Exception

V březnu 2007 vystavil na svých webových stránkách Jan Galatík vlastní teorii o interpretaci antických nápisů obsažených v Mollově mapové sbírce. Nápisy jsou však padělky a Galatíkovy závěry jsou pouhou fantazií.

Podle Jana Galatíka, který je autorem různých hypotéz historických událostí, měla být už v dobách Augustových severně od Dunaje zřízena římská provincie Pannonia Magna. Opodstatnění pro toto tvrzení nachází Galatík v Mollově sbírce map, vlastně jen v jejích doprovodných kresbách latinských nápisů, které ovšem na internetu zručně prezentuje jako skutečné kamenné nápisy, či spíše sádrové odlitky. Nápisy samotné nikdy nebyly nalezeny; jde evidentně o padělky. O nápisných falzech ve sbírce se definitivně ví už téměř 150 let. Proč se tedy k tématu vracet? Internet je velmi účinné médium pro šíření informací, ale i dezinformací. Přestože snahy J. Galatíka patří k té druhé skupině, jsou jeho stránky hojně navštěvovány a teorie o Velké Pannonii na Moravě našla již další zastánce. Galatíkův text vykazuje celou řadu nepřesností a omylů, a to nejen o nápisech. Je tedy třeba věc uvést na pravou míru. Když se v roce 1780 v Badenu u Vídně naplnily dny tehdy třiaosmdesátiletého německého diplomata, kartografa a sběratele Bernarda Paula Molla, našli dědicové krom jiného v jeho pozůstalosti také velkou mapovou kolekci, která geograficky zahrnovala střední a jižní Evropu. Mapy byly pečlivě uspořádány do dvou atlasů: Rakouského, který obsahuje ovšem i Nizozemí, Belgii, Itálii a Uhry, a Německého, v němž je zahrnuto i Švýcarsko. Po různých peripetiích, v nichž sbírce mimo jiné hrozilo, že bude odvezena jako makulatura, byl k ní osud nakonec milostivý a tato vzácná kolekce byla zakoupena Hospodářskou společností pro Františkovo muzeum a dnes je uložena, sice neúplná, ale pořád ještě dostatečně obsažná, v Moravské zemské knihovně v Brně. Ze zachované části zdigitalizovala a zveřejnila brněnská instituce na webu zatím jen mapy Čech, Moravy a Slezska. To, co je pro nás v tuto chvíli důležité, je skutečnost, že Mollova sbírka obsahuje nejen zeměpisné mapy, nýbrž i originální rukopisné kresby krajin, plány, památky (označované jako Antiquitates), doly (Bergwerke) a pevnosti (Festungen). I když celkově tyto doprovodné kresby zabírají pouze zlomek sbírky (8%), vzbuzovaly a vzbuzují stálý zájem – na prvním místě jsou to ony Antiquitates (náhrobky, oltáře a záslibné kameny, sloupy a oblouky, ba dokonce celé stavby), a z nich především antické nápisy. V dílech obsahujících mapy zemí Koruny české se nachází čtyřicet pět kreseb monumentů s nápisnými texty, z nichž šest mělo být řeckých, třicet sedm latinských, jeden měl být etruský, a jeden dokonce punsko-gótský; jejich kresby jsou v Mollově sbírce datovány lety 1750–1756 a někdy podepsány jménem Geyer. Často je jako majitel oněch immobilií označen hrabě Heisler. Kresby a popisy se objevují v tzv. bílém katalogu i přímo ve sbírce u mapy příslušné lokality. Antické památky z podunajské monarchie (ale i vyobrazení měst, zámků aj.) měly být sepsány a zachyceny podle údajů ve sbírce v polovině 18. století na příkaz vášnivého sběratele, římskoněmeckého císaře Františka I. Štěpána Lotrinského v císařském příručním archivu. Existenci tohoto Hand-Riss-Archivu ovšem není možno dokázat, ba naopak, s největší pravděpodobností vůbec neexistoval. Podle údajů v prvním díle Mollovy sbírky měl císař vlastnit nejen kresby památek a dalších doprovodných objektů, nýbrž ve svém kabinetu dokonce i jejich zmenšené sádrové modely a odlitky z jakési Schwefel-Composition.

