postava sovětského vůdce – ten zde stojí na hrotu klínu, po jehož obou stranách je osm reliéfních postav. Jako vhodné bylo shledáno také zpracování zadní strany monumentu a architektonická část manželů Štursových. Ideový náboj sepětí Stalina s lidem – sovětským i československým – představoval lákadlo, kterému porota neodolala, byť z estetických a proporčních hledisek zdaleka nešlo o vyvážené dílo.
KAM S NÍM? Odpolední položení základních kamenů za přítomnosti prezidenta Gottwalda a předsedy vlády Zápotockého proběhlo s velkou slávou, zlatým kladívkem a formulí se Stalinem za mír, za socialismus, za štěstí i blaho našeho lidu (Gottwald). Paradoxní je, že v prostoru slavnostního poklepu nakonec pomník vůbec nestál a byl realizován zhruba dvě stě metrů vzdušnou čarou dále po proudu řeky. Volba místa byla ovlivněna zejména snahou dostat pomník co nejvýše – aby byl skutečně „nad Prahou“. Z tohoto hlediska se jako ideální jevil skalní ostroh poblíž Hanavského pavilónu. Ceremonie tak proběhla, a teprve pak byl prostor na přípravné stavební úkony, neboť fyzikální zákony jsou neúprosné i v případech děl „nejvyšší cti“. Geologické sondy bezpečně prokázaly nedostatečnou stabilitu podloží pro stavbu. Zmíněný ostroh navíc není jen nejvýše nad řekou, ale také velmi blízko u řeky. Při posuvu zeminy by tak stavba pravděpodobně jednoduše sjela přímo do Vltavy. Řešení se nabízelo prakticky dvojí – buď celou stavbu výrazně odsunout dále od hrany stráně (čímž se však eliminovala výhoda nejvyššího bodu), nebo najít vhodnější a stabilnější místo. Tato rozhodnutí činil v konečné instanci vládní výbor pro postavení pomníku J. V. Stalina v Praze, který od svého vzniku v červenci 1950 za stavbu zodpovídal. Výkonnou jednotkou pro stavební práce pak byla nově založená stavební kancelář. Složení výboru bylo náležitě reprezentativní (mj. Zápotocký, Kopecký, Nejedlý, Šlechta, Bareš, Hendrych), přičemž největší vliv na rozhodování výboru měli dva prvně jmenovaní. Studenou sprchou pro manželský pár architektů bylo výrazné omezení architektonické části návrhu – zakázka se měla zabývat pouze bezprostředním okolím pomníku. Problém s umístěním vedl dokonce k nápadu zbourat Hanavský pavilon (a pomník postavit tam), naštěstí pro něj však okolní podloží rovněž nesplňovalo požadované parametry. Vše bylo pečlivě zkoumáno z pohledu mnoha míst v Praze, využívaly se také metody fotogrammetrie. Nakonec od ledna 1951 pomalu nabyla vrchu varianta s osou Čechova mostu. Zvolené umístění bylo sice níže, ale zato opticky propojené přes Pařížskou třídu se Staroměstským náměstím. Pomineme-li řízení skrz vládní výbor, odehrávaly se nejpodstatnější věci okolo stavby pomníku v lomech (především na Liberecku – Rohlice a Ruprechtice), na letenském staveništi a v dejvickém ateliéru – tzv. „Kafkárně“ (šlo o bývalý ateliér Bohumila Kafky, který zde vytvářel mohutnou Žižkovu sochu určenou na Vítkov). Otakar Švec se spolu s týmem pomocných sochařů potýkal nejprve s metrovým a posléze třímetrovým modelem sousoší (práce trvaly až do konce roku 1952, zvlášť se pak ještě modelovala Stalinova hlava – tyto předlohy se pak ještě pětkrát zvětšovaly do kamene). Průběžných připomínek byla celá řada a nejbedlivějšími hodnotiteli byli členové vládního výboru, jejichž přání se autoři museli podřídit. Proto je vhodné zdůraznit, že tito lidé nenesou za pomník jen politickou, ale také z valné části i uměleckou odpovědnost. Ani na letenském staveništi neprobíhaly práce bez problémů. První výkopy nastaly na jaře 1952, stavební práce realizovaly Pozemní stavby n. p. a potýkaly se s nedostatkem pracovních sil, materiálu i techniky. Celý areál se postupně zaplnil kolejemi, ubikacemi, dílnami a skladišti. Po armování základní desky začala postupně ze země vyrůstat železobetonová konstrukce, která měla být posléze obložena jednotlivými žulovými kvádry. Unikátním řešením bylo zabudování otočného jeřábu přímo do této konstrukce, čímž bylo možné mnohatunové bloky usazovat průběžně po obou stranách. Slavnostní chvilka proběhla na staveništi 25. února 1953 – v den pětiletého výročí únorových událostí. Antonín Zápotocký byl přítomen položení prvního kamene do podnože pomníku. Pouze o několik dní později (5. března 1953) J. V. Stalin umírá, brzy následován Klementem Gottwaldem. Kromě toho, že se pomník nyní stával darem československého lidu jaksi in memoriam, dala smrt obou praporečníků komunistického hnutí vniknout řadě proklamací a závazků. Přestože ovšem na