Po vyhlášení nezávislosti USA a po francouzské revoluci zesílilo volání po svobodě také ve španělskojazyčné části Ameriky.
Ke vzpouře nikdy neměli daleko otroci, bouřili se indiáni, stále samostatněji si počínaly městské rady (cabildo, zejména rozšířené cabildo abierto) s regionální působností. Stoupenci městských svobod (comuneros) se stejně jako mnozí místní administrátoři řídili heslem pro (ne)respektování madridských příkazů poslechnu, ale nesplním. Venezuelský politik Francisco Miranda spojil indiánské i bělošské aspirace do vize federalizované americké monarchie, jíž měli z hlavního města Colón v Panamě vládnout dva inkové. (Z Mirandových mlhavých textů není zřejmé, jak si tyto vládce představoval, jistě se nemělo jednat o potomky předkolumbovské indiánské dynastie z Peru, ale šlo o titul, který by tyto americké představitele odlišoval od evropských králů a císařů.) Mirandovo osvoboditelské fiasko po vylodění ve Venezuele v srpnu 1806 však ukázalo, že bude třeba především počkat na příznivější podmínky pro první krok – osvobození – a teprve pak se podle místních podmínek rozhodnout pro vhodné uspořádání státu. Dosazení Josefa Bonaparta na španělský trůn v roce 1808 povzbudilo kreoly ve všech lokálních střediscích španělské Ameriky ke svržení moci nepřijatelného cizího krále i nevládnoucího legitimního Ferdinanda VII. Řada revolucí, která začala roku 1809, směřovala k dvěma základním řešením: Svoboda se mohla jednoduše uskutečnit tak, že by místokrálovský úřad nebo jinou autoritu převzali místní lidé. Centrální rozhodování by pak navazovalo na španělskou správní tradici jak v případě, že by obyvatelé zvyklí na monarchii dostali panovníka z vhodné dynastie, tak za situace, kdy by nový stát zvolil republikánskou formu. Druhá koncepce navrhovala volnou federaci provincií; vycházela z obrovských rozměrů Latinské Ameriky a akcentovala svobodu proto, aby naprosté autonomie užívalo každé z menších regionálních center. Spor centralismu a federalismu, základní spor o podobu svobodné Latinské Ameriky, se vyostřil zejména na jihu kontinentu.
BANDA ORIENTAL Liduprázdnou zemi východně od dolního toku řeky Uruguaye se pokusili pro Brazílii získat Portugalci, když roku 1680 naproti Buenos Aires založili pevnost Colônia do Sacramento. Ve sporech o zemi i o tuto základnu získali navrch Španělé, kteří v roce 1726 založili Montevideo. Země za pevností patřila jako Východní břeh (Banda Oriental) do španělského místokrálovství Río de la Plata (ustaveno 1776). Travnaté zázemí Montevidea osídlovali svobodomyslní chovatelé dobytka, jejichž hrdost stoupla poté, co v roce 1807 ubránili svou zemi před britskými vojáky, kteří už podruhé hodlali obsadit končiny u ústí Río de la Plata. Španělskou moc otřesenou událostmi roku 1808 bránil buenosaireský místokrál Baltasar Hidalgo de Cisneros. Intelektuálové v květnu 1810 v Buenos Aires vytvořili Prozatímní vládní výbor La Platy a od srpna válčili se španělskými jednotkami. Nový španělský místokrál Francisco Javier de Elío v Montevideu odmítl výzvu, aby se k májové revoluci připojila také Banda Oriental, a v únoru 1811 vyhlásil povstalcům válku. Naopak všechny ostatní obce vně pevnosti převrat nadšeně uvítaly. Maršál Elío je ale zastrašil svými jednotkami a získal nad celou provincií kontrolu. Situace na La Platě se však stávala nepřehlednou. Z Rio de Janeira se pokoušela získat moc nad španělskou částí Jižní Ameriky Carlota Joaquina, sestra sesazeného španělského krále a manželka portugalského prince-regenta Jana vládnoucího nyní v Brazílii. Kreolové v Asunciónu odrazili se zbraní v ruce snahy jak španělských