Po úspěšné prezentaci košického zlatého pokladu připravil numismatik Luboš Polanský další unikátní výstavu, zpřístupňující veřejnosti více než dva tisíce nejstarších mincí českých knížat z 10. a první poloviny 11. století. Jedná se o tak zvané denáry velkého střížku, které se v Čechách razily od šedesátých let 10. století do roku 1050, kdy byly v oběživu nahrazeny mincemi menšími a lehčími jako výsledek mincovní reformy knížete Břetislava I. V tak velkém rozsahu jsou nejstarší české ražby spolu s dochovanými šperky z nálezů vystaveny vůbec poprvé. Největším pokladem těchto mincí je nález z Poděbrad, odkrytý v roce 1936, který v počtu více než 1400 kusů obsahuje naprostou většinu typů denárů Boleslava I., Boleslava II. a Soběslava Slavníka (†1004). Časově na něj navazuje poklad z Hradce Králové z roku 1970 se 413 mincemi z doby vlády knížete Boleslava II. a jeho synů Boleslava III., Jaromíra a Oldřicha. Ražby z období krize přemyslovského státu včetně vzácných nominálů knížete Vladivoje jsou zastoupeny v nálezu z Chodovlic z roku 1928. Mimo tyto unikátní celky lze na výstavě zhlédnout dochované části pokladů z Čistěvsi se zlomky šperků, z Komárova u Opavy s unikátní soškou beránka Božího, z Kelče se zlomky islámských mincí a ze Staré Boleslavi s ukázkou ojedinělých ražeb kněžny Emmy (†1006). Otázka počátků českého mincovnictví představuje pro badatele stále otevřený problém. Zatímco někteří je ještě v nedávné době spojovali s knížetem Václavem, druzí se skepticky přikláněli k mnohem pozdějšímu zaražení prvních českých mincí, které posouvali až do osmdesátých let 10. století. Většina českých numismatiků dnes zastává názor prezentovaný na výstavě, že totiž první české denáry dal vyrazit kníže Boleslav I. někdy před rokem 966. Klíčový význam pro rozvoj mincovnictví v přemyslovských državách 10. století měla transevropská obchodní magistrála spojující islámské Španělsko s oblastí Středního východu, která od Přimdy až po Krakovsko procházela územím kontrolovaným Přemyslovci. Vedle starších mincoven (Praha, Vyšehrad, Libice, Malín, Mělník) se právě při ní v poslední dekádě 10. a na počátku 11. století konstituovaly některé další (Plzeň, Kouřim, Chrudim). Nejednoznačné čtení zkomolených opisů na denárech je důvodem řady odlišných interpretací i možných nových zjištění, k nimž mimo jiné patří Polanského „objev“ mincovny v Chrudimi či redukce počtu mincovních typů, připisovaných dosud Slavníkovcům. O franckém původu záhadné kněžny Emmy, jež razila na Mělníce denáry s titulem královna (regina), již dnes mezi odborníky není sporu. Zcela nový pohled přináší výstava na mincovnictví pražských biskupů. Polanský sice připouští ražbu biskupa Vojtěcha, mincovní typy považované dosud za vojtěšské však připisuje jeho nástupci, málo známému biskupu Thidagovi (998–1017). Za pozitivní lze označit Polanského snahu prezentovat mince v širších historických souvislostech, včetně cenových relací, jež ve svých zprávách zachoval vyslanec kordóbského chalífy Ibrahim ibn Jakub, který v roce 966 navštívil Prahu. Ty vypovídají o natolik vysoké hodnotě jednoho denáru (ekvivalent deset slepic, či množství pšenice pro člověka na jeden měsíc), že se mince sotva mohla v domácím prostředí uplatnit. Podle svědectví nálezů mincí většina ražeb plynula z Čech na sever (Slezsko, Pomořansko, Pobaltí, švédský ostrov Gotland), na východ (Bělorusko, Rusko) a výjimečně také na jih do Podunají. Atraktivní exponáty a zároveň komplexní pojetí celé problematiky, propojující mincovní vývoj 10. století s vývojem obchodním a politickým, jsou důvodem, proč lze výstavu v Národním muzeu vřele doporučit nejen sběratelům mincí, nýbrž každému vážnému zájemci o středověké dějiny.
Nejstarší stříbrné poklady. Unikátní české a moravské stříbrné poklady kolem roku 1000, Nová budova Národního muzea, 17. 2.–9. 5. 2010