První léta po získání nezávislosti přinesla takřka všude v Latinské Americe mnoho zmatků. Bolívarův a San Martínův sen o velkém, jednotném a prosperujícím latinskoamerickém soustátí tvrdě narazil na realitu.
Místo plánované federace po vzoru Spojených států se v regionu objevily skoro dvě desítky vzájemně se hašteřících států. Jejich obyvatelstvo ještě dlouho trpělo důsledky dlouholetého válčení: výraznou militarizací politiky, vedoucí k tyranským diktaturám, všeobecnou atmosférou násilí, absencí důvěryhodné a efektivní administrativy, rozbitím tradičních ekonomických vazeb a následnou chudobou. Sám Bolívar situaci nových republik vcelku výstižně přirovnal k evropské epoše temna po rozpadu západořímské říše.
ZLÉ ČASY Otcové latinskoamerické nezávislosti s úžasem zjistili, že po vítězství na bitevních polích na ně ty největší a nejnáročnější úkoly teprve čekají. Španělská koloniální správa byla smetena a nyní bylo třeba vybudovat jinou. Španělský obchodní monopol byl odstraněn, avšak latinskoamerické zboží si muselo těžce hledat místo na mezinárodním trhu. Španělští vojáci se vrátili do Evropy a Latinoameričanům nezbývalo než zorganizovat své vlastní armády. A k tomu ještě sepsat ústavy a vytvořit účinný vzdělávací systém, neboť nedostatky v oblasti školství byly alarmující. V Chile a Argentině byla situace ještě o poznání složitější vzhledem k tomu, že tamní velcí mužové s aurou Osvoboditelů – a tudíž s jistou autoritou – brzy a definitivně zmizeli ze scény. Bernardo O’Higgins se díky svým idealisticko-despotickým, leč především zoufale naivním pokusům o kompletní transformaci chilské společnosti „shora“ prostřednictvím autoritářských dekretů natolik zdiskreditoval, že musel Chile opustit. Argentinský superhrdina José San Martín ustoupil Bolívarovi a odešel do evropského exilu. Chilské a argentinské cesty se na první pohled zcela rozešly. V Chile se díky Diegu Portalesovi podařilo vytvořit stabilní, mírně liberální a formálně dokonce částečně demokratický systém, zatímco Argentina se pod taktovkou caudilla Juana Manuela de Rosase vydala trajektorií autoritářského, represivního a dobytkářskou oligarchií ovládaného režimu, jejž někteří kritici vykreslili jako ztělesněné barbarství (la barbarie).
CHILSKÉ PROBOUZENÍ Po celá dvacátá léta 19. století Chilané pracně, leč vesměs marně hledali principy, na nichž by bylo možné postavit stabilní a fungující stát. Vyzkoušeno a zavrženo bylo několik konstitucí, zásadním problémem ovšem zůstal fakt, že se jimi téměř nikdo nehodlal řídit. „Politika“ se často dělala se zbraní v ruce. Například na konci ledna 1827 plukovník Enrique Campino, jeden z kandidátů na viceprezidentskou funkci, vjel na koni až do zasedacího sálu sněmovny a bodáky nechal poslance vyhnat na ulici. Experimentovalo se – s naprosto katastrofálními výsledky, hrozícími přímo zánikem jednotného chilského státu – také s federalismem. Ten zatím v zaostalé, majetkově příliš polarizované a koloniálním dědictvím neblaze poznamenané chilské společnosti nefungoval. Zdálo se, jako by John Adams měl pravdu, když prohlašoval, že instalace funkční demokracie v Latinské Americe mu připadá podobně absurdní jako zavádět demokracii mezi ptáky, zvířaty či rybami. Pak se však odehrál menší zázrak a v Chile se namísto anarchie podařilo ustanovit stabilní politický rámec a současně nastartovat nadějný hospodářský růst, opřený zejména o těžbu surovin, vývoz obilí a obchod. Už v roce 1852 argentinský spisovatel Juan Bautista Alberdi na jednom večírku ve Valparaísu pronesl přípitek na čestnou