úředníků, tak buenosaireského výboru a od května 1811 sami vládli v Paraguayi. To už po lidovém hlasování 5. a 6. dubna 1811 padli guvernéři jmenovaní z Buenos Aires v Córdobě a Saltě ve středu a na severozápadě laplatské oblasti. Roajalisté naopak dočasně ovládli Mendozu na západě. Hlouček ozbrojených vlastenců z Bandy Oriental vedený Pedrem Vierou a Venanciem Benavídesem zahájil Provoláním z Asencia a první šarvátkou se Španěly koncem února 1811 provinční válku za svobodu. K revolucionářům se v dubnu přidal zkušený miliční podplukovník José Gervasio Artigas. Narodil se roku 1764 na pozemcích za Montevideem v rodině odvozující svůj původ od zakladatelů města. Pastviny, dobytek, koně, širá pampa a anarchická svoboda polodivokých gaučů žijících se svými zvířaty pod širým nebem utvářely a provázely kariéru muže, který se z mladého pašeráka kůží stal členem a později velitelem hraničářské jízdní jednotky zvané Blandengues. V době britských invazí se Artigas účastnil bojů proti vetřelcům, po májové revoluci v Buenos Aires s nevolí sledoval tvrdou vládu maršála Elía, který zval proti laplatskému lidu také portugalsko-brazilská vojska. Se svolením májové junty se velitel nepravidelných sborů přesunul počátkem května 1811 před Montevideo, které bránil španělský kapitán José Posada. Bez významnější pomoci z Buenos Aires se 18. května 1811 Artigasovi gauchos vyzbrojení jen kopími, samostříly, tyčemi zakončenými nůžkami na stříž ovcí a obvyklými bolas, tedy indiánskou zbraní z kamenů zašitých v kůži, pustili do bitvy u Las Piedras. Jejich nadšení slavilo úspěch nad protivníkem vybaveným i dělostřelectvem. Španělé se stáhli do montevidejské pevnosti. V červenci jim na pomoc vypochodovalo z Ria Grande do Sul v portugalské Brazílii „pacifikační vojsko“, aby obnovilo pořádek v Bandě Oriental. Buenosaireské sbory, které Artigasovi přišly opožděně na pomoc, nedostaly rozkaz zasahovat proti Portugalcům. Artigas velící obléhání Montevidea nemohl své lidi uvolnit proti invazi. Do potíží se mezitím dostali i politikové z Buenos Aires. José Gaspar Rodríguez de Francia svými Paraguayskými návrhy z 20. června 1811 sice formálně počítal s federací laplatských provincií, ale fakticky potvrdil nezávislost Paraguaye. Téhož dne byla poražena Severní armáda u Huaqui v Horním Peru (Bolívii). V otřeseném Buenos Aires se dostali k moci opatrní smířlivci. Jejich delegace přijela v září vyzvat ke smíru s místokrálem Elíem také rodáky z Bandy Oriental. Ti svolali na sto předních osobností do Vidalova pekařství u Montevidea, kde dohodu se Španěly odmítli. Až v říjnu ukončili obléhání pevnosti kvůli blížící se portugalské armádě, ale zrušení blokády chápali jen jako dočasný ústup. Artigas ani s takovým kompromisem nesouhlasil a vyzval svůj lid k boji všemi prostředky, třeba i klacky, zuby a nehty. V té době už měl autoritu vůdce a používal titulu jefe de los orientales (předáka Orientálců, pozdějších Uruguayců). Příměří mezi vládami v Buenos Aires a v Montevideu z října 1811 sice odstranilo nebezpečí portugalsko-brazilské anexe, ale vydalo Orientálce španělskému místokráli. Země byla přitom vyčerpaná válkou, zničená rabováním „pomocných sborů“ z Buenos Aires a zpustošená invazní armádou ze severu. Ještě v říjnu našli venkované z Bandy Oriental zvláštní východisko ze situace. Vytvořili velkou karavanu a v masovém exodu hledali svobodu. V prosinci překročili velkou řeku Uruguay a pod Artigasovým vedením se usadili v pustinách, kam nedosáhla žádná moc. Od počátku roku 1812 ovlivňovala pětina všech Orientálců poměry v severovýchodních laplatských provinciích Entre Ríos, Corrientes