Události v Hnězdně roku 1000 bezesporu patří k tradičním tématům středoevropské medievistiky a většina těch, kdo se zajímají o starší dějiny, na ně již narazila. Důvodem je vedle existence relativně rozsáhlého souboru pramenů jistě také rozporuplnost jejich svědectví.
Medievisté se tyto prameny již tradičně pokoušeli buď uvést ve vzájemný soulad, nebo alespoň usilovali o to získat přesvědčivé důvody pro odmítnutí některých z nich. Činili tak ve snaze sestavit jednotný obraz minulosti. Tomuto cíli se pochopitelně podřizovala i kritika pramene. Avšak může vůbec historik postupovat jako detektiv? Vždyť historická paměť není prostým zaznamenáváním minulosti. Historická paměť je především prostředkem často nevědomého budování společné identity na základě vytváření obrazu sdílené minulosti a konstruováním odlišnosti ve vztahu k druhým. Z tohoto důvodu ovšem nelze snahu o vytvoření jednotného „příběhu“ vůbec akceptovat. Brání tomu nejenom teoretická východiska naší úvahy, ale také nesporný fakt, že v našem případě nemáme co do činění se záznamy vzniklými během událostí nebo nejvýše o několik týdnů později, u nichž bychom snad ještě mohli očekávat jistou bezprostřednost. Naopak se jedná o svědectví zapsaná s odstupem několika let, nebo dokonce desetiletí: Quedlinburské a Hildesheimské letopisy vznikly až během 11. století; Dětmar z Merseburku popsal události v Hnězdně v první polovině roku 1013; kronika Galla Anonyma je dílem autora počátku 12. století. Již jen z tohoto důvodu nás bude zajímat spíše způsob podání události v konkrétním historickém prameni, než to „jak se vše vlastně odehrálo“. Hlavními prameny „říšské“ tradice jsou bezpochyby Quedlinburské, respektive Hildesheimské letopisy. Několik drobnějších zmínek nalezneme i v Altašských análech, v Letopisech Lamperta z Hersfeldu nebo v Životě paderbornského biskupa Meinwerka. Jedná se tedy vesměs o prameny, jež jsou propojeny vzájemnými vazbami nejenom prostřednictvím předpokládané společné předlohy, Velkých hersfeldských letopisů, ale také svým saským původem. Není divu. Quedlinburg byl jednou z klíčových raně ottonských fundací, klášterem, jenž vznikl nadáním manželky Jindřicha I. Matyldy při kostele sv. Serváce. V současné podobě známe Quedlinburské letopisy pouze z drážďanského rukopisu, sestaveného a také napsaného různýma rukama 16. století.
SVĚDECTVÍ LETOPISŮ Hildesheim byl rovněž jedním z významných biskupství ottonské doby. Zřejmě vrcholem této epochy byl pontifikát Bernwarda z Hildesheimu (993–1022). S jeho vládou je spojen jak vznik četných klášterů, tak zřejmě i nejstarší verze Hildesheimských letopisů. Známe je z pařížského rukopisu BNF 6114, který obsahuje bohatý soubor různých textů, vzniklý postupně v 10.–12. století. Zápiskem k roku 1000 začíná další část letopisu, která však zřejmě byla sestavena až s odstupem půl století a jež končí rokem 1040. Zda byla dopsána ještě před rokem 1039 nebo o dvacet let později, je předmětem sporu. Ostatní prameny, jež jsme výše zmiňovali, známe rovněž z rukopisů nejdříve z 11. století, o žádném z nich také nelze říci, že by vznikl pod bezprostředním dojmem událostí. Rozebereme si nyní nikoli to, co tyto prameny sdělují, ale spíše to, jak popisují svět okolo sebe. Jak hildesheimský letopisec, tak quedlinburská analistka (nebo analista) se vyjadřují v poměrně jednoduchých souvětích. Jejich podmětem je ve všech případech císař Ota III. Prostřednictvím této stavby věty autor vytváří