staveništi pracovalo v druhém pololetí roku 1953 na 150 lidí, byli postrádáni zkušení betonáři i další odborníci, kteří by řídili práci mnohdy sice nadšených, ale nezkušených brigádnických part. Stavební práce pokračovaly bez přestávky i v zimě a na jaře 1954, přestože venkovní podmínky byly obtížné. Deštivé jarní počasí znesnadňovalo především budování dvouramenného schodiště, které symetricky stoupalo strání směrem k pomníku. Počet pracovních sil se radikálně zvýšil – koncem dubna již pracovalo v areálu 613 lidí, z toho 444 přímo na hlavní stavbě. Horečná aktivita (aktuální termín odhalení byl stanoven na 28. října 1954) a náročnost stavby pochopitelně prodražovala náklady. Jisté je, že během prvního čtvrtletí roku 1954 bylo prostavěno 16 734 000 Kčs nové „poreformní“ měny. Definitivní rozpočet ve výši 137,5 milionu korun schválila vláda až 12. října 1954. To už bylo zřejmé, že termín dokončení se posune do roku 1955. Na figurální části sousoší probíhaly drobné korektury, rozšiřovalo se předmostí Čechova mostu a upravovalo se bezprostřední okolí monumentu. Řada úkonů měla dočasný ráz a finální dopracování mělo proběhnout až po slavnostním odhalení (projekt muzea v rozsáhlých podzemních prostorách již realizován nebyl). S příchodem nového roku 1955 nastával pro komunistický režim čas příprav řady klíčových akcí (především desáté výročí osvobození a první spartakiáda). Slavnostní odhalení pomníku J. V. Stalina v Praze bylo zakomponováno do období slavných májových dnů. Bezprostřední přípravy na vyvrcholení několikaletého úsilí však narušilo náhlé úmrtí hlavního autora sousoší Otakara Švece. Díky práci pracovníků Archivu bezpečnostních složek máme již nyní k dispozici vyšetřovací spis (včetně fotografií z místa nálezu těla), na jehož základě je třeba revidovat některé opakující se nepřesnosti. Tělo bylo nalezeno 21. dubna 1955 dopoledne v kuchyni Švecova nuselského bytu a jevilo pokročilé známky rozkladu. Po celém bytě byl cítit plyn. Na místě činu byla nalezena vlastnoruční sochařova závěť, datovaná 3. března 1955, naposledy byl Švec viděn 5. března 1955. I další skutečnosti ukazují na sebevraždu – dveře utěsněné zevnitř srolovanými dekami, uspávací prášky na stole, vypnutý rozvod elektřiny, otočený kohoutek plynového sporáku. Dle výpovědí četných svědků vykazovalo Švecovo chování v poslední době známky zádumčivosti a deprese. Vše nasvědčuje také tomu, že Švec se rozhodl následovat svou manželku Vlastu, která spáchala sebevraždu na jaře 1954 prakticky stejným způsobem a na stejném místě. Nic tedy nesvědčí o smrti zaviněné cizí osobou. Příznivci konspiračních teorií mohou sice namítat, že více než měsíc unikající plyn musel být v domě cítit. Švec ovšem bydlel v posledním, tj. nejméně frekventovaném poschodí a plyn také mohl unikat přes pavlač, na kterou vedly dveře přímo z kuchyně. Vražda spáchaná na příkaz mocných také postrádá smysluplný motiv; režim naopak potřeboval mít Švece živého a zdravého alespoň do slavnostního odhalení. Zato pohnutek ke spáchání sebevraždy se ex post jeví celá řada – již zmíněné úmrtí manželky, příchod stáří, strach z nepřízně režimu (který neváhal ho v ateliéru policejně sledovat), nenaplněné umělecké ambice, kritika ze strany kolegů atd. Úroveň pouhých spekulací se už asi překročit nepodaří, neboť sochař nezdůvodnil své jednání blíže ani v závěti (pouze uvádí, že odchází za svou ženou). Je pravdou, že Švec byl mnohdy spíše ve vleku událostí a vzhledem ke gigantické vizi předních pohlavárů už dílo nepatřilo jen jemu, ale nabylo obludných rozměrů a tvarů. Jakkoliv šlo o unikátní a řemeslně kvalitně zvládnutý projekt československého stavebnictví, málokdo by v něm asi hledal tvůrčí ruku, která modelovala ve dvacátých a třicátých letech elegantní tvary moderně pojatých plastik. Dlouho očekávané slavnostní odhalení tedy proběhlo 1. května 1955 bez účasti hlavního autora, jehož jméno bylo vzhledem k okolnostem zatlačeno do pozadí. Rozjásaná atmosféra svátečního májového dne gradovala až do večerního finále na Letné. Třicet metrů vysoký pomník byl za účasti tisíců diváků v daný okamžik slavnostně nasvícen (zahalení látkou vhledem k rozměrům „oslavence“ nepřicházelo do úvahy). V průčelí podstavce se skvěl zlatý nápis Svému osvoboditeli československý lid. Hlavní projev večera měl Václav Kopecký – po několikaletém úsilí představoval pro řečníka jistě náležitou satisfakci. Stalin bych však již tehdy více než dva roky mrtev a řada věcí se začínala měnit.
