Lidé, trpící ve své zemi z nejrůznějších příčin útiskem, vzhlíželi k Britským ostrovům s nadějí po staletí. Postoj Britů k cizincům, zvláště k uprchlíkům, byl většinou vstřícný, zejména díky dlouholeté koloniální tradici.
Ostrované v zásadě respektovali cizí kultury, přestože tu svoji považovali zcela samozřejmě za nadřazenou. V Londýně, centru impéria, se přitom logicky vyskytovali nejen bílí imigranti, ale též příslušníci mimoevropských národů – černí námořníci, dělníci v docích a muzikanti, indičtí obchodníci, vysloužilí vojáci, studenti, lékaři, chůvy a domácí služebnictvo. Vzhledem k celkovému počtu obyvatel metropole jich ovšem bylo relativně málo. Ke zlomu došlo po druhé světové válce, kdy se do Británie vydalo velké množství lidí z Evropy i ze zemí Commonwealthu. Britové sice byli na cizince zvyklí, příchod desítek tisíc „barevných“ přistěhovalců z tzv. Nového Commonwealthu (tj. z oblasti Karibiku, Indického subkontinentu a východní Afriky) jim nicméně působil jisté potíže. Proto museli najít způsob, jak se s jejich přítomností vyrovnat, a to tím spíš, že tito lidé měli jiný způsob života, odlišnou kulturu a náboženství. O tom, že nárůst počtu přistěhovalců byl vskutku obrovský, svědčí následující čísla: zatímco v roce 1948 žilo ve Velké Británii přibližně 75 000 obyvatel tmavé pleti, v roce 1971 to již bylo téměř 550 000 lidí v samotném Londýně. Masová migrace ze zemí Nového Commonwealthu v padesátých a šedesátých letech 20. století tak jednou provždy změnila tvář metropole i celého Spojeného království.
PŘÍLIVOVÁ VLNA K hlavním příčinám rozsáhlé přistěhovalecké vlny do Velké Británie po druhé světové válce patřily nedostatek pracovních sil a snaha státních i soukromých firem získat pracovníky z Evropy i ze zámoří. Imigraci umožnil zejména zákon z roku 1948 (British Nationality Act), podle nějž měli všichni občané Commonwealthu právo pracovat a usadit se v Británii a požívat zde všech občanských a politických práv. Další příčiny tkvěly ve špatné hospodářské či politické situaci zemí, z nichž přistěhovalci pocházeli. Imigrace z oblasti Karibiku dosáhla prvního vrcholu v polovině padesátých let; do té doby šlo převážně o přistěhovalce z Jamajky, ale po roce 1954 se začali do Británie bez nadsázky hrnout i lidé z dalších karibských ostrovů. Také na Indickém subkontinentu byla Anglie líčena jako zaslíbená země; mnoho Indů a Pákistánců ale přimělo k odjezdu až viditelné zlepšení finanční situace rodin, jejichž člen již pracoval za mořem. Přistěhovalectví z této oblasti vyvrcholilo na počátku šedesátých let. Ve druhé polovině tohoto desetiletí a na začátku sedmdesátých let imigrovalo do Británie rovněž velké množství Jihoasiatů, žijících ve východní Africe, jež vyhnala změna politické situace v nově vzniklých státech – Keni a Ugandě. Svým dílem přispělo k masové migraci rovněž zrychlení a zlevnění dálkové dopravy a rozvoj dopravy letecké. Dodatečným „hnacím motorem“ pro masové přistěhovalectví byla i obava z přijetí nových zákonů, které by je v budoucnu znemožnily. Za významný mezník v moderních dějinách Londýna i celé Velké Británie bývá považován 22. červen 1948, kdy do Tilbury připlula loď Empire Windrush s téměř pěti sty jamajskými přistěhovalci na palubě. Tento okamžik se stal symbolem