dojem aktivního hráče, v jehož úplné režii se události odehrávají. Jeho postup se podobá té narativní strategii, jíž užil autor Geneze při líčení stvoření světa. Není divu: Ota je přeci – podobně jako jeho předchůdci – král a císař z Boží milosti, Kristův vikář. K podobnému chápání panovníka ostatně odkazují jeho zobrazení v rukopisech i zpodobnění jeho nejbližších předchůdců a nástupců: Ota se v nich objevuje na trůnu v mandorle stejně jako sám Kristus. Ani na těch několika málo řádcích není ovšem Ota zcela osamocen. Kromě něho se zde setkáme i s polským (českým) knížetem Boleslavem a s Radimem, bratrem sv. Vojtěcha, vyhlédnutým za nového hnězdenského arcibiskupa. Těmto církevním a světským knížatům je však přisouzena zcela pasivní role – zdůrazněná syntakticky, tj. tím, že ve větě zaujímají pozici pouhého předmětu. Výjimkou je zmínka o Otově přijetí polským Boleslavem, v níž ovšem quedlinburská analistka využívá pasiva a říká, že byl Ota přijat Boleslavem. Avšak úcta, jež je mu, Otovi, skrytému za nevyjádřený podmět, prokazována, odpovídá opět spíše stylizaci Boha: a je to nakonec on, Ota, kdo rozhodne, co s nabízenými dary a platy, zatímco ostatní – kromě mučedníka Vojtěcha – jen žádají a prosí. Primárním cílem Otovy cesty je údajně návštěva hrobu nového mučedníka. Svědčí o tom, že se nejenom v Hildesheimských letopisech, ale také v Quedlinburských análech i v dalších „říšských“ pramenech objevuje již v první větě. V popisu dalších událostí se ale již obě podání rozcházejí. Zatímco quedlinburská letopiskyně zdůrazňuje, že Ota odmítl protentokrát přijmout tribut, neboť do Boleslavovy země přišel jako pokorný poutník, zmiňují ostatní prameny „říšské“ tradice jeho rozhodnutí založit nové arcibiskupství a do jeho čela postavit Gaudencia-Radima. V tom se shodují i s některými prameny českými a polskými.
ZPRÁVA BISKUPA DĚTMARA Proti letopiscům z Quedlinburgu a Hildesheimu představovalo naopak pro lidi z okolí magdeburského arcibiskupství a biskupství v Merseburku dění v březnovém Hnězdně událost klíčového významu – rozhodovalo se tam totiž o možných východních hranicích jejich vlivu. Nejstarší svědectví o jejich postojích zachytil současník Dětmar z Merseburku (1009–1019). Své dílo o osmi knihách sepsal přibližně patnáct let po námi analyzovaných událostech již jako merseburský biskup. Dochováno je v rukopise psaném přímo autorem, nemusíme se tedy příliš obávat o autenticitu jeho svědectví. I v jeho kronice představuje hlavní jednající postavu císař Ota. On přichází, on je přijat, on rozhoduje a řídí. Dětmarova zpráva je ovšem podstatně bohatší než svědectví výše zmíněných letopisů a dovoluje nám lépe pochopit, co zajímalo biskupa Dětmara. Ačkoli se v analyzované zmínce nepřímo objeví kníže Boleslav I. Chrabrý (992–1025) spolu s arcibiskupy a biskupy nově ustanovené hnězdenské provincie, nejvýznamnější roli zřejmě sehrává biskup Unger. Když se totiž Ota přiblížil k Hnězdnu, aby jako kajícník vstoupil do míst, kde byly chovány drahocenné ostatky jeho přítele a mučedníka Vojtěcha, byl to právě Unger, kdo jej uvítal, přijal a přivedl do své katedrály. Unger zde tedy vystupuje – nebo přesněji je Dětmarem stylizován – jako sídelní biskup a jako důstojný partner císaře. Není to jistě bez účelu: sídelnímu biskupovi byla i v mnoha dalších pramenech nad územím jeho diecéze přisuzována značná práva a bez jeho svolení nesmělo dojít k jejímu rozdělení; bez jeho souhlasu také na území jemu