Podle historika Dominika Sandbrooka začala šedesátá léta ve Velké Británii soudním sporem o vydání románu Davida Herberta Lawrence „Milenec Lady Chatterleyové“ v roce 1960. Zatímco lidé z vedení nakladatelství Penguin Books Limited byli z knihy nadšeni a odhodláni její vydání prosadit za každou cenu, mnoho Britů mělo jiný názor.
Britská společnost byla ve své většině na konci padesátých a na začátku šedesátých let stále ještě dosti konzervativní. Pocity generace, narozené před druhou světovou válkou, výstižně shrnul v románu Kam až se může? i v českém prostředí známý a oblíbený spisovatel David Lodge. Jeden z hlavních hrdinů knihy, vysokoškolský pedagog a katolík, který s napětím sledoval přelíčení o Lawrencově románu, si jej sice ihned zakoupil, ale raději v sousedním městě, aby jej náhodou neviděl někdo z kolegů... Takové chování bylo pro počátek šedesátých let v Británii zcela příznačné. Přes výše uvedené konstatování se život obyvatel Británie od roku 1945 v řadě ohledů změnil. Poválečná úspornost a odříkání v zásadě skončily v polovině padesátých let. Místo toho nastoupilo „období blahobytu“. Obyvatelé Ostrovů utráceli stále více peněz za nová auta a nejrůznější domácí spotřebiče, díky čemuž doznal značných změn každodenní život britské rodiny; nejnovější móda již nebyla určena jen těm nejbohatším. V červenci 1957 tak mohl šéf konzervativců, ministerský předseda Harold Macmillan, spokojeně poznamenat, že se většina Britů ještě nikdy neměla tak dobře. Ve druhé polovině padesátých let bychom mohli najít rovněž kořeny „sexuální a kulturní revoluce“, jež propukla naplno v následujícím desetiletí. Objevila se antikoncepční pilulka, krátké sukně, pop art; mladí lidé už nechtěli poslouchat vzpomínky starší generace na válku ani vyprávění o slávě zašlých časů. Před minulostí dávali přednost budoucnosti, novým trendům a zábavě. Tak jako celá země „procitala“ z tzv. Austerity Times (tíživých roků plných strádání; 1945–1951), procházelo velkými změnami i její hlavní město. Ještě na začátku padesátých let by málokdo předvídal, že se tato šedá, bezútěšným příkrovem smogu zahalená a nezábavná metropole stane v polovině další dekády jedním z turisticky nejvyhledávanějších míst na světě. První pronikavá změna přišla v roce 1956, kdy městská rada vydala předpisy omezující používání znečisťujících paliv v průmyslu i domácnostech. Díky tomu během několika let zmizel jeden z charakteristických rysů, jenž Londýn provázel od časů průmyslové revoluce na konci 18. a v 19. století – všudypřítomný smog. Druhá změna souvisela s postupnou proměnou struktury obyvatelstva hlavního města. V letech 1951–1971 se zhruba desetina Londýňanů – šlo převážně o střední vrstvy – přestěhovala na její předměstí. Jejich místa v širším centru města zaplnili mladí lidé, pro něž Londýn představoval možnost snazšího získání práce, vyššího výdělku a bohatšího kulturního vyžití. Podle časopisu The Time tvořili třicet procent obyvatel města lidé ve věku 15 až 34 let. S rozpadem impéria souvisel příliv imigrantů z bývalých kolonií a zemí Commonwealthu. Tvář města se díky tomu zásadně transformovala a stala mnohem rozmanitější a pestřejší. Konzumní společnost (affluent society), touha mladých užívat si a na první pohled patrné změny vkusu proměnily životní styl i vzhled jednotlivých londýnských ulic. Nejprve přišly do módy kavárny s nablýskanými italskými přístroji na kávu, které syčely jako lokomotivy. Později se objevily restaurace s exotickými pokrmy, diskotéky, butiky s módní konfekcí a obchody s luxusním zbožím, jemuž dělaly reklamu hvězdy showbyznysu. Peníze byly od toho, aby se utrácely za zábavu a za módu. Bylo téměř vyloučené být moderním Londýňanem a nemít dostatek finančních prostředků. Proměna města nad Temží se brzy stala středem zájmu médií. Řada časopisů a novin nejen v Británii si všímala jeho hospodářského a kulturního „znovuzrození“. V dubnu 1965 označil konzervativní list The Daily Telegraph Londýn za nejúžasnější město na světě. Vůbec největší vliv měl článek, jenž vyšel o rok později v The Time s názvem London: The Swinging City. Autor v něm poukazoval na fakt, že centrum kdysi nejmocnějšího impéria znovu určuje módní vzory pro zbytek světa. Jak poznamenal Robert Fraser, majitel jedné z mnoha londýnských uměleckých galerií, britská metropole měla něco, čím se dříve pyšnil New York: Každý zde chtěl žít.
