Dne 27. ledna 1826 se dohodl velitel poslední pevnosti, která ještě zůstávala na americkém kontinentu v rukách Španělů, na podmínkách odchodu. Jeho oddíly měly opustit přístav v Callau se zbraněmi a vlajícími prapory.
Tento atribut zachování vojenské cti nic nezměnil na tom, že španělská koruna v tu chvíli rezignovala na existenci svého koloniálního impéria, které nemělo svým způsobem v historii evropské civilizace obdoby. Španělé přitom opouštěli Callao téměř přesně dvacet let poté, co selhaly dva vážné pokusy o otřesení pozic pyrenejské monarchie v Novém světě. Oba měly svoji prehistorii a také dalekosáhlé důsledky. ROK 1806 VE VENEZUELE A BUENOS AIRES V srpnu roku 1806 se na pobřeží dnešní Venezuely vylodily dvě stovky mužů Franciska Mirandy, kteří měli zahájit boj za nezávislost. Miranda byl neobyčejným mužem širokých kontaktů a bohaté minulosti, v níž nechyběla hodnost kapitána španělských královských jednotek pomáhajících v boji za nezávislost vzbouřencům v britských amerických koloniích ani epolety generála francouzské revoluční armády – a poté i jakobínského vězně. Při cestě k břehům Ameriky očekával, že se k němu pohrnou stoupenci myšlenky svobodné Venezuely. Obrátil se k nim hned po vylodění emotivním provoláním: Uposlechl jsem vašich výzev a opětovaných stížností a nářků vlasti, jejímž službám jsem ochotně zasvětil lepší část svého života. Vylodili jsme se v této provincii Caracas, okolnosti a situace se nám zdály mimořádně vhodné pro naplnění vašich úradků. Miranda v tomto dokumentu zmínil Dopis americkým Španělům Juana Viscarda, jenž vyzýval krajany k boji za důstojnost a nezávislost už na konci 18. století a byl významným představitelem myšlenky, k níž se hlásila skupinka kreolů nespokojená se španělskou koloniální politikou. Když ovšem Miranda zjistil, že místní obyvatelstvo zaujalo k jeho provolání rezervované stanovisko, zvážil realisticky situaci a dal povel k návratu na lodě. Odplul pak zpět do Londýna, kde hodlal pracovat dál ve prospěch ideje, která měla zatím v koloniích tak malou podporu. Jistěže zde byli jednotlivci či malé skupiny sdílející Mirandovy názory, ne však v této době ještě ochotu vystoupit proti španělské moci otevřeně. Musely přijít další zkušenosti a cílevědomá práce militantních odpůrců kolonialismu, aby se čtyři roky po Mirandově vylodění v Coro shromáždil pod prapory independentismu takový počet mužů, který by mohl zahájit ozbrojené akce s vyhlídkou na úspěch. Ještě většího překvapení než Miranda ve Venezuele se dočkali ve stejném roce v Buenos Aires velitelé britského výsadku. V době konfliktu s napoleonskou Francií se rozhodli obsadit tento nejdůležitější přístav hlavního francouzského spojence – Španělska – a celkem logicky spoléhali na neutralitu místní společnosti. Britší obchodníci měli totiž mezi kreoly (tedy španělskými kolonisty již narozenými na americké půdě a silně identifikovanými s Novým světem) celou řadu partnerů, a dokonce přátel. Rostoucí poptávka anglických továren po řemenech přenášejících sílu parních strojů na stroje obráběcí či textilní přinesla na konci 18. století dnešní Argentině a Uruguayi obrovský rozmach obchodu s hovězími kůžemi. A chovatelé dobytka na pampě kolem Buenos Aires si dobře uvědomovali, čemu vděčí za svoji prosperitu. Posádky britských válečných lodí, které společně s vojáky v červených kabátech opouštěly v buenosaireském přístavu výsadkové čluny, tak mohly očekávat, že kreolové nepodpoří slabou španělskou posádku. Akce se zpočátku vyvíjela podle očekávání. Místokrál Rafael de Sobremonte rychle opustil Buenos Aires i se svou gardou. Pak se však začala situace komplikovat. Proti Britům zaútočila kreolská milice, v jejímž čele stanul francouzský důstojník ve španělských službách, Santiago Liniers y Bremond, a donutila je k návratu na lodi. Městská rada Buenos Aires, reprezentující kreolskou společnost, evidentně povzbuzena skvělým vítězstvím, pak přikročila k bezprecedentnímu kroku. Odmítla nadále uznávat místokrále, který opustil město a ponechal ho vlastnímu osudu, a zvolila sama zástupce španělské koruny pro správu