svěřené diecéze nesměl působit jiný biskup. Dětmarův záměr zpochybnit prostřednictvím určité stylizace událostí legitimitu nově vzniklé metropole navíc dosti přesvědčivě dokládá i pochybovačná poznámka, jíž vznik nových biskupství komentuje – Dětmar, který Ungera tak pečlivě stylizuje do role sídelního biskupa, totiž také tvrdí, že se v Hnězdně vše seběhlo bez Ungerova souhlasu. Za zdánlivě prostým líčením se tak zřetelně skrývá zájem Merseburgu a arcibiskupství, jehož byl součástí. (Ozývá se však také hlas biskupa, který i prostřednictvím konkrétního příběhu zdůrazňuje moc biskupského úřadu.) Umenšení jeho případné moci je interpretováno jako protiprávní. Shrnuto jednou větou: císařovo počínání v Hnězdně představuje v Dětmarových vzpomínkách protiprávní akt. S tím zřejmě souvisí i poněkud ambivalentní postoj Dětmara k mladému císaři, jemuž kromě porušení práv biskupa Unger kladl za vinu i to, že příliš povzbudil pýchu Chrabrého, která vedla k dlouhotrvajícímu konfliktu mezi ním a Jindřichem II. (1002–1024). Podstatně obsáhlejší pozornost věnoval hnězdenským událostem Gallus Anonymus, autor působící v Polsku na přelomu 11. a 12. století. Ačkoli je jeho kronika dochována až ve třech pozdně středověkých rukopisech, nepanují o autenticitě textu pochybnosti. Na první pohled je zřejmé – a dokazuje to i rozbor textu, že hlavním hrdinou citované pasáže je Boleslav Chrabrý. Tím se oproti říšským pramenům zcela mění optika popisu, a to přesto, že i císař zaujímá v textu důležitou roli, neboť je tím, kdo Boleslava odměňuje. Oproti říšským pramenů se však Boleslavův vzestup odehrává „přirozeně“, protože Boleslav je přeci – kronikářovými slovy – muž neobyčejné slávy, bohatství a moci, jemuž nesluší pouhé postavení knížete nebo hraběte a plně si zaslouží královskou korunu. Respekt si Boleslav získává v pozici hostitele, který nejprve Otovi připraví velkolepé přijetí, hodné antického císaře, aby jej posléze tři dny hostil a následně bohatě obdaroval, a to čestnými dary, nikoli tributem. Ačkoli Boleslav v analyzované kapitole figuruje jako hlavní postava, nemůže být rovněž pochyb o klíčové roli Otově. Ten je sice k Boleslavově pozvednutí jako by „donucen“, avšak zároveň je zcela zřejmé, že Gallus akceptuje císařovo postavení „dárce darů“ v podobě práv a výsad. Rovněž tak Gallem popsané a Boleslavem údajně připravené stylizované přijetí císaře, adventus imperatoris, svědčí o úctě, jakou Gallus choval k instituci císařství. Je to ovšem vcelku přirozené, neboť jenom osoba tak výtečná přeci může jednomu z hlavních hrdinů celého Gallova díla, Chrabrému, potvrdit jeho „přirozená práva“. Hnězdno tedy v Gallově kronice žije jako den vrcholného triumfu, den, kdy hlavu knížete Boleslava ozdobila královská koruna. ČEŠI, HNĚZDNO A HISTORICKÁ PAMĚŤ V poněkud obtížnější situaci s ocitneme, pokud se obrátíme ku Praze. Přestože se mnozí badatelé domnívají, že právě Praha měla původně sehrávat klíčovou roli v Otových plánech a že právě Praha měla být oním Radimovým sídlem a že se ku Praze upíraly velkomoravskou tradicí inspirované snahy přemyslovských knížat o její povznesení na arcibiskupství a získání královské koruny, právě pražská tradice o podobných plánech mlčí. Pokud se jedná o Hnězdno roku 1000, není však zcela nesdílná. Mnozí čeští letopisci zmiňují Radimovo ustanovení biskupem, případně arcibiskupem hnězdenským. Poměrně prosté, nepříliš rozvedené zprávy českých pramenů se blíží dikci polských letopisů