Zájem o osobnost krále a císaře Zikmunda Lucemburského, posledního příslušníka lucemburské dynastie, zažívá v evropské historiografii, včetně české, už několik let doslova „boom“.
V poměrně krátkém časovém sledu vyšlo hned několik velkých monografií věnovaných tomuto panovníkovi; za všechny uveďme alespoň knihy E. Mályusze, J. K. Hoensche, W. Bauma, či F. Kavky. Zpracování rozsáhlého, do té doby nepublikovaného archivního materiálu uherské provenience od základu změnilo hodnocení Zikmunda jako uherského panovníka, a to hlavně zásluhou maďarského historika P. Engela, který jako první vyvrátil představu o slabém a rozhazovačném panovníkovi, ovládaném do konce života uherskou šlechtou. Práce několika českých historiků rovněž přinášejí nový, střízlivý a emocí zbavený pohled na osobnost jednoho z nejvýznamnějších středověkých panovníků. Obraz Zikmunda jako výjimečné postavy pozdně středověkých dějin pomohla dotvořit i úspěšná mezinárodní výstava Sigismundus – Rex et Imperator v roce 2006 pořádaná Muzeem krásných umění (Szépművészeti Múzeum) v Budapešti a Národním muzeem dějin a umění (Museé national d’histoire et d’art) v Lucemburku, jež se konala v obou městech, stejně tak jako vícero mezinárodních kolokvií a konferencí věnovaných této znovuobjevené postavě evropských dějin. Hodnotit Zikmunda Lucemburského vůbec není jednoduché. Už ve své době vyvolával rozporuplné pocity. A tak zatímco pro jedny byl sedmihlavý zrzavý drak, prohnaná liška ryšavá, věrolomný a zákeřný král, krvavý kat, pronásledovatel husitů, marnotratník topící se v dluzích, prznitel panen a paní, pro jiné představoval silného vládce, moudrého a vzdělaného státníka s velkým rozhledem, obratného politika, obránce křesťanství, mírotvorce a sjednotitele církve. Tato dvojznačná hodnocení přetrvávají v podstatě dodnes, i když třeba přiznat, že jinak to ani nemůže být: v českých dějinách sehrál tento král zcela jinou úlohu než v dějinách uherských, jinak se jeví z pohledu německých, polských nebo italských historiků a jinak ho lze chápat v souvislostech celoevropské politiky, kde prokázal velikost a ducha svého otce, velkého Karla IV.
VE STÍNU VÁCLAVA
Zikmund se narodil v únoru 1368 dvaapadesátiletému císaři Karlu IV. a jeho asi o třicet let mladší, v pořadí čtvrté manželce Elišce Pomořanské. Císař nevítal příchod druhorozeného syna s tak obrovskou radostí jako narození svého prvního syna Václava, jehož mu porodila předchozí manželka Anna Svídnická. Zatímco Václavovi prokazoval Karel až nezdravou otcovskou lásku, Zikmund jako „druhorozený“ dostal podstatně menší příděl otcovské pozornosti a starostlivosti. Těžko říci, jak celou situaci vnímala královna Eliška, která svému choti porodila kromě Zikmunda ještě pět dětí, tři syny a dvě dcery, z nichž se dospělosti dožili jenom děvčata a jediný chlapec, Jan, později Zhořelecký. Zcela jistě však Karlovo nadšení pro nejstaršího syna muselo vyvolávat pocity žárlivosti a nevůle, jež se odrazily i na vztahu Zikmunda k staršímu nevlastnímu bratrovi. Skutečná bratrská láska mezi nimi nikdy nepanovala, spíše napětí, které přetrvalo ve skryté nebo otevřené podobě celý jejich život.
Zikmund se od zhýčkaného, nesamostatného a nerozhodného Václava v mnohém lišil. Po matce zdědil krásu a rozhodnost. Nechyběla mu odvaha, životní optimismus a nezdolná činorodost. Už v mládí se mu dostalo skvělého vzdělání. Dětství a jinošství prožil Zikmund střídavě na dvoře v Praze a Tangermünde, vychovávaný učiteli, jež mu vybral otec. Jedním z nich byl i italský humanista, básník a spisovatel Niccolo Beccari. Je ovšem na pováženou, zda představoval nejvhodnějšího vychovatele pro temperamentního Zikmunda, protože Beccari proslul svou velmi bujarou povahou, a v mladosti byl dokonce vězněn za pokus o znásilnění dcer jisté vdovy v Boloni. Zikmundovi zahraniční učitelé a střídavý pobyt v Čechách a Braniborsku, později i v Uhrách, položili základ jeho jazykových znalostí, jež mu vynesly pověst polyglota: v dospělosti plynule hovořil česky, maďarsky, německy, italsky, francouzsky, některým slovanským jazykem a samozřejmě latinsky.