OSUDY NÁPISNÝCH PAMÁTEK Kresby s nápisy z Mollovy sbírky měly různé osudy. Latinské nápisné texty ze Štýrského Hradce byly bez uvedení pramene bona fide převzaty do Codexu Gratzensis, jehož doba vzniku je nejasná. První zmínky o jeho existenci máme ze štýrskohradeckého Iohannea z roku 1817, kdy arcivévoda Jan nechal vyhledávat – s negativním výsledkem ovšem – originály oněch nápisných památek. Nápisy z tohoto kodexu nebyly převzaty do Mommsenova vědeckého souboru nápisů Corpus inscriptionum Latinarum (CIL). Texty z moravských Střílek, Tovačova, Olomouce a Kroměříže se dostaly do připravovaného Corpusu antiquarum inscriptionum Imperii Austriaci (CAIIA), který začal vznikat z popudu Františka II. v roce 1828. Obě části původní Mollovy sbírky se tedy staly terčem zájmu zhruba o třičtvrtě století později od svého vzniku. Moravské gubernium vydalo v onom roce 1828 guberniální dekret č. 34188, v němž byly krajské úřady vyzvány, aby pro tento korpus organizovaly soupis starých nápisů. Moravsko-slezská hospodářská společnost se zároveň zabývala myšlenkou založit ve Františkově muzeu v Brně starou sbírku epigrafických památek a hodlala do ní zahrnout nejen nápisy latinské, nýbrž i české a německé, především ty, které zmiňovaly pamětihodné události a slavné osobnosti. Vyzvala proto tištěným oběžníkem městské úřady, hospodářské správy i jednotlivce ke sbírání nápisů z období přibližně do roku 1700 a kresby, které měla z různých zdrojů k dispozici, poslala rovnou s dotazníkem. Úkolem účastníků bylo potvrdit, zda nápisy skutečně existují, popř. opravit a poslat nové kresby a kopie těch nápisů, o nichž Společnost dosud nevěděla. Pro nedostatečný výsledek byla výzva moravským guberniem opakována začátkem roku 1829. Zcela výjimečná na svou dobu byla v této souvislosti žádost gubernia, aby se úřady postaraly o záchranu památek, které byly ohrožovány povětrnostními podmínkami. Když ani po této výzvě nedostalo gubernium uspokojující odezvu, odeslalo 20. dubna 1830 příslušnou zprávu vídeňské dvorské kanceláři. Po důkladné analýze těchto žádostí a materiálu, které gubernium rozesílalo k ověření, došel v roce 1959 pražský profesor kartografie a fyzické geografie Karel Kuchař ke zjištění, že šlo vesměs o údajné antické památky, které byly dodány Paulu Bernadovi Mollovi jako opisy pravých děl. Onen Corpus antiquarum inscriptionum Imperii Austriaci nebyl nikdy vydán a dnes je uložen v brněnském archivu. U nás vyjádřil pochybosti o pravosti Mollových epigrafických kreseb již v roce 1825 moravský historik Josef E. Horký, o jedenáct let později je opakoval moravský topograf Řehoř Volný a z padělků je opatrně vinil i přední moravský historik své doby Béda Dudík, který se velmi skepticky vyjádřil: Kdyby bylo lze věřiti Mollově sbírce..., pak nalezaly se za prvních let panování císaře Františka II. [rozuměj Františka I. Štěpána Lotrinského – pozn. aut.], k jehož rozkazu v zemi se nacházející starožitnosti skoumány a pro cís. příruční archiv nákresův vykresleny býti měly, – vždy ještě četné římské památky na Moravě.... Poněvadž ale po všech těchto památkách ani nejmenší