Je to jeden z nejinspirativnějších příběhů moderních britských a vlastně i světových dějin – příběh města, zvedajícího se po letech utrpení těžce k novému životu, a příběh vzkříšení ušlechtilé myšlenky po dlouhé době, kdy se ve světě, včetně toho olympijského, prosazovaly síly zla, až jej nakonec přivedly ke zničující válce...
Olympijské hry se v Londýně poprvé konaly v roce 1908. Hlavnímu městu britské říše se však tehdy dostalo cti uspořádat je až poté, co se jich musel vzdát Řím; italská vláda se totiž rozhodla věnovat finanční prostředky, určené na výstavbu sportovišť a zázemí pro soutěžící, na obnovu Neapole, zničené po výbuchu Vesuvu. Ani ve druhém případě nezískala britská metropole pořadatelství her snadno. Když Mezinárodní olympijský výbor (MOV) na podzim 1936 zvažoval, kde se budou hry v roce 1940 konat, vybíral ze tří kandidátských měst – Londýna, Helsinek a Tokia. Všechna měla pro pořádání her sportovní i politické důvody. Zatímco Britové toužili uspořádat přátelskou olympiádu (ve zjevném kontrastu k Berlínu v roce 1936), Finové hodlali jejím prostřednictvím připomenout světu nezávislost na Sovětském svazu. Japonci chtěli hry zcela nepokrytě učinit součástí velkolepých oslav 2600 let existence Říše vycházejícího slunce; v jejich prospěch hovořilo mimo jiné to, že Tokio bylo prvním dálněvýchodní městem, které si přálo olympioniky z celého světa hostit. Když MOV oznámil, že jeho členové zvolili právě Tokio, nejednalo se o velké překvapení. Stejně tak nebylo překvapivé, když Japonci vzhledem k mezinárodně-politické situaci na Dálném východě a válce s Čínou od pořadatelství v létě 1938 odstoupili. Hry tak připadly Helsinkám (Londýn měl přijít na řadu o čtyři roky později), v květnu 1940 však byly zrušeny. Za války se olympijské hry nekonaly, ale ještě před tím, než skončila, začala jednání o jejich pořadatelství v roce 1948. Ani tentokrát neměl Londýn snadnou pozici. Jeho hlavní vyjednavač, lord Aberdare, argumentoval hlavně tím, že městu bylo přislíbeno pořadatelství her pro rok 1944, ale neopomněl zdůrazňovat ani válečné zásluhy své země. Avery Brundage, vlivný chicagský podnikatel a viceprezident MOV, proslulý podporou Hitlerovi ve třicátých letech, prosazoval kandidaturu Los Angeles a tvrdil, že město, těžce postižené válkou, má na starosti důležitější věci než organizovat atletické závody. Nakonec ale s těmito argumenty neuspěl a Londýn pořadatelství her získal. POVÁLEČNÝ LONDÝN A PŘÍPRAVA OLYMPIJSKÝCH HER Avery Brundage měl v řadě ohledů pravdu. Londýn v prvních poválečných letech skutečně v ničem nepřipomínal město, jež mělo hostit největší svátek sportovců. Tomu odpovídala i nálada jeho více než tří milionů obyvatel. Část z nich sice viděla v olympijských hrách možnost dalších oslav vítězství nad Německem, většina nicméně soudila, že by to znamenalo zbytečné plýtvání zdroji, jež měly být využity rozumnějším způsobem, tj. na obnovu města. Německé letecké útoky v letech 1940–1945 je zle poškodily. Nejvýznamnější stavby jako Buckinghamský palác, Národní galerii či budovu Anglické banky se již podařilo opravit, na řadě míst včetně City však dosud byla velká prázdná prostranství, hluboké jámy a trosky domů včetně starobylých kostelů, postavených Christopherem Wrenem a jeho žáky. Nejedna ulice působila krajně neutěšeným a depresivním dojmem, zejména na návštěvníky z venkova či ze zahraničí; samotní Londýňané si na ně v uplynulých měsících a letech do jisté míry zvykli. Na druhé straně, mnohé svědčilo o tom, že se město probouzí k životu. Sídlo britského parlamentu na břehu Temže, Houses of Parliament, bylo během války poškozeno, zákonodárci zde však jednali i nadále, což mělo pozitivní psychologický dopad na morálku obyvatel města. Mosty, které hrály při fungování metropole zásadní význam, byly po velkém úsilí opraveny, stejně jako životně důležité rozvody elektřiny, plynu, vody a, v neposlední řadě, telefonní spojení. Labouristická vláda Clementa Attleeho, jež do jisté míry překvapivě vzešla z letních voleb v roce 1945 a jež si stanovila za cíl vybudování „nového Jeruzaléma“, včetně