O povahových vlastnostech se zachovalo mnoho zpráv z pera současníků. V době konání kostnického koncilu k němu upírala svůj zrak celá Evropa. Očití svědkové o něm zanechali značné množství informací, a tak si můžeme vytvořit poměrně přesný obraz o jeho osobnosti. Zikmund byl cílevědomý a energický, čilého ducha a veselé mysli, sebejistý a mimořádně inteligentní. Při jednáních byl obratný až lstivý, nečinilo mu problém během okamžiku úplně změnit postoj. Dovedl být stejně tak tvrdý jako ohleduplný. Byl výřečný, uměl jednat s lidmi a rovněž je ovládat. Dokázal být i nesmírně náladový a v zuřivosti krutý. Líbil se ženám a on jim rád věnoval svou náklonnost. Jeho činorodost a duševní svěžest až do vysokého věku dokládají zprávy z dalšího koncilu – basilejského, jejž Zikmund navštívil na přelomu let 1433/1434 jako čerstvě korunovaný císař. Zikmund zde sice nesehrál tak významnou roli jako v Kostnici, ale i na tomto shromáždění se mu podařilo dosáhnout nemalých politických úspěchů. Pětašedesátiletý císař sužovaný mnoha nemocemi zde podával překvapivé pracovní výkony. Předsedal dlouhým jednáním, které často trvaly od rána až do pozdního odpoledne někdy i do noci. Jedním z účastníků koncilu byl i slavný humanista Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., který o Zikmundovi napsal: Bylť Zikmund postavy výtečné, měl oči jasné, čelo prostranné, líce jemněji se rdící, bradu dlouhou a hojnou, liboval si v žertech, rád víno pil, po ženách jen hořel, cizoložství tisícera se dopouštěl, kvapný ke hněvu, snadno dal se udobřiti, více sliboval než plnil a často lhal. Zároveň ale oceňoval jeho autoritu a sílu jeho osobnosti. Podle jiného popisu shodného autora ...si Zikmund do vysokého věku udržel majestátní vzezření. Svou přátelskostí si získal každého, s kým přišel do styku. Vysoká postava, světlé vlasy a dlouhý pěstovaný plnovous, dodávaly jeho vzhledu něco velitelského a podmanivého. Jeho vystupování ho předurčovalo k tomu, aby byl od počátku považován za krále králů.
Vraťme se ale do dob, kdy Zikmund teprve vstupoval na pole velké politiky, z vůle otce jako braniborský markrabě s nevelkou šancí druhorozeného syna zdědit jednou po svém starším bratrovi českou a římskou korunu, pokud by Václav zemřel bez mužských potomků.
DYNASTICKÉ PLÁNY Karel IV. už v roce 1376 definitivně rozhodl o nástupnických právech svých synů. Nejstaršímu Václavovi byla určena česká a římská koruna. Českým králem byl princ korunován již jako dvouleté dítě, římským v roce 1376, během korunovace v Cáchách prý před ním nesl říšské žezlo osmiletý Zikmund. Tomu bylo určeno braniborské markrabství. Třetí a nejmladší syn Jan (narozen v roce 1370) měl panovat v nově vytvořeném vévodství zhořeleckém, ale jako královský vazal českého krále. Kromě toho získal úzký pruh Dolní Lužice a část Braniborska (Nová Marka). Výchozí pozice Jana Zhořeleckého, jenž byl narozdíl od Zikmunda, vázán k Václavovi lenním poutem, tak byla ze všech bratrů nejméně výhodná. Karel IV. však vyvinul obrovské úsilí pro to, aby i pro své mladší syny získal královské koruny, a to prostřednictvím promyšlené dynastické politiky. Podařilo se mu to pouze u Zikmunda, ale i to posléze jinak, než si původně představoval. Složitými diplomatickými tahy získal pro druhorozeného syna významnou nevěstu, dceru uherského a polského krále Ludvíka I., Marii z Anjou. Toto spojení znamenalo příslib rozšíření moci Lucemburků na východ; spolu s rukou princezny měl Zikmund dospět k polské koruně. Ze spojení s Marií nakonec překvapivě nevyplynulo dědictví polského, ale uherského království. To se ovšem Karel již nedozvěděl, neboť 29. listopadu 1378 nečekaně zemřel. Jedenáctiletý princ putoval hned následujícího léta s císařovnou–vdovou Eliškou do Uher. Podle zpráv kronikářů se slavnostní zásnuby Zikmunda s osmiletou Marií uskutečnily v Trnavě a zpět do Čech se Eliška vracela sama. Její syn měl být od nynějška vychováván na uherském královském dvoře, aby se přiučil jazyku a zvykům. Ludvík si svého