a Misiones, Artigasův vliv dosahoval na západ do Santa Fe i do Córdoby. V té době předal odcházející maršál Elío místokrálovský úřad Gasparu Vigodetovi. V polovině roku se pod anglickým tlakem stahovalo z Bandy Oriental portugalsko-brazilské vojsko. Politikové z Buenos Aires tak dostali příležitost obsadit Východní břeh a Orientálci možnost vrátit se do poničené vlasti. Dlouhé kompetenční spory mezi buenosaireskými předáky a Artigasem skončily, když se ozbrojení Orientálci 26. února 1813 připojili k plukům Josého Rondeaua obléhajícím Vigodetovo Montevideo. INSTRUKCE 13. ROKU Státoprávní uspořádání laplatské oblasti mělo stanovit Zákonodárné shromáždění delegátů všech provincií. Jednání se počátkem roku 1813 účastnil i jeden delegát z Bandy Oriental, ale Artigas požádal Rondeaua, aby nenaléhal na uznání buenosaireského parlamentu ze strany Orientálců, dokud místní reprezentativní shromáždění neprojedná vztah k laplatskému centru. To stále ještě nevyhlásilo jednoznačně nezávislost na Španělsku tak, jak to učinil Miguel Hidalgo v Mexiku roku 1810 nebo Miranda ve Venezuele roku 1811. Zástupci všech obcí se sešli 5. dubna 1813 v Artigasově hlavním stanu. Vyslechli nejprve inaugurační projev, v němž jejich vůdce žádal mimo jiné vlastní vládu. V rozpravě přijali delegáti jako jeden ze sedmi základních principů budoucnosti vyhlášení svazku svobodných provincií jako jedinou formu uspořádání laplatského státu. Poté Artigas předložil k diskusi dokument známý jako Instrukce 13. roku. První článek požadoval úplnou nezávislost na Španělsku, druhý výlučně konfederativní státní formu, třetí občanskou a náboženskou svobodu v nejširším představitelném rozsahu. Čtvrtý článek žádal ustavení vlády v každé laplatské provincii, pátý a šestý oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci, sedmý omezil pravomoci ústřední vlády na všeobecné státní záležitosti. Od svého osmého článku plnily Instrukce funkci ústavy Východní provincie; šestnáctý článek vyhlásil právo Bandy Oriental na vlastní ústavu a právo vyjadřovat se k ústavě Spojených laplatských provincií prostřednictvím delegátů v celostátním Ústavodárném shromáždění. Devatenáctý článek navrhl, aby ústřední vláda sídlila mimo Buenos Aires. V závěru dokument proklamoval republiku, záruky občanských svobod a dodržování zákona. K Instrukcím se pak vyjadřovaly jednotlivé obce. Po diskusi s Artigasem odeslal José Rondeau dokumenty obsahující stanoviska Orientálců do Buenos Aires. Artigas svolal 20. dubna shromáždění k řešení tíživé hospodářské situace provincie, ustavil vojenskou i civilní správu země, pověřil odborníka přípravou návrhu federalistické zemské ústavy. Delegáti ústředního parlamentu však delegáty zvolené za Bandu Oriental nepřipustili k jednání. Artigas ustoupil a 11. září 1813 souhlasil, aby se konalo nové shromáždění. To jednalo bez Artigase od 8. prosince. Jeho usnesení však vůdce posoudil jako popření ducha Dubnového kongresu. Předáci z Buenos Aires, nyní zneklidnění porážkami své Severní armády, navíc vyjednali v Rio de Janeiru se španělským zplnomocněncem za přítomnosti britských diplomatů, že Bandu Oriental odevzdají španělským úřadům v Montevideu. Za této situace Artigas stáhl 20. ledna 1814 své vojáky z obléhací linie s odůvodněním, že Východní provincie nebude bojovat za znovuustavení tyranie v Buenos Aires. Laplatský nejvyšší direktor Gervasio A. Posadas, jmenovaný 22. ledna, prohlásil 11. února 1814 Artigase za nepřítele vlasti a vypsal na jeho hlavu odměnu 6000 pesos. Východní provincii měl nadále řídit Juan José Durán jako gobernador intendente podřízený úřadům v Buenos Aires.
