Každá kultura či organizace si vytváří určitý systém hodnot, které považuje za nezpochybnitelné, správné a platné, a jiné zavrhuje.
Za tím účelem se každá společnost snaží kontrolovat svoji kolektivní paměť a to, co onen systém narušuje, vytěsňuje. A týká se to nejen totalitních společností 20. století, ale už starého Egypta, v němž byly jakékoli záznamy o nehodících se lidech či událostech, byť třeba vytesané do kamene, zpětně pečlivě ničeny, aby o nich nezbyla nejmenší zmínka. Ukázkovým příkladem této tendence je instituce cenzury, jevu stejně tak univerzálně rozšířeného jako všeobecně zostouzeného. Cenzura se samozřejmě hodí jako snadný terč. Když spisovatel Jan Bauer v knize Libri prohibiti devadesátých let v roce 2000 napsal, že cenzura vždycky kráčela ruku v ruce s hloupostí, dopustil se ovšem nediferencovaného výroku, který je sám o sobě hloupý. Stejně jako spisovatelé často museli vyvíjet značnou duševní aktivitu, hledat náznaky a metafory, či konstruovat složité autorské výklady jak cenzuru obejít a přelstít, museli podobnou duševní aktivitu vyvíjet i cenzoři. Bertold Brecht kupříkladu vzpomínal na moudrého a bystrého cenzora, který nechtěl povolit jeho proletářský film Kuhle Wampe z roku 1932. Cenzor tvůrcům na osobní schůzce vytýkal, že nezaměstnaný, který ve filmu páchá sebevraždu, je vykreslen povrchně a diváci se o něm dovídají jen málo, takže to není skutečné individuum z masa a kostí. Cenzor při té příležitosti Brechtovi a ostatním uspořádal malou univerzitní přenášku o realismu z policejního hlediska, přičemž se mu ovšem podařilo mnohem hlouběji proniknout do podstaty uměleckých záměrů tvůrců filmu než všem jeho nejblahovolnějším uměleckým kritikům. I když cenzuru neschvaluji, příčí se mi plané a dnes už v západním světě zbytečné útoky na tuto instituci, v případě té církevní s prastarou a zajímavou minulostí. Mnohem podnětnější je podle mne studovat mechanismy jejího fungování včetně četných paradoxů, které v její historii můžeme objevit.
CENZURNÍ PARADOXY K tomu účelu mohou velmi dobře pomoci záslužné knihy z nedávné doby jako Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih) Petra Šámala v případě cenzury komunistické, nebo u katolického Indexu librorum prohibitorum knihy Index: der Vatikan und die verbotenen Bücher od katolického kněze a historika Huberta Wolfa a Die geheimen Gutachten des Vatikan. Weltliteratur auf dem Index Petera Godmana. Stejně, jako se na církevním indexu vyskytly knihy lidí později církví kanonizovaných, bylo v roce 1972 v Československu zakázáno vydání druhého dílu memoárů tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody a nové vydání prvního dílu šlo přímo do stoupy. Naopak nedopatřením či z neznalosti byly v padesátých letech z knihoven vyřazeny „jako brak“ dvě knihy S. K. Neumanna. Důvodem bylo to, že obě Neumannovy knihy vyšly pod pseudonymem. Vyřazena naopak nebyla publikace Dějiny ženy, která však byla pouze přepracovanou verzí jedné ze zakázaných knih. Rozdíl tkvěl v tom, že Dějiny ženy Neumann publikoval pod svým skutečným jménem. Zajímavé je, že knihovnická cenzura, která soustavně potlačovala psychologickou a introspektivní linii protektorátní prózy, na žádný z indexů nezařadila knihy Václava Řezáče, čelného představitele tohoto žánru. Řezáč se totiž v padesátých letech etabloval jako autor Nástupu, vzorového díla nové literatury. Nechtěné omyly ale nebyly úplně řídké: komunističtí cenzoři mimo jiné zakázali