Jan Lucemburský zaujímá v českých dějinách poněkud zvláštní místo. Bývá prezentován jako skvělý rytíř a diplomat, ale i jako dobrodruh a hazardér.
Janovi se vyčítá „cizí“ původ a mravy, kritizován je jako manžel i otec. Ve srovnání se slavným synem Karlem IV. se pak nejednou jeví jako nezodpovědný panovník, kterého je nutno akceptovat pouze proto, že obdivovaná dcera Václava II. Eliška se prostě musela vdát, aby mohla přivést na svět skutečného pokračovatele Přemyslovců. Poměrně kritické stanovisko vůči Janu Lucemburskému vnesl do historiografie již jeho součastník Petr Žitavský ve své skvěle literárně vystavěné Zbraslavské kronice. Počáteční autorovo nadšení v ní vystřídala nespokojenost s Janovou vládou v Čechách, jež se mu jevila málo důstojná a příliš kořistnická, a pochopení neměl ani pro Janovy úspěchy na poli evropské politiky, což naopak dokázaly na počátku 16. století ocenit české stavy.
VZESTUP HRABAT Z LUCEMBURKU Změnu dynastie českých králů si vynutila nečekaná smrt posledního Přemyslovce Václava III. 4. srpna 1306. Bezprostředně po ní se reprezentanti země obrátili na stávajícího správce království Jindřicha Korutanského, manžela nejstarší dcery Václava II. Anny. Zda tak učinili více z nedůvěry vůči prosazení svobodné volby, kterou jim měla zaručovat tzv. Zlatá bula sicilská z roku 1212, či ze skutečného zájmu o zachování přemyslovské kontinuity alespoň v ženské linii, můžeme těžko určit. Některým možná tanula na mysli i příležitost oživit zmařené expanzivní plány Přemysla Otakara II. na jihu od Alp, kde ležely rodové državy korutanského vévody. V každém případě se v Čechách chtěli vyhnout eventuálnímu zásahu ze strany římského krále. Jindřich se ale jako král neosvědčil. Nejprve byl nucen ustoupit rakouskému vévodovi Rudolfovi († 3. července 1307) a příliš se mu nevydařil ani druhý pokus o vládu v Čechách po Habsburkově smrti. V řadách nejednotné a věčně nespokojené šlechty se proto začalo uvažovat o vhodnějším panovníkovi. Po zavraždění římského krále Albrechta Habsburského († 1. května 1308) poklesly naděje rakouských kandidátů a v reakci na volbu Jindřicha VII. Lucemburského na říšský trůn se zrodil plán na získání jeho syna. Strmý vzestup lucemburského hraběcího rodu se odehrál na pozadí udržení vyrovnaných vztahů mezi říší a Francií; Lucemburkové byli v čele říše přijatelní pro obě strany. Dík tomu se bratři Balduin a Jindřich ocitli během roku 1308 v klíčových pozicích – první zasedl na trevírský arcibiskupský stolec, druhý na římský trůn. Jindřich VII. byl ženat s Markétou Brabantskou a měl s ní jediného syna Jana (10. srpna 1296). A právě k němu se upnuly naděje části odpůrců Jindřicha Korutanského, kteří se soustředili kolem iniciátorů celého plánu, opatů cisterciáckých klášterů na Zbraslavi a v Sedlci, Konráda a Heidenreicha. Ti začali své představy prosazovat doma i na říšském dvoře, kde měli blízkého spojence v někdejším rádci krále Václava II., v mohučském arcibiskupovi Petrovi z Aspeltu. Veškerá jednání bylo třeba vést velmi obezřetně, neboť šlo o značně choulostivé záležitosti: o sesazení stávajícího krále a manžela Přemyslovny, o nepřímé uznání jistých dědických nároků panenské princezny Elišky a o souhlas římského krále s obsazením trůnu mužem, na němž se shodnou představitelé Českého království. Průběh a výsledky rozhovorů českých deputací s Jindřichem VII. popsal velmi dramaticky jejich účastník, již zmíněný zbraslavský kronikář. Vyprávění uvedl rozhovorem princezny Elišky s opatem Konrádem, který ve stínu katedrály mladou Přemyslovnu přesvědčil o nutnosti vdát se v zájmu záchrany země a otcovského dědictví. Další děj kronikář rozvrhl do tří etap, v souladu se třemi setkáními českých vyslanců s římským králem. V Heilbronnu v srpnu 1309 s ním hovořili pouze jmenovaní opati, zatímco v Norimberku v lednu 1310 a v červenci téhož roku ve Frankfurtu nad Mohanem již byla přítomna početnější česká delegace. Petr velebil především moudrost a výmluvnost cisterciáckých opatů, kteří dokázali zlomit i pochybnosti otce váhajícího poslat svého mladičkého syna do vzdáleného a neklidného