místokrálovství. Nestal se jím však, jak bylo po téměř tři století zvykem, španělský šlechtic, ale právě Liniers. V očích městské rady tento muž dostatečně prokázal jak své vojenské schopnosti, tak věrnost koruně. Liniérs se úřadu skutečně bez velkého nadšení ujal a byl v něm Madridem potvrzen. Vzápětí sice sám požádal o odvolání a koruna mu vyhověla, nic to však neměnilo na dvou faktech. Kreolové z Buenos Aires v této kritické chvíli hájili v boji proti svým ekonomickým partnerům politické zájmy bourbonských vládců Španělska a jejich koloniální říše. Zároveň si však nárokovali práva do této doby náležející pouze Radě pro Indie a španělskému králi. Třebaže tedy mohli u dvora v Madridu v roce 1806 s potěšením kvitovat zprávy z generálního kapitanátu Caracas i místokrálovství La Plata, budoucnost mohla přinést nepříjemná překvapení. Tím spíš, že v Evropě i v jejích amerických koloniích docházelo v druhé polovině 18. století a na počátku století 19. k převratným událostem v politickém, ekonomickém i duchovním životě. A na nich se samozřejmě spolu s obyvateli metropolí podílely také zámořské osady.
KOŘENY LATINSKOAMERICKÉ NEZÁVISLOSTI V roce 1763 skončila sedmiletá válka, která začala v Americe o dva roky dřív než v Evropě. Její důsledky na americkém kontinentě pak měly těžko přecenitelný význam pro další vývoj euroamerické civilizace. Britové sice připravili svého hlavního evropské rivala Francii o kontinentální kolonie, ovšem za obrovskou cenu. Vyčerpaná státní pokladna donutila korunu a parlament změnit koloniální politiku. Část britských kolonistů, požívajících práv „ostrovních“ Britů, změny ve sféře daňové, celní i správní (zejména posílení pravomocí zástupců koruny v koloniích) odmítla. Lockovy a Humeovy myšlenky o právu občanů postavit se „nedobrému“ státu a významu soukroméno vlastnictví pro moderní společnost poskytly spolu s idejemi francouzského osvícenství argumenty radikálům, kteří za zpočátku neutrálního postoje většiny obyvatel kolonií nakonec formulovali požadavek nezávislosti. Text Thomase Jeffersona odvolávající se na přirozená práva člověka znamenal v kombinaci s aktivitami lidí jako byl Samuel Adams, Patrick Henry nebo Isaac Sears převrat ve vztazích Evropy a „zbytku“ světa. Od roku 1775 bojovali „synové volnosti“ za americkou nezávislost, vyhlášenou formálně v červenci 1776, uznanou však bývalou metropolí až v roce 1783. Již o pět let dříve se však „američtí vlastenci“ dočkali pomoci a uznání poražených ze sedmileté války. Od roku 1778 poskytovaly bourbonské monarchie ve Francii a Španělsku povstalým koloniím hlásícím se k republikánským myšlenkám nejen finační, ale i vojenskou pomoc. A jak již bylo zmíněno, ve španělském kontingentu přišel na americké bojiště i Francisco Miranda. Tato zkušenost z něj už v osmdesátých letech osmnáctého století udělala stoupence nezávislosti španělské Ameriky. Další obyvatelé španělských místokrálovství byli o událostech na severu kontinentu informováni svými obchodními partnery. Severoameričané nejen za místní produkty platili lépe než Španělé, ale byli schopni dodat komodity, které španělské obchodní domy buď nenabízely vůbec, nebo v horší kvalitě. Nešlo přitom jen o spotřební zboží, ale také o potraviny, především velmi kvalitní pšeničnou mouku, bez níž se kreolská kuchyně tradičně nedokázala obejít. Pro ty obyvatele kolonií, kteří neměli možnost kontaktu s americkými obchodníky a nebyli schopni přečíst si základní dokumenty hnutí, které vedlo k vytvoření prvního nezávislého státu Ameriky, tedy Prohlášení nezávislosti a americkou ústavu, v jazyce jejich tvůrců, byly brzy pořízeny španělské překlady. A přeloženy byly i základní texty francouzské revoluce, která měla na západní polokouli už na počátku devadesátých let nečekaný efekt. Když se „velcí kreolové“ jedné z nejdůležitějších evropských kolonií v Novém světě, Saint Domingue, nazývané cukřenkou Evropy, odvolávali na hesla revoluce v Paříži a žádali práva francouzských občanů, podnítili stejné touhy v chudých bílých kolonistech i v barevných obyvatelích ostrova. Boje na ostrově pak trvaly