a jsou jedním z dokladů příbuzenství mezi polskými a českými anály. Optiku pozorovatele však bohužel ze stručných vět vyabstrahovat nelze. Hlavním a jediným jejich hrdinou bývá Radim, občas v některých pramenech „doprovázený“ císařem Otou. Krom zmínky o Radimově instalaci zmíněné prameny většinou mlčí. Jediný známý obsáhlejší středověký pokus české provenience o interpretaci hnězdenských událostí z českého prostředí nabízí až kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, sepsaná za vlády Karla IV. Přibík – podobně jako uherské prameny – přisoudil sv. Vojtěchovi pokřestění Uhrů a sv. Štěpána. Zmínil rovněž, že sv. Štěpán na jeho počest nechal vystavět katedrálu v Ostřihomi. Kromě toho, tvrdí Přibík, sv. Vojtěch ustanovil Radima, svého bratra, ke hnězdenské katedře. Ne tedy císař, ale sv. Vojtěch, český patron, rozhodl podle Přibíka Pulkavy o osudu hnězdenské metropole. Nápadný rozdíl mezi zájmem říšských a polských pramenů na straně jedné a nesdílností pramenů české provenience na straně druhé pochopitelně vybízí k zamyšlení. Důvodem jistě není tento fakt sám – mlčení (nebo přesněji velmi omezený zájem) českých středověkých kronikářů mohl souviset s tím, že se podle nich v Hnězdně roku 1000 neodehrálo nic, co by zapadalo do konceptu jejich děl. Navíc připomeňme, že kromě Kosmy nikdo před rokem 1300 dějiny Čechů od jejich údajných mýtických počátků nezachytil. Anonymní letopisci zase neměli důvod překračovat obvyklý rozsah svých jinak vždy stručných zpráv. Proč se tedy chudičkou českou středověkou tradicí zabývat? Důvodem jsou představy moderních historiků, kteří se již nejpozději od časů Františka Palackého zabývali interpretací snah přemyslovských knížat o získání královské koruny. Zároveň se pokoušeli vyložit titul, který prvnímu přemyslovskému králi Vratislavovi II. (1061–1092) přiřkl kronikář Kosmas spolu s anonymním notářem, autorem listů z tzv. Vratislavova listáře. Oba totiž mj. označili Vratislava jako polského krále. Ony dvě zmínky pak přivedly historiky k hypotéze o vztahu mezi Hnězdnem roku 1000, kde byl podle Galla Anonyma korunován první polský král Boleslav I. Chrabrý, a Mohučí roku 1085 (a Prahou téhož roku), kde byl zase korunován Vratislav II. Interpretace jeho, Vratislavova, polského královského titulu přitom spojuje představa o existenci silného povědomí o hnězdenském setkání roku 1000 v českém prostředí 11. století. Vidina zisků v podobě královské koruny, a zejména arcibiskupství představovaly podle generací historiků nejenom kýženou metu každého vládce, byly také cíleným, programovým pokusem napravit hnězdenskou křivdu z přelomu tisíciletí. Spojnici k roku 1000 zpět po proudu času představoval pro medievisty soubor několika dalších zpráv, na prvním místě Kosmova o translaci vojtěšských ostatků. Pražský kanovník totiž k roku 1039 zaznamenal tažení do rozbroji rozvráceného Polska, jež znamenalo návrat sv. Vojtěcha a jeho souputníků do Čech. Čechové se tehdy údajně symbolicky – prostřednictvím přijetí Vojtěchových požadavků – se světcem smířili. Zda tehdy Břetislav I. a jeho biskup Šebíř usilovali pouze o získání cenných ostatků, nebo zda spíše chtěli využít jejich potenciálu ve službách zvýšení prestiže pražského biskupství a knížectví, Kosmas nezmiňuje. Poměrně přesvědčivý doklad jejich případných snah nabízí pouze Annalista Saxo, autor poloviny 12. století a pilný Kosmův čtenář. Ten se jako jediný zmínil o úmyslu mohučského arcibiskupa Bardona