výjimku Jižní Ameriky. A v dubnu 1880 londýnské Timesy v souvislosti s Chile psaly o modelové republice. Autor tohoto „chilského zázraku“ se mezinárodní chvály nedožil, ale Chilané dobře věděli, komu za svou „výjimečnost“ vděčí. Dvacátá léta, plná konfliktů a neúspěšných experimentů, rázně ukončil vojenský triumf konzervativců nad liberály v bitvě u Lircay (duben 1830). Vítězové nastolili režim, který vydržel příštích třicet let a bez větších strukturálních změn, i když občas v liberálním kabátě, potom až do konce 19. století. Jeho tvůrcem byl Diego Portales (1793–1837), původně nedostudovaný právník a nepříliš úspěšný obchodník, který v sobě objevil mimořádné organizační schopnosti a nevídaný politický talent. Portales, v jehož drobném a křehkém těle se skrývalo překvapivé množství vitality, v první řadě tvrdě a nekompromisně zatočil s nejrůznějšími caudillos, regionálními mocipány, kteří v mnoha jiných zemích Jižní Ameriky po většinu 19. století způsobovali centrálním vládám vážné potíže. Portales se sám občas choval rovněž nadmíru autoritativně, avšak i jeho protivníci většinou uznávali, že je to čestný a schopný muž. Portales obdivoval anglosaskou civilizaci a jeho cílem se stala proměna Chile v Anglii Pacifiku. Byl to politik dostatečně inteligentní na to, aby se vyhnul slepému kopírování britského modelu, věděl, že v chudém a zaostalém Chile je nejprve nutno tvrdou a dlouhodobou prací připravit půdu. Během studia chilských (a latinskoamerických) dějin dospěl k názoru, že zlatou střední cestou mezi bezvládím generujícím anarchii a takřka monarchistickými diktaturami „silných osobností“ je autoritativní republika. O tom, že by v krátkém horizontu bylo možné začít v Chile s úspěchem praktikovat autentickou demokracii, si nedělal přílišné iluze. Nejprve výchova, potom skutečná demokracie, to bylo heslo, kterým se Portales řídil a vštípil ho i svým následovníkům. A tak prakticky po celé 19. století nebyla většina chilského národa na politické kolbiště vpuštěna ani v roli voličů, neboť muži stojící v čele země byli skálopevně přesvědčení, že stát mají spravovat vybrané a náležitě připravené elity bez zbytečných konzultací s „prostým lidem“. Přísný volební cenzus zajistil volební právo jenom zámožným a vzdělaným, kandidáti do důležitých funkcí byli dodáváni z několika málo vysoce postavených rodových klanů. Portales byl přesvědčeným pragmatikem, politika jako souboj ideologických postulátů mu byla na hony vzdálena. Jeho ideálem byla nadstranická administrativa, která nebude ztrácet čas a energii „politikařením“, ale bude se naplno věnovat zcela konkrétním problémům. Jinými slovy, Portales snil o vládě, která by dokázala povýšit celonárodní zájmy nad partikularismy jednotlivých společenských skupin či politických partají. Hned na počátku prozíravě vymýtil politiku z řad chilské armády, a to i za cenu nuceného penzionování prakticky všech vysokých důstojníků předcházející etapy. Vojákům vštípil respekt k civilní vládě, což Chile po celé generace ušetřilo v celé Latinské Americe rozšířeného pandemického vměšování se uniformovaných do politického života. Portales z hloubi duše nenáviděl politiku založenou na charismatu jednotlivců. Zdá se, že popularita mu byla přímo fyzicky nepříjemná, jeho metou byla profesionální a efektivní, i když možná poněkud neosobní byrokracie. Nikdy netoužil po roli obdivovaného a uctívaného lídra, chtěl být „pouze“ pracovitým, úspěšným a hlavně nahraditelným úředníkem. Je příznačné, že se nikdy nepokusil usednout do prezidentského křesla a spokojil se