až do roku 1804, kdy bývalí otroci a jejich svobodní spojenci vyhlásili nezávislost druhého státu Nového světa – Haiti. Euroamerický svět mezitím sledoval události ve Francii, kde revoluce dospěla do „napoleonské“ fáze. Vývoj na francouzské politické scéně byl samozřemě předmětem intenzivního zájmu španělského dvora i veřejnosti. Po větší část 18. století poutal obě země už prostý fakt společné dynastie na francouzském a španělském trůně. Třebaže se Bourboni museli zavázat, že nikdy obě země nespojí, vázaly „rodinné“ smlouvy oba dvory a Francie se stala v druhé polovině století vzorem programu bourbonských reforem ve Španělsku. Poprava francouzského královského páru samozřejmě přivedla španělské Bourbony do protifrancouzské koalice, ale vítězství revoluční francouzské armády donutila Madrid ke změně politiky. Část představitelů vládnoucí elity projevila ochotu vrátit se v poněkud modifikované podobě k politice spolupráce s Francií, a přes různé peripetie dospělo nakonec Španělsko a napoleonská Francie k vojenské kooperaci, jejímž nejznámějším plodem byla porážka spojeného francouzsko-španělského loďstva v bitvě u Trafalgaru. Francie se pak musela vzdát naděje na oslabení svého největšího protivníka, Británie, likvidací jeho pozic v mezinárodním obchodu soustavným ohrožováním námořních komunikací španělsko-francouzskou flotilou, která přestala u Trafalgaru fakticky existovat. Napoleonovo „náhradní řešení“ v podobě kontinentální blokády pak mělo fatální důsledky pro kontakt Španělska s jeho americkými koloniemi. Pokud války protirevolučních koalic a následné války napolenské spojení mezi španělskými přístavy a přístavy v koloniích narušily, kontinentální blokáda je přerušila úplně. Protože však Evropa zboží ze španělských kolonií nezbytně potřebovala a Británie nemohla potřeby kolonií plně pokrýt, pokračoval obchod částečně protřednictvím neutrálů, tedy především početných lodí majitelů ze Spojených států. Stále víc kreolů se tak dostávalo do kontaktu s reprezentanty nešpanělských obchodních domů a bank a jistě si kladli otázku, k čemu za stávajícího stavu věcí metropoli vůbec potřebují. Navíc i za těchto okolností trval starší stav zvláštního statutu kolonií, jejichž obyvatelé neměli práva Španělů z polostrova. V roce 1808 pak přišly ze Španělska zprávy o zásadní změně ve vztazích mezi Francií a Španělskem. Kontinentální blokáda se ukázala v boji s Británií neúčinnou. Ostrovní velmoc využívala k obchodnímu pronikání do Evropy svého portugalského spojence a Napoleon se rozhodl tento kanál zlikvidovat. Podle španělsko-francouzské dohody měla spojenecká vojska Portugalsko okupovat a vymazat ho z politické mapy Evropy. Část země měla získat Francie, část Španělsko a zbytek pak osobně premiér a „kníže míru“ Manuel Godoy, v této době mluvčí profrancouzské frakce na španělském dvoře. Napoleon však nehodlal na nespolehlivého a slabého spojence dále spoléhat. Využil přítomnosti francouzské armády za Pyrenejemi k nátlaku na španělské Bourbony, donutil je vzdát se trůnu a dosadil na něj svého bratra Josefa. Afrancesados, profrancouzská část španělské elity, byla na rozdíl od většiny Španělů s tímto vývojem srozuměna. Francouzi pak sice byli schopni potlačit květnové madridské povstání, nemohli však zvládnout guerrillu, partyzánskou válku, která se rozhořela prakticky na celém polostrově. Tříšť junt, výborů odmítajících francouzskou okupaci a nového krále, se spojila v „Centrální juntu“. Ta odmítla abdikaci Ferdinanda VII. jako vynucený akt a řídila boj proti elitním oddílům francouzské armády, která utrpěla několik těžkých porážek. Ve španělských jednotkách bojovali i „zámořští“ Španělé. Největší slávy dosáhl díky svým vojenským schopnostem a mimořádné osobní odvaze José San Martín, rodák z místokrálovství La Plata. Synek z vojenské rodiny nakonec dosáhl nejvyšší mety, jíž mohl voják bez šlechtického původu ve Španělsku dosáhnout, hodnosti plukovníka a funkce velitele jezdeckého pluku. Právě San Martín se stal o několik let později jedním z nejvýznamnějších protagonistů latinskoamerického boje za nezávislost.