OCHRÁNCE SVOBODNÉHO LIDU Artigas se stáhl do Entre Ríos a s pomocí zdejšího caudilla Josého Eusebia Hereúa porazil 22. února 1814 metropolitní jednotky. Ovlivnil tím cabildo v Corrientes, aby 20. dubna prohlásilo nezávislost v rámci federativního systému a generála Artigase jako protektora. Také indiánskou oblast Misiones dobyli Artigasovi velitelé. V době, kdy se Artigase pokoušeli získat na svou stranu jak politikové z Buenos Aires, tak španělský místokrál Pezuela z Peru, však koncem června 1814 padlo španělské Montevideo a řízení Východní provincie převzala vláda v Buenos Aires. Centrální administrativu ovšem svobodomyslní muži odmítli. Artigasův velitel Fructuoso Rivera porazil 10. ledna 1815 u Guayabosu vojsko ústřední vlády, jeho kolega Fernando Otorgués obsadil Montevideo a jeho obyvatelům se pomstil rabováním. Po překonání dalších potíží začala v Bandě Oriental konsolidace, jejíž demokratická a sociálně citlivá pravidla Artigas 10. září 1815 vtělil do Prozatímního nařízení k povzbuzení venkova a jistot majitelů půdy Východní provincie. Obnovený Obchodní konzulát podněcoval výrobu, aby bylo s čím obchodovat, vznikla soustava soudních orgánů. Stoupal počet lodí v montevidejském přístavu i zisky z cel. Ze své základny podporoval Artigas federalismus. Pod jeho záštitou vyhlásila Córdoba 17. dubna 1815 nezávislost, o málo později prosadil Artigas silou samostatnost provincie Santa Fe, další provinice následovaly. V obci Arroyo de la China (dnešní Concepción del Uruguay) jejich delegáti v červnu 1815 dali vzniknout Federální lize, ztělesnění ideálu provinčních svobod. Garantem její nezávislosti měl být José Artigas jako protector de los pueblos libres – ochránce svobodného lidu. Politikové z Buenos Aires se s delegáty Ligy na spolupráci nedohodli a sami federalisté brzy propadli anarchii. O Santa Fe museli bojovat s protivníky, Córdoba se raději k ústřední autoritě přihlásila. Porážky Rondeauovy armády od roajalistů v Horním Peru donutily politiky z Buenos Aires stmelit lid tím, že se budou jednoznačně distancovat od restauračního režimu ve Španělsku. Když 9. července 1816 konečně zástupci několika provincií v Tucumánu na severozápadě laplatské oblasti vyhlásili nezávislost Spojených provincií Río de la Plata, jednali bez souhlasu Artigasovy Federální ligy, která vlastně tvořila druhý laplatský stát. Pevnost federalismu byla brzy podrobena zkoušce. Z brazilského Ria Grande do Sul vypochodovala v srpnu 1816 k jihu dvanáctitisícová invazní armáda. Artigasovi spojenci utrpěli několik porážek a 20. ledna následujícího roku vstoupil portugalský generál Carlos Frederico Lecor v čele svých vojsk do Montevidea jako „pacifikátor“. Federalistická svoboda se nyní v bojích proti ústřední vládě i proti portugalsko-brazilským vojskům ukázala jako roztříštěnost, která přináší porážku za porážkou. Artigas se svými gaučovskými sbory a spojenci bojoval po celý rok 1818, ještě v roce 1819 plánoval protiofenzivu na osvobození své vlasti a 14. prosince 1819 zvítězil u Santa Maríe nad částí invazní armády. Ale poslední větší vojsko federalistů na půdě Východní provincie porazil generální kapitán Ria Grande do Sul vévoda Figueira 22. ledna 1820 u pramenů řeky Tacuarembó Chico. Spojené provincie se rozložily, José Rondeau rezignoval na úřad nejvyššího direktora a jeho nástupce Manuel Sarratea vládl v Buenos Aires jen jako provinční guvernér. Smlouva z Pilaru prosadila 23. února 1820 na La Platě federalistický princip. Artigas se však k ní nepřipojil už proto, že ho signatáři nerespektovali jako šéfa federální ligy. V téměř liduprázdné provincii Corrientes a vypálené oblasti Misiones založil nové uskupení tří provincií, které se brzy střetlo s Federální ligou v bratrovražedné válce. Již v červnu ale Artigas utrpěl tak drtivou porážku, že mu nezbylo než požádat o azyl v Paraguayi. Věděl dobře, že paraguayský diktátor José Gaspar Rodríguez de Francia tu návštěvníky přijímá, ale ze své absolutně izolované domény nikdy nepouští. Diktátor skutečně Artigase neodmítl, ale vykázal ho na ztracenou vartu své země. Federalistický vůdce zajištěný nemalou rentou žil v obci San Isidro de Curuguaty, přežil i svého hostitele a zemřel ve vysokém věku 23. září 1850. Po celou tu dobu, ba i po smrti ho provázela solidarita jeho krajanů, zároveň ho však opřádala černá legenda vyčítající poraženému zakladateli uruguayské identity a propagátorovi myšlenky provinční svobody krutost a válkychtivost.