s rolí mocného „muže v pozadí“. O tom, že v jeho případě řeči o nezištné službě státu nebyly pouhým tlacháním, svědčí fakt, že nikdy nepobíral plat, i když to pro něj nezřídka znamenalo poměrně nepříjemné existenční potíže. Hlavním Portalesovým odkazem se stala jeho ústava, slavnostně vyhlášená v květnu 1833, která v zemi platila až do roku 1891. S několika málo dodatky se jí potom Chile řídilo do roku 1925. Byla to ústava konzervativní a dosti autoritářská, prosazující silný prezidentský režim. Exekutiva byla natolik zvýhodněna vůči moci legislativní, že se prezident, se všemi svými administrativními, vojenskými i zákonodárnými pravomocemi, poněkud podobal nekorunovanému panovníkovi. Velké spory vyprovokovaly prezidentovy výjimečné pravomoci, jež hlavě státu umožňovaly vyhlásit lokální výjimečný stav, a podstatným způsobem tak omezit občanská práva obyvatel. To sice neznělo příliš demokraticky, na straně druhé to v Chile zabránilo rozvoji ničivého regionálního partikularismu, který v mnohých latinskoamerických státech způsobil opravdové katastrofy. Konzervativci dodržování ústavy a zákonů důsledně vymáhali, takže někteří rebelové a oponenti se ocitli ve vězení či ve vyhnanství. V porovnání s represemi, kterými v té době své soky decimoval sousední argentinský diktátor Rosas, se ovšem jednalo o relativně mírné metody. Odvrácenou tváří Portalesova režimu byly pravidelné a nechutné volební machinace a manipulace, jejichž prostřednictvím se u moci dlouhodobě udržela předem určená garnitura. Vláda se obvykle nezastavovala před žádnou taktikou garantující volební triumf: všemožné zastrašování protikandidátů i voličů, úplatky, falšování volebních seznamů i výsledků. Celá „volební strategie“ byla koordinována samotným ministrem vnitra. Tato demokracii nesmírně diskreditující praxe takřka beze změn pokračovala až do konce 19. století. Co se ekonomiky týče, rozhodl se Portales postupně nahrazovat španělský koloniální merkantilismus opatrným liberalismem. Dokázal si pro tento úkol najít výjimečně schopného ministra financí, Manuela Rengifa, který si brzy vyslouží lichotivou přezdívku el mago de las finanzas (finanční mág). Rengifo dovedl namíchat pro chilskou ekonomiku blahodárný koktejl liberalismu a pragmatismu. Nemilosrdně likvidoval nadbytečné úředníky i výdaje, takže se stav státní pokladny rychle vylepšoval. Skoncoval se smutně proslulou praktikou pronajímání výběru daní soukromým společnostem, které si toto právo kupovaly na veřejných dražbách a zcela pravidelně se dopouštěly skandálních přehmatů. Nemenší revoluce se odehrála i v oblasti cel, protože Rengifo cly zatížil veškerý dovoz, který by potenciálně mohl konkurovat domácí produkci (obuv, vozy, oděvy apod.), zatímco všech celních poplatků byly zbaveny dovozové výrobky, jež byly potřebné pro další úspěšný rozvoj země: stroje, vědecké přístroje, knihy. Podstatně rozšířil bezcelní zónu ve Valparaísu, což z města na několik desetiletí učinilo nejvýznamnější přístav celého pacifického pobřeží. Rengifova razantní ekonomická gesce se stala dokonalým odrazovým můstkem pro pozdější prosperitu země. Ta byla brzy umocněna objevem mimořádně bohatých ložisek stříbra v Chaarcillo (Copiapó), kde během jediné dekády vznikla více než stovka dolů. Na dobu stříbrnou plynule navázala doba ledková a později měděná, což Chilanům pomohlo překonávat chronický nedostatek provozního i investičního kapitálu. Chile tak od čtyřicátých let 19. století jako jeden z mála států Latinské Ameriky začalo úspěšně budovat moderní kapitalistickou ekonomiku.