království. Petrovo vyprávění je dodnes čteno se vzrušením a je mu přikládána značná důvěryhodnost. Lze však věřit i tvrdošíjné nechuti Jindřicha VII. k přijetí nabídky české koruny pro svého syna? Je totiž dost nepravděpodobné, že by si při všech rizicích neuvědomoval význam českého královského titulu a s ním spojeného říšského kurfiřství pro posílení pozice Lucemburků v říši a pro zvýšení naděje na udržení římské koruny i v následující generaci. Z některých Jindřichových opatření z druhé poloviny roku 1309, tj. po heilbronnské schůzce, lze naopak vyčíst, že syna na možné přijetí českého trůnu i manželství s přemyslovskou princeznou připravoval. I přes nezletilost jmenoval Jana lucemburským hrabětem a zajistil mu také jistý příjem z cel v Koblenci. V Čechách se zatím Jindřich Korutanský pokoušel udržet svou vládu spojenectvím se svým švagrem Fridrichem Míšeňským, který pohotově vyslal k Praze vojsko. To však popudilo českou šlechtu a řady Jindřichových přívrženců prořídly. K odpadlíkům se zařadil i Jan z Vartenberka, který z jara 1310 slíbil vyslancům Jindřicha VII., že – bude-li zbaven přísahy dosavadnímu králi – se postaví na stranu manžela Elišky Přemyslovny. Své předsevzetí proměnil v čin, když princezně pomohl k útěku z Prahy, aby unikla před nebezpečím sňatku vnucovaného jí Jindřichem Korutanským. Událost ovlivnil i následující sněm, který se rozhodl navrhnout Jindřichu VII. Janovu volbu. Vůli sněmu mělo králi tlumočit poselstvo složené z cisterciáckých opatů, předních šlechticů a zástupců Prahy a Kutné Hory. Petr Žitavský k tomu trefně poznamenal, že si čeští páni chtěli opatřit krále, jehož lze ještě vychovat v duchu zemských zvyklostí. Poslední etapa úsilí o Janův nástup na český trůn spěla ke kýženému závěru. Zůstává sice otázkou, zda Jindřich VII. vyslání svého syna do Prahy chápal jako naplnění svého práva na obsazení uvolněného říšského léna, nebo v duchu přání české reprezentace jen potvrdil synovo zvolení. Poněvadž však nebylo sporu o osobu, nejspíš si každá strana ponechala svou „pravdu“. Ve dnech 31. srpna – 1. září 1310 se ve špýrském dómu naplnil také proponovaný sňatek Jana s Eliškou. Faktické převzetí přemyslovského dědictví, k němuž byl počítán i titul polského krále, ale čtrnáctiletého Jana teprve čekalo. V Kolmaru se rozloučil se svým rodiči, kteří pokračovali v cestě do Itálie. Ještě předtím Jindřich VII. jmenoval syna pro dobu své nepřítomnosti generálním říšským vikářem, zároveň však, vědom si Janova mládí a nezkušenosti, mu opatřil vhodné rádce v čele s Petrem z Aspeltu. Jan se pak vydal již samostatně do Norimberku, odkud vytáhl 18. října 1310 směrem k hranicím Českého království. Doprovázeli ho někteří přední mužové z říše a také relativně početné vojsko, k němuž se v Čechách přidaly oddíly pražského biskupa Jana IV. a podkomořího Jindřicha z Lipé. Byl nevlídný a chladný podzim. V obdobném světle se dychtivému Lucemburkovi ukázaly i Čechy. Nedostalo se mu žádného velkolepého přivítání, naopak. Nezdařilo se mu prolomit opevnění Kutné Hory, nepřijal ho Kolín a zavřené zůstaly i brány Prahy, před něž výprava dorazila v sobotu 28. listopadu. Stupňující se mráz vybízel k úvahám o hledání míst k přezimován, ale Jan ustoupit nemínil. Svou korunu si chtěl vydobýt. Podle Petra Žitavského osud výpravy nakonec zachránila promyšlená lest kaplana královny Elišky Berengara, kterému se podařilo dostat se do města a získat zde spojence. Hlasem zvonu z věže kostela Panny Marie před Týnem dal Janovu vojsku znamení k útoku, který se s pomocí valné části Pražanů nakonec zdařil. Zářící král vjel 3. prosince do hlavního města království za hlasitého volání svého doprovodu Mír, mír, mír. Jindřich Korutanský vládu v Čechách definitivně prohrál. Stáhl se sice ještě na Hrad, ale v noci 9. prosince byl nucen i s manželkou utéci z Čech. Nikdo ho nepronásledoval a patrně také neželel. Jan pak triumfálně vstoupil i do starého sídla Přemyslovců. Královský palác byl však v žalostném stavu, a tak se Jan s Eliškou ubytovali na Starém Městě pražském, snad přímo na náměstí ve výstavném domě zvaném U Kamenného zvonu.