JAKOU SVOBODU? Rozkladu laplatských provincií využila nezávislá Brazílie, aby roku 1822 oficiálně přičlenila Artigasovu vlast k brazilskému císařství jako Provincii Cisplatinu. V té době se chýlila ke konci také jihoamerická válka za nezávislost vedená Simónem Bolívarem a dovršená vítězstvím maršála Antonio Josého Sucra u Ayacucha 9. prosince 1824. Celá Latinská Amerika oslabená dlouholetými boji se však propadla do chaosu. Paradoxně se zmatku vyhnula pouze Franciova diktatura v Paraguayi, jinak se boj za svobodu zvrhl v sérii občanských válek. Rozpadla se Bolívarova Velká Kolumbie, vzájemné spory ozbrojených lokálních vůdců (caudillos) zmítaly všemi osvobozenými zeměmi stejně jako boj unitaristů s federalisty nebo liberálů s konzervativci. Artigasův princip svobodného lidu však inspiroval k činu vůdcovy krajany. Z Buenos Aires vypluly 19. dubna 1825 dvě šalupy s třiatřiceti vlastenci přes řeku Uruguay. Juan Antonio Lavalleja vzápětí vítal další nadšené rodáky ve své rostoucí miliční armádě. V červnu ustavil prozatímní vládu, která 25. srpna 1825 vyhlásila nezávislost Uruguaye. Fructuoso Rivera svlékl brazilskou uniformu a přidal se ke zmnohonásobené Třiatřicítce. V září porazil brazilské posily u Rincónu de las Gallinas, v říjnu u Sarandí. Laplatské provincie zvané nyní Argentina se přidaly k Orientálcům. Za úporné války na vodě i na souši Brazilci ustoupili až na území Ria Grande do Sul. V místě, kterému říkají Passo do Rosário, zatímco Argentinci ho po indiánsku nazývají Ituzaingó, se 20. února 1827 na 16 000 vojáků utkalo v rozhodující bitvě. Ačkoli nebylo možné hovořit o přesvědčivém vítězství laplatské armády, Brazilci už zřetelně nebyli schopni Cisplatinu-Uruguay znovu dobýt. Pro odstranění dalších konfliktů mezi dvěma velkými státy vyhlásila dohoda z 27. srpna 1828 nezávislost Artigasovy vlasti pod názvem República Oriental del Uruguay. Spor o formu státu v regionu i v celé Latinské Americe trval i nadále. Statkář a guvernér Buenos Aires Juan Manuel de Rosas se roku 1829 zmocnil vedení státu, v němž jako šéf Federálního paktu likvidoval „unitaristy“ tak důkladně, že paradoxně centralizoval diktátorskou moc v laplatských provinciích až do svého pádu po čtyřhodinové bitvě u Caseros 3. února 1852. Brazílie se po porážce na jihu a abdikaci císaře Pedra I. roku 1831 na dvacet let propadla do revolucí a povstání, v nichž se vyhlašovaly efemérní nezávislosti jednotlivých regionů. Uruguay zmítaná permanentní občanskou válkou blancos proti colorados znovu dokazovala, jak nebezpečné je anarchické chápání svobody. Za stálých nepokojů na kontinentě vzestupovaly státy, které vnitřní rozbroje překonaly. V Chile poměrně brzy ustaly sváry mezi konzervativními pelucones a liberálními pipiolos, takže sjednocená země mohla v druhé polovině prokázat sílu cílevědomé vlády. Konsolidovaná Brazílie předvedla velmocenskou energičnost vítězstvím ve válce proti Paraguayi (1864–1870). Budoucnosti odkázal spor federalismu s centralismem dvojznačné dědictví: přesvědčení o výhodách soustředěné moci sílilo a někdy se zvrhávalo v pravicové či levicové diktatury, zároveň se však postupně naplňovala také koncepce regionální svobody. I ve 20. století, věku opakovaných vzestupů a pádů, Latinská Amerika s oběma tendencemi stále zápasila. Dvě staletí po začátku hledání nejvhodnější formy státu je nicméně zřejmé, že demokratické síly stále mohutnějšího kontinentu zůstaly věrné Artigasovu heslu: Svobodou neublížím, se svobodou se ničeho nebojím.
LITERATURA A. Traversoni – L. Sibilia, El Surgimiento del Estado Oriental, Montevideo 1975; A. Traversoni – F. Sorondo, El Período Artiguista I–II, Montevideo 1976; J. Chalupa, Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile, Praha 1999.
Jan KLÍMA (nar. 1943) přednáší obecné dějiny v Ústavu historických věd Univerzity Hradec Králové se zaměřením na dějiny portugalské a španělské jazykové oblasti. docjanklima@seznam.cz