antiutopický román Nad televox z roku 1930, který byl označen za „baťovštinu“. Přitom byla pominuta skutečnost, že autor kritizoval automatizaci výroby ze socialistických pozic. O zákaz knihy usilovala ve třicátých letech i firma Baťa, a komunisté tak pouze neplánovaně dovedli záměry Baťových cenzorů ke zdárnému konci. Zřetelně zde vysvítá skutečnost, že nejen onen Brechtův, nýbrž každý cenzor provádí specifický druh interpretace uměleckého díla, zvláště, když se zakazováním určitých knih byla vždy úzce propojena snaha předepisovat, jaké knihy by se naopak měly číst, a jak tato díla správně chápat. Šámal píše, že na stránkách knihovnického časopisu Čtenář vycházely detailní scénáře předepisující, jak agitačně pracovat s konkrétním titulem, případně návody, jak vést nad určitým tématem debatu. Cílem podle něj bylo ukázat, co vše z dané knihy můžeme politicky vytěžit. Za účelem ideologické kontroly komunisté pořádali kolektivní hlasité čtení. Akt čtení, svou podstatou činnost individuální, nebylo lze vystavit totální kontrole; proto se takto hledaly možnosti, jak do onoho intimního prostoru vstoupit a podřídit ho celku. Čtenáři i proto na schůzích veřejně referovali, jak jim daná kniha pomohla k ještě vyššímu nadšení pro budování socialismu, protože právě to byla ta nejlepší interpretace literárního díla.
SPISY OHAVNÉ A ŠKODLIVÉ Zajímavé příklady svébytné cenzurní, tentokrát církevní interpretace uvádějí obě zmiňované knihy německé. Godman přináší krátké medailony jednotlivých cenzorů a přetiskuje jejich posudky nadíla jako Tři mušketýři (cenzor doporučoval knihu zakázat, protože román, ač obsahem nezávadný, slouží jako úvod k mnoha podobným románům, jež si zákaz zaslouží), Paní Bovaryová (nejodpornější ze všech odporných příběhů) nebo Šílená vášeň Ernesta Feydeau (stejně tak nečistý jako nestydatý chvalozpěv na cizoložství). Wolf oproti tomu podrobně rekonstruuje průběh jednotlivých cenzorských řízení, mimo jiné u knih jako Chaloupka strýčka Toma nebo Vinnetou. První z knih byla obviněna krom jiného z podvracení společenského řádu a věroučných úchylek v otázce ospravedlnění (plynoucích údajně z toho, že autorka byla protestantka). O cenzorovi se Wolf vyjadřuje nelichotivě: Chaloupku strýčka Toma autor posudku snad vůbec vcelku číst nemohl, jeho četba je plná klišé a stereotypů, které mechanicky přenáší do textu a pak je dokládá na vybraných pasážích vytržených z kontextu. Vinnetou byl zase obviněn z panteismu. Rychle ale dodejme, že nakonec se na církevní index ani jedna z knih nedostala, a nejsou na něm ani autoři jako Nietzsche, Schopenhauer nebo Hitler. V případě prvního filosofa důvodem nebylo to, že by jej Vatikán už tehdy chápal jako blížence křesťanské mystiky, jak to dnes činí Tomáš Halík, ale proto, že heretické spisy odporující katolickému dogmatu byly zakázány ipso facto. Hitlerův Mein Kampf byl po roce 1934 předmětem cenzorského řízení, ovšem papež Pius XI. nedokázal udělat definitivní rozhodnutí a zařadit knihu na index, protože Hitler byl legálním představitelem státu, kterého jsou křesťané povinni poslouchat. Pro církevní cenzuru v českém prostředí je velmi poučná kniha redemptoristy Konstantina Miklíka z roku 1937, jejíž titul zněl Klíč k dobré literatuře aneb seznam knih, knížek a knížeček výborně, dobře neb snažně udělaných téměř obecně žádoucích, užitečných a přístupných myslím čtenářů zdravých, jadrných a nepříliš odborných. S vyloučením spisů ohavných, škodlivých