BEZTŘÍDNÍ SPOLEČNOST, NEBO NOVÁ ELITA?
Panovalo takřka všeobecné přesvědčení, že jedinečnost „swingujícího Londýna“ úzce souvisí se zbořením tradičních rozdílů mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Historikové tuto skutečnost často spojují s vítězstvím labouristů ve volbách v roce 1964. Nový „beatle premiér“ Harold Wilson sliboval vytvořit novou Británii, což podle něho znamenalo modernizovat hospodářské a sociální poměry v zemi. The Daily Telegraph proto v roce 1963 označil Wilsona za moderního člověka, jehož není možné zařadit do žádné společenské třídy.
Podle většiny odborníků začaly v šedesátých letech pronikat do vyšších společenských vrstev hodnoty, jež byly do té doby příznačné spíše pro rodiny z nižší střední třídy či z řad pracujících (working classes). Hlavní vliv na to měly četné „pop-idoly“, jež z těchto společenských vrstev vzešly. Například populární fotografové David Bailey, Brian Duffy nebo Terence Donovan pocházeli z dělnického East Endu.
K podobnému původu se hlásili i oblíbení herci jako Michael Caine. Ti všichni si díky finančnímu, a tudíž i společenskému vzestupu mohli dovolit drahé automobily, nákladné bydlení a další vymoženosti, dříve vyhrazené pouze pro high society. Mimo to se na nikdy nekončících večírcích scházeli s příslušníky aristokratických rodin; zejména Mick Jagger se rád ukazoval na šlechtických párty, zatímco Terence Stamp si liboval v tom, že člověk, pocházející z working classes jako on, může mít jeden večer milostný románek s dcerou vévody z Bedfordu a druhý den večeřet s jeho syny. Jazzový zpěvák a spisovatel George Melly poznamenal, že snaha bořit „třídní přehrady“ byla tehdy důležitým faktorem životního stylu mladé generace. Dalším důkazem o existenci nové „beztřídní společnosti“ (classless society) se pro mnohé pozorovatele života na Ostrovech stalo udělení Řádu Britského impéria členům skupiny The Beatles v roce 1965.
Kritikové „beztřídní společnosti“ této doby poukazují na fakt, že v šedesátých letech sice bylo jednodušší než dříve vystoupat po společenském žebříčku až na vrchol, současně ale upozorňují, že se to podařilo pouze malému počtu lidí. Ve skutečnosti se vytvořila jakási „nová vrstva“, u níž již tolik nezáleželo na původu, nýbrž spíše na talentu a na schopnosti zaujmout širší publikum. Jednalo se o populární herce, zpěváky, spisovatele, novináře, návrháře nebo modelky, kteří se identifikovali s novým životním stylem „swingujícího Londýna“.
Členové nové elity přitom výše zmíněnou „beztřídnost“ popírali. Modelka Celia Hammondová dokonce tvrdila, že se jednalo o uzavřenou skupinu lidí, do níž bylo velmi složité proniknout. Kritikem nových poměrů se stal též novinář Bernard Levin, který poznamenal, že se „swingující Londýn“ skládá především z pasáků, různých agentů, pokoutných obchodníků, herců, producentů a dalších jedinců, jež tuto dekadentní společnost dotvářejí.