STALIN (DOČASNĚ) NAD PRAHOU Megalomanský pomník se po odhalení stal součástí života Pražanů. Žulový masiv byl pro přicházející návštěvníky jakýmsi komplexním poselstvím. A tak zde nalézáme atributy moudrosti (kniha ve Stalinově ruce), vědy (postava Mičurina), vítězství (vlající prapory) atd. V neposlední řadě se stal pomník terčem lidového humoru. Brzy se začaly šířit zkazky o „frontě na maso“, což bylo označení umožňující i další modifikace. Stalin si tak v očích mnohých nezakládal napoleonsky ruku za kabát, ale zcela prozaicky lovil peněženku, aby mohl zaplatit. Otáčející se vojáci pak budili dojem lidí, kteří naopak uvažují nad odchodem s nepořízenou. O tom, že pomník nebude stát „na věčné časy“ se s konečnou platností rozhodlo na počátku šedesátých let. Po XX. sjezdu KSSS v únoru 1956 se šířila vlna destalinizace, nicméně pražský pomník zatím odolal. Jako neudržitelná se ukázala letenská stavba po dalším kole boje se Stalinovým odkazem na XXII. sjezdu KSSS (říjen 1961). V Sovětském svazu mělo za důsledek zejména odstranění mumifikovaného Stalinova těla z mauzolea na Rudém náměstí a přejmenování Stalingradu na Volgograd. Listopadové plénum ÚV KSČ poslušně přijalo závěry sjezdu a rozhodlo o odstranění sousoší do konce roku 1962. Nešlo o snadný úkol, protože pomník nebyl konstruován za předpokladu, že bude někdy bourán. Proto byla ustavena speciální komise k posouzení nejrůznějších možností dalších akcí. Jejím předsedou byl Jiří Hendrych, člen původního vládního výboru pro postavení pomníku. Zpočátku byla komise vedena zjevnou snahou ušetřit co nejvíce materiálu a odstranit pouze Stalinovu postavu a „zachráněné“ boční postavy přesunout jinam. Takové řešení však předpokládalo velkou časovou i finanční náročnost, a tak bylo s podporou politbyra rozhodnuto o celkovém odstřelu. Přípravy k provedení demolice probíhaly již od srpna a představovaly těžký oříšek i pro zkušené střelmistry. Hlavní odstřely proběhly ve třech fázích na podzim 1962, přičemž Stalinova hlava musela být odsekána ručně – zčásti z pietních důvodů, zčásti nepochybně kvůli obavě z mnohatunového masivu řítícího se ze stráně směrem k Čechovu mostu. Část rozdrceného materiálu byla zahrnuta do podzemí. Po skončení úklidových prací se ještě v šedesátých letech měla začít stavět nová budova. K tomu ale nedošlo. V roce 1991 byl na původní sokl nainstalován pětadvacetimetrový metronom od Vratislava K. Nováka, který je čas od času doplněn reklamními a volebními motivy. Stalinova socha už takřka půl století na Letné nestojí – přesto tu stále něco z někdejšího žulového nájemníka zůstává…
LITERATURA Z. Hojda – J. Pokorný, Pomníky a zapomníky, Praha 1996; V. Macura, Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony, Praha 1993; týž, Šťastný věk (a jiné studie o socialistické kultuře), 2. vyd., Praha 2008; Svému osvoboditeli československý lid, Praha 1955; P. Wittlich, Otakar Švec, Praha 1959.
JAN ŠINDELÁŘ (nar. 1984) je doktorandem Katedry dějin a didaktiky dějepisu PedF UK v Praze. V současnosti připravuje práci o Stalinově pomníku pro nakladatelství Academia. j.sindelar@email.cz