Na Nový rok zemřela Freya von Moltke – v úctyhodném věku devadesáti osmi let, v rodinném kruhu v americkém Vermotu.
Freya von Moltke byla i ve vysokém věku vitální dámou a ještě před nedávnem každý rok navštěvovala Evropu, zejména Berlín, a často zajela i do vesničky Krzyżowa (dříve Kreisau) v polském Dolním Slezsku – domova svého mládí. V Krzyżowe, která leží nedaleko od českých hranic u města Svídnice, dodnes stojí rodový statek s malým zámkem. A ačkoli je jméno Freyi von Moltke v Česku téměř neznámé, spolu s jejím odchodem jako by se definitivně uzavřela jedna nesmírně inspirativní kapitola středoevropských dějin, kterou je dobré znát. Freya se narodila v roce 1911 v Kolíně nad Rýnem. Jako dvacetiletá se provdala za Helmuta Jamese von Moltke. Podle mnoha svědectví se jednalo o šťastné manželství, Freya však tímto sňatkem přijala mnohem větší úkoly než jen roli manželky. Jméno Moltke mělo a má v Německu zvuk, ostatně v každém trochu větším německém městě najdete Moltkeho ulici. Nejslavnějším předkem Helmuta Jamese byl polní maršál Helmuth von Moltke, hlavní strůjce vzestupu pruské vojenské moci v druhé polovině 19. století, který se opíral o promyšlené využití technického pokroku, například železnice a opakovacích zbraní. Slavná vítězství u Hradce Králové a Sedanu, která připravila sjednocení Německa, měla i v očích tehdejší veřejnosti jeho rukopis. Vzdělaný, nesmírně výkonný a hlavně cele oddaný pruskému státu – prototyp pruského hrdiny 19. století. Tím bez nadsázky byl prastrýc Freyina manžela. Naproti tomu příběh Helmuta Jamese von Moltke o pozornost musel dlouho bojovat, protože je tak trochu netypický. Odehrává se v nacistickém Německu za války, ovšem jeho hlavní hrdina se více než na odboj se zbraní v ruce soustředil na organizaci a vyjednávání, a přemýšlením se snažil připravit lepší svobodnou budoucnost. Svou činnost Helmut James von Moltke charakterizoval v dopise své ženě z 11. ledna 1945, byl to poslední z mnoha stovek dopisů, jež jí za život napsal. Vznikl ve vězení, krátce poté, co byl za svou činnost odsouzen k smrti: Pěkné na tomto rozsudku je následující: nechtěli jsme použít žádné násilí, což bylo při soudu prokázáno; neučinili jsme žádný konkrétní organizační krok směrem ke státnímu převratu, s nikým jsme nemluvili o tom, jestli by nechtěl převzít nějakou politickou funkci. I to bylo u soudu potvrzeno. My jsme pouze mysleli.
KREISAVSKÝ KRUH A VON MOLTKE Helmut James se narodil roku 1907 a od mládí projevoval velký intelekt a mnohostranné nadání. Jeho patrně nejzajímavější schopností bylo, že uměl najít bolavé místo společnosti a s odhodláním pro ně hledal řešení. Například v roce 1927 absolvoval stáž ve Waldenburgu, dnešním Wałbrzychu. V hornickém městě se zavíraly doly, s čímž se pojila obrovská bída. Oslovil profesora Eugena Rosenstocka-Huessyho a spolu zorganizovali tzv. tábory práce. Účastnili se jich mladí dělníci, sedláci z okolí a studenti z Vratislavi. Ráno měl Rosenstock-Huessy promluvu na nějaké téma, potom se společně pracovalo a večer následovaly nevšední diskuse. Dneska to působí trochu kolektivisticky, nicméně tehdy byl pokus o autentický „mezitřídní“ dialog novátorský. Na vnitřní rozklíženost německé společnosti měl málokdo recept. Respektive nějaký skutečný, neboť s jedním falešným receptem nedlouho poté uspěl Adolf Hitler. Tábory fungovaly několik let. Můžeme v nich spatřit rys, který charakterizoval i Moltkeho odbojovou činnost – dokázal získat respekt i u lidí ze zcela opačných politických táborů a uměl je spojit pro společný cíl. Odmítavý postoj k nacismu výstižně ilustrují řádky z dopisu Helmuta Jamese jeho ženě z roku 1936: Včera jsem byl na svinsky pitomém filmu, na který jsem musel kvůli jednomu soudnímu sporu o autorská práva. Přitom jsme viděli film z olympijských her, který ve mně zas jednou vyvolal touhou pokud možno ihned emigrovat. Dlouho jsem neviděl nic, co by mě podobně deprimovalo: Masový člověk ve své dokonalosti. A co je nejstrašnější, že spousta lidí, kterých si vážím, se toho účastní a nepoznají, jak odporné a degradující to všechno je. (...) Můžu Tě ujistit, že to je to poslední, čeho je člověk schopen: k úplnému odevzdání se dobytčím nervovým vzruchům, které se dají ovládat pomocí libovolné masové sugesce. Je to mnohem horší než opium, protože to alespoň zničí vnější schránku, v níž před tím byl člověk, a tím zabrání této schránce páchat zlo. V průběhu třicátých let Moltke budoval síť mezinárodních kontaktů a už tehdy se snažil ovlivňovat v rámci svých možností například britské a americké politiky. George Kennan, vlivný americký diplomat na Moltkeho vzpomíná: Moltke dokonce už tehdy – v letech 1940–1941 – spatřil skrze tu celou špinavou aroganci a zdánlivé triumfy konečnou katastrofu Hitlerova režimu, protrpěl si její důsledky, přijal je jako nutný důsledek nacismu, (…) a připravoval sebe i své spoluobčany na to, že bude potřeba začít úplně od začátku. Prostřednictvím porážky a pokoření bude potřeba vybudovat nový státní útvar na novém morální základě. Helmut James von Moltke měl štěstí, že ze zdravotních důvodů nemusel narukovat na frontu a dokázal najít místo u zpravodajské služby wehrmachtu, u Abwehru, vedeného admirálem Wilhelmem Canarisem, který byl vůči Hitlerovi opozičně naladěn. Nesouhlasit s některými projevy nacistického režimu bylo v tomto prostředí do určité míry normální. V Abwehru pracovali i další odpůrci režimu – u nás je dobře známé jméno evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera. Činnost v rámci jeho válečného zaměstnání není dosud detailně popsána. Nicméně je známo, že se podílel na tom, aby se s ruskými válečnými zajatci jednalo podle ženevských konvencí. Neopíral se přitom o nějaké apely na lidskost, ale spíše o praktické argumenty, že když Němci chtějí, aby byl švýcarský Červený kříž připuštěn k německým zajatcům v Rusku, musí Červený kříž pustit i do německých táborů. Služební cesty pak umožnily Moltkemu propašovat do Londýna jeden z letáků skupiny mnichovských studentů Bílá růže, který byl posléze čten v BBC a shazován ze spojeneckých letadel, což byl zřejmě jediný leták této skupiny, který už za války dosáhl široké publicity. Podílel se na varování Dánů před chystanými deportacemi dánských Židů. Několika tisícům z nich se v reakci na to podařilo uprchnout do neutrálního Švédska. Pro Moltkeho protinacistickou činnost byla zásadní myšlenka, že nemá smysl částečná oprava stávajícího režimu, protože otrava nacistickým jedem, jak říkal, byla už příliš velká. Je naopak potřeba začít připravovat nové Německo, vytvořit podmínky pro vznik skutečně demokratické společnosti. Za tímto účelem v létě roku 1940 začal organizovat Kreisavský kruh. Jeho cílem bylo vytvořit základy pro novou společnost, která bude imunní vůči totalitním hnutím, jako byl nacismus. Název pro toto uskupení vymysleli nacisté, když proti jeho členům později vedli soudní proces, a je trochu zavádějící, protože v rodinném sídle Moltkeových se skupina sešla pouze třikrát. Scházeli se především při stovkách různých schůzek v Berlíně i jinde. Do kruhu patřilo asi dvacet lidí z různých politických a náboženských táborů, z pochopitelných důvodů neexistoval ale žádný seznam, takže zcela přesně to nevíme. Kromě nacistů a komunistů však v kruhu byli zastoupeni příslušníci snad každé společensky relevantní skupiny. Výsledkem jednání byly Zásady pro nové uspořádání, jež Helmut James von Moltke představil 9. srpna 1943 v Berlíně. Memorandum mělo být prohlášením nové vlády, vytvořené po pádu nacistického systému. Ačkoli z různých důvodů nedostaly šanci se uplatnit, řada myšlenek byla z dnešního pohledu pozoruhodná a později se v té či oné podobě prosadily. Například vše, od reformy školství až po konstrukci ústavy, ovlivnilo přesvědčení, že společnost musí být založena na malých komunitách, ne na atomizovaných jedincích – aplikace této myšlenky byla různá, od akcentování rodiny až po snahu vybudovat decentralizovanou správu země, založenou na samosprávných jednotkách. Další myšlenkou byla snaha vrátit smysl lidské práci, kupříkladu tím, že se dělníci budou podílet na správě podniků. Velkým dilematem Kreisavského kruhu se stala příprava atentátu na Hitlera. Tím se zabýval hrabě Klaus Schenk von Stauffenberg a do jeho přípravy se zapojila část členů Kreisavského kruhu, včetně nejbližšího spolupracovníka a přítele Moltkeho – hraběte Yorcka von Wartenburg. Moltke a s ním někteří další atentát odmítli. Nebylo snadné takový postoj zaujmout, ale pro radikální změnu německé společnosti považoval za nevyhnutelné, aby si Němci prošli těžkou porážkou. Bál se také vzniku Hitlerovy mučednické legendy, která by posléze bránila budovat denacifikované Německo. Dne 19. ledna 1944 Helmuta Jamese von Moltke zatklo Gestapo. Za to, že varoval jednoho svého známého právě před Gestapem. Během prvního půl roku ve vězení pobýval v táboře Ravensbrück, vše nasvědčovalo tomu, že bude pouze nějakou dobu vězněn. Situace se změnila po 20. červenci 1944, kdy Stauffenberg a jeho lidé provedli v hlavním stanu Adolfa Hitlera neúspěšný atentát. Nastalo rozsáhlé vyšetřování a vyšetřovatelé znovu a znovu naráželi na Moltkeho a skupinu lidí kolem něj. Později při soudním procesu byl právě on a jeho kruh označen za hlavní ideový motor všech protirežimních iniciativ. Proces s Moltkem a dalšími příslušníky skupiny se konal 9. a 10. ledna 1945. V již citovaném posledním dopise z vězení, který Freye von Moltke z berlínského vězení Tegel pronesl kněz, reflektoval Moltke průběh svého procesu. Měl tu „čest“ setkat se s prezidentem Lidového soudního dvora Rolandem Freislerem, nejznámějším a nejobávanějším soudcem nacistické justice: Během jednoho ze svých záchvatů vzteku mi Freisler řekl: „Jen v jednom se křesťanství shoduje s nacismem: požadujeme celého člověka!“ Nevím, jestli to přísedící a další přítomní všechno chápali, protože se jednalo o určitý dialog – vnitřní dialog mezi Freislerem a mnou, z mé strany čistě vnitřní, protože mluvit jsem moc nemohl – tedy dialog, během něhož jsme se navzájem blíže poznávali. Z celé té sebranky byl Freisler jediný, který mi porozuměl, a jediný, který ví, proč mě musí zabít. Neříkal nic o „komplikovaném člověku“ či „komplikovaných myšlenkách“, říkal jen „ukázal jste, co jste zač!“ Ano, dal jsem to svými postoji jasně najevo, ale pochopil to jen pan Freisler. Vlastně jsme takříkajíc vedli rozhovor ve vzduchoprázdnu. (…) „Které rozkazy jsou pro vás důležité? Z onoho světa, nebo od Adolfa Hitlera? Komu jste věrný, v koho věříte?“ To všechno byly pochopitelně jen rétorické otázky. Freisler je každopádně první nacista, který pochopil, kdo jsem. V naší skupině není nikdo, kdo by zastupoval nějaké specifické zájmy, nikdo, kdo by patřil k proletariátu, díky tomu, že je znám můj odstup od velkostatkářů, nezastupujeme ani tyto stavovské zájmy, nebyli jsme obviněni ani za prosazování nějakých osobních zájmů. Jediné zájmy, které jsme zastupovali, jsou zájmy obecně lidské. Tím, že to Freisler nepřímo přiznal, nám bezděky velice posloužil, pokud se podaří o našem příběhu zpravit další lidi a využít ho, a to jak v Německu, tak i v zahraničí. Složení skupiny odsouzených v našem procesu dokládá, že nacistický stát netrestá plány nebo přípravu čehosi, ale stíhá ducha jako takového. Ať žije Freisler! Helmut James von Moltke byl oběšen 25. ledna 1945. Freya von Moltke žila po manželově popravě posledních pár měsíců do konce války v Krzyżowe. Po válce strávila několik let v Jižní Africe, odkud pocházela matka jejího muže, a posléze se přes Německo v roce 1960 odstěhovala do USA.
NOVÁ KRZYŻOWA Příběh Helmuta Jamese von Moltke a Kreisavského kruhu zůstával dlouho bez větší pozornosti. Snad byl jeho osud málo spektakulární, možná se levicovým intelektuálům, kteří poháněli německou reflexi nacismu, nepozdával jeho šlechtický původ. Další velká kapitola tohoto příběhu se tak začala psát až v osmdesátých letech minulého století. Z popudu polských disidentů okolo vratislavského KIKu (Klubu katolické inteligence) se ve slavný víkend 3. a 4. června 1989, tedy současně s prvními částečně svobodnými volbami v Polsku, konala ve Vratislavi mezinárodní konference o Kreisavském kruhu. Z této jiskry se přes mnoho dalších peripetií podařilo vykřesat dnes již dvacet let existující Nadaci Krzyżowa pro evropské porozumění, pod jejímiž křídly se v rozlehlém a elegantně opraveném areálu sídla Moltkeových konají každoročně stovky akcí zaměřených na vzdělávání o podobách a významu občanské statečnosti v Evropě. Ročně sem přijede několik tisíc mladých lidí, zejména z Polska a Německa, ale i dalších zemí západní i východní Evropy. Freya von Moltke život „nové Krzyżowe“, coby originální pokračování příběhu slavné rodiny a jejich oblíbeného rodinného sídla, až do konce svých dní nadšeně sledovala a podporovala.
Literatura H. J. von Moltke, Briefe an die Freya 1939–1945, München 1991; F. von Moltke, Erinnerungen an Kreisau, 1930–1945, München 1987/2001; G. Brakelmann, Helmut James von Moltke 1907–1945. Eine Biographie, München 2007; J. Köhler, Helmuth James von Moltke. Geschichte einer Kindheit und Jugend,
Ondřej MATĚJKA (nar. 1979) vystudoval historii a politologii. Nyní je doktorandem na Ústavu politologie FF UK, vyučuje na FHS UK. Pracuje jako ředitel o. s. Antikomplex. Je členem nadační rady ve Fundacja Krzyżowa. matejka@antikomplex.cz