nelze najíti stopy, aniž kdo před Mollem jich znal, třeba je tudíž do té chvíle za výmysl považovati, dokud neobjeví se o nich buď podstatnější udání, buď ony samy. Nemožné sice nejsou. Neboť že Římané a rodiny jejich porůznu v zemi bývali, o tom již víme; ale podlé domnělých napisův svých jsou tyto památky velice podezřelé a ku pravdě nepodobné. Stalo se snad, že hříčky novější doby za antické starožitnosti považovány. Karel Kuchař je ve svých vývodech mnohem razantnější: Valná většina těchto kreseb jsou hříčky nebo podvrhy, jejichž obětí se stal Moll, a jestliže je v nich něco pravého, pak to jsou případy náhodné, které i dnes je obtížné rozeznat. Již před Kuchařem se však nápisy, které měly sice svůj původ v Mollově kartografické sbírce, ale jejichž znalost se šířila jinými cestami, zabývali různí odborníci, především znalci antického období dějin, jako např. vídeňský archeolog Wilhelm Kubitschek, který považoval (pro něj anonymního) autora podobných nápisů dokonce za duševně chorého. Kubitschek ale Mollovu sbírku neznal, znal jen opisy jeho nápisných textů z jiných zdrojů. Teprve roku 1863 založil slavný německý historik starověku a významný epigrafik světového významu Theodor Mommsen ono monumentální dílo Corpus inscriptionum Latinarum, na jehož vzniku se podílel tým spolehlivých odborníků. Ti revidovali a kriticky analyzovali všechny nápisy předchozích sbírek a ověřovali nápisy pokud možno in situ. O Mollově mapové sbírce a zdejších kresbách latinských nápisů se Mommsen s největší pravděpodobností ani nedověděl, znal nápisy ze štýrskohradeckého kodexu, jehož padělky rozpoznal a rozhodně je odmítl do CIL zařadit. Nápisy z Pannonie a Norika, kam by byly mollovské nápisy patřily, jsou zařazeny do třetího svazku, který vyšel v roce 1873. Moravské nápisy z Mollovy sbírky, olomoucký a tovačovský, které na přelomu 19. a 20. století viděl Michael Simböck v moravských podkladech pro vídeňský Corpus antiquarum inscriptionum Imperii Austriaci (CAIIA), posuzoval na žádost moravského kolegy také německý historik starověku a zakladatel vídeňské katedry pro starověké dějiny a epigrafiku, Eugen Bormann. Ten je označil za očividné padělky. Ani Simböck, ani Kubitschek, ale ani Bormann v té době neznali Mollovu mapovou sbírku; ta se ještě stále nacházela ve Vídni u jednoho z dědiců, a ačkoli ti již desítky let usilovali o prodej kolekce jako celku (mj. i císaři Leopoldu II., ba dokonce i do ciziny – ruskému carovi), pro neshody ve finančním ohodnocení všechna jednání troskotala. Zřejmě první, kdo již znal Mollovy kuriozity přímo z jeho mapové sbírky, byl Vítězslav Houdek, který se nedokázal jednoznačně rozhodnout, zda jde o falza, a do případu nepřinesl žádné nové světlo. Teprve J. Skutil poznal, že nápisy z Mollovy sbírky se dostaly i do materiálů pro připravovaný CAIIA, a vyvolal tím opětovný zájem W. Kubitschka o tento materiál. Kubitschek postupoval systematicky: vycházeje z Mollových poznámek o dalších zdrojích kreseb nápisů, jako např. Apianovy Inscriptiones sacrosanctae vetustatis, Gruterův Corpus inscriptio­num aj., rozhodl se provést důkladnou