VLÁDA V ČECHÁCH Příliš klidu ale vítěznému králi nebylo dopřáno. Vlivní šlechtici i církevních hodnostáři se semkli, aby si na panovníkovi neznalém domácích poměrů a zvyklostí vynutili stanovení určitých limitů královské moci. Své požadavky předložili hned na prvním králem svolaném sněmu o Vánocích 1310. Jan je sice neakceptoval v plné šíři, ale na písemně stvrzené podmínky volební kapitulace přistoupil. Výsledné znění králových závazků bylo vyhotoveno ve dvou exemplářích, zvlášť pro Čechy a zvlášť pro Moravu, a do dějin vešlo pod označením inaugurační diplomy. Král Jan v nich na prvém místě slíbil všem věrným našeho království českého a markrabství moravského zachovávat všechna dosavadní, blíže nespecifikovaná práva a zvyklosti. Ze své zvláštní milosti se zavazoval žádat svolání zemské hotovosti pouze k obraně království a obecné daně vypisovat pouze se souhlasem zemského sněmu, s výjimkou berní vybíraných při korunovaci či při svatbě princezen. Šlechta si na králi také vymohla částečné rozšíření dědického práva, nedosáhla však výhod svobodného testamentu. Dále si prosadila ustanovení, jež králi zapovídalo svěřit nějaký úřad spojený s důchody někomu jinému než Čechovi v Čechách a Moravanovi na Moravě. Tento bod vyjadřoval obecnou nechuť šlechty k cizincům v králově suitě, respektive žárlivost na jejich vliv i hmotné výhody. Autor první česky psané kroniky tak řečený Dalimil přání šlechty vyjádřil zcela jednoznačně, když nastupujícího krále nabádal, aby miloval zemany a v svej radě jměl české pány. Přijaté opatření se jistě krále, jehož oporami byli především lidé „přišlí“, nemile dotklo, nicméně jeho dosah končil na hranicích Českého království a nemohl vyšachovat ani ty dvořany, kteří sice nedrželi žádný úřad, ale fakticky byli králi nejblíže. Celkové vyznění inauguračních diplomů sice neohrožovalo panovníkovo výsadní postavení v zemi, ale zcela poprvé v českých dějinách písemně vymezovalo práva šlechty v oblasti majetkové a přisuzovalo jí také určitý podíl na správě království. Z inauguračních diplomů se v originále zachovala pouze moravská listina datována v Brně 18. června 1311, vydaná po Janově faktickém ovládnutí Moravy. „Česká“ verze byla zřejmě publikována před Janovou korunovací, s níž česká šlechta velmi chvátala. Petr z Aspeltu jí nakonec vyhověl a Jana i Elišku korunoval v neděli 7. února 1311 v bazilice sv. Víta. Slavnosti se zúčastnili vyslanci z říše a všichni úředníci království a řádně vykonávali své úřady. Ten držel žezlo, ten korunu, ten jablko, ten to, onen ono, každý podle stavu a stupně svého. Je dost zvláštní, že Petr Žitavský sice popsal insignie, nikoliv však složení sboru přisluhujících hodnostářů. Pro vystižení celé atmosféry jsou cenná kronikářova slova o jásotu lidu shromážděného v chrámu, kde bylo slyšet, jak zpívá si Čechů dav, co jejich dovede jazyk, ale i velká část tu Němců německy zpívá. Zato však kněžské sbory tu pějí přátelskou píseň, která se zalíbila všem lidem, jak se tam sešli. Českým zpěvem mohl mínit píseň Hospodine, pomiluj ny, na nějž o několik desítek let později pamatuje korunovační řád Karla IV. Slavností hostina byla pro královský pár a četné hosty připravena v refektáři minoritského kláštera sv. Jakuba na Starém Městě. Celou velmi nákladnou záležitost podpořila šlechta i města, drahá roucha, koně a potraviny poskytl biskup Jan IV. z Dražic. Ani inaugurační diplomy, ani korunovace však nezahladily trvající napětí mezi králem, jemuž chyběly odpovídající finanční prostředky i majetek, a šlechtou, která mezi sebou soupeřila o co největší výhody. Do vývoje vzájemných vztahů a poměru sil se promítaly jak změny na jevišti evropské politiky, tak zvraty v osobním životě krále Jana. Těžce ho zasáhla smrt Jindřich VII., který zemřel na zpáteční cestě z Itálie 24. srpna 1313. Jan v něm ztratil nejen otce, ale i ochránce v říši i v Českém království. Současně byl vtažen do rozhodování o budoucím říšském panovníkovi a dolehly na něj i starosti o rodné hrabství, jež se časem stalo trnem v oku české šlechty. Na podzim roku 1313 se Jan vypravil do Lucemburska, aby nad ním převzal vládu a také, aby byl blíže dění kolem připravované volby římského krále. Chvíli se totiž zableskla možnost jeho vlastní kandidatury, vzápětí však zamítnutá pro Janovo přílišné mládí. Český král jako kurfiřt nakonec při volbě 20. října 1314 podpořil Ludvíka Wittelsbašského, zatímco jeho zároveň zvolený protivník Fridrich Habsburský dostal hlas od Jindřicha Korutanského, který se nadále považoval za českého krále. Jan na straně Ludvíka IV. zvaného Bavor setrval a vydatně mu pomohl ke konečnému vítězství nad Fridrichem v bitvě u Mühldorfu v srpnu roku 1322. Naznačené aktivity však byly dost nákladné a nutně musely odvádět Jana z Čech. Obojí svým způsobem vytvářelo prostor pro uplatnění ambicí nepokojné šlechty bojující mezi sebou o místo „na slunci“. Rozhodující vliv v zemi se snažil na sebe strhnout především Jindřich starší z Lipé, vůči němuž zaujala velmi negativní stanovisko královna Eliška. Pobuřoval ji Jindřichův milostný poměr ke královně-vdově Elišce Rejčce, který považovala za pošpinění cti svého otce, a ráda neměla ani svou jen o něco málo starší macechu. Žárlila na Rejččin život v relativní hojnosti a značné nezávislosti. I proto zřejmě více přála nejvážnějšímu protihráči Jindřicha staršího z Lipé, Vilému Zajíci z Valdeka. Kariéra pana z Lipé se několikrát prudce zlomila, ale jako ostřílený praktik dokázal vždy znova strhnout štěstí na svou stranu. Poprvé musel poodstoupit ze scény v létě 1311, z jara 1315 stál však opět po králově boku a zpět získal i lukrativní podkomořský úřad, jehož byl zbaven Walter z Castellu. V duchu politiky „něco za něco“ si šlechta – s odvoláním na inaugurační diplomy – na králi vynutila odchod tohoto „cizince“ v okamžiku, kdy po ní Jan Lucemburský žádal vypsání zemské hotovosti proti Matúši Čákovi Trenčanskému (1252–1321), který v předešlém roce vpadl na Moravu. Tábor Viléma Zajíce z Valdeka se ale nenechal tak lehko odbýt. Za podpory královny Elišky se po několika měsících podařilo u krále vzbudit nedůvěru k Jindřichově správě podkomořského úřadu. Jan jednal prudce – nechal pána z Lipé zajmout a uvěznit na hradě Týřově. Karta se obrátila – podkomořím se stal Vilém z Valdeka a na jeho stranu se přiklonil i nejvyšší komorník Petr z Rožmberka, zlákaný patrně nabídkou sňatku s vdovou po Václavu III. Violou Těšínskou. Změny na pražském dvoře dával tušit také příjezd knížete Boleslava III. Lehnicko-Břežského, manžela královniny mladší sestry Markéty. Přívrženci pána z Lipé se ale vzepřeli a tvrdě žádali Jindřichovo propuštění. Zmocnili se Českého Brodu, připravovali útok na Kutnou Horu a patrně navázali i spojení s míšeňským markrabětem Fridrichem. Tíseň královského páru byla taková, že z Čech vypravili dvě poselstva s žádostí o pomoc: jedno k arcibiskupům mohučskému a trevírskému, druhé v čele s Eliškou ke králi Ludvíku Bavorovi. Ten však měl dost starostí v říši, a tak se na cestu do Čech vydali pouze oba arcibiskupové, kteří s poukazem na nevyjasněné poměry v říši nabádali Jana ke smíru. Zahájené vyjednávání završila obšírná dohoda o podmínkách propuštění Jindřicha z Lipé (17. dubna 1316), který záhy získal zpět i ztracené pozice. Král brzy po těchto událostech odjel z Čech a na jaře roku 1317 je opustil i poměry znechucený Petr z Aspeltu. Osamocená Eliška, zaslepená averzí vůči Jindřichovi z Lipé, hledala oporu u Viléma Zajíce z Valdeka a olomouckého biskupa Konráda, sama však svým nepřístupným postojem mařila jakoukoli dohodu. S pocitem bezmoci se dovolávala Janova rozhodnutí. Ale ani on, posílen porýnskými šlechtici, nedosáhl vítězství. Naopak, vzbouřená šlechta se sjednotila a proti králi se postavili i Vilém Zajíc z Valdeka a Petr z Rožmberka. Mnozí z nespokojených pánů – v čele s Jindřichem z Lipé – hledali cestu k Fridrichu Habsburskému, který měl stále ještě šanci prosadit se jako římský král, a 27. prosince 1317 s ním uzavřeli dohodu proti Janovi. Přidal se k nim též vévoda Jindřich Korutanský. Pře českého krále se šlechtou dostala nebezpečné rozměry i pro Ludvíka Bavora. Proto Janovu žádost o pomoc neodmítl a sešel se s ním k delším rozhovorům v Chebu, odkud se pak přesunuli na Loket, kam se uchýlila i královna s dětmi. Dospěli zřejmě k závěru, že v dané chvíli ztratí méně kompromisem než nejistým bojem. Ludvík pak svolal sněm na velikonoční neděli 23. dubna 1318 do Domažlic, kde nakonec s úspěchem zprostředkoval dohodu mezi králem a vzbouřenou šlechtou. Pro Jana to byla dost trpká zkušenost. Vyhlášení zemského míru bylo podmíněno opětným královým slibem odvolat ze země všechny cizince a zaručit beztrestnost účastníkům odboje. Jindřichovi z Lipé byl navrácen úřad podkomořího a jeho přívrženci se dostali do vlivných úřadu. Zkrátka nepřišel ani Vilém Zajíc z Valdeka, který se stal nejvyšším maršálkem. Navrácení veškeré důstojnosti považoval Jindřich zřejmě za dostatečné zadostiučinění a z politické scény se stáhl ve prospěch svého syna. Svůj život pak trávil po boku Elišky Rejčky na jejím sídle v Brně.
VLÁDNOUCÍ, NEBO OVLÁDANÝ? Domažlickými úmluvami začala nová etapa Janova panování v Čechách. Král, donucený smířit se s realitou, dál se šlechtou přímo nebojoval a hledal si své vlastní cesty k uplatnění představ o naplnění královské moci. O vládu v království se však zcela připravit nenechal a příjmy z něho si také vždy dokázal zajistit. Zcela nezávisle si Jan počínal ve své expanzivní politice, která v první polovině jeho vlády směřovala především k rozšíření Českého království. Jako odměnu za podporu Ludvíka Bavora získal říšskou zástavu Cheb (1314/1322), v rozmezí let 1319–1329 obnovil práva českého krále nad Budyšínskem a Zhořeleckem (tj. Horní Lužicí), ztracená v polovině 13. století. Vliv na Janově dvoře si nadále udrželi „cizinci“, a určitý prostor se v jeho rámci našel i pro královy české leníky, ať již byli domácího původu nebo se v Čechách teprve nedávno s královou pomocí usadili. Významnou oporou se Janovi stal i Mikuláš II., potomku nelegitimního syna Přemysla Otakara II., jemuž v létě 1318 udělil v léno nově ustavené opavské vévodství. A dlužno poznamenat, že své věrné měl Jan i mezi českými pány, z nichž někteří ho doprovázeli i za hranice země. Rozbroje mezi králem a šlechtou se ale velmi negativně promítly do vztahu mezi Janem a Eliškou, která svým mnohdy neuváženým chováním dávala českým pánům záminku k osočování. Do hry byl dokonce vtažen i malý princ, který se Elišce narodil jako třetí dítě 14. května 1316 a mohučským metropolitou byl pokřtěn jménem zemského patrona Václav. Po Domažlických úmluvách rozpory mezi manželi jen narůstaly. Příčinou nebyl často zdůrazňovaný věkový rozdíl, ale spíše střet dvou impulzivních a hrdých povah. Eliška měla před očima vysněný ideál svého otce a nedovedla správně reagovat na momentální situaci v zemi. Janovi patrně dávala najevo, že jeho