Přestože Václav Chaloupecký zasvětil velkou část své historické práce československým dějinám, hlubší kritická reflexe jeho díla neexistuje ani u nás, ani na Slovensku.
Autoři, kteří jsou nuceni vyrovnat se s některou z Chaloupeckého prací, se nejčastěji spokojí s konstatováním, že tvořil v duchu čechoslovakismu. Tím obvykle končí, jakoby zmíněná teze něco vysvětlovala. Nevysvětluje. Ba právě naopak – v kritické reflexi historikovy práce je taková paušalizace stejným omylem, jako podobně uplatňovaný odsudek východiska komunistického. Václav Chaloupecký patřil ke generaci, jež byla na prahu své odborné dráhy nucena vyrovnat se s výzvou k službě nově vzniknuvší republice. Podobně jako velká část jeho vrstevníků i on přikývl. Byl jediným českým meziválečným historikem, který se pokoušel české a hornouherské dějiny spojit do koncepčně jednotného celku. Dosud však chybí odpověď na to, proč Chaloupecký trval na čechoslovakistickém východisku nejen ve 20. letech, kdy se dočasně jevilo jako bezproblémové, ale držel se ho až do konce života, ačkoli mu působilo zásadní existenční potíže. Je nutné hledat individuální motivaci, na jejímž základě začínající historik ke svému postoji dospěl. Na rozdíl od mnoha jiných Čechů, kteří se k nové státní ideologii přimkli po roce 1918, totiž Václav Chaloupecký nebyl čechoslovakistou na základě racionální rozumové volby, nýbrž srdcem. Toto očividně plytké tvrzení je třeba vysvětlit.
DETVAN VS. SYRINX: SOUBOJ PEREM Na druhém sjezdu československých historiků vzbudilo nemalý zájem publika prohlášení, že oba hlavní obránci československé jednoty – Václav Chaloupecký a sociolog Anton Štefánek – žijí v česko-slovenském manželství. Většinově české obecenstvo tím bylo zjevně pobaveno. V roce 1947 působilo takové soužití stále ještě neobvykle, ačkoli po dvou dekádách existence společného státu znamenalo Slovensko pro Čechy zcela jinou zkušenost, než před první světovou válkou, kdy představovalo spíše imaginární nežli reálný prostor. I osoby s univerzitním vzděláním znaly tehdy Slováky veskrze zprostředkovaně, z literatury, a zejména díky studentům přicházejícím z Horních Uher za vzděláním do Prahy. Známý spolek slovenských univerzitánů Detvan fungoval po roce 1900 jako neformální čechoslovakistické centrum. K jeho výrazným osobnostem patřil i student chemie a začínající básník Ján Botto, později známý jako přední slovenský modernista Ivan Krasko (tehdy však své poetické spády ukrýval pod pseudonymem Janko Cigáň). Schůzky spolku v hospodě U Kupců a v Hlavově kavárně na Vinohradech navštěvovali také čeští studenti a je poměrně pravděpodobné, že vedle mladého Alberta Pražáka se zde s Detvanci setkával i kamarád Františka Gellnera, překladatel Heineho a Dehmela, jenž se na gymnáziu v Truhlářské ulici spolužákům nijak netajil tím, že se chce stát básníkem. Říkal si Banjom, měl za sebou první publikační vlaštovky v Moderní revue a Novém kultu a stál i u zrodu literárního spolku Syrinx, uskupení, jež Jaroslav Hašek zachytil jako několik podivných figurek (…), jejichž literární činnost záležela tenkrát ve velkém opěvání nahých ženských. Na univerzitě byl však Banjom zapsán jako Václav Chaloupecký z Dětenic u Jičína. Gemerský evangelík Ján Botto byl o šest let starší než dětenický buřič. Po ne právě povznášejících zkušenostech z maďarského, německého a rumunského gymnázia i on na přednáškách Detvanců v duchu hlasistů pronášel, že stará česká reč je aj slovenskou. Ačkoli