komparaci mollovských kreseb s pravými nápisy z jiných lokalit a dokázal, že (alespoň některá) mollovská falza jsou vytvářena na základě znalostí nápisů později přezatých do CIL, nerozpoznal však, že z Mollovy sbírky pocházejí jak štýrskohradecký, tak moravský materiál. Nepoznal to ani J. Skutil, když se otázkou údajných moravských nápisů znovu zabýval. Poprvé to udělal až Karel Kuchař koncem padesátých let minulého století, když podrobil brněnskou kolekci i podklady pro CAIIA a štýrskohradecký kodex důkladné analýze. Otázkou, proč německý diplomat zařadil padělky do své sbírky, se intenzivně zabýval také Karel Kuchař. Pražský univerzitní profesor byl přesvědčen, že kdyby byl Moll věděl, že se jedná o falza, nápisy by do své sbírky nezařadil. Zřejmě však jeho sběratelské nadšení někdo ze zištných důvodů zneužil. Zdá se totiž, že se Moll v určitém období opravdu o nápisy zajímal. Falza se vyráběla pochopitelně nejen v oblasti latinské epigrafiky a do doby, než se oblast zkoumání nápisů etablovala jako kritická věda založená především na autopsii, scházelo Mollovi ještě celé století. Německý kartograf v podstatě neměl mnoho možností přesvědčit se o falzifikaci textů, které k mapám některých obcí přiřadil; byl by musel osobně do těch míst zajet, což evidentně nikdy neudělal. Spoléhal na informaci, že se jedná o kresby, které sbíral František I. Štěpán Lotrinský, o jehož údajném Hand-Riss-Archivu zřejmě nepochyboval také proto, že ve Vídni vznikl v roce 1749 Haus-, Hof- und Staatsarchiv, který mohl považovat za protiváhu soukromé císařovy záliby. Moll se dokonce domníval, že ví, jak se kresby do císařova vlastnictví dostaly: v třináctém díle, osmém svazku se zmiňuje o tom, že kresby starožitností vznikaly z císařova podnětu; František I. prý nechal prozkoumat staré doly a přitom se vynořovaly i ony staré památky. Vedle císařského archivu zmiňuje lehkomyslný autor jako původ svých Antiquitates také kresby z jiných úředních spisů z míst vyšších a tajných, k nimž měl tudíž evidentně velkou důvěru a vlastně si je ověřovat ani nemohl. K důvěřivosti v existenci památek ho také zřejmě vedlo to, že se padělatelé odvolávali na již existující sbírku Apianovu a další. V atmosféře poloviny 18. století, kdy Mollovy atlasy vznikaly, neměla podunajská říše ani dostatečný vzdělanostní potenciál na vědecky náročnou práci, která by byla s to odhalit epigrafická falza. Kuchař vyslovil velmi pravděpodobnou hypotézu, že totiž falzifikátoři nejprve nabídli své „zboží“ císaři, a teprve když byli odmítnuti, obrátili se na důvěřivějšího německého sběratele, kterému ovšem průběh svého nezdařeného obchodu zatajili. Z některých formulací sbírkových katalogů lze vyčíst, že Moll jakési pochybnosti měl, proč se tedy neodvážil kresby odmítnout? Vždyť nemohl nevidět onu jednotvárnost a nereálnost zobrazení, rukama mu procházely i daleko přesvědčivější a realističtější rytiny krajin, měst i budov. Co ovlivňovalo jeho rozhodnutí? Odpověď zatím neznáme, a pokud se nenajdou nějaké indicie, nemůžeme potvrdit ani domněnku, že byl pod jakýmsi tlakem a nerozhodoval zcela samostatně.

