Při letmém a opožděném objevení netradičního knižního podání českých dějin, Dějiny udatného českého národa Lucie Seifertové (Knižní klub 2003), jsem se nemohl ubránit tradičnímu povzdechnutí, že s dobrými knihami je to jako s lidmi: dobré se ztrácejí v množství.
Obvykle se při tom podobným moudrům snažím bránit. Nebráním se tak vzdychání nad množstvím knih v knihovnách či knihkupectvích, které nejsou doceněny jinými. Patrně se jen snažím vyrovnat s pocitem mírného zoufalství z osobní nemožnosti jejich obsáhnutí. Každopádně jsem nucen se nad dílkem Lucie Seifertové v dobrém slova smyslu pozastavit. Styl a záběr autorky, kterým podala dějiny českých zemí v devítimetrovém leporelu, hutně vybaveném fakty, tabulkami a komiksovými vstupy, totiž upozorňuje na celou jednu oblast historiografické či s historiografií související produkce. Produkce, již by bylo přece jen škoda pominout pro jakoukoliv z noetických skepsí. Jde o odkaz na produkci, která není sice uzavřena žánrově a tematicky, ale je typická pro vizuální výklad společenské (historické) reality prostřednictvím obrazu a komiksové stylizace. V anglosaském světě se pro tento způsob podání vžilo označení graphic novel, obrazový román. Proč je vhodné se seznámit s tímto podáním dějin jako žánrově specifickou kategorií interpretace minulosti a proč je vhodné jej jako takovou přijmout? Důvody je možné rozvinout nejlépe přímo v konfrontaci se skutečnostmi, které mohou od dosud nekonkrétně a nehistoricky vnímané produkce odrazovat. Jak uvádějí editoři speciálu britského časopisu Rethinking History o grafickém románu, jedním z důvodů, proč není obvykle obrázkové a komiksové podání dějin uznáváno jako legitimní nástroj historické analýzy, je jeho hybridní povaha: míchání textu (přestože nejde o román) s obrázky (přestože nejde o film). K uznání grafickému románu nepomohlo ani rozšíření četných a experimentálních přístupů k realitě v sociálních vědách v druhé polovině 20. století; grafic novel se spíše ocitl mezi přístupy odsuzovanými za šíření trojských koní relativismu ve vědě. Žánrová hybridita může být ovšem pro poznání dějin doplňující hned z několika důvodů. Zhruba tři desetiletí intenzivní produkce obrázkových podání dějin pro dospělé v obvyklém knižním rozsahu nevylučují její kritický výklad. Naopak, umožňují nahlédnout minulost z více rovin, a vyložit ji tudíž dostatečně kriticky. Obrazové znázornění umožňuje uchopit minulost příměji a reflektovaněji z pozice současnosti, vlastně jako její součást. Obrazová ilustrace reality totiž umožňuje demonstrovat její živější podobu a vlastní účast na ní, něco, co je jinak na poli klasické literatury dáno sdělovat jen jejím největším mistrům. Vklad autora typického obrazového románu se promítá do roviny každodenního života zobrazených dobových aktérů. Klasickým znakem grafického románu je proto historická sebereflexe. Autor vykládá minulost nejen ze zvědavosti či z odborného hlediska, ale ve svém výkladu se s touto minulostí pomyslně vyrovnává. Ambicí „grafického historika“ nemusí být ani tak prezentace skutečných událostí, nýbrž spíše demonstrování jeho osobního vztahu k zobrazovaným událostem. Takový historik si spíše položí otázku, co znamenaly pomyslné „velké dějiny“ jeho země, národa či kultury, převedené do jejich každodenního působení v rodinném a autorovi známém prostředí – co znamenaly a měly by znamenat pro jeho život konkrétně a prakticky. Výklad obecně známých velkých dějin je totiž obvykle motivován psychoterapeuticky, tj. úsilím o vyrovnání se s minulostí ze strany „obyčejného“ jedince. Takový výklad dějin je podstatně přístupnější širší veřejnosti a má v tomto ohledu význam nejen věcně poučný (jak zasáhly dějiny do našich životů), ale též, řekněme, emancipační (dějiny nejsou od nás jako osobností odtažité, ale jsou nástrojem jejich prožívání). Před uvedením konkrétních příkladů je vhodné si zopakovat technický předpoklad obrazového románu: vizuální vnímání je pro člověka přímější, schopné vyvolat intenzivnější a plastičtější obraz reality a též, přiznejme si, je jeho percepce pohodlnější než četba klasického textu. Shrnuto dle komentátorky posledně vydaných grafických románů v Česku Michaely Hečkové jde o snahu převyprávět svůj život jednou provždy tak, aby se na něj dalo dívat jako na smysluplný obraz sestávající ze stovek nesmyslných okamžiků, tak i svěží umělecký nadhled, který povyšuje banální a sentimentální momenty na svižnou ironickou jízdu vlastní identitou. Všechny jmenované výhody plně nabídnul Art Spiegelman ve své dvoudílné práci Maus, kterou publikoval v letech 1986 a 1991. Americký grafik originálním způsobem a typickým střídáním časových a místních perspektiv podal nejen příběh svého otce, který prošel jako polský Žid všemi etapami nacistického pronásledování svých