počátku poválečné „barevné imigrace“ z Nového Commonwealthu do země. Mnozí pasažéři, kteří se na této bývalé německé válečné lodi do Londýna dostali, sloužili za války ve spojeneckých jednotkách a měli v Británii slíbenou práci nebo alespoň cenné kontakty. Ostatní byli mladí muži, jež do „mateřské země“ přijeli za vidinou lepších pracovních příležitostí. Většina z nich plánovala, že se za několik let, po našetření dostatečného množství peněz, vrátí domů. Cestující byli dočasně ubytováni v Claphamu v jihovýchodním Londýně, zejména v noclehárnách vybudovaných v prostorách metra, které za války sloužily jako protiletecké kryty. Nejbližší „burza práce“ se nacházela v Coldharbour Lane v Brixtonu. Velká část přistěhovalců zde práci skutečně získala a brzy si v okolí našla i bydlení. Od té doby je Brixton právem pokládán za hlavní centrum karibských přistěhovalců v britské metropoli. Vzhledem k tomu, že nově příchozí nalezli práci poměrně snadno a rychle (nejvíce jich bylo zaměstnáno u londýnského dopravního podniku, další se uplatnili v rámci Národní zdravotní služby, jiní v továrnách), není divu, že v následujících měsících připluly k britským břehům další lodi se stovkami karibských přistěhovalců na palubě. Vzhledem k tomu, že v Británii byla na přelomu čtyřicátých a padesátých let nouze o bydlení, usazovali se přistěhovalci hlavně ve zchátralých, válkou poničených čtvrtích Londýna. Potýkali se s nedostatkem peněz, s podezíravostí ze strany Britů a s nepřátelským prostředím na trhu s nemovitostmi. Velmi těžko se dostávali k hypotékám či půjčkám; banky je totiž pokládaly za nespolehlivé. Majitelé domů či bytů je odmítali kvůli barvě pleti a nápisy před pronajímanými byty a domy jako No Coloureds, Whites Only, Niggers not wanted here nebo No dogs, no Blacks nebyly nijak neobvyklé. Vlastníci nemovitostí využívali problémů, které imigranti měli se sháněním ubytování, a žádali od nich vyšší nájemné než od bílých Britů, třebaže úroveň jejich bydlení byla horší. Tyto problémy vedly k tomu, že se přistěhovalci snažili kupovat vlastní nemovitosti, i když je od koupě odrazovaly vysoké ceny. Proto jim trvalo delší dobu, než si našetřili dostatečnou sumu. Aby si mohli dovolit dům či byt koupit, pomáhali si navzájem v rámci jednotlivých komunit. Tato podpora byla nejvyšší u Indů a Pákistánců, u nichž hrály silnou roli příbuzenské svazky. U přistěhovalců z Karibiku byly tyto vazby slabší, i oni se ale dostávali k nemovitostem prostřednictvím tzv. pardner systému: přátelé, rodinní příslušníci a blízcí známí odevzdávali každý týden úspory do společného fondu, a ten byl poté předán osobě, jež byla na řadě. Takto dokázali zaplatit například zálohu na byt. Tento systém, vyžadující velkou míru vzájemné důvěry, používali imigranti z Karibiku na celém světě. Výše zmíněné faktory výrazně přispěly k vytváření čtvrtí obydlených téměř výlučně „barevnými“. Hlavně pro Indy a Pákistánce bylo přirozené, že chtěli žít v blízkosti rodiny, přátel anebo těch, s nimiž měli kulturní, jazykové a náboženské vazby. Imigranti z Karibiku, kteří na rodinných vazbách nelpěli tak silně jako Jihoasiaté, uměli anglicky, prošli britskými typy škol a vůbec měli k britské kultuře blíže, byli do určité míry k životu uvnitř „barevných čtvrtí“ dotlačeni.