LATINSKÁ AMERIKA SE PROBOUZÍ Informace o vytváření junt v metropoli inspirovaly kreoly k podobným aktivitám i v koloniích, kde se ovšem ve stejné době nebo o málo později vytvářely i tajné společnosti, jejichž cílem nebyla podpora nároků Ferdinanda na španělský trůn, ale nezávislost kolonií. Takové společnosti nebyly ničím novým, objevovaly se už na konci 18. století, ale byly vždy prozrazeny dřív, než jejich nečetní členové mohli učinit něco víc, než jen nezávazně diskutovat o budoucnosti bez dozoru evropské metropole. Část členů těchto společností skončila na popravišti, šťastnější pouze přišli o majetek a byli z kolonií deportováni. Úvahy o nezávislosti kolonií neměly nepochybně jen jeden zdroj, a to dlouhodobé problémy ve vztahu obyvatel kolonií k metropoli a jejím reprezentantům v Novém světě, prohloubené paradoxně tzv. bourbonskými reformami, tedy snahami o reformu koloniální správy ve druhé polovině 18. století. Efektivnější správa založená na profesionálních úřednících a lepší dohled koruny nad finančími zdroji ze zámoří dále ohrožovaly už tak chabé možnosti kreolů podílet se alespoň částečně na rozhodování o lokálních záležitostech či se dostat k funkcím nepřinášejícím sice hmotný prospěch, zato však společenskou prestiž. Kritikové koloniálních pořádků ovšem často hovořili o potřebě změn, aniž uváděli, zda za takovou změnu považují jen nezávislost nebo pouhou reformu stávajícího systému. Jisté je, že nespokojenost budily i ekonomické poměry. Kreolská elita sice vlastnila obrovské pozemky a fakticky kontrolovala produkci zemědělských výrobků určených pro světový trh, jejich odbyt byl však v rukách španělských monopolních obchodních společností či přímo koruny, kterým pak připadla většina zisku z prodeje. Ve styku se zástupci těchto společností i s koloniálními úředníky se pak tito bohatí kreolové, často neobyčejně vzdělaní – mnozí absolvovali evropské či americké univerzity a měli mimořádný přehled o klasické i moderní kultuře – setkávali s přezíráním a ponižováním. To byl ostrý kontrast se zkušenostmi z cest po Francii, Spojených státech, Itálii, Rusku, ale také samotném Pyrenejském poloostrově. Zkušenosti druhé poloviny prvního desetiletí 19. století daly pak těmto nespokojencům nové náměty k přemýšlení. Druhý nezávislý stát Ameriky, Haiti, se sice propadal do anarchie a bídy, z níž se nevymanil ani během následujících dvou set let, Spojené státy ovšem nabízely zcela jiný obraz. Rychle překonaly počáteční období nestability, v roce 1787 přijaly novou ústavu umožňující vysoce efektivní fungování společnosti, v roce 1803 odkoupily, či spíš dostaly darem, část bývalé koloniální říše Francie a Španělska v Americe, Louisianu a za válek sužujících Evropu od pádu Bastily se fakticky zmocnily kontroly velké části obchodu mezi Starým a Novým světem. Přitom nebylo nejmenší pochyby, že v této ještě nedávno kolonii existují nesrovnatelně větší možnosti zbohatnutí a společenského vzestupu i garance osobních svobod než v koloniích pyrenejských mocností. Není proto divu, že část členů oněch junt, které se scházely v různých městech španělské Ameriky v roce 1808 i v následujících měsících byla ochotna naslouchat radikálním kritikům španělského kolonialismu a výbory svolávané původně k vyslovení podpory Ferdinandovi nebo k diskusím o stávající situaci, kdy mateřskou zemi a kolonie dělil Atlantik kontrolovaný Británií, vydávaly prohlášení nezávislosti. Nic na tom nemohl změnit fakt, že kortesy – tedy španělský parlament, nově ustavený v Cádizu – nakonec uznaly práva amerických Španělů a přiznaly americkým koloniím statut zámořských území, spravovaných stejnými zákony jako území na Pyrenejském poloostrově. Války za nezávislost