souvěrců. Neméně přesvědčivě dokázal podat i osobní trauma, jež pro něj coby dítě přeživších rodičů tato skutečnost představovala. Obrazové podání mezigenerační konfrontace vzpomínání a prožívání holocaustu je možné proto sledovat jako věcné a popularizující doplnění již delší dobu odborně definované a studované problematiky: mezigeneračního přenosu traumatu perzekuce (v ČR problematiku představila poprvé Helen Epsteinová). Podle autorů speciálu Rethinking History představoval Spiegelmanův Maus důležité uvedení žánru a demonstroval jeho potenciál. Editoři vzpomínají na velký ohlas, se kterým se uvedení Mause setkalo, byl totiž zvláště kladně vnímán coby příspěvek k diskusi o hranicích reprezentace holocaustu. Zajímavý je též pohled samotného autora, který hovoří o své metodě raději jako o „ko-mixu“, neboť takové označení podle něj vystihuje, že hovořit o komiksu znamená hovořit o míchání slov a obrázků dohromady, aby byl sdělen příběh. Záměrem speciálu časopisu Rethinking History bylo prostřednictvím dalších článků poukázat na bohaté možnosti, které grafické podání dějin nabízí. Autoři těchto textů představili a detailně rozebírali hned několik z klasických i méně známých prací zahraničních autorů, resp. jednotlivé varianty grafického románu a jeho průsečíky s historií. Předně jsou vzpomenuty práce vycházející z belgické a francouzské tradice (Bande Dessiné). Tu si čtenář nejspíše spojí se vzpomínkou na historií nabitého Asterixe. Obrazové ztvárnění minulosti mělo poskytnout značný prostor pro vyrovnání francouzské společnosti s rozporuplnými skutečnostmi spojenými s životem v nacisty okupované Francii. Podobně originální výraz nabízejí japonské komiksové zdroje (manga). Zajímavé podněty v některých pracích jsou spojené s jihoamerickou tematikou, nebo vycházejí z feminismu. Český čtenář může ocenit tip na novější grafické romány (speciál vyšel v roce 2002), které si zaslouží být přeloženy do češtiny. Ze starších se jedná o klasické komiksové podání moderních francouzských dějin Padoucnice (2004). Autor, David B., inspiroval úspěšný komiks Persepolis, jejíž autorka, Marjan Satrapiová, reflektuje své dospívání v rodině teheránské nobility na pozadí skutečností spojených s totalitarizací poměrů v Íránu v osmdesátých letech 20. století (BB art 2006). V grafickém románu bylo zachyceno i jiné centrum současného mezinárodního napětí. Příběh Joe Sacca Palestina (BB art 2007) se odehrává na pozadí izraelsko-arabského konfliktu. V českém jazyce vyšla též práce nedávno zesnulého klasika grafického románu Willa Eisnera Spiknutí. Tajný příběh protokolů sionistických mudrců (Academia 2008). Spíše do osobní roviny se překlání autobiografický román Pod dekou Craiga Thompsona (BB art 2005) a práce Rodinný ústav Alison Bechdelové (Argo 2008). Persepolis se záhy dočkal filmového zpracování (2007). Snad ještě větší globální odezvě se ale těšil film Valčík s Bašírem režiséra Ariho Folmana (2008), zachycující vyrovnávání se skupiny izraelských vojáků s traumatizujícími zážitky z první libanonské války. Právě hrdinové obou filmů nejlépe dokazují průnik velkých dějin do života jednotlivců, překvapivě se odvíjejících od jejich momentálních vnitřních a bezprostředních sklonů, tužeb, přání apod. Tak chce být Marjane šáhistkou, protože je divoká a ráda vládne partě, tak by se nechal zabít izraelský rekrut spíše kvůli holce než pro hrdinství. Oba filmy jednoznačně dokládají potenciál obrazového vyjádření minulosti tak, jak vychází z grafického románu. Závěrem je spravedlivé říci následující: kniha Lucie Seifertové nemá přímou souvislost se zde představeným žánrem. Společným východiskem však zůstává forma, tj. obrazové podání minulosti. Českému čtenáři lze ostatně připomenout výhody vizuálního zobrazení dějin v čistě domácí tradici – početná vydání dobově populárních Obrázků z českých dějin a pověstí (Albatros 1980). Jejich autorem je Jiří Černý, ilustrátorem Jiří Kalousek a v roce 2007 vyšly již v sedmém, rozšířením a upraveném vydání. Potenciál obrazového románu pro poznání minulosti spočívá především v tom, že jeho hybridní forma může nabídnout prostor pro zkoušení a nalezání hranic poznání dějin, ať již jde o román tradiční, modernistický či postmoderní.
LITERATURA Rethinking History. The Journal of Theory and Practice, č. 3, 2002, s. 255–260; W. Eisner, Graphic Storytelling and Visual Narrative, New York 2008; N. Gertler, The Complete Idiot’s Guide to Creating a Graphic Novel, Indianapolis 2009; P. Gravett, Graphic Novels: Everything You Need to Know, New York 2005.
Petr SEDLÁK (nar. 1980) vystudoval české dějiny na FF MU v Brně. Zabývá se sociálně-psychologickými pohyby v české společnosti v souvislosti s jejím vyrovnáváním se s předválečnou a válečnou zkušeností v letech 1945–1950. petr.the.four@gmail.com