STŘÍLECKÉ DESKY Vraťme se však nyní k „důkazům“ Mollovy kolekce, které dnes používá na svých webových stránkách Jan Galatík. Jsou to střílecké nápisné texty (sv. XXII, č. 18), které autor odvážné hypotézy považuje za autentické doklady toho, že v době císaře Augusta existovala severně od Dunaje římská provincie. Střílky leží asi dvanáct kilometrů od Kyjova a desky tu měly být podle Mollova popisu zazděny jako antická spolia do zdí zdejšího zámku. Jižní Morava měla být v Galatíkově interpretaci, při níž se ovšem opírá o rozvedení zkratek a překlad S. Straňáka, součástí provincie, nebo snad dokonce samostatného území pod názvem Pannonia Magna. Na jedné z Mollových stříleckých kreseb čteme nápis VICT. C. AUG. P. M. IN CO. LUPERCALI. MAG. PANON. FESR. COR. CINT., který J. Galatíkovi rozvedl a přečetl S. Straňák takto: VICT(or) C(aius) AUG(ustus) P(ontifex) M(aximus) IN CO(itinio­no sic!) LUPERCALI MAG(nae) PANON(iae) FEST(ive) COR(ona) CINT(us est). Straňák rekonstruovaný text přeložil: Vítězný Gaius Augustus, nejvyšší velekněz při jednání o luperkáliích (15. února) byl slavnostně ověnčen korunou Velké Panonie. Další Mollova střílecká deska měla nést nápis IMP. G. AUG. P. M. ET COL. PANON. TIT. F. IUN. FALIF. C. A. D. a podle J. Galatíka ji S. Straňák četl jako IMP(erator) C(aius) AUG(ustus) P(ontifex) M(aximus) ET COL(onus) PAN(n)ON(iae) TIT(um) F(abium) IUN(iorem) FALIF(erum) C(urionem) A(gminis) D(esignavit) a přeložil: Císař Gaius Augustus, nejvyšší velekněz a zároveň správce Panonie Tita Fabia mladšího jmenoval velitelem oddílu. Právě neznalost, či přesněji vyjádřeno nepřesná znalost historie a nedostatek znalosti v oblasti nápisné kultury mohla vést falzifikátora v polovině 18. století k výrobě textu tak, jak je uveden. Celé texty jsou velmi atypické, a to nejen v kontextu epigrafické kultury Augustova období, nýbrž i v kontextu limitních nálezů, o kontextu historickém nemluvě. Magna Pannonia nikdy neexistovala, tak jako císař nemohl být označen jako colonus Pannoniae. Rozvedení zkratek údajného římského nápisu z Augustovy doby z počátku našeho tisíciletí je velice krkolomné a v mnohých ohledech naprosto nepřijatelné.

OTÁZKA FALZIFIKÁTORA Otázkou, proč byly padělky vyrobeny, se zabývali téměř všichni, kdo byli přesvědčeni o tom, že o falza jde, a hledali konkrétní osoby z okruhu lidí s historickým a sběratelským zájmem. Pokud se chceme pokusit na tuto otázku odpovědět, musíme si porovnat všechny texty a kresby v Mollově mapové sbírce. Poměrná jednoduchost provedení a velká vzájemná podobnost všech Mollových kuriozit, nejen epigrafických textů, vedla Karla Kuchaře k závěru, že falzifikátorem byl jeden člověk, popř. dílna jednoho majitele, jímž mohl být onen Geyer, který je na některých kresbách podepsán. Tato skutečnost ovšem nemá přílišnou váhu v posuzování jejich pravosti. Není sice třeba pochybovat o tom, že Moll takovou dílnu měl, ale v ní se překreslovaly do jednotlivých listů map památky a texty nápisů, které mohly a pravděpodobně byly získávány od několika různých lidí. Kuchařova argumentace, že kopie kreseb v Mollově sbírce přece musejí odpovídat překresleným podkladům z údajného Hand-Riss-Archivu, zdaleka není přesvědčivá. Při nedostatečném vzdělání mohli mít kresliči naopak dojem, že své podklady musejí zdokonalit a sjednotit, aby esteticky působily lépe a přesvědčivěji. Totéž platí pro všechny kresby a nákresy. Dle mého názoru jsou monotónní a šablonovité záměrně. To platí i pro další doprovodné materiály. V poslední době se některými městy a obcemi zabývá v Rakousku dvorský rada a vrchní knihovník Alois Gehart, který zjistil, že například kresba Götzendorfu vůbec neodpovídá tehdejší skutečnosti. Když