Život většiny obyvatel Londýna se přirozeně příliš nezměnil. S tímto tvrzením by zcela jistě souhlasili ti, kteří žili v komunálních bytech nebo v celé východní části metropole. Zde bylo možno nalézt stále tytéž zaplivané kavárny, hospody a hampejzy jako před dvaceti lety. Starší generace zase s nostalgií vzpomínala na „staré klidné časy“, jejichž pozůstatkem byla například rezidenční čtvrť Belgravia nebo Richmond v jižní části města. Proměna metropole, o níž byla řeč, se fakticky týkala pouze několika oblastí v centru a v její západní části (West End); šlo zejména o Soho, Chelsea, Mayfair a South Kensington. Právě zde, a nikoli v celém městě pulzoval život, jejž na svých stránkách prezentovala většina novin a časopisů.
NOVÁ ARISTOKRACIE „SWINGUJÍCÍHO LONDÝNA“
Jak uvedl autor již zmíněného článku London: The Swinging City, byla to londýnská Carnaby Street, z níž se šířily módní vlivy do celého světa. Právě móda se stala jedním z určujících rysů „swingujícího Londýna“. Každý, kdo chtěl jít s dobou, se oblékal v některém z proslulých butiků. Nejznámější postavou tohoto světa se stala Mary Quantová, jež si společně s manželem otevřela v roce 1955 na King’s Road obchod s oblečením pojmenovaný Bazaar. Brzy však zjistila, že ji konfekce, kterou nabízela zákazníkům, neuspokojuje, a proto začala navrhovat vlastní modely. Nejprve pracovala sama, později si najala několik švadlen a v roce 1966 již měla téměř dvě desítky zaměstnanců. Právě Quantová bývá spojována s rozšířením symbolu sexuální revoluce šedesátých let – s minisukněmi, jejichž název zvolila podle oblíbeného automobilu, který se proháněl po britských silnicích od roku 1959 (Mini Austin Martin). Společně s minisukní dala tato návrhářka světu také barevné punčocháče, plastové pláště a další módní výstřelky.
Podobným vzestupem jako Quantová prošel i její kolega John Stephen, jenž se soustředil na pánskou módu. Do Londýna přišel jako osmnáctiletý mladík v roce 1952 z Glasgow a během čtyř let si na Beak Street otevřel první obchod pojmenovaný His Clothes. V roce 1959 jej přestěhoval na Carnaby Street (kam jinam!) a v polovině šedesátých let zde již vlastnil osm butiků s oblečením (His, Mod Male, Male West One). V jeho obchodech se oblékaly takové hvězdy jako například členové skupin The Beatles, The Rolling Stones nebo The Who.
Kromě módy se zásadním způsobem proměnil i svět modelingu, geniálně zachycený ve filmu Michelangela Antonioniho Zvětšenina (Blow-Up) z roku 1966. Ikonou a vzorem mnohých dívek a žen se stala Lesley Hornbyová, známější pod přezdívkou Twiggy. V roce 1966 ji objevil Nigel Davies. Twiggy, jíž bylo tehdy pouhých šestnáct let, předtím pracovala jako prodavačka ve Woolworthu a jako dělnice v tiskařském závodě. Poté, co se stala „tváří roku 1966“, následoval nejen její „raketový vzestup“, ale také „revoluce v modelingu“. Plnější tvary modelek vyšly z módy, novým hitem se staly hubené a chlapecké typy dívek.
S modelingem úzce souvisel i svět fotografie. K nejvýznamnějším umělcům, jimž se podařilo zachytit atmosféru „swingujícího Londýna“, patřil již zmíněný David Bailey. Za jeho opus magnum bývá označována kazeta šestatřiceti černobílých studiových fotografií z roku 1965 (David Bailey’s Box of Pin-ups), doplněná textem Francise Wyndhama. Bailey na těchto snímcích zachytil novou „londýnskou aristokracii“ šedesátých let, mezi niž zařadil například kadeřníka Vidala Sassoona, bytového návrháře Davida Hickse, modelku Jean Shrimptonovou či Johna Lennona a Paula McCartneyho. Součást setu tvořil i Baileyho portrét, jehož autorem byl Mick Jagger. Největší rozruch vzbudily snímky fotografa a zároveň švagra královny Alžběty II. Antonyho Armstronga-Jonese, lorda Snowdona a bratrů Reginalda (Reggieho) a Ronalda (Ronnieho) Krayových, známých zločinců z East Endu. Zařazení příbuzného panovnice vedle gangsterů vyvolalo vlnu kritiky a Snowdon nakonec odmítl dát Baileymu povolení, aby jeho portrét použil, čímž zabránil vydání díla ve Spojených státech amerických.