„ŘETĚZOVÁ MIGRACE“ Významnou roli při usazování jednotlivých etnik hrála tzv. „řetězová migrace“. Potenciální přistěhovalci dostávali od příbuzných žijících v Británii informace o možnostech zaměstnání, finanční podporu na cestu a pomoc v prvních měsících po příjezdu na Ostrovy. Tento proces měl zásadní dopad zejména na usídlování Jihoasiatů ve Velké Británii, neboť vedl k tomu, že se příbuzní z téže indické či pákistánské vesnice usadili ve stejné čtvrti či ulici britského velkoměsta. Londýnští Indové se usazovali hlavně v Hampsteadu, Kilburnu, South Kensingtonu a Southallu. Pákistánci žili pro změnu ve Stepney, v East Endu, Kensingtonu a Newhamu. Od druhé poloviny šedesátých let přijížděli do Británie již zmínění emigranti a uprchlíci z Keni a Ugandy. Ti se usídlili poblíž dosavadní indické komunity na předměstích Harrow, Barnet a ve Wembley. Na začátku sedmdesátých let se řady jihoasijských přistěhovalců začaly rozšiřovat o Bangladéšany (dříve Východní Pákistánce) z Bengálska, kteří opouštěli svou válkou a bídou sužovanou vlast. Tato komunita se usazovala ve Spitalfields (East End), kde měla vazby již od počátku 20. století. Indové si ve svých čtvrtích vytvářeli poměrně soběstačné komunity – vedli zde vlastní bankovní pobočky, cestovní kanceláře, obchody se šatstvem, prodávali indické potraviny, pekli indické pečivo; měli i vlastní kina, kavárny, školy a kluby. „Hlavním městem“ Jihoasiatů ve Spojeném království se stalo londýnské předměstí Southall, někdy také nazývané Malá Indie. Značná část přistěhovalců, kteří se zde usadili, patřila k pandžábským Sikhům. To souviselo s personální politikou gumárenské společnosti Woolf’s Rubber Factory, jež si najímala zaměstnance přímo v severozápadní Indii. Jejího příkladu využívaly i ostatní podniky v oblasti. Člověk, který do těchto míst přišel, zde nalezl restaurace, obchody se sárí, se sladkostmi a s hudebními deskami, jež evokovaly dojem severní Indie. Zdejší metodistický kostel se stal roku 1958 sikhskou gurdwarou a společenský klub se později změnil v hinduistický chrám. Přistěhovalci z karibských ostrovů si v Londýně obvykle vytvářeli vlastní komunity – například Jamajčané žili v Brixtonu, Claphamu, Stoke Newingtonu, Trinidaďané v Notting Hillu, příchozí z Barbadosu, Dominiky a Svaté Lucie v Paddingtonu a okolí. Některé části Brixtonu vzbuzovaly zdání ulic Kingstonu či Port of Spain. Na proslulém Brixton Market se prodávalo tropické ovoce a zelenina – manga, jamy, batáty, maniok, cukrová třtina a koření, kozí maso a mnoho druhů čerstvých i sušených ryb. Kromě jídla se dala ve stáncích sehnat karibská literatura, hudební desky, oděvy. V kavárnách nabízeli čerstvé džusy z exotického ovoce či výtečnou jamajskou kávu Blue Mountain. Již od konce čtyřicátých let zde vznikaly bary a kluby, jejichž prostory se otřásaly v rytmech calypso, blues, ska a později i reggae. Život v těchto čtvrtích měl i své temnější stránky: bujel zde obchod s drogami, prostituce a docházelo k potyčkám mezi gangy. Přistěhovalci většinou vykonávali nekvalifikovanou či částečně kvalifikovanou práci, často ve stagnujících průmyslových odvětvích. Výjimkou bylo zdravotnictví – lékaři a sestry získali díky nedostatku pracovních sil práci téměř okamžitě. Odlišně to dopadalo s učiteli, úředníky či účetními, kteří v Británii pracovali na poštách, u montážních linek, myli nádobí nebo zametali ulice, neboť Britové často neuznávali vzdělání získané v zemích jejich původu. Ať už vykonávali manuální práci nebo ne, vydělávali si přistěhovalci méně peněz a měli nižší sociální status než jejich britské protějšky. Britští zaměstnanci si prostřednictvím odborů na zaměstnavatelích často vymohli, že imigranti nebudou najímáni vůbec či v omezeném množství, popřípadě že nedojde k propuštění žádného