místokrálovství a generálních kapitanátů – administrativních celků vytvořených španělskou korunou pro správu koloniální říše – v době vyhlášení Cádizské ústavy v roce 1812 už dávno procházely různými peripetiemi a řada jejich protagonistů se nedočkala vítězsví. Franciskovi Mirandovi se sice dostalo po návratu do Venezuely nadšeného přivítání, titulů a pravomocí, jeho spolubojovníci ho však nakonec v kritických momentech první fáze bojů za nezávislost vydali Španělům. Ti ho deportovali do metropole, kde pak v cádizském vězení zemřel, Hidalgo, Morelos i Matamoros skončili v Mexiku na popravišti, San Martín, který se vzdal kariéry ve španělské armádě a vrátil se bojovat za americkou nezávislost, prokázal i v Argentině, Chile a Peru svoje vojenské schopnosti. Po konfliktu s Bolívarem ovšem už v roce 1822, ještě v době bojů o Peru, Ameriku opustil a už nikdy se sem nevrátil. Války nakonec skončily úspěchem stoupenců nezávislosti a latinskoamerická historiografie je dodnes považuje za mimořádné období v dějinách kontinentu. Dlouhou dobu však nebyla schopna shodnout se v názoru na jejich charakter. Od 19. století tak psali mexičtí, argentinští, venezuelští či chilští historikové o boji za národní nezávislost. O národně osvobozeneckých válkách jako součásti španělského revolučního cyklu hovořil vlivný iberoamerikanista druhé poloviny 20. století Manfred Kossok. Aniž by se on, či jeho předchůdci a stoupenci zamýšleli nad otázkou, zda lze na počátku 19. století ve španělské Americe o národech vůbec mluvit. Společnosti, které zde žily, neodpovídaly ani charakteristikám národa státního ani národa kulturního. Místokrálovství byla administrativními celky uměle vytvořenými španělskou korunou už v 16., respektive 18. století a jejich obyvatele nevázal vztah k místokráli, ale ke španělské koruně. Od Španělů na poloostrově se kreolové nelišili ani jazykem, kulturou, náboženstvím, zvyky a tradicemi. Co je tedy vedlo do válek, které nesplnily naděje většiny těch, kdo se bojů účastnili? Války byly úsilím kreolských elit dosáhnout politické a hospodářské nezávislosti a národní idea byla optimální ideologií, která vytvořila z heterogenních společností komunity spjaté přesvědčením o společných zájmech, svázané kulturními, jazykovými či náboženskými pouty. Pro zmiňované kreolské elity měly při jejich rozhodování, zda se bojů účastnit či ne, význam především ekonomické zájmy, o účasti nižších vrstev rozhodovaly vztahy k místním caudillům. Velkou otázkou byly postoje indiánského obyvatelstva, mesticů, otroků a svobodných Američnanů afrického původu. V místech, kde mluvčí independentismu vyhlašovali program zrušení otroctví, mohli počítat u těch obyvatel kolonií, jejichž předkové nebo oni sami přišli z Afriky, nejen se sympatiemi, ale přímo s účastí na válce. Slib zrušení indiánského tributu naproti tomu mnoho indiánů do osvobozeneckých armád nepřilákal, jakoby indiáni věděli, že ho kreolská elita buď nesplní vůbec nebo tribut z ekonomických důvodů po dosažení nezávislosti zase brzy obnoví. Inkorporace barevných vrstev do rychle vznikajících „kreolských“ národů se tak stala realitou, pokud se vůbec stala, až dlouho potom, co poslední španělský voják opustil v roce 1826 přístav v Callau.
LITERATURA J. E. Rodriguez (ed.), Revolución, independencia y las nuevas naciones de América, Madrid 2005; týž, The Independence of Spanish America, Cambridge 1998; M. Chust – J. Antonio Serrano (eds.), Debates sobre las independencias iberoamericanas, Madrid – Frankfurt am Main 2007.
Josef OPATRNÝ (nar. 1945) působí jako vedoucí Střediska ibero-amerických studií FF UK. Zabývá se dějinami amerického kontinentu a obrazem Ameriky v české společnosti. josef.opatrny@ff.cuni.cz