bývá řazen k slovenské moderně, jmenovec a vzdálený příbuzný štúrovského romantického básníka Jána Botta dokázal ocenit domácí tradici, buditelskou činnost Svetozára Hurbana-Vajanského a vážil si poezie Pavla Orzságha-Hviezdoslava. Bottův nepopíratelně švihácký zevnějšek však doprovázela i jistá moralistní přepjatost, s níž se snažil reprezentovat slovenskou kulturu v Čechách. Pozdější senátor za agrární stranu sdílel kromě obdivu k básnické moderně s pozdějším profesorem československých dějin ještě jednu vášeň - totiž k účastnici detvanských diskusí, studentce filosofické fakulty Ludmile Groeblové. To nebyla ledajaká slečinka. Dcera holíčského učitele Pavla Groebla, absolventa kdysi prestižního slovenského evangelického gymnázia v Revúci, získala vzdělání na gymnáziu v Hodoníně a absolvovala dívčí lyceum Vesna v Brně. Maturita jí roku 1904 otevřela brány pražské filosofické fakulty. Studovala germanistiku a romanistiku a roku 1907 absolvovala semestrální pobyt na univerzitě v Grenoblu. Filosofickou fakultu dostudovala jako první Slovenka vůbec. Vzhledem k tomu, že počet cizinek se na pražské filosofii po roce 1904 dal stále spočítat na prstech jedné ruky, nebylo zřejmě možné si neobvykle sebevědomé dívky nevšimnout, obzvlášť, když ani v diskusích o literatuře nezůstávala pozadu a nadšeně hájila své představy o moderním ženství. Těžko kdy odhalíme, co přimělo Ludmilu Groeblovou k tomu, aby před pohledným rodákem a evangelíkem, kterému se nabízela dráha chemika, dala přednost mladšímu (a také pohlednému) českému bohémovi, kterého sice profesoři považovali za talentovaného, ale před nímž se rýsovala v lepším případě středoškolská definitiva, v tom horším suplentura. Studie z české i slovenské strany se soustředí především na to, jaký efekt mělo trauma z rozchodu na Kraskovu tvorbu a poměr Groeblové s Chaloupeckým je traktován jako pád do všednosti. I v podání nejzasvěcenějšího odborníka na slovenskou modernu, textologa a literárního historika Michala Gáfrika vystupuje Chaloupecký v roli českého uzurpátora, jenž Groeblové bránil v seberealizaci, a Slováky připravil o nadějnou básnířku. Tradované tvrzení, že Bottův básnický cyklus Lístek, uveřejněný v revue Dennica v roce 1907, je adresován právě Ludmile Groeblové, je jistě opodstatněné. Ačkoli se v korespondenci s Michalem Gáfrikem koncem 60. let paní Chaloupecká vyhnula potvrzení příčinné souvislosti mezi situacemi vyobrazenými v její próze On a v Bottově povídce Naši (později vydané jako Rozchod), historik při četbě jen stěží může následovat Rolanda Barthese a vytěsnit z interpretačního procesu intenci autorského subjektu: časová i okolnostní shoda motivů zmíněných krátkých próz příliš očividně koresponduje s životní zkušeností obou autorů. Zřejmé jsou i rozpaky, s nimiž oba komentovali jejich zveřejnění: texty shodně představují literární formu intimní zpovědi. Botto své confiteor nejprve ukázal Groeblové v soukromí. Ať už skutečné setkání proběhlo jakkoli, bylo jistě emočně vyhrocené a Groeblová na něj zareagovala novelou nazvanou On, kterou zveřejnila v revue Dennica v únoru 1907. V postavě Janka Marušiaka je dle jejího sdělení vykreslen povahopis Jána Botta. Botto svůj text neměl původně v plánu vydat. Když však vyšla Groeblové povídka, zaobalil své vyznání do satirického hávu a pod pseudonymem Bohdana J. Potokinová poslal text do redakce Slovenského obzoru. Črta zakrývající titulem Naši pravý smysl intimního sdělení zobrazuje škrobenost diskusí v Detvanu, karikuje snahy o ženskou emancipaci, a hájí naopak přirozené ženství, prezentované postavou Márie Hrabákové, jejíž předlohou byla nepřekvapivě Groeblová. V druhé části student Bánik nabídne Márii sňatek a je odmítnut. Známe-li intimní poslání textu, je pochopitelný i jeho jízlivý tón. Groeblová totiž echo své prózy umocnila tím, že ji podepsala demonstrativní šifrou Ludmila Ch…….