TYRAN OD RÍO DE LA PLATA Na druhé straně And, na nekonečných laplatských pláních, se zrodil značně odlišný politický a ekonomický model, jehož tvůrcem, reprezentantem i živoucím symbolem se stal Juan Manuel de Rosas (1793–1877), dodnes jedna z nejkontroverznějších postav argentinské, ne-li dokonce latinskoamerické historie. Nepřátelé jej označovali za krvavého tyrana a nešetřili na jeho adresu silnými slovy (Caligula z Río de la Plata), přívrženci v něm spatřovali národního hrdinu a zachránce vlasti před anarchií. Střízlivější pohled nám představuje typického latinskoamerického vůdce (caudillo), který vládl jako konzervativní a mnohdy dosti brutální autokrat a většinu úsilí věnoval povznesení své rodné provincie (a svého osobního majetku) na úkor zbytku státu. Sluší se dodat, že Rosas vehementně odmítal jak liberalismus a demokracii, tak bližší spolupráci se západními mocnostmi, přičemž jeho averze vůči cizincům, ohrožujícím prý argentinskou tradiční národní identitu, nakonec vedla až k opakovaným ozbrojeným střetům s Francií a Anglií. Rosas se k moci dostal násilím. V laplatském prostoru se totiž ve druhé polovině dvacátých let 19. století mezi sebou střetli mnozí lokální vůdci. Energický a takticky zdatný Rosas v tomto souboji o moc zvítězil a na konci roku 1829 se stal guvernérem Buenos Aires. Obyvatelé provincie, znejistělí a znechucení několika lety předchozí anarchie, mu dokonce udělili diktátorské pravomoci. Rosas nabídl poměrně jednoduchý politický projekt: nastolení a udržení řádu a pořádku (jeden z jeho oficiálních titulů zněl Restaurador de las Leyes čili Obnovitel vlády zákona), silná vláda i armáda, všemožná podpora zájmů oligarchických elit. Prazákladem jeho režimu, který v laplatské oblasti dominoval v letech 1829–1852 (s krátkou přestávkou mezi roky 1832–1835), byla však ekonomika. V nově se rodící argentinské republice se vedle tradičních elit tvořených obchodníky z Buenos Aires ke slovu stále výrazněji hlásili dobytkáři. Ti se snažili rozšiřovat své pastviny dále do pampy, kde nevyhnutelně naráželi na „divoké“ indiány, kteří se agresivnímu postupu „bílého muže“ urputně bránili. Na hranici tekla krev a poptávka po schopných a razantních vojenských velitelích, kteří by si s indiány věděli rady, byla velká. Rosas, jenž také pocházel z dobytkářské rodiny, se v tomto ohledu ukázal jako ideální muž a díky jeho úspěšným válečným výpravám proti domorodcům mohli argentinští dobytkáři obsadit statisíce hektarů nových pastvin. Coby politický myslitel byl Rosas poměrně snadno dešifrovatelný. Rozděloval společnost na pouhé dvě skupiny: na ty, kteří poroučejí, a na ty, kteří poslouchají. Jeho ústředním pojmem byl řád, vlastností, kterou po ostatních bezpodmínečně požadoval, poslušnost. Demokracii pokládal za příliš pomalou, komplikovanou a neúčinnou, v horším případě za předsálí anarchie. Liberály zase za slabošské „podvratníky“ řádu a tradice. Vůči ideologii byl naprosto skeptický, o profesionálních politicích soudil, že jsou to příživničtí žvanilové, kteří se utápějí ve verbalismu a nezbývá jim čas na řešení skutečných problémů. On sám jako zarputilý autokrat pohrdal veškerým „ideologickým balastem“: Nepatřím k žádné straně, patřím pouze Vlasti. Přestože byl formálně vůdcem federalistické partaje, vládl jako zatvrzelý centralista a nemilosrdně prosazoval hegemonii Buenos Aires. Poměrně rychle se mu ostatně podařilo obsah tradiční laplatské politické dichotomie natolik vyprázdnit, že namísto na federalisty a unitaristy se buenosaireská společnost brzy