bělocha, bude-li zaměstnán černoch. Neoficiální rasové bariéry byly uplatňovány pro některé zaměstnance British Railways; týkalo se to zejména zřízenců a pracovníků na nástupištích (například na londýnských nádražích Paddington a St. Pancreas byla tato místa rezervována výhradně pro bělochy). Přistěhovalci z Karibiku byli v Londýně zaměstnáni především u London Transport, převážně jako řidiči a výběrčí jízdného. V roce 1956 se do Británie dostaly čtyři tisíce obyvatel z Barbadosu, které si tato firma najala přímo na ostrově. Obdobným způsobem získávaly pracovníky z této oblasti také British Hotels and Restauration Association nebo již zmíněné British Railways. Karibští imigranti pracovali též jako vrátní, nosiči zavazadel, uklízeči, pomocníci v kuchyni a ženy velmi často v nemocnicích. Jihoasiaté zpočátku pracovali v textilkách či v potravinářském průmyslu. Pro asijskou komunitu bylo typické, že se snažila vyhnout ubíjející manuální práci, diskriminaci a závislosti na zaměstnavateli tím, že začala sama podnikat. Jihoasiaté upřednostňovali podnikání v odvětvích, jež vyžadovala nízký počáteční kapitál a kde úspěch záležel především na tvrdé práci. Proto si kupovali stánky na trzích, obchody s potravinami, oděvní či obuvnické dílny, trafiky, garáže a restaurace. O jejich vytrvalosti vypovídá skutečnost, že v roce 1970 bylo ve Velké Británii přibližně dva tisíce jejich restaurací. Původní klientelu tvořili převážně svobodní Jihoasiaté, ale postupně se tyto restaurace naučili navštěvovat i bílí Britové. Jídlo zde bylo levné, vydatné, a navíc uspokojovalo poptávku po exotických chutích, nemluvě o tom, že zde měli otevřeno dlouho do nočních hodin. Za úspěchem „indických restaurací“ stál dobrý management, správné načasování a schopnost upravit jídelníček tak, aby se přiblížil britskému vkusu.
KULTURNÍ ROZDÍLY, „NOTTING HILL RIOTS“ A JEJICH DŮSLEDKY Jak jsem již uvedla, přistěhovalci se setkávali s diskriminací i s více či méně otevřeným nepřátelstvím relativně často. Většina Britů se poměrně složitě vyrovnávala s konkurencí „barevných“ v zaměstnání a na trhu s nemovitostmi. Nepřátelský postoj k imigrantům posilovala nejen obava ze sílícího konkurenčního boje, ale také kulturní odlišnosti. Černoši i Asiaté byli v padesátých a šedesátých letech často líčeni jako lstiví, bezohlední sexuální predátoři chtiví bílých žen. Právě soužití bílých žen a „barevných“ mužů a smíšená manželství představovala pro Brity největší tabu. Podle výzkumu ze severního Londýna z roku 1965 mělo 20% Britů námitky proti společné práci s „barevnými“, 50% odmítalo žít v jejich sousedství a smíšená manželství odsoudilo dokonce 90% z nich. Předsudky ale byly oboustranné. Jihoasiaté často nechápali morální hodnoty západní společnosti. Největší problémy s akceptováním britského způsobu života měli muslimové; po příjezdu žen a dětí na Ostrovy se hlavní starostí mnoha přistěhovalců stala jejich ochrana před „zkaženou“ britskou společností. V některých případech se imigranti setkávali i s fyzickým násilím. K výbuchu největších rasově motivovaných nepokojů došlo v Nottinghamu a v londýnském Notting Hillu na přelomu srpna a září 1958. Především tzv. Notting Hill Riots šokovaly Británii a nadlouho poznamenaly vztahy mezi bělochy a přistěhovalci. Notting Hill byla chátrající londýnská čtvrť plná zločinu a prostituce ještě dlouho předtím, než Empire Windrush dorazila k britským břehům. Bílá chudina, jež zde žila, na tom byla hůře než obyvatelé nechvalně proslulého East Endu. V rozpadajících se viktoriánských domech živořili špatně placení dělníci nebo nezaměstnaní a jejich rodiny. Lidé se odsud stěhovali, jakmile si to mohli dovolit. Sídlily zde početné menšiny Poláků, Irů a přistěhovalců z Karibiku. Jediné lákadlo pro imigranty představovaly relativně nízké ceny ubytování. Situaci ovšem zhoršoval fakt, že se tato část Londýna se stala baštou extrémní pravice. Na jejích veřejných shromážděních byla často ke slyšení hesla jako Keep Britain White, Niggers Go Home či Niggers Leave Our Girls Alone. V létě 1958 v Británii začal počet rasově motivovaných útoků na „barevné“ narůstat. V noci z 23. na 24. srpna přerostly občasné potyčky mezi bílými Brity a přistěhovalci ve vážné nepokoje v Nottinghamu. V Londýně došlo k výbuchu rasově motivovaného násilí nejprve 29. srpna v kensingtonské Bramley Road. O den později se nepokoje přenesly i do Notting Hillu. Gangy bílých mladíků zde hledaly potenciální oběti a vrhaly na domy přistěhovalců cihly a zápalné láhve. K pachatelům těchto činů patřili mladí dělníci, kteří sem přicházeli z jiných čtvrtí za účelem „lovu negrů“ (nigger–hunting). Místní běloši při jejich nájezdech vycházeli z domů, pozorovali je, povzbuzovali a ukazovali na potenciální cíle. Pouliční boje pokračovaly několik dalších dnů a nocí. Ačkoli se rasové nepokoje rozrostly do rozměrů, jež neměly ve Velké Británii obdoby, nevyžádaly si žádnou oběť na životech. Během dvou týdnů nepokojů londýnská policie zadržela přes 140 lidí a 108 jich obvinila z trestného činu (72 bělochů a 36 „barevných“). Většinou byli obžalováni z ublížení na zdraví, výtržnictví a nedovolovaného ozbrojování. Během dvou týdnů vynesl soud rozsudky nad devíti mladými bílými výtržníky. Tresty byly exemplární – každý z odsouzených měl strávit ve vězení čtyři roky. Většina politiků, včetně ministerského předsedy Harolda Macmillana, rasismus ostře odmítla. Tisk ve většině případů přisoudil zodpovědnost za Notting Hill Riots mladistvým delikventům, jako byli Teddy Boys, hooligans a další. Na druhé straně ale poskytl velký prostor zdůrazňování kulturních odlišností mezi Brity a přistěhovalci a celkově vzato věnoval rasovým konfliktům až nepřiměřenou publicitu. Jedním z výsledků této kampaně bylo volání po omezení přistěhovalectví. Nepokoje z pozdního léta roku 1958 se tak staly bodem obratu v nazírání Britů na přistěhovalce a v roce 1961 vedly k přijetí zákona omezujícího imigraci (Commonwealth Immigrants Act). Nepokoje měly ale i další významné důsledky. Jedním z nich bylo založení Institutu pro rasové vztahy (Institute for Racial Relation), jenž v následujících desetiletích systematicky bojoval proti rasismu. Během několika let vznikly ve Spojeném království další organizace podporující menšiny. U karibských imigrantů oživily nottinghillské nepokoje vědomí sounáležitosti, a proto v roce 1959 zorganizovali tzv. karibský karneval v St Pancreas Town Hall jako výraz vzájemné solidarity a hrdosti; v polovině šedesátých let z něj posléze vznikl slavný Notting Hill Carnival. V té době však již měla britská metropole nejproblematičtější léta soužití různých etnik za sebou a budoucnost se zdála optimističtější, než bylo možno ještě před několika lety očekávat.
LITERATURA R. Ballard, Desh Pardesh. The South Asian Experience in Britain, London 1994; R. Hansen, Citizenship and Immigration in Post-war Britain: The Institutional Origins of a Multicultural Nation, London 2000; C. Holmes, John Bull’s Island: Immigraton and British Society, 1871–1971, Hong Kong 1988; M. Phillips – T. Phillips, Windrush: The Irresistible Rise of Multi-Racial Britain, London 1998; I. R. G. Spencer, British Immigration Policy Since 1939: The Making of Multi-Racial Britain, London 1997; R. Winder, Bloody Foreigners: The Story of Immigration to Britain, London 2005.
Michaela SIMONOVÁ (nar. 1982) působí jako doktorandka na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Věnuje se především dějinám Velké Británie po druhé světové válce, zejména otázce přistěhovalectví na Britské ostrovy. simmis@seznam.cz