příštího zetě oblíbil, považoval ho za schopného a nadaného, ale jeho manželka Alžběta, matka malé nevěsty, k němu od prvního okamžiku pociťovala odpor, který živila i ve své dceři. Po smrti Ludvíka v roce 1382 se události prudce zvrtly. Polská šlechta, která krátce předtím složila Zikmundovi hold jako svému příštímu vladaři, jej teď odmítla. Zikmund sice okamžitě zorganizoval vojenskou akci, ale neuspěl. Poláci po dohodě s Alžbětou prosadili na polský trůn mladší Hedviku a Marie byla korunována uherskou královnou. Její matka ji však nemínila provdat za Zikmunda a začala rokovat o svatbě své dcery s Ludvíkem Orleánským, bratrem francouzského krále. Proti Zikmundovi se postavila i převážná část uherské šlechty. Situace se zdála být pro Zikmunda beznadějná. Měl pouze dvě možnosti: vzdát se a vrátit se do Braniborska anebo se pokusit o nemožné a svoje práva vybojovat zbraněmi. Uspět však mohl pouze za podpory svých příbuzných. Zjevné porušení svatebních dohod mezi Lucemburky a Anjouovci totiž nemohl český král Václav nechat bez povšimnutí. Pomohl svému bratrovi shromáždit v Čechách a na Moravě silné vojsko, jež pod vedením moravských markrabat Prokopa a Jošta, bratranců Zikmunda a Václava, vtrhlo do Uher. Nejdůležitějším úspěchem tažení bylo to, že si Zikmund zbraněmi vynutil svatbu s královnou Marií. Další vojenská akce se odehrála v první polovině roku 1386 a byla vedena téměř všemi představiteli lucemburské dynastie, Zikmundem, Václavem, Janem Zhořeleckým, Joštem i Prokopem (chyběl pouze Joštův a Prokopův bratr Jan Soběslav, jenž byl duchovním). Výsledkem tažení bylo uzavření smlouvy, která byla v podstatě Alžbětinou kapitulací. Václav v ní vystupoval jako smírčí soudce. Dynastické zájmy ho sice nutily bránit zájmy mladšího bratra, ale o jeho nedůvěře a povýšenosti vůči Zikmundovi svědčí fakt, že přinutil královny, aby se zavázaly, že Zikmund nebude korunován bez jeho výslovného souhlasu. Pomoc příbuzných nebyla laciná: Prokop a Jošt dostali jako zástavu braniborské markrabství, s příslibem trvalého získání, pokud by nebylo včas vyplaceno. V prospěch Václava se Zikmund musel zříci dědického podílu v kutnohorských stříbrných dolech a Janovi přenechal následnické právo v Čechách a Nové marce. Zikmundova cesta k uherské koruně nebyla ani potom jednoduchá. Jeho korunovace se sice uskutečnila už 31. března 1387, ale nepřinesla mu definitivní vítězství. Než úplně upevnil svou moc v Uhrách a zkrotil uherské magnáty, uplynulo ještě téměř dvacet let. V průběhu tohoto zápasu Zikmund prokázal hodně politického nadání a schopností, jichž později využil i v evropské politice.
HLAVA RODU Společné vystoupení všech členů lucemburské dynastie ve prospěch Zikmunda bylo labutí písní koordinované rodové politiky. Od přelomu osmdesátých a devadesátých let byly vztahy mezi jednotlivými Lucemburky napjaté, vznikala vzájemná účelová spojení, nejčastěji tvořená Zikmundem a Joštem na jedné a Václavem, Prokopem a Janem na druhé straně. Žádné z nich ale nebylo trvalé a neustále se měnila. Václav měl mít z pozice římskoněmeckého krále nejvyšší autoritu, nicméně vzhledem ke svým povahovým a charakterovým vlastnostem si ji nebyl schopen vybudovat ani vynutit, a to nejen v Čechách, kde došlo dokonce k jeho zajetí panskou jednotou, nýbrž ani v říši. V těžkých okamžicích hledal oporu i u svého mladšího bratra Zikmunda. Úpadek Václavovy královské moci dosáhl vrcholu v roce 1400, kdy byl sesazen z římskoněmeckého trůnu, na nějž Wittelsbachové prosadili Ruprechta Falckého. Za dané situace se Václav opětovně upnul na mladšího bratra. Původní poměr sil se ovšem úplně otočil: zatímco v osmdesátých letech byl Zikmund zcela odkázán na podporu svého bratra, nyní byl tím, kdo měl otěže v rukou. Své naděje k němu obracela i část českých šlechticů nespokojená s Václavovou vládou, jakož i samotný Václav, jenž si neuměl s nastalou situací poradit. Výsledkem jednání obou bratrů byla energická diplomatická opatření proti Ruprechtovi, ale i usnesení, která