rozsáhlého znárodnění a vytvoření na britské poměry velkoryse pojatého sociálního státu (Welfare State), prožívala navzdory podpoře většiny obyvatelstva nanejvýš složité období. Krutá zima z přelomu let 1946–1947 přivedla zemi na pokraj hospodářské katastrofy a v létě 1947 se kabinet musel vyrovnat s vážnou finanční krizí. Přídělový systém, zavedený za války, byl v nepříznivé ekonomické situaci ještě zpřísněn; v roce 1947 tak měli Britové k dispozici méně potravin než v posledním válečném roce (třináct uncí masa, šest uncí másla, osm uncí cukru, dvě pinty mléka a jedno vejce týdně; na příděl bylo i oblečení a benzin). Hlavní důvod, proč se labouristé i za těchto podmínek rozhodli pořadatelství olympijských her podpořit, byl jednoduchý – jednalo se o jednu z možností, jak získat zoufale potřebnou zahraniční měnu, ať už z prodeje vstupenek na jednotlivá sportoviště, či díky utrácení turistů. Přesto panovaly na oficiálních místech obavy; za všechny uveďme alespoň ministerstvo vnitra, které opakovaně varovalo před invazí tisíců cizinců na Ostrov. Uspořádání her bylo za těchto podmínek nesmírně složitou záležitostí. V čele organizačního výboru stanul bývalý poslanec za Konzervativní stranu a bývalý generální guvernér Bermud lord Burghley, olympijský vítěz z roku 1928, muž zcela oddaný myšlence her a přesvědčený o tom, že mohou prospět pokroku lidstva, i o tom, že Britové, proslulí svou pohostinností, laskavostí, tolerancí a smyslem pro fair play uspořádají hry, jež budou vpravdě nezapomenutelné. Dalšími klíčovými muži výboru byli plukovník Evan Austin Hunter, zkušený organizátor velkých sportovních akcí (například her Britského impéria v roce 1934), jenž měl na starosti logistiku celé akce, sir Arthur Porritt, lékař Královské domácnosti a jeden z inspirátorů tzv. Národní zdravotní služby (National Health Service; NHS), jež byla „vlajkovou lodí“ labouristické politiky po roce 1945 (Porritt řídil zdravotní službu olympijských her), a bývalý skvělý atlet Harold Abrahams, který dohlížel na rozpočet nákladného podniku. Právě finance, přesněji řečeno jejich nedostatek, byly velmi důležité při rozhodování o tom, na kterých místech se budou soutěže konat. Jako zcela zásadní se ukázala nepoužitelnost stadionu ve White City poblíž Shepherd’s Bush v západním Londýně, kde probíhala olympijská klání v roce 1908. Z tohoto důvodu organizační výbor rozhodl, že se zahajovací a závěrečný ceremoniál, turnaj v kopané i atletické a jezdecké soutěže uskuteční na impozantním Empire Stadium ve Wembley, jenž byl vybudován po první světové válce a kde se od té doby konaly nejvýznamnější sportovní události (slavnostně otevřen byl roku 1923 u příležitosti finále fotbalového FA Cupu). I tak bylo s adaptací stadionu, jehož konstrukce zázračně unikla německým bombám, na olympijské hry obrovské množství práce a vše se nakonec zdařilo především díky organizačnímu géniu sira Arthura Elvina. O tomto muži, přezdívaném „guvernér Wembley“, charismatickém selfmademanovi, jenž začínal před první světovou válkou jako subalterní úředník v továrně na boty a jako nájemce stánku pro prodej cigaret, nevypovídá nic lépe nežli slogan, který ve spojitosti s ním uvedl list News of the World: From Cigarette Kiosk to a Stadium of Empire (volně přeloženo: Ze stánkaře vládcem stadionu ve Wembley). Také místa dalších soutěží byla vybírána pečlivě: na veslařské soutěže, očekávané s velkým zájmem, se připravovali v místě každoroční Královské regaty v Henley-on-Thames; jachtaři se těšili na závody v Torbay, památném místě, kde se na podzim 1688 vylodil Vilém III. Oranžský se svými vojáky, čímž začala tzv. slavná revoluce, která dokonala zásadní proměnu politického systému země; na cyklisty čekal Herne Hill Velodrome v jižním Londýně, basketbalový turnaj se chystala hostit Harringay Arena na severu města atd. Fakt, že Londýňané dokázali v čase nouze, přídělů a nedostatku prakticky všeho (historikové o těchto letech nejčastěji píší jako o Austerity Years, doslova o „letech strádání“) sportoviště skutečně připravit, patří k malým zázrakům britských dějin po roce 1945.
STAROSTI NA CESTĚ I NA MÍSTĚ Problémy se vyskytovaly i na jiné úrovni. Konkrétně se jednalo o to, které výpravy a kteří sportovci na londýnskou olympiádu přijedou. Sovětský svaz, jenž hry do roku 1945 bojkotoval jako „americké spiknutí“, účast v Británii zvažoval, probíhající studená válka, a především první berlínská krize však rozhodly o opaku. Německo a Japonsko nebyly oficiálně pozvány, třebaže měly své zástupce v MOV. Italové směli do Londýna přijet na základě toho, že se jejich země na konci války přidala na stranu Spojenců; Indie a Pákistán vyslaly na Ostrovy poprvé vlastní týmy a země jako Barma, Cejlon, Kolumbie, Panama, Sýrie či Venezuela (a další) se her účastnily vůbec poprvé; některé státy pozvání přijaly, ale nevyslaly žádné sportovce (například Bolívie, Bulharsko či Paraguay); z Haiti odjel do Evropy jediný účastník her, jenž vzbudil rozruch poté, co projevil značnou nelibost, když organizátoři odmítli jeho žádost ohledně ubytování v prvotřídním hotelu... Ve srovnání s dneškem působí úsměvně skutečnost, jak velký důraz kladly národní olympijské výbory i MOV v roce 1948 na amatérský status sportovců. V Británii byli za opravdové amatéry dlouhou dobu pokládáni pouze gentlemani, jež disponovali soukromými příjmy a nevydělávali si na živobytí v „obyčejném zaměstnání“. Pokud se sportovci museli živit prací, velmi záleželo na tom, o jaký job se jednalo. Například kapitán britských gymnastů Frank Turner byl důrazně varován, že pokud si najde zaměstnání, jež se bude jakýmkoli způsobem týkat gymnastiky, bude považován za profesionála a bude mu účast na hrách zakázána. Pro některé výpravy představovala velkou svízel doprava do Londýna. Například Novozélaďanům trvala cesta lodí přes Panamský průplav pět týdnů, což závodníkům silně komplikovalo závěrečnou přípravu. Harold Nelson, soupeř Emila Zátopka v běhu na pět a deset kilometrů, dlouho vzpomínal na to, jak denně běhal na horní palubě lodi, přičemž musel přeskakovat pasažéry, odpočívající na lehátkách, i ty, kteří se mu snažili nešikovně vyhnout. Pro plavkyni Ngaire Laneovou, jedinou ženu v australském týmu, byla ohromujícím zážitkem skutečnost, že musela sdílet kabinu se sedmi muži. Američtí sportovci, cestující v relativním luxusu (ženy v první, muži ve druhé třídě), si plavbu rovněž připomínali jako jednu ze svých životních zkušeností, mimo jiné proto, že na lodi, na rozdíl od domova, neexistovala rasová segregace. Střelec Arthur Jackson si podle svých vzpomínek na palubě potřásl rukou se svým prvním Afroameričanem. K podobným, někdy téměř osudovým setkáním docházelo i v Londýně – nejen na sportovištích, ale hlavně v zázemí her, tj. v ubytovacích zařízeních, jídelnách atd. Ubytovat přes čtyři tisíce sportovců a členů jejich doprovodu bylo pro organizátory velikou výzvou, protože jim poválečné poměry neumožňovaly postavit „olympijskou vesnici“, jakou pro závodníky připravili v Los Angeles v roce 1932 či v Berlíně v roce 1936. Největší kemp pro dva tisíce olympioniků nakonec zřídili v jiholondýnském Richmond Parku. Sportovci zde nalezli dočasný domov v dřevěných chatkách, jež byly původně určeny pro vojenské rekruty v roce 1938 a v nichž se v letech 1939–1945 zotavovali zranění vojáci; po skončení bojů tábor sloužil jako ubytovna pro příslušnice Auxiliary Territorial Service a jeho úpravy přišly na pětatřicet tisíc liber. V několika případech bylo třeba sportovce přestěhovat, z čehož vyplývaly jisté těžkosti. Když se krátce před zahájením her Australané a Novozélanďané museli z Richmond Parku přesunout do moderní, avšak spartánsky zařízené budovy Willesden Technical College, necelých pět kilometrů východně od Wembley, stěžovali si na vybavení nového bydlení, a především na fakt, že museli uvolnit místo Italům, s nimiž někteří z nich bojovali ve válce. Jednoduchá nebyla ani každodenní doprava sportovců na místa tréninku a soutěží. Jednotlivé týmy kvitovaly s povděkem hlavně fakt, že