postoje nepovažuje za důstojné českého krále a on se pak snadno nechal ovlivňovat šlechtici, kteří se mu vtírali slovy typu: Pane králi, vy víte, že vyžaduje čest králova a požaduje důstojnost království, že má každý král vládnouti, a ne být ovládán. Spor vyvrcholil na počátku roku 1319, když v době Janovy nepřítomnosti v zemi Eliška i s dětmi odešla na Loket. Poskytla tak našeptávačům dostatek prostoru k tomu, aby z říše se vracejícího krále přesvědčili, že se královna chystá dosadit na trůn malého synka. Rozčilený král přitáhl pod hrad s vojskem. Ačkoliv se druhý den celá posádka vzdala, podezření v Janovi zůstalo. Královně dovolit odejít s dvěma dcerami a nedávno narozeným synkem Přemyslem Otakarem (†1320) na Mělník, potenciálního následníka, tříletého Václava, ale ponechal na Lokti a následně ho odvezl na Křivoklát. Odtud za čas putoval do Francie, kde začal užívat jméno Karel, pod nímž je pak znám jako slavný císař a král. S matkou se již nikdy nesešel. Vilém Zajíc z Valdeka musel po loketských událostech opustit úřad nejvyššího maršálka, v němž ho nahradil Jindřich mladší z Lipé. Postavení královny nezměnila ani revolta pražského patriciátu proti králi v létě roku 1319. Eliška se vrátila na Mělník, zatrpklejší a chudší, protože jí manžel upíral jakékoliv příjmy. Královští manželé se sice ještě na krátko smířili v únoru 1321 po turnaji, při němž byl král vážně poraněn. Pod vlivem samoty a snad i v obavách o život k sobě Jan povolal Elišku a našel útěchu v její náruči. O rok později pak královna na Mělníku přivedla na svět dalšího syna, pokřtěného v pražské katedrále jmény jeho otce a lucemburského děda – Jan Jindřich. Neklidného a velké politice oddaného krále, jemuž se přibližně ve stejnou dobu narodil nemanželský syn Mikuláš, však k rodinnému krbu nepřipoutala. Ocitla se opět na okraji dvorského života, což neunesla a ujela za tehdy devítiletou dcerou Markétou, provdanou za dolnobavorského vévodu Jindřicha. V Koubě se Elišce v březnu 1323 narodily poslední děti – dvojčata Anna a Eliška. Evidentně rozzlobený král zakázal posílat Elišce jakékoliv prostředky. Vřelejší vztah k sobě manželé nenašli ani po královnině návratu do Čech. První desetiletí panování v Čechách představovalo pro Jana tvrdou životní školu. Přes všechny těžkosti ale České království ve svých rukou udržel a zároveň mu otevřel ona pomyslná okna do Evropy, a to včetně kontaktů kulturních. Na druhou stranu nebylo divu, že neklidné Čechy s jejich sebevědomými a sobeckými pány opouštěl stále častěji s pocitem jisté úlevy. Doma se více cítil v Lucembursku a svůj šarm i schopnosti s úspěchem rozvíjel ve Francii i v říši. Stal se známým udatností v boji, býval ozdobou velkolepých turnajů a slavností. V takovém světle ho viděl i jeho současník a obdivovatel, básník Guillaume de Machaut, když napsal, že kolem krále Jana bylo: Bohatství, Láska, Krása, Čestnost a Veselost, Touha, Myšlenka, Vůle i Urozenost, Přímost a Čest, Dvornost a Mládí.
LITERATURA J. Šusta, Král cizinec, České dějiny II/2, Praha 1939; J. Spěváček, Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346, Praha 1994; M. Pauly (ed.), Johann der Blinde, Graf von Luxemburg, König von Böhmen 1296–1346, Luxembourg 1997; K. Benešovská (ed.), King John of Luxembourg (1296–1346) and the Art of His Era, Praha 1998; B. Kopičková, Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292–1330, Praha 2003; L. Bobková, Velké dějiny zemí Koruny české IVa, Praha 2003.
Lenka BOBKOVÁ (nar. 1947), působí jako profesorka na ústavu českých dějin FF UK. Věnuje se pozdnímu středověku a dějinám tzv. vedlejších zemí České koruny. l.bobkova@centrum.cz