v podstatě zbavila Václava politické moci ve prospěch Zikmunda. Uherský panovník se stal Václavovým zástupcem (vikářem) v říši a správcem Českého království. Vystupoval zde natolik sebevědomě a energicky, že de facto donutil Václava k úplné politické rezignaci a převzal vládu v Čechách. Plány mu překřížil bratrův nečekaný odpor. Vzájemný konflikt skončil Václavovým zajetím a stejný osud zakrátko potkal i jejich bratrance Prokopa. Do čela opozice vůči Zikmundovi se postavil Jošt. Dynastické dílo Karla IV. nebylo nikdy natolik ohrožené. Rozvrat rodu dosáhl svého maxima: Václav a Prokop byli uvězněni, Jan Zhořelecký roku 1396 zemřel pravděpodobně rukou vraha a Jošt a Zikmund byli znepřáteleni na život a na smrt. Zikmundův rázný postup v roce 1402 nakonec nevedl ke kýženému výsledku. Historici se dodnes přou, zda Zikmund sledoval vysloveně své osobní cíle anebo měl skutečně před očima dalekosáhlejší dynastické zájmy a opravdu chtěl zajatého Václava převézt do Říma na císařskou korunovaci, jak proklamoval. Nicméně jeho postup nebyl nejšťastnější a vyvolal nespokojenost, která stála v základech pozdějšího odporu proti jeho nástupnictví v Čechách. Zikmundovi se tak podařilo zničit své předcházející politické dílo v Čechách, kde proti neschopnému Václavovi IV. získal nemálo přívrženců a pro celé generace se stal zákeřnou zrzavou liškou. V roce 1403 se Zikmund stáhl do Uher, kde proti němu vypuklo povstání, vydatně podněcované Joštem. Do Čech se vrátil až o sedmnáct let později po Václavově smrti, aby získal českou korunu. Mír mezi Lucemburky nenastal ani v následujících letech, ale Zikmunda natolik zaměstnávaly uherské záležitosti a boj s Turky, že české a říšské problémy načas ustoupily do pozadí. K novému zápasu došlo v roce 1410, poté co zemřel Václavův římský protikrál Ruprecht Falcký. Václav opětovně nedokázal samostatně zareagovat, spojil se proto s Joštem, jehož ambice sahaly až k římskoněmeckému trůnu. V případě Joštova úspěchu by se uspokojil s hodností staršího římského krále. Do hry znovu vstoupil i ambiciózní Zikmund, ale jeho volbu podpořili pouze dva kurfiřti, třetí hlas si udělil sám z titulu braniborského markraběte, ten byl však sporný, protože Braniborsko bylo v té době v moci Jošta. Jošt získal také tři hlasy včetně Václavova a sporného braniborského. Sedmý kurfiřt se na volbu údajně nedostavil včas. V čele říše tak najednou stanuli tři panovníci, ani jeden z nich nedošel plného uznání. Téměř šedesátiletý, těžce nemocný Jošt však počátkem roku 1411 zemřel, a uherský král stál již blízko před vysněnou metou – římskou korunou. Václav s ním uzavřel stejnou dohodu jako předtím s Joštem, a tak v roce 1411 nic nebránilo Zikmundově jednohlasné volbě římskoněmeckým králem. K jeho vítězství přispěly kromě příznivých okolností i vlohy zděděné po otci, jež osud nedopřál jeho bratrovi. Zikmundovi se tak otevřela cesta k naplnění nejvyšších ambicí.
V OHNIŠTI EVROPSKÉ POLITIKY Od roku 1411, kdy byl Zikmund zvolen římským králem, se stále více věnoval evropské politice. V této sféře neměl konkurenta. Svým úsilím řešit konflikty jednáním předběhl současníky. Historici ho ale označují nejen za muže diplomacie, jenž vždy upřednostňoval jednání před válkou, ale i za předobraz Machiavelliho pragmatického vládce. Jeho nejvýznamnějším diplomatickým úspěchem bylo zcela jistě odstranění papežského schizmatu trvajícího od roku 1378. Zikmund byl hlavním iniciátorem a organizátorem koncilu, jenž se sešel v letech 1414–1419 v Kostnici. Způsob, jakým Zikmund vedl shromáždění, byl důkazem jeho schopností. Bez Lucemburkových zásahů by se koncilní jednání záhy zadrhla. Výsledkem několikaletého Zikmundova diplomatického umění a vynaložené námahy byla volba papeže Martina V. a definitivní ukončení velkého západního schizmatu. Římský a uherský král tím získal morální kredit sjednotitele církve a okamžitě přijal i úlohu mírotvůrce a smírčího soudce: chtěl napomoci uzavření míru ve válce Anglie a Francie, vyslovil se pro navrