Václav Český, vévoda lucemburský, brabantský, limburský, dolnolotrinský a markrabě Svaté říše římské – jak se ve svých dokumentech označoval – rozhodně nebyl zapomenutý odjakživa.
Jeho jméno zvučně znělo v historiografických dílech 14. a 15. století; množství vévodových portrétů zdobilo reprezentační prostory jeho příbuzenstva; a Václavova vláda zajímala ještě učeného jezuitu Jeana Bertholeta o tři sta let později. Václav upadl v zapomnění až péčí národních historiků, kteří měli ve svém hledáčku jiné hodnoty než ty, které vévodova osobnost představovala. Počínaje sedmdesátými lety 20. století se však nezájem a kritika z národních pozic krůček po krůčku mění a revidují.
LUCEMBURSKÉ DĚDICTVÍ Václav se narodil 25. února 1337 v Praze jako třetí syn českého krále a lucemburského hraběte Jana a jediné dítě jeho druhé ženy Beatrice Bourbonské (asi 1317–1383). Když se král Jan podruhé ženil, bylo ve sňatkové smlouvě uzavřené 18. prosince 1334 ve Vincennes pamatováno na případné potomstvo: synům bylo přislíbeno lucemburské hrabství se vším, co k němu patří. Po otcově smrti Janův nejmladší syn skutečně Lucembursko zdědil, i když jeho cesta na trůn nebyla jednoduchá. Krátce před bitvou u Kresčaku, kde Jan padl, byl Václavův nejstarší nevlastní bratr Karel, moravský markrabě, zvolen římským králem. Ambiciózní plán na znovuzískání římské koruny, který Lucemburkové hřáli ve svých srdcích od smrti svého otce a děda, císaře Jindřicha VII., na italském tažení roku 1313, stál Jana i Karla nemalé diplomatické úsilí a značné finanční oběti. Bylo totiž nutné za pomoci papeže a většiny říšských kurfiřtů sesadit stávajícího exkomunikovaného císaře Ludvíka IV. z rodu Wittelsbachů a v další fázi se ve Svaté říši římské proti němu, jeho příbuzným a spojencům prosadit. V této situaci se Václavovo dědictví, lucemburské hrabství, stalo hlavním prostředkem financování celého plánu. Postupně se dostalo do rukou nejvýznamnějšího z věřitelů, trevírského arcibiskupa Balduina, Karlova prastrýce, jenž pamatoval slavné časy svého bratra, císaře Jindřicha VII. Bylo tak Lucembursko uzurpováno právoplatnému dědici Václavovi? Na odpovědi se historikové neshodnou. Německojazyčná hejtmanství Lucemburska zastavil Balduinovi již král Jan. Václav byl tehdy nezletilý a patnáctého roku, hranice zletilosti, měl dosáhnout až v únoru 1352. Po Janově smrti se však nepostupovalo v souladu s testamentárními dokumenty. Roku 1340 Jan totiž ustanovil, že pokud zemře dříve než bude jeho syn plnoletý, hrabství budou spravovat zvolení Lucemburčané. Na francouzskou část Lucemburska měl dohlédnout konkrétně Werri z Harzée a předat ji Beatrici, Václavovi nebo jejich zástupci. Finanční náklady volby a prosazení Karla jako římského krále však vedly k tomu, že se Karel sám prohlásil za lucemburského hraběte, zastavil Balduinovi i další lucemburské majetky a nakonec mu svěřil správu celého hrabství. Oba sice s Václavovým nástupnictvím počítali a při svých finančních operacích dbali o to, aby lucemburské majetky nebyly dlouhodobě zastavovány třetí straně a nedošlo k jejich zcizení, ale jejich postup jako takový byl zcela v rozporu s Janovou závětí. Karlovy dluhy Balduinovi byly obrovské. Kolem 31. března 1349 činily 250 000 florénů, tj. 885kg zlata. Při veškeré snaze mohl jen těžko doufat v jejich splacení a vykoupení Lucemburska. Vyhlížet mohl jen konec zhruba šedesátiletého arcibiskupa (nar. asi 1285). Několik let poté, co Karel s jeho pomocí stabilizoval svou vládu ve Svaté říši římské a prosadil se proti wittelsbašské straně, Balduin 21. ledna 1354 skutečně vezdejší svět opustil. Jeho nástupce na trevírském stolci Boemund ze Saarbrückenu nebyl s to vzdorovat lucemburskému tlaku. Karlův bratr Václav měl v krátké době v rukou celé lucemburské hrabství, čímž došlo ke zcizení trevírského majetku. Všechny Václavovy državy pak Karel 13. března v Metách povýšil na vévodství. Sedmnáctiletý Václav se stal lucemburským vévodou a říšským knížetem a byl při té příležitosti rovněž pasován na rytíře. Do ledna 1358 se vyrovnal s Trevírem, ale splatil jen dluhy svého otce. Karlovy pohledávky odmítl vyrovnat s odůvodněním, že byly v rozporu s jeho nástupnickým právem. Zdá se, že ona právně neošetřená Karlova vláda v Lucembursku, již lze interpretovat jako uzurpaci Václavových práv, byla úmyslem či strategií: poněvadž Karel v Lucembursku vládl „protiprávně“, nenesl Václav finanční důsledky jeho volby a Karlovy dluhy tak de facto zůstaly nesplaceny. Karlovu volbu římským králem a jeho vítězství nad stranou císaře Ludvíka Bavora zaplatilo především trevírské arcibiskupství. Václavova možná újma byla nepochybně kompenzována udělenými poctami a privilegii. Hlavní úskalí jeho dosavadní situace spočívalo v tom, že za výrazného přispění své matky Beatrice a jejích bratrů, zvláště Petra, vévody bourbonského, uzavřel sňatek s Janou (1322–1406), dcerou brabantského vévody Jana III. Za tím účelem byl zplnoletěn a začal používat titul lucemburského hraběte. Sňatková smlouva obsahující rozsáhlé garance z Václavovy strany byla podepsána 17. května 1351, ale obřad se oddaloval, protože mladý lucemburský hrabě dosud nedržel hrabství, kde měla Jana požívat svého obvěnění. Jeho vlastní finanční zdroje byly omezené: šlo především o příjmy z henegavských lén Lucemburků, které Karel připsal Beatrici za účelem Václavovy výchovy, a o celní poplatky. Když v únoru 1352 zemřel poslední syn brabantského vévody, Jana, nejstarší z dcer, se stala adeptkou následnictví. Její sňatek již nešlo oddalovat. Svatba se konala v březnu a zřejmě se neslavila nijak velkolepě. Římský a český král Karel z ní nebyl příliš nadšen, protože na něj příbuzní začali tlačit kvůli penězům ještě o něco více. Dosud čelil hlavně stížnostem na neplacení vdovského důchodu královny Beatrice, která byla v konfliktu s Balduinem a lucemburskou správou. Část příjmů z henegavských statků musela být připsána Janě, a Václav se proto odstěhoval na Karlův dvůr, kde žil zřejmě na bratrovy náklady a připravoval se na své budoucí politické úkoly, které neměly být z nejsnadnějších.
BRABANTSKÉ DĚDICTVÍ Brabantská zemská obec mezitím plánovala, jak bude řešit nástupnictví po smrti Jana III. Ve stavovských záležitostech brabantského vévodství měla největší slovo města, v jejichž čele stál bohatý patriciát Bruselu a Lovaně. Města se usnesla, že brabantské dědictví jako celek bude nedělitelné a že přejde na nejstarší dceru, Václavovu choť Janu. Povinností nového vévodského páru bylo vyplacení Janiných sester – Markéty, provdané za flanderského hraběte Ludvíka, a Marie, manželky geldernského hraběte Renauda. Tuto nástupnickou dohodu schválily stavy, brabantský vévoda Jan III. a ratifikoval ji i římský král Karel. Když Jan III. zemřel, její klauzule se objevily ve volební kapitulaci ze 3. ledna 1356, tzv. Joyeuse Entrée (Blijde inkomst), kterou Jana a Václav museli při svém nástupu na trůn podepsat. Dokument podřizoval stavovské kontrole celou řadu sfér panovnické moci a Václavovo postavení omezoval na funkci vévody-manžela. Vévoda tudíž neměl v Brabantsku nástupnické právo. Po Janě, která neměla děti ani se svým prvním manželem Vilémem IV. Henegavsko-Holandským, ani s Václavem, by dědila její sestra Markéta, eventuálně nejmladší Marie. Kombinace stavovských požadavků se v následujících letech ukázala jako nerealistická. V první řadě nebylo možné finančně odškodnit Janiny sestry, protože Ludvík Flanderský nechtěl peníze, nýbrž město a panství Mechelen, o něž po ofenzívě diplomatické začal usilovat vojensky. On i lutyšský biskup, jeho spojenec a lenní pán Mechelen, se totiž domnívali, že Ludvíkovi toto panství právem patří jako dědictví po otci. Do rukou Jana III. Brabantského se dostalo poněkud samoúčelnou arbitráží francouzského krále, kterou obě knížata považovala za nespravedlivou. Francouzský král Jan II. na výroku svého otce, kterým si Filip VI. onehdy potřeboval naklonit vévodu Jana III., příliš netrval. Měl totiž jiné starosti: válčil s Anglií a svého vazala v neuralgických Flandrech si nechtěl pohněvat. Václav, který velel brabantskému vojsku, a jeho rádcové byli nakloněni Mechelen v rámci dědického řízení vrátit, ačkoli tvořilo enklávu uprostřed brabantského teritoria. Předběžná dohoda byla podepsána v červenci v Halu. Když se však Václav se svými rádci vrátil do Bruselu, patriciové nechtěli o odstoupení Mechelen, jež by poškodilo jejich hospodářské zájmy, ani slyšet, a smlouva tudíž nebyla ratifikována. Když se to doneslo do Flander, Ludvík znovu svolal vojsko. Následovala brabantsko-flanderská válka, jejíž důsledky byly pro Brabantsko podstatně horší než ztráta Mechelen. Flanderská vojska na čas obsadila většinu Brabantska a města i řada šlechticů přijala Ludvíka za brabantského vévodu. I když se pak podařilo flanderské posádky vypudit, Brabantsko nebylo s to prolomit blokádu Šeldy, jíž se účastnila i hanzovní flotila a která v průběhu následujících šesti měsíců zemi hospodářsky pokořila. 6. června 1357 byl podepsán athský mír podle podmínek arbitráže, kterou vyhlásil henegavsko-holandský hrabě Vilém V. Mír vyšel plně vstříc požadavkům flanderským, brabantská přání zůstala nevyslyšena. Brabantsko přišlo nejen o Mechelen, ale via facti i o Antverpy, které dostala Markéta od Jany jako léno. Ludvík mohl používat titul brabantský vévoda a ti, kteří mu slíbili věrnost a dosud ji nevypověděli, nebyli svého závazku zproštěni. Následné brabantské pokusy o revizi athského míru za pomoci anglického krále neměly valného výsledku. Lucemburkové, císař Karel a vévoda Václav, se snažili z nepříznivé situace vytěžit maximum. Brabantská města svým příklonem k Ludvíku Flanderskému Václava a Janu zradila, a Joyeuse Entrée tudíž ztratila platnost. Tak se naskytla příležitost Václavovo postavení v Brabantsku zlepšit. Ačkoli již dříve ratifikoval Janino následnictví, pokusil se císař – aby posílil Václava a oslabil Ludvíka – prosadit jinou právní interpretaci brabantského nástupnictví. Odmítl uznat nástupnictví v ženské linii, prohlásil Brabantsko za odumřelé říšské léno a 25. prosince 1356 jej na metském sněmu slavnostně udělil svému bratrovi. V únoru 1357 pak využil zoufalství brabantských měst zdeptaných válkou s Ludvíkem a smlouvou podepsanou v Maastrichtu mezi jím, Václavem a Janou posílil Václavovy pravomoci, čímž se z Václava stal skutečný vévoda. Jana se mu mohla postavit pouze v některých klíčových otázkách jako bylo zcizení území. Manželé od té doby rozhodovali společně a ve vzájemném souladu. Smlouva z Maastrichtu dávala Václavovi právo zdědit Brabantsko po Janě a následně, pokud oba zemřou bez potomků, mělo brabantské dědictví přejít – stejně jako Lucembursko – do rukou českých králů. V té době již bylo celkem jasné, že Jana děti mít nebude. Karlova nová nástupnická teorie, která se nakonec neprosadila, měla v roce 1361 dosti kuriózní dohru v pokusu zmocnit se listin z brabantského archivu, odkud by teoreticky – pokud to skutečně bylo úmyslem, jak se domnívají někteří belgičtí historikové – mohlo zmizet privilegium Filipa Švábského (1204) garantující Brabantsku nástupnictví v ženské linii.
VIKÁŘEM SVATÉ ŘÍŠE Císař Karel IV., který dlouho postrádal vlastního syna, měl svého o dvacet let mladšího bratra velmi rád. Jedním z nejvýznamnějších, ačkoli relativně nenápadných aspektů Václavovy vlády byla skutečnost, že se cílevědomě věnoval tomu, co bylo povinností jeho společenské vrstvy a imperativem rytířství: výkon spravedlnosti a péče o bezpečnost svých poddaných. V době stoleté války, ať již trval válečný stav nebo příměří, se západní Evropou potloukaly bandy žoldnéřů, které buď někdo najal do svého vojska, nebo se živily samy loupením, kořistěním, vybíráním výkupného nebo výpalného od měst, která jim byla ochotna hojně zaplatit, jen aby z regionu odtáhly. Někdy se jim dařilo obsazovat hrady a kontrolovat obchodní cesty, čímž hlavně kupci přicházeli o zisky – pokud nebylo přímo podvázáno zásobování některých lokalit. Václav se boji proti rejdům cizích vojsk a společnostem banditů věnoval trvale, po celá šedesátá léta 14. století nacházíme zmínky o jeho obranných akcích na územích spojených buď horno-, nebo dolnolotrinským landfrýdem. V obou těchto konfederacích – zvláště však v naposledy jmenované, kam spadalo Brabantsko a Limbursko – hrál Václav významnou roli. Jak lze usuzovat z kronikářských zpráv, platil v těchto sdruženích různorodých subjektů za velmi zodpovědného. Zřejmě hlavně z toho důvodu jej císař před svou druhou římskou jízdou jmenoval v říjnu 1366 vikářem Svaté říše římské na této straně Alp, tj. svým zástupcem (s vynětím některých konkrétních území). Václav jeho cestu rovněž zčásti financoval, za což mu byly uděleny některé významné říšské zástavy. Vévodův vzestup byl trnem v oku říšským kurfiřtům, zvláště rýnským falckrabím, kteří se téměř totožným výsadám těšili v minulosti a nyní se cítili být přehlíženi ve prospěch císařova bratra, jenž říšským kurfiřtem nebyl. Václavovo jmenování chápe německý historik H. Thomas jako pozoruhodný pokus o vytvoření východo-západního modelu lucemburské vlády ve Svaté říši římské, který v podstatě zanikl až Václavovou smrtí. Samotný Václavův vikariát ovšem nepřežil osudový rok 1371, kdy vévoda prohrál bitvu u Baesweileru proti Vilémovi Julišskému a Eduardu Geldernskému a následujících deset měsíců strávil v zajetí na hradě Nideggen na řece Ruhr. Karel IV., který byl nucen Václava vysvobodit osobně, postoupil jeho vikariát s okleštěnými pravomocemi kolínskému arcibiskupovi. V této době již pomýšlel na volbu Václava IV. římským králem ještě za svého života a jistě nechtěl popudit volitele navrácením vikariátu do lucemburské rodiny. Dalším nepřehlédnutelným motivem pro Václavovo jmenování vikářem byl jeho vztah k francouzskému králi. Vévoda byl významným aktérem říšsko-francouzské spolupráce. Karel IV. i Václav se velmi zasazovali o prospěch svých synovců, synů Bony České (†1349) a francouzského krále Jana II. Politicky, finančně i vojensky podporovali zvláště nejstaršího Karla, jenž byl vienneským dauphinem a normandským vévodou a na jehož bedrech spočívala vláda ve Francouzském království, když král Jan II. v bitvě u Poitiers upadl do anglického zajetí (1356–1360). Tento vztah důvěry a náklonnosti pokračoval i po nástupu dauphina Karla na francouzský trůn v roce 1364. Karel V. tehdy obnovil tradiční lenní vztah lucemburského vévody k Francii, když přeměnil a navýšil bývalou dědičnou lenní držbu Jana Lucemburského a v podobě roční renty 6000 liber turnosů ji udělil Václavovi. Tehdy mu rovněž přislíbil palác v Paříži. V roce 1374 od něj Václav získal Vailly sur Aisne a roku 1379 ještě Coulommiers en Brie. Pro francouzského krále, který se rozhodl vybojovat na Anglii zpět, co ztratil jeho otec bitvou u Poitiers (1356) a mírem z Brétigny (1360), byl Václav stabilním prvkem v politicky proměnlivé oblasti francouzské severní hranice. To se zvláště projevilo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 14. století, kdy anglický král plánoval za pomoci julišského a geldernského vévody invazi do Francie ze severu. Václav tuto invazi de facto zmařil, i když spíše nepřímo a za nepřiměřeně velkých obětí. Oficiálním důvodem Václavovy tragické porážky u Baesweileru nedaleko Cách 22. srpna 1371 nebyla pomoc francouzskému králi, nýbrž snaha o nápravu křivd a odškodnění brabantských kupců, opakovaně okrádaných na obchodní cestě v úseku mezi Maastrichtem a Cáchami. Lupiče – zřejmě žoldnéře – chránil Vilém Julišský a jejich výskyt v oblasti s anglo-francouzským konfliktem zjevně souvisel. V regionu se shromažďovala vojska, která se zapojila do julišsko-brabantského střetnutí. K útoku na Francii nakonec nedošlo.
MECENÁŠ A BÁSNÍK Oněch deset měsíců vězení vneslo do Václavova života zcela nové kvality. Na poměrně dlouhou dobu byl odloučen od pestrého a dynamického života dvora, jeho fyzické aktivity byly omezeny na minimum. Musel trávit dlouhé hodiny přemýšlením a čekáním na dopisy, jistě se i modlil a konal pobožnosti, tu a tam hrál stolní hry s několika společníky. S velkou pravděpodobností se zaobíral i poezií, protože od konce šedesátých let jej na bruselském dvoře navštěvoval kronikář a básník Jean Froissart, jenž ho zasvěcoval do umění verše. Byl to také Jean Froissart, kdo Václavovi pomohl psychologicky zpracovat tragickou porážku a frustraci z neúspěchu, když v úzké spolupráci s navrátivším se vévodou sepsal veršovanou skladbu La Prison Amoureuse (1372). Na základě fiktivní korespondence Rose a Flose (Růže a Kopretina – Václavovo a Froissartovo literární já), kteří si vyměňují nejen dopisy, ale i lyrické a epické básně, dílo mapuje vzájemný vztah mecenáše a básníka od jeho počátku až po vlastní vznik celé skladby. Vězení lásky obsahuje alegorický Sen o bitvě u Baesweileru a Václavovu vězení, jehož autorství se přičítá Rosovi s tím, že Flos Sen opravil a propracoval. Neotřelá skladba, která nezapře Froissartovu touhu překonat Guillauma de Machaut (ostatně vztah Václava a Froissarta se bez věcných či literárních aluzí na Jana Lucemburského a jeho básnícího sekretáře nemohl obejít), svázala oba aktéry poutem, jež přervala až Václavova smrt. Hlavním dílem, jež Froissart sepsal na Václavovu objednávku a které prozrazuje, jak vévoda nahlížel na vlastní epochu a jaké události a politické projekty považoval za podstatné, je nesmírně dlouhý veršovaný pseudoartušovský román Méliador. Pseudoartušovský je podle literárních historiků proto, že artušovské motivy románu jsou zcela zbaveny původního obsahu: Froissart totiž vypráví příběh své doby. Vláda a moc krále Artuše nejsou nepodobné fungování Svaté říše římské doby Karla IV. V tomto kontextu je umístěna hierarchická struktura příběhu, jejíž hlavní linii tvoří tři milostné příběhy vrcholící sňatkem. Inspirací pro tuto fikci byla evropská dynastická politika, na níž se Jana a Václav aktivně podíleli, protože šlo o sňatky jejich synovců a neteří: Filipa Burgundského a Markéty Flanderské (1369), Václava IV. a Johany Bavorské (1370) a Richarda II. Anglického a Anny České (1382). Ideové pozadí, jež je znázorněno pomocí pojmů jako kurtoazní-rytířský a jejich protikladů a pomocí metafory lovu na jelena (variace na mýtus o Akteonovi), tvoří anglo-francouzský konflikt: reálie burgundského sňatku souvisí s rozpoutáním jeho nové fáze a příběh Richarda a Anny byl spojen s nadějí na jeho ukončení. Méliador, jenž byl několikrát přepracován, se dochoval téměř celý pouze v jediné verzi, která obsahuje vlastní poezii vévody Václava, začleněnou na jeho přání. Václavovy verše jsou dosti průměrné, asi jako poezie všech ostatních princů, kteří tehdy veršovali za účelem zpestření svých dvorských slavností. Posledních pět let svého života Václav zasvětil diplomatické činnosti na říšském a francouzském dvoře, jejímž cílem bylo vytvořit evropský projekt řešení schizmatu. Plánů bylo několik, ovšem zprvu se nedostávalo shody mezi Francií a Svatou říší (v otázce koncilu) a posléze chyběly síly či motivace Lucemburků k realizaci italského tažení. Dlouho po Václavově smrti se pak Froissart ve třetí knize svých Chroniques ohlížel za svým brabantským obdobím: …Václav byl štědrý, jemný, dvorný a velmi laskavý a rád odíval zbroj a byl by vykonal velké věci, kdyby žil dlouho, leč zemřel v květu svého mládí, pročež já, kdo píšu tuhle historii, žaluji převelice, že neměl delší život, třeba 80 let či více, protože by ve své době vykonal mnoho dobrého; a velice se mu nelíbilo církevní schizma a často mi to říkal, neb jsem mu byl velmi blízký a při něm, a to proto, že jsem viděl ve své době, když jsem jezdil po světě a pracoval, na dvě stě vznešených knížat; ale nikdy tak pokorného, dobromyslného a vstřícného… Václav projevil pokoru a velikost svého ducha též v posledních okamžicích svého života, který mu zkrátila ohavná kožní choroba, snad neštovice nebo lepra. Zohyzděn od hlavy až k patě, vévoda svolal lidi ze svého dvora – vznešené i prosté bez rozdílu – do pokoje, kde ležel. Když se shromáždili, odhodil pokrývky, do nichž byl zabalen, ukázal jim své tělo a řekl: Dobře se na nás podívejte, na toto tělo tak vznešeného původu, vzešlé z krve králů a císařů, tělo kdysi tak krásné, dobře stavěné a pevné a nyní pokryté leprou, jež ho činí smrdutým, zsinalým a tak příšerným na pohled. Tak to nařídil Bůh, aby usvědčil mou pýchu a ponížil mě. Využijte této lekce a naučte se skrze můj příklad vzdát se arogance a zbavit svého ducha pýchy. Václav zemřel 8. prosince 1383 v Lucemburku a pochován byl v chrámu cisterciáckého kláštera Orvalu, v jehož troskách lze dodnes spatřit zbytky vévodovy hrobky. Kronikáři napsali, že Václavovy smrti mnozí litovali. Bylo proč. Francouzský i římský král ztratili svého strýce a rádce, který je sbližoval. Pohasl lesk bruselského dvora a vévodkyně Jana se zavřela do svých komnat. Osudy zemí, rodů i osobností spojených pod Václavovým panováním, ochranou a péčí se opět rozešly.
LITERATURA F. Quicke, Les Pays-Bas la veille de l’unification bourguignonne (1356–1384), Bruxelles 1947; A. Uyttebrouck, Le Gouvernement du duché de Brabant au bas Moyen Âge (1355–1430), 2 vol., Bruxelles 1975; H. Thomas, „Die Ernennung Herzog Wenzels von Luxemburg-Brabant zum Reichsvikar“, in: W. Eberhard – H. Lemberg – H. D. Heimann – R. Lufr (eds), Westmitteleuropa – Ostmitteleuropa, Vergliche und Beziehungen, Festschrift für Ferdinand Seibt, München 1992, s. 143–152. S. Boffa, Warfare in Medieval Brabant 1356–1406, Woodbridge 2004; J. Fantysová-Matějková, „Václav Český, lucemburský a brabantský vévoda mezi Francií a Římskou říší. Východiska, metody, bibliografie“, in: Š. Karlová – V. Lišková – J. Stočes (eds), Historická dílna I, Plzeň 2006, s. 23–43. J. Fantysová-Matějková, Wenceslas de Bohme, un prince aux carrefours de l’Europe (1337–1383), Paris, PUPS, 2010.
Jana FANTYSOVÁ-MATĚJKOVÁ (nar. 1976) vystudovala historii na FF UK a Středověká studia na Université de Paris – Sorbonne Paris IV. V současnosti se podílí na výzkumu VZ MSM 0021620827 – České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes, jehož nositelem je Filozofická fakulta UK v Praze. jmatejkova@yahoo.fr