porovnal kresbu z Mollovy sbírky s mědirytinou G. M. Vischera (cca 1670) a dalšími materiály, mohl konstatovat, že autoři mollovské kresby evidentně nikdy zdejší zámek ani obec in natura neviděli. Řeka, která tudy protéká, je na kresbě nesprávně označena jako Reisenbach, ačkoli je to Leitha. Mollovy kresby pocházejí z padesátých let 18. století. Když roku 1756 hrabě Windischgrätz prodal götzendorfský zámek knížeti Batthyanovi, byl zámek ve smlouvě označen jako opuštěný a zdevastovaný. Na Mollově kresbě se tato skutečnost žádným způsobem nezrcadlí, zámek je vykreslen šedě a má karmínově růžovou střechu, což znamená, že byl obydlený. Čtení nápisných textů Mollovy sbírky je kvůli mnohým zkratkám i dnes těžko řešitelné. Padělatelé jim evidentně sami nerozuměli, i pokud je všechny namíchali z pravých epigrafických textů. Sám Moll se nikdy o žádnou interpretaci nepokusil. Zkratky a texty jsou si však velmi podobné, a z toho důvodu se můžeme domnívat, že padělatelů nebylo mnoho. Jaké tedy byly pohnutky oněch fazifikátorů? Byli to moravští vlastenci? Argumenty Vladimíra Merty, který je velkým zastáncem autenticity stříleckých nápisů, že totiž ani vídeňské císařské prostředí, ani moravští držitelé zámku nebyli dostatečně obeznámeni s dějinami Pannonie a že falzifikace z vlasteneckých pohnutek (jako Zpěvy Ossianovy v Anglii či RKZ u nás) ještě nebyly na pořadu dne, neobstojí. Vlastenecké pohnutky vyvrací skutečnost, že stejnou rukou jsou provedeny padělky ostatních nápisných textů a jiných kuriozit z Mollovy mapové sbírky. Při padělání nešlo o vlastenectví, nejspíše šlo o zisk, možná o důležitost vlastní osoby, která se chtěla zavděčit důvěřivému diplomatovi či mít radost z toho, že oklamala sběratele-kartografa. Padělatelské pokusy v takovém rozsahu jsou v dějinách české epigrafiky zjevně ojedinělým pokusem. Češi se o nápisy dlouho nezajímali, a to ani o české, ani o antické. V podstatě můžeme říci, že u nás v polovině 18. století neexistovala chuť vyrábět falza antických nápisů k dokladování našich kontaktů s antickým světem. Ačkoli se texty některých nápisů mohou zdát autentické, jsou vesměs padělané – tu s větší, tu s menší dovedností epigrafickou, jsou monotónní a nezdařené. Nezanedbatelným faktem při posuzování jejich autenticity je také to, že žádný z nich nebyl nikdy nalezen a ani v jiných pramenech uváděn. Na příkladu Götzendorfu je také vidět, že ani kresby lokalit přinejmenším nejsou spolehlivé a kresby pevností a dolů už na první pohled vyvolávají pochybnosti. Podle vyjádření odborníků na kartografii jsou však naopak Mollovy mapy spolehlivé a bylo by chybou s vodou vylít z vaničky i dítě. Skutečnost, že ony doprovodné nápisy jsou podvrhy a že plány a kresby měst a krajin jsou naprosto irelevantní, nemůže význam mapové části nijak ohrozit. Sbírka obsahuje listy, které nemáme nikde jinde zachovány. Jsou to kartografické poklady a je třeba si jich vážit.

LITERATURA Mapová sbírka B. P. Molla, Atlas Austriacus, MZK Brno (dostupno na http://almor.mzk.cz/moll, 12. 1. 2010; J. Galatík, Zázračný déšť Marca Aurelia, „Befehl“ rakouského císaře, vydáno 3. 3. 2007, dostupno na http://www.e-stredovek.cz/viev.php?cisloclanku=2007030001, cit. 17. 1. 2010, 10:41; V. Merta, Millenium, Stará Morava, Střílecké desky, dostupno na http://www.tisicileti.cz/in-dex.php?clanek=20&menu=002; A. Gehart, e-mail z 18. 1. 2010; K. Kuchař – A. Dvořáčková, Mapová sbírka B. P. Molla v Universitní knihovně v Brně, Praha 1959.

Jana KEPARTOVÁ (nar. 1950) působí jako docentka na Katedře dějin a didaktiky dějepisu PedF UK v Praze. Jejím hlavním zájmem jsou kulturní dějiny a latinská epigrafika, v poslední době též antické tradice. kepartova@seznam.cz