a zbytečných. Název knihy odkazoval ke Klíči Koniášovu, který je také doporučován jako klasické dílo české katolické reformace. Klíč, jehož spoluautory byli Timotheus Vodička a Karel Vach, byl součástí tažení proti nemravným a bezbožným knihám. Doporučeno je několik knih Dostojevského (navzdory tomu, že jeho nadání je nivelisováno malomocností pravoslaví), nebo Charlese Dickense (autoři ovšem připojují varování, že sektář v Dickensovi nezemřel), dokonce i od Aloise Jiráska (i když se naivně obdivoval nezdravým myšlenkovým proudům), naopak z celého díla Karla Čapka je zařazen pouze Zahradníkův rok s poznámkou, že před touto knihou Karla Čapka není třeba varovat; patlání se zahrádkou je roztomilá věc. Autoři do knihy přidali také jeden text od Karla Schulze, nicméně právě jeho kniha Kámen a bolest se po vydání roku 1942 stala terčem kampaně autorů Klíče a dominikánů S. Braita a R. Dacíka. Braito tehdy psal: Naprosto neschvalujeme tak nahé líčení renesanční bídy Církve. O ničemných prelátech víme toho více než dosti. Nebylo třeba s takovou chutí toto bláto přebírat. A hlavně, není postaveno ani příčinné, ani dějinné, ani metafyzické vyvážení těchto stínů. K Braitovi se přidal Vodička, jenž ale podle M. C. Putny obmyslně nemluvil o tom, že je kniha nemravná, ale o tom, že je kompozičně nezvládnutá a vůbec špatně napsaná. Kampaň měla ovšem podle Putny své hlubší pozadí. Na závěr své stati o této kampani uvádí literární vědec Petr Hora, že jediným ziskem polemiky bylo prosazení díla na arcibiskupský index, z něhož dodnes nebylo vyňato. Je pozoruhodné, že autor zcela ponechává stranou skutečnost, že Index librorum prohibitorum církev zrušila v roce 1966, takže knihy na něj zařazené pak už nebylo třeba jednotlivě vyjímat. Skutečné historické vědomí o Indexu se tedy rychle vytrácí, ale o to výrazněji se téma prosazuje v beletrii a filmu: už v F. L. Věkovi je poutavá scéna, v níž hlavní hrdina krade (zachraňuje) knihy ze zapovězeného oddílu Libri prohibiti v rušené klášterní knihovně; dnešní krásná literatura je pak plná organizací, více či méně se podobajících inkvizici, které přechovávají a střeží dokumenty, k nimž se podle spiklenců nikdo nesmí dostat, nebo v ní alespoň vystupují postavy jako Ekův zavilý knihovník Jorge, který raději ničí celou svoji knihovnu, než aby vydal podle něj nebezpečnou knihu. Může jít o nostalgii po době, kdy na knihách záleželo natolik, že stálo zato je zakazovat. Cenzura, která dříve prováděla svéráznou interpretaci uměleckých děl, je soudobými spisovateli a filmovými režiséry ještě svérázněji sama interpretována: stává se z ní novodobý mýtus.
LITERATURA J. Bauer, Libri prohibiti devadesátých let, Praha 2000; P. Godman, Die geheimen Gutachten des Vatikan. Weltliteratur auf dem Index, Wiesbaden 2006; P. Hora, „Kámen a bolest v kritické recepci revue olomouckých dominikánů Na hlubinu“, in: „Ale mne tato doba bolí...“. Karel Schulz básník, prozaik a novinář. Literární archiv 31, Praha 1999, s. 71–85; M. C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha 2009 (v tisku); P. Šámal, Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih) Praha, 2009; H. Wolf, Index: der Vatikan und die verbotenen Bücher, München 2007.
Jan LUKAVEC (nar. 1977) kulturolog a literární vědec. Je redaktorem portálu iLiteratura.cz, pracuje v Národní knihovně České republiky. Vydal knihu Fanatik, prorok, či klaun? o G. K. Chestertonovi (2008). jan.lukavec@iliteratura.cz