čtyři hlavní železniční společnosti, čerstvě znárodněné jako Britské dráhy (British Railways), snížily pro olympioniky ceny jízdného na polovinu. Dopravní podnik hlavního města, London Passenger Transport Board, k jehož znárodnění došlo v lednu 1948, umožnil všem účastníkům her cestovat zdarma autobusy, tramvajemi i metrem a vydal jim za tímto účelem zvláštní identifikační karty. Hlavní základna, odkud dvanáct pečlivě vybraných a vyškolených mužů řídilo londýnskou dopravu během her, vybudovaná v římsko-katolickém kostele ve Wembley, byla po právu pokládána za jedno z „mozkových center“ olympiády. K relativně pohodové dopravě sportovců přispělo i to, že policisté prosadili přednost pro všechny dopravní prostředky, které soutěžící převážely. Komplikace naopak způsobovalo, že se v průběhu her několikrát změnily trasy autobusů. Nezvyklé problémy souvisely s náčiním některých závodníků: například cyklisté se v obavách z jejich poškození odmítli odloučit od svých „strojů“, a proto muselo být nalezeno nouzové řešení spočívající v tom, že byla z několika autobusů odmontována většina sedadel, aby mohli cestovat do Herne Hill společně. COŽ TAKHLE NĚCO SNĚDKU? Jedním z nejčastějších témat rozhovorů mezi sportovci bylo kromě samotných závodů jídlo. Již zmíněný přídělový systém sice znamenal mnohá omezení, vláda však soustavně informovala obyvatelstvo a jeho prostřednictvím i olympioniky o tom, že se situace, byť s jistými výkyvy, zlepšuje. Londýňané se tak v předvečer olympijských her dověděli, že mohou [ve srovnání s rokem 1938] vypít na osobu o deset procent více mléka, nebo sníst třetinu ryby navíc, to vše s vědomím toho, že Británie dováží ze zámoří pouze polovinu potravin, což bylo pokládáno za úspěch. V souvislosti s přídělovým systémem propukla v Británii velká diskuse na téma výživy sportovců, což vyústilo v rozhodnutí zvýšit závodníkům množství a kvalitu potravin. Jakmile se toto téma stalo veřejným, začali olympionikům na „správnou výživu“ přispívat oficiální sponzoři i známí či anonymní dárci (z veřejně známých osob se jednalo například o lady Nancy Astorovou, jež zaslala z Clivedenu potravinový „balíček“ sprinterovi Alastairu McCorquodaleaovi a jeho rodině). Britští sportovci se vůbec těšili mimořádným sympatiím, a to doma i v zámoří, především v dominiích i v koloniích, kde je často vnímali jako válečné hrdiny a „zachránce civilizace“ před nacistickou a japonskou tyranií, a proto jim přilepšovali, jak mohli. Jednalo se o tak velkorysou pomoc, že byl, alespoň podle vzpomínek jednoho z britských pozemních hokejistů, naprostý zázrak, že jsme díky těmto zázračným balíčkům šíleně neztloustli. S přídělovým systémem a relativním nedostatkem potravin se museli vypořádat nejen domácí, ale i zahraniční sportovci. Mnohé výpravy s omezenými možnostmi hostitelů počítaly a poslaly si do Británie vlastní potraviny s předstihem, případně si je přivážely s sebou. Kromě výtečně vybavených Američanů (kteří se o zásoby v duchu fair play dělili s ostatními) si na jídlo a na pití potrpěli hlavně Francouzi. Právě jejich výprava měla v tomto ohledu řadu potíží: jako příklad lze uvést údiv a následnou přísnost britských celních úředníků, kteří nemohli uvěřit tomu, že je takové množství přiváženého kvalitního vína určeno výhradně pro sportovce a jejich doprovod, a nikoli pro prodej na černém trhu. Jednu z nejvtipnějších historek, souvisejících s Francouzi, vyprávěla britská závodnice Mary Glen Haigová, ubytovaná se svými kolegyněmi v sousedství francouzských olympioniček na Eccleston Square: Jednou v noci, po obvyklé střídmé večeři, nás překvapila fantastická vůně steaku a opékaných brambor... Brzy jsme zjistily, že pochází z kuchyně francouzské výpravy, jejíž členky se stavěly do řady na jídlo... Bez jediného slova, které nás mohlo prozradit, jsme se svými tácy vmísily mezi ně. Steak i brambory chutnaly tak skvěle, že jsme spaly, jako když nás do vody hodí...
VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ Velké příběhy nabídly i samotné hry. Úchvatným zážitkem byl již zahajovací ceremoniál. Dne 29. července 1948 přihlíželo přes osmdesát tisíc diváků v hledišti stadionu ve Wembley včetně krále Jiřího VI. a dalších členů královské rodiny za neobyčejně krásného letního počasí (teploměr ukazoval 34 stupňů Celsia ve stínu, což znamenalo nejteplejší den od roku 1911) defilé účastníků a zapálení olympijského ohně, přičemž sportovně aplaudovali všem 59 výpravám. Největší potlesk náležel domácím, kteří slavnostní nástup uzavírali, ve srovnání s předchozími hrami v Berlíně však na Empire Stadium panovala vstřícná, přátelská atmosféra vůči všem. K nejatraktivnějším soutěžím patřila lehkoatletická klání. Za nezapomenutelné je dodnes pokládáno vítězství Emila Zátopka v běhu na deset kilometrů, stejně jako jeho strhující souboj s posléze vítězným Belgičanem Gastonem Reiffem na poloviční trati, triumf Američana Harrisona „Bonese“ Dillarda ve sprintu na sto metrů a jeho krajana, třiadvacetiletého seržanta US Air Force Mala Whitfielda v běhu na osm set metrů. Mezi ženami „zazářila“ zejména třicetiletá Nizozemka Fanny Blankers-Koenová, jež navzdory „značně pokročilému věku“ a skutečnosti, že byla v době konání her dvojnásobnou matkou, získala čtyři zlaté medaile (v běhu na 100 metrů, na 200 metrů, na 80 metrů přes překážky a ve štafetě na 4x 100 metrů). Dalším „miláčkem publika“ se stala Francouzka Micheline Ostermeyerová, praneteř spisovatele Victora Huga a skvělá pianistka, jež triumfovala v hodu diskem, ve vrhu koulí, a navíc získala bronzovou medaili ve skoku vysokém. Slavných vítězství bylo dosaženo i v jiných sportovních odvětvích. Londýňané se obdivovali též Zoe Ann Olsenové, americké skokance do vody, která jako jediná žena získala medaili na hrách v roce 1948, stejně jako o čtyři roky později v Helsinkách, jejímu krajanovi, olympijskému vítězi ve vzpírání Joemu De Pietrovi, i „velkým poraženým“, například favoritovi závodu v silniční cyklistice, švédskému mistru světa z roku 1947, Harrymu Snellovi, jenž skončil až na osmnáctém místě, či domácímu šermíři Archibaldu Douglasu Craigovi, v jedenašedesáti letech nejstaršímu účastníkovi her, třebaže ve své disciplíně skončil již v prvním kole... Příběhů, které by bylo možno v souvislosti s londýnskou olympiádou vyprávět, je přirozeně mnohem více, omezený prostor to však nedovoluje. Za zmínku by stály nejen výkony dalších sportovců, ale i události ze zákulisí her, třebaže jsem se právě jim věnoval ze všeho nejvíc, například způsob, jakým si při referování o průběhu olympijských her počínala BBC, jak si účastníci her zamilovali Londýn a celou Británii, jak dojemné bylo závěrečné loučení a tak dále. Snad tedy příště, při dalším čtení o britské metropoli.
LITERATURA E. A. Bland (ed.), Olympic Story, London 1948; A. Briggs, Sound & Vision, 1945–1955, Oxford 1979; P. Henessy, Never Again: Britain 1945–1951, London 1992; D. Kynaston, Austerity Britain, 1945–1951, London 2007; A. Marwick – J. Ciardi, British Society since 1945, London 2003; K. O. Morgan, Labour in Power 1945–1951, Oxford 1984; A. J. Wallis, Olympic Who’s Who, 1948, London 1948; M. Williamson, The Olympic Games 1948–1972, London 1972.
Martin KOVÁŘ (nar. 1965) působí na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Dlouhodobě se věnuje zejména politickým, hospodářským, sociálním a kulturním dějinám Anglie (Velké Británie) a jejího impéria v kontextu mezinárodních vztahů v 17.–20. století. martin.kovar@ff.cuni.cz