Umělci se snažili hledat inspiraci též v populární hudbě a ve velkoměstské kultuře ovlivněné rozhlasem, televizí a reklamou. Jejich cílem se stalo vytvoření nového uměleckého směru určeného širokým vrstvám. Kořeny tohoto hnutí lze v Londýně najít již na začátku padesátých let, kdy vznikla The Independent Group, jež se stala předchůdcem uměleckého směru nazvaného pop art. Její úspěch udělal z galerií moderního umění výnosný byznys a jejich majitelé se díky tomu stali součástí „swingujícího Londýna“. Nejznámější z nich, John Dunbar, založil v roce 1965 společně s Barrym Milesem Indica Gallery, v níž se John Lennon seznámil s Yoko Ono... S výtvarnými umělci spolupracovaly i hvězdy populární hudby. Členové skupiny The Beatles využili pro obálku „elpíčka“ Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band génia Petera Blakea a Richarda Hamiltona; The Rolling Stones získali pro své album Sticky Fingers pro změnu Andyho Warhola.
Nová aristokracie „swingujícího Londýna“ se scházela především v nočních klubech a na diskotékách. K nejoblíbenějším místům patřil například Pickwick Club v Great Newport Street, jehož pravidelnými hosty byli Terence Stamp nebo Michael Caine. Snad nejznámější byl Ad Lib Club otevřený v prosinci 1963 nedaleko Leicester Square, kde se hrál především soul a blues. Šlo o oblíbené místo liverpoolských „Brouků“, „Stounů“, Mary Quantové, občas sem zavítala i princezna Margaret, John Lennon a George Harrison zde údajně poprvé vyzkoušeli LSD... V roce 1966 ztratil klub na oblibě a většina idolů londýnské populární scény se přemístila na Masons Yard, kde se nacházel The Scotch of St. James Club. Zdejší manažer Rod Harrod se totiž postaral o to, aby tu hvězdy neobtěžoval nikdo z „obyčejných lidí“.
KONEC „SWINGUJÍCÍHO LONDÝNA“ Od poloviny roku 1966 se začaly na adresu Londýna a nového životního stylu ozývat kritické hlasy. Jak již víme, většina obyvatel metropole nebyla revolucí šedesátých let zasažena; když v létě 1966 provedl list The Sunday Times průzkum veřejného mínění, zjistil, že mnoho dotázaných neustálé zmínky o minisukních, populární hudbě nebo londýnském nočním životě unavují a obtěžují. Za symbol začátku konce „swingujícího Londýna“ bývá nezřídka označováno uzavření Ad Lib Clubu v roce 1966. „Zlatá léta“ britské metropole tak skončila dříve, než na evropském kontinentu začala.
LITERATURA V. Bogdanor – R. J. A. Skidelski, The Age of Affluence 1951–1964, London 1970; C. Davies, Permissive Britain. Social Change in the Sixties and Seventies, London 1975; J. J. Farrell, The Spirit of the Sixties. The Making of Postwar Radicalism, London 1997; J. Green, All Dressed Up. The Sixties and the Counter Culture, London 1999; S. Inwood, Historie Londýna, Praha 2003; S. Levy, Ready Steady, Go! Swinging London and the Invention of Cool, London 2002; B. Masters, The Swinging Sixties, London 1985; A. Pressley, Changing Times. Being Young in Britain in the ’60s, London 2000.
Jaromír SOUKUP (nar. 1977), odborný asistent Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Metropolitní univerzity Praha. Specializuje se zejména na moderní politické, sociální a hospodářské dějiny Velké Británie a jejího impéria. jaromir.soukup@ff.cuni.cz