soudit pražského biskupa Šebíře (1038–1068) za zradu. Důvodem mu, tvrdí Annalista Saxo, byla Šebířova pyšná snaha získat arcibiskupské pallium, a tím se vymknout zpod jeho kontroly. Pustíme-li se o další dvě generace zpět proti proudu času, k samému roku 1000, narazíme na ještě jednu, poslední oporu řetězce úvah českých medievistů – inspirovaných zde ovšem až J. Friedem. Hildesheimské letopisy (a spolu s nimi i Lampertovy anály) totiž v souvislosti s rokem 1000 nepíší o Hnězdně, ale o Praze, a jako prosebníka nezmiňují polského vládce, ale českého knížete Boleslava. Letopisecký záznam se tak v pracích moderních historiků mění ze zprávy o události spíše v záznam na poslední chvíli změněného plánu, Přemyslovci zde zcela mimo diskusi figurují jako „podvedení“. Proč by ale letopisec poloviny 11. století zaznamenal jakýsi plán, aniž by si povšiml konečného výsledku? Praha se tak nejspíše v textu ocitla omylem jako místo, kde v době sepsání letopisů spočívaly Vojtěchovy ostatky a kde, jak bylo obecně známo, Vojtěch původně zastával svůj úřad. Potvrzení vazby mezi hnězdenskou synodou roku 1000 a snahami Přemyslovců a jejich biskupů bychom v soudobých pramenech českého původu rovněž hledali marně. Podobně by asi nebylo vhodné tyto snahy svádět pouze pod hlavičkou inspirace hnězdenskými událostmi roku 1000. Naopak. Strategie, které přemyslovská knížata a pražští biskupové uplatňovali, aby zvýšili svou váhu v aristokratickém prostředí 10. a 11. století, se značně lišily, ba byly mnohdy přímo protichůdné. Co tyto snahy spojuje, tedy není „program“, ale spíše pragmatická snaha různými způsoby zvýšit vlastní prestiž. Pokusy, jež by snad mohly mít svým ideovým ukotvením něco společného, přitom ve většině případů odděluje mnoho desítek let. Patřilo tedy Hnězdno do české raně středověké historické paměti? Z tohoto hlediska patří odraz událostí v Hnězdně roku 1000 v české středověké tradici spíše k druhé straně paměti, k zapomínání. Oba procesy, vzpomínání i zapomínání, jsou pouze dvěma stranami jedné mince. Pro obě je charakteristická jistá selekce a zpětná racionalizace toho, co zachytíme ze světa kolem nás, ve snaze se s tím minulým vypořádat. Kosmas vyřešil problém s Hnězdnem tak, že na něj „zapomněl“. Důvodem mu mohly být četné neúspěchy českých knížat a pražských biskupů. (Není to však zcela nutné: Kosmas např. nikde nezmínil ani privilegium, jehož prostřednictvím získal právo nosit mitru jeho údajný oblíbenec Spytihněv. Tyto snahy přemyslovských knížat jej tedy prostě a jednoduše vůbec nemusely zajímat.) Zda Kosmas patřil pouze k trpným prostředníkům kolektivní „kulturní paměti“, který její podobu sám obměnil jenom minimálně, nebo zda byl spíše tím, kdo ji do značné míry pomáhal utvářet a formulovat, to pomůže zjistit až důkladný rozbor rukopisné tradice a recepce jeho díla. Osobně však již nyní Kosmu považuji spíše za aktivního budovatele „kulturní paměti“ českého středověku. Zřejmě i kvůli němu se události v Hnězdně roku 1000 – na rozdíl od postavy sv. Václava – nestaly trvalejší součástí české středověké tradice, a tím i identity Čechů.
LITERATURA J. Assmann, Kultura a paměť. Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku, Praha 2001; R. Michałowski, Zjazd gnieźnieński. Religijne przesłanki powstania arcybiskupstwa gnieźnieńskiego, Wrocław 2005.
David KALHOUS (nar. 1978) působí na Ústavu archeologie a muzeologie FF MU a věnuje se dějinám raného středověku. kalha@centrum.cz