á, ačkoli ještě nebyla za Chaloupeckého provdána. S mladým historikem se však znali už déle a jednoznačná věta hrdinky Groeblové novely Tohto mám rada! nemohla Botta nechat na pochybách, jak se věci mají. Takto jednoznačný výklad jistě vede k pochybnostem o metodické úrovni interpretačního klíče. Kromě ústřední dvojice próz se však i jemnější významové roviny Kraskovy poezie vymykají pouhé modernistické autostylizaci a natolik zřetelně odkazují k biografickému rámci, že se vykladač nemusí obávat podezření z nadinterpretace. V komentářích paní Chaloupecké, obsažených ve zmíněných dopisech ze 60. let, lze ostatně najít nejen potvrzení zdánlivě křečovitých hypotéz, ale vysledovat i náznak toho, v čem mohl spočívat konečný krach oboustranného a vnitřně intenzivně prožívaného vztahu. Botto svým důrazem na slovenskou tradici a nároky na morální čistotu mohl Groeblové působit tíseň. Snad se obávala, že by ji vztah z gemerským rodákem přivedl zpět do prostředí, k němuž ji vázaly rodinné kořeny, ale z něhož se studiem německé a francouzské kultury pokoušela vymanit. Se svou švýcarskou zkušeností a vlažnější konfesijní vyhraněností, jež snad byla opožděnou reakcí na otcovskou důslednost, možná hledala vztah, který by ji méně vázal k stereotypům slovenského buditelského prostředí. Krasko však trpěl i před třicítkou pózami, v nichž dával najevo svou věrnost evangelické tradici, a v dopisech Groeblové psal, kterak ho doma trápili dotazy v obavě, zda v katolické Praze nenasákl něčím nevhodným. Bohémský estét Chaloupecký, ač papírový katolík, měl naopak stejně jako Groeblová blízko k volnomyšlenkářství, a přestože (či právě proto, že) se jinak Kraskovi v mnohém podobal, očekávání emancipované dívky asi splňoval lépe. Kromě toho byl Groeblové bližší nejen věkem (byl pouze o rok starší), ale zejména ústředním zájmem o humanitní sféru poznání. Zkrátka zdá se, že na vahách Amorových Kleió vážila více, než technizující a v očích milovnice slovesného umění snad i méně vznešená Al Chymia. Není tedy divu, že v Kraskových verších najdeme i motivy, obviňující ženy z pragmatického a finančním zájmem motivovaného jednání. Zatímco zhrzený Slovák přijal po skončení studií nedobře placené místo adjunkta cukrovaru v Klobukách na Slánsku a po duševním otřesu začal psát zajímavou poezii, Groeblová mohla na podzim 1908 začít navštěvovat mladého historika na zámku v Roudnici na Labem, kde mu profesor Šusta nečekaně nabídl místo lobkovického knížecího knihovníka a archiváře, uprázdněné smrtí Maxe Dvořáka seniora. Přesto to trvalo ještě čtyři roky, než byla svatba. Oba si ji museli vybojovat. Těžko se divit, že Groeblovic rodina nebyla nadšena, když se hvězda holíčské evangelické honorace rozhodla vdát za pražského bohéma a ke všemu katolíka. Chaloupeckého rodiče se prozměnu netajili rozpaky z toho, že si dědic gruntu bere ženu z nějaké neznámé slovácké dálavy. Happyendem a stěhováním na zámek, kde kdysi trávíval svůj čas Chaloupeckého oblíbenec biskup Jan IV. z Dražic, to však teprve začíná.
ROUDNICKÁ IDYLA?
Genderové a symbolickoantropologické interpretační šablony si doslova říkají o metaforický výklad popsané situace. Maskulinní princip vytrhává ženský element z rodových kořenů a prostřednictvím konvenčního rituálu si jej podmaní, čímž je zřetelně demostrována česká dominance. Slovensko je pak dobyto ve chvíli, kdy se narodí syn a po otci obdrží české katolické jméno Václav. Víme-li však, že chlapec byl druhým křestním jménem Karel, vyvstane nám před očima spíše medievistova oborová nostalgie nežli konfesijní šovinismus.
Celá věc se asi měla jinak. Manželé Chaloupečtí byli na svou dobu netypický pár. Chaloupeckého pozdější žák Rudolf Holinka, sám praktikující katolík, charakterizoval indiferentní náboženské postoje svého učitele slovy: Jeho světový názor, zednářskou humanitu se zbožněním člověka a zlidštěním boha, jsem pokládal za fantastický a nebezpečný omyl, úplné zcestí. Ale právě díky tomuto vlažnému vztahu k dogmatickým otázkám, který korespondoval s Masarykovým evangelicky laděným humanismem, u Chaloupeckých konfesijní rozdíly nepůsobily rozbroje. Oběma však vyvstalo dilema, když lobkovická vrchnost tlačila na archiváře, aby všechno zámecké služebnictvo bylo katolického vyznání. Paní Ludmila tehdy učinila zásadní ústupek: v zájmu manželovy kariéry a rodinného zázemí se svého vyznání vzdala, ač to jistě bylo bolestné rozhodnutí a v Holíči to opět nepřijali dobře. Formálnost vrchnostenského nátlaku však musela být oběma pokrokově uvažujícím lidem zřejmá. Tehdejší společenská norma sice předpokládala v rodinném kruhu dominantní postavení muže a otce, Chaloupecký však těžko mohl očekávat, že mu nejvzdělanější Slovenka své generace bude pokornou ženuškou. Vzhledem k výbušné povaze a tvrdohlavosti, s níž se později Chaloupecký projevoval v akademickéch sporech, to dozajista nebylo snadné soužití, což naznačují i pozdní vzpomínky paní Ludmily. Přesto se oba partneři pokoušeli dostát oboustrannému ideálnímu očekávání a snažili se ustálené stereotypy překonávat. O liberálnosti domácího prostředí svědčí i to, že manželka a později i děti Chaloupeckého oslovovali Šinek (zdrobnělina od Vašinek).
Chaloupecký zůstal po celý život věrný modernistickému individualismu. Sklon k literární imaginaci, jenž mu ve vědeckých pracích umožňoval vytvářet odvážné, ba i nepodložené konstrukty, se projevoval i v prostoru společného jazyka. Chaloupecký, pokud se mu subjektivně zamlouvaly, se nebránil slovakismům, a tak v domácnosti panovalo jakési československé jazykové prostředí. Dominovalo v něm sice české lexikum, ale dětem se později nebránilo v užívání slovenštiny. Po vzniku ČSR pak Chaloupecký toto autopsií ověřené klima začal pokládat za přirozené směřování budoucího státního jazyka. Tím (nikoli na základě nepružného výkladu jazykového zákona z roku 1920) lze vysvětlit, proč Chaloupecký (z hlediska Slováků bezostyšně) tvrdíval, že v republice se hovoří jazykem československým, lhostejno, zda je to právě čeština či slovenština.
Slovenské bádání pracuje s představou, že osobnost a tvůrčí individualita paní Ludmily byla potlačována. Jakkoli dominantní tvář Chaloupeckého s věkem zřejmě sílila, intelektuálně si byli oba partneři rovni, a znalosti maďarštiny paní Ludmilu po válce dokonce pasovaly do role manželovy neoficiální odborné asistentky, neboť budoucí profesor bratislavské univerzity se maďarsky nikdy pořádně nenaučil. Sporadicky vznikající literární pokusy své ženy však Chaloupecký skutečně glosoval s jistým dobromyslným humorem. Za touto ironií ale můžeme cítit i smutek z rezignace na vlastní literární ambice, na něž mu při pracovním vytížení nezbýval čas. Ač toho Chaloupecký v dopisech někdejším literárním kumpánům želel, jeho opuštěná múza se v rodinném zázemí nedovolávala pozornosti. Pokud o sobě dala vědět, popouštěl jí uzdu v populárněji laděných historických pracích, jimž se ostatně nikdy nevyhýbal. Motivy intimních prožitků v poezii či próze však ironizoval vždy, nejen u své ženy. I Šustův román Cizina se v okruhu Chaloupeckého přátel dočkal nevybíravé kritiky a pohrdání odhalovaným nitrem jinak citově uzavřeného profesora. Chaloupecký sám se kritikou netajil: Právě proto, že jde o projev Šustova nitra, nemohu mu odpustit tuto ubohost. Chtěl snad reprodukovat některé myšlénky a hovory (...) ale proč vtěsnal tyto věci do mizerného románového tlachu, věru nevím. U fragilního ironika gellnerovské generace, který svá citová hnutí skrýval za machistický cynismus, to ovšem nepřekvapuje.
PALACKÉHO IMPORT Když se po válce uvažovalo o tom, koho pověřit inspekcí hornouherských archivů a knihoven, připadli pražští doyeni oboru na Chaloupeckého. Přijal to jako výzvu, i když nikoli bez váhání. Pozice archiváře u Lobkoviců skýtala výjimečné rodinné i badatelské zázemí, neboť knížecí úředník získal byt přímo na zámku. I přes chvíle rodinného štěstí však pro jeho badatelskou dráhu i životní postoje znamenal post značné dilema. Nešlo jen o to, že nadějný medievista inklinující k husitologii a epicky pojatým portrétům výjimečných individualit zde byl vázán mravenčí prací na vydávaní raněnovověkých pramenů v edici Sněmů českých. Stručně řečeno – Chaloupeckému role knížecího slouhy valně nevoněla. Při výkonu služby se sice mohl podílet na vzniku Pekařovy Knihy o Kosti a v roudickém okolí našel i podněty pro několik drobnějších črt a studií, ale stále více ho tížilo vědomí, že o jeho práci ani badatelské poklady roudnického archivu nejeví kníže Ferdinand Zdenko Lobkovic pražádný zájem. O to více mohl přemítat o Palackém, jenž v Roudnici strávil nemálo času. Otázka, jak se mohl moravský Slovák stát otcem české historie, je pro vývoj Chaloupeckého historického myšlení zcela zásadní. Její promýšlení mu umožnil Josef Pekař, nemaje nic proti tomu, aby Chaloupecký sepsal o Palackém novou populární knížku pro Zlatoroh. Právě tehdy byl mladý historik zřejmě poprvé postaven před výzvu odzrcadlit individuální zkušenost s československým soužitím v praxi. Existenciální dilema rozetla válka. I knížecí archivář nakonec narukoval, byť na rozdíl od mnoha kolegů z oboru pouze k trénu a sanitě. Ačkoli se později mohl stěhovat i s rodinou, haličské odloučení od pramenů a četby i omezená možnost sledovat dění ve světě i doma vedla Chaloupeckého ke kritické reflexi uplynulých let, rozchodu s postoji Gollovými, a dokonce i Pekařovými, příklonu k státoprávním radikálům z okolí Jana Heidlera a jeho bratří a v důsledku toho k promýšlení ideálních konstrukcí poválečné situace. Chaloupecký dospěl k názoru, že idea československého státu se zrodila na evangelickém Slovensku a do Prahy, jež se žila státopravní myšlenkou, byla tedy Palackým z Horních Uher importována. Ideové zdůvodnění nové státnosti, zrozené z úvah uprostřed haličských písků, očividně vychází z rodinné zkušenosti. Chaloupecký je po převratu uveřejnil v tisku a teprve později cizeloval studiem pramenných materiálů. Bylo by však chybné vinit ho z obcházení problému. Jan Hanuš Opočenský ostatně pochyby o budoucím uspořádání státu Chaloupeckému v dopise sdělil zcela pregnantně: To Slovensko v našem programu se mi zdá jednou, že je hodně imperialistické. Odvolávám-li se na program státoprávní, jakým právem jdu proti Uhrám a trhám jich stát? Odvolávám-li se na přirozené právo, jakým právem odpírám je Němcům? (…) Ale hned dodává: A přece jen to člověk cítí, že máme právo na ty Slováky a na celou zemi. (…) Ve jménu té velké naděje, kterou jsme vlili do lidu zde i tam, dnes není místo na trase zpátky. A jsem rád, že to cítíš také tak. To Slovensko chci ne proto, že je bohaté, ale proto, že je tam bratr můj a já mám povinnost vésti ho k lidskému životu. V květnu 1919 Chaloupecký rezignoval na post knížecího archiváře a přijal funkci inspektora slovenských archivů. Byl si vědom obtíží tohoto ideálně motivovaného boje za vytržení Slovenska z Magyarszágu. Nesl si však do něj nejen své předsudky vůči šlechtě a formalismu katolické církve, ale především hotové a s úsilím vybojované přesvědčení, že soužití českého a slovenského elementu je přes všechny konfesijní a jazykové odlišnosti uskutečnitelné. Na základě vhledu do intimity manželského vztahu lze posléze lépe porozumět Chaloupeckého obhajobě ideje jednotných československých dějin na prvním sjezdu čsl. historiků, příznačně nazvané přítomnost učitelkou minulosti. Když v září 1930 posílal senátorovi a někdejšímu soku Jánu Bottovi svou knihu Zápas o Slovensko, uzavřel Chaloupecký průvodní dopis slovy také historie se vytváří teprve tradicí.
LITERATURA M. Gáfrik (ed.), „Listy Ľudmily Groeblovej Michalu Gáfrikovi“, in: Literárny archív 36–37, 2002, s. 26–53; Týž, „O príčinách básnického odmlčania Ivana Krasku“, in: Tvorba 15, č. 3, 2005, s. 5–7; P. Dvořák, Stopami dávnej minulosti 4 – Slovensko v Uhorskom královstve, Budmerice 2005, s. 199–225; I. Wernisch (ed.), Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie české literatury (léta 1850–1940), Brno 2000, s. 287; V. Forst, „Ivan Krasko a Čechy“, in: Česká literatura 24, 1976, s. 289–304; S. Mečiar, Detvan 50 rokov v Prahe, Praha 1932; M. Stehlík, Češi a Slováci 1882–1914. Nezřetelnost společné cesty, Praha 2009; J. Volák, „Univ. prof. PhDr. Václav Chaloupecký: 120 let od jeho narození a 50 let od jeho úmrtí“, in: Listy starohradské kroniky 25, 2002, s. 45–53.
Milan DUCHÁČEK (nar. 1978) je doktorandem Katedry dějin a didaktiky dějepisu PedF UK; působí na Literární akademii. Zabývá se dějinami historiografie a osudy Střední Evropy; aktuálně pracuje na dizertaci o historikovi Václavu Chaloupeckém. srzine@volny.cz