začne dělit spíše na rosisty a antirosisty. Rosas se v mnohém podobal gaučům: rád a dobře jezdil na koni, výborně střílel, dokonale ovládal laso. Stát chápal jako jednu velkou estancii (farmu) a stejně tvrdou rukou, jakou vládl svým peonům (zemědělcům), mínil vládnout i Argentině. Když převzal vládu, prvním jeho opatřením bylo vytvoření spolehlivého vojska, s jehož pomocí začal „pacifikovat“ nejprve Buenos Aires, ale později i okolní provincie. Kritikové brzy umlkli, neboť Rosasovy metody – cenzura, zastrašování, vyhnanství, popravy – dokázaly spolehlivě umlčet naprostou většinu oponentů. Bylo by ovšem trestuhodným zjednodušením charakterizovat rosismus pouze jako vulgární tyranii založenou na permanentní represi a hrubém násilí. Dávno před Bismarckem pochopil Rosas, že pro dlouhodobou a stabilní mocenskou dominanci je třeba neustále kombinovat politiku cukru a biče, podpořenou mohutnou propagační kampaní, opřenou nejlépe o intenzivní kult osobnosti vládce. Středobodem rosismu byla estancie jako centrum hospodářské moci a současně systém sociální kontroly. Právě během Rosasova mandátu se dovršil historický přesun moci do rukou nově zformované skupiny velkostatkářů. A seor gobernador dobře věděl, že tady se cukrem šetřit nesmí. Rosas podporoval venkov na úkor měst a značná část státního rozpočtu šla na vojenská tažení proti nepřátelským indiánům, na udržování pohraničních pevností i na přímé dotace statkářům. Rosas se proměnil ve velkého dárce půdy a jeho klienty se stali ostatní estancieros. I v tomto ohledu byl rosismus mnohem méně ideologií a mnohem více skupinovým, zcela pragmatickým zájmem. V období Rosasovy vlády se nakonec dospělo ke stavu, kdy 74 latifundistů vlastnilo statky o výměře větší než 40 000 hektarů, zatímco drobní vlastníci drželi necelé 1% veškeré zemědělsky využívané půdy. Rosas pochopitelně nezapomínal ani sám na sebe, na počátku padesátých let měl v držení téměř 370 000 hektarů půdy, což jej řadilo mezi deset největších statkářů v zemi. Redistribuce půdy – a tudíž bohatství – byla skutečným motorem, který poháněl rosistický režim, politické mechanismy byly pouhou formou, jakousi třešničkou na dortu vcelku primitivně strukturované diktatury. Pseudoparlament zvaný Cámara de Representantes (Poslanecká komora) sloužil guvernérovi pouze jako poradní orgán, poslanci neměli právo navrhovat a schvalovat zákony, ba ani kontrolovat státní rozpočet. Jejich jediným úkolem bylo poskytovat slavnostní stafáž guvernérovým vládním opatřením. Podobně nekompromisním způsobem nakládal Rosas se soudní mocí. Guvernér nejenže zákony sám vytvářel a vyhlašoval, ale rovněž nacházel čas na jejich interpretaci a aplikaci. Celý justiční aparát sice navenek dál fungoval, ale Rosas si mnohé případy bral osobně na starost a na soudní spisy připisoval lakonické poznámky: pošlete ho do vězení či zastřelte ho. Armáda a policie, na jejichž naprostou loajalitu guvernér pečlivě dohlížel, byly vždy připraveny zasáhnout proti každému, koho jim Rosas označil jako „nepřítele“. V takovém případě šly veškeré ohledy stranou a ozbrojenci byli nezřídka odměňováni povolením k vydrancování „nepřátelského“ statku, obchodu či řemeslnické dílny. Pokud to nestačilo, byl Rosas připraven nasadit skutečný teror a potom přicházela ke slovu jeho svérázná pretoriánská garda zvaná eufemisticky Sociedad Popular Restauradora (Lidová společnost pro obnovu). Její ozbrojená komanda na guvernérův rozkaz vyrážela na trestné výpravy, jež měly za cíl drancovat, mlátit, vraždit, zkrátka zastrašovat. Specifický rosistický koktejl úplatků a represí byl doplněn obzvlášť agilním propagandistickým aparátem, který za pomoci několika prostých a úderných hesel nepřetržitě vtloukal do hlav poddaných bezpodmínečný respekt k hlavě státu. Kult Rosase dosáhl závratných rozměrů: psaly se hymny, ódy, pochody, ale i menuety na jeho počest, jeho sochami byla poseta celá země, jeho portréty nesměly chybět v žádné veřejné místnosti, včetně kostelů. Rosas se nikdy neodhodlal k vypracování a prosazení celostátní ústavy, vždy tvrdil, že národ na to ještě není dostatečně zralý a že nejdříve je třeba zlikvidovat unitaristy, rozuměj oponenty. Těch ovšem ve skutečnosti postupem času neustále přibývalo, k čemuž notně přispěly i Rosasovy přehmaty v zahraniční politice a následné konflikty se zahraničními mocnostmi. Sílící tábor nepřátel dotlačil guvernéra k postupné transformaci jeho režimu ve zcela vulgární vojenskou diktaturu, připravenou vést prakticky permanentní válku proti všem. Od začátku čtyřicátých let se Rosas pozvolna proměnil ve Velkého generála, který naprostou většinu veřejných peněz utratil za armádu a válčení. Když se od něj válečná štěstěna odvrátila, po porážce u Monte Caseros v únoru 1852, Rosas odešel do anglického exilu, kde strávil zbytek svého života. Tyran padl a Argentina mohla začít bilancovat. Více než dvacet let Rosasovy diktatury ve skutečnosti přineslo jenom málo podstatných společenských a ekonomických změn. V provinciích i nadále vládli caudillos. Rosismus po sobě zanechal obrovskou vnitřní hospodářskou nerovnováhu mezi Buenos Aires a zbytkem země. Zatímco příjmy provincie Buenos Aires v roce 1824 dosahovaly dva a půl milionu pesos, v nejchudší ze „spojených“ provincií, v Jujuy, to bylo v roce 1839 pouhých 9000 pesos. Jejich distribuce si v ničem nezadala se španělskými koloniálními časy: guvernér pobíral roční plat ve výši 1 500 pesos, drtivou většinu zbytku příjmů spolkla místní milice, zato na vzdělání se v provincii každoročně vydávalo 480 pesos. Není divu, že první oficiální sčítání lidu v roce 1869 odhalí, že takřka 80% Argentinců neumí ani číst ani psát. Infrastruktura většiny provincií byla katastrofálně zaostalá, v zemi prakticky neexistovaly udržované cesty. Mezi nepočetnou, ale velmi zámožnou, a hlavně mocnou vrstvou velkostatkářů a obchodníků a zbytkem společnosti se táhla sociální pustina. Prostor pro střední vrstvy zůstával téměř prázdný, podnikatelský sektor obsadili většinou cizinci. Na venkovských estanciích pak převládal téměř starořímský vztah mezi patronem a jeho klienty. Skutečné strukturální změny a znatelnou modernizaci argentinské společnosti přinesly až deset let po Rosasově pádu Bartolomé Mitre či Domingo Faustino Sarmiento, i když o jejich metodách a stylu by se mnohdy rovněž dalo s úspěchem pochybovat. Argentina pod jejich kormidlem začala výrazně měnit kurz od takřka monarchistického absolutismu k liberálnějšímu a demokratičtějšímu uspořádání bezmála západního stylu. Na rozdíl od Rosase, který se cizinců z Evropy děsil a bojoval s nimi, je tito noví vládcové Argentiny sami zvali do země, aby pomohli argentinský národ zcivilizovat a dali zapomenout na staré barbarské časy. Zůstalo ovšem věčným paradoxem argentinských dějin, že Sarmientův vliv byl sice velký, ale nikdy zcela vítězný. Teprve z věčného konfliktu mezi nápodobou evropských a severoamerických modelů a věrností vlastním, jakkoliv někdy nejspíše poněkud barbarským tradicím se zrodila skutečná národní identita novodobých Argentinců, synů a dcer Sarmientových i Rosasových.
NAPROSTO ODLIŠNÉ MODELY? Aniž bychom jakkoliv chtěli zpochybňovat více než evidentní fakt, že v přemnoha ohledech se Portalesovo a Rosasovo řešení problému zvaného Budování státu skutečně výrazně odlišovalo, nezdá se nám možné zcela pominout několik bodů, kde se chilský a argentinský model přes vnější diference pozoruhodným způsobem sbližují. Poměrně pozdní nástup reálné demokracie v obou zemích, ke kterému došlo až v závěru 19. století, byl do značné míry důsledkem toho, že přes všechny okaté rozdíly mezi obchodníkem-úředníkem Portalesem a gauchem-caudillem Rosasem se jejich státnické fundace v mnoha podstatných principech shodovaly. Ať už to bylo přesvědčení o nezbytnosti silné vlády na centrální úrovni, která by tvrdě potlačovala jakýkoliv pokus o autonomizaci periferních regionů, či víra ve vládu vyvolených – avšak nevolených – elit, jež tak seriózní úkol, jakým beze sporu správa věcí veřejných je, nemíní svěřovat do rukou nevzdělaných, vrtošivých a nezodpovědných voličů. V tomto ohledu by si bývali machistický otevřený autoritář kovbojského vzezření i vystupování s chilským neokázalým a záměrně šedivým Richelieuem rozuměli naprosto dokonale. Jimi vybudované politické modely s demokracií prostě nepočítaly, přestože Portales, na rozdíl od absolutní skepse Rosasovy, v budoucnu jistou demokratizaci systému nevylučoval. Zdá se, že obecné společensko-ekonomicko-politické podmínky v Latinské Americe 19. století, které demokracii v podstatě znemožňovaly a nahrávaly nejrůznějším diktátorům, autoritářům a oligarchům, byly i v tomto případě silnější než zjevné povahové, názorové i stylové rozdíly mezi Gauchem a Obchodníkem. Na opravdovou demokracii si museli jak Argentinci, tak Chilané počkat až do chvíle, kdy se Rosasův i Portalesův politický režim zhroutil. Očividné je rovněž ideologické vyprázdnění obou modelů, ideologická hesla se stala pouhou rekvizitou, v praxi nad nimi vysoko vyčnívalo platonské přesvědčení o vhodnosti, ba přímo nutnosti vlády předurčených elit. Rosas pro veřejnost sehrál roli tvrdošíjného federalisty, v každodenní politické praxi byl ovšem jednoznačným unitářem. Portalesův systém se navenek honosil uniformovanými prezidenty, kteří vystupovali jako patriarchální a nadstraničtí, ne-li přímo apolitičtí profesionálové, jako spravedliví muži zákona, s čímž ovšem poměrně drasticky kontrastovalo pravidelné, intenzivní a mnohdy přímo vulgární vládní manipulování voleb. Obě sousední země se v následujících dvou stech letech několikrát sešly na velmi podobných cestách. Ať už to byl verbálně radikální, v oblasti konkrétních činů však povýtce spíše vágní reformismus ve dvacátých a třicátých letech 20. století v podání Chilana Artura Alessandriho a Argentince Hipólita Yrigoyena, mírně mesianistický exkurz do království rovnostářské utopie státu dělníků (v Argentině Perónova originálně populistická varianta, v Chile Allendeho pokus o neautoritářský marxismus s lidskou tváří), krvavá léta odpudivých juntistických diktatur pošlapávajících programově všechna možná občanská i lidská práva, ale také třeba komplikovaný a dodnes definitivně neuzavřený proces opětné demokratizace a vyrovnávání se s minulostí, s kterýmižto úkoly se jak argentinská, tak chilská společnost do jisté míry potýkají dodnes. Zůstává otázkou, zda jsou tyto společné dějinné kapitoly pouhou shodou okolností, či zda nejsou přece jenom poněkud determinovány tak odlišnými, a přece v mnohém podobnými charakteristikami, které oběma národům kdysi vtiskli oni dodnes kontroverzní Otcové vlasti, Diego Portales a Juan Manuel de Rosas.
LITERATURA B. Bravo Lira, El absolutismo ilustrado en Hispanoamérica: Chile (1760–1860) de Carlos III a Portales y Montt, Santiago de Chile 1994; J. J. Faundes, Diego Portales: Dossier de un estadista, Santiago de Chile 1994; F. Luna, (ed.), Juan Manuel de Rosas, Buenos Aires 1999; J. Lynch, Argentine Caudillo: Juan Manuel de Rosas, Oxford 2001; P. O’Donnell, Juan Manuel de Rosas. El maldito de nuestra historia oficial, Buenos Aires 2001; S. Villalobos, Portales, una falsificación histórica, Santiago de Chile 2005.
Jiří CHALUPA (nar. 1966) působí jako docent na Filozofické fakultě UP v Olomouci a na Fakulte humanitných vied UMB v Banské Bystrici. Věnuje se zejména španělským a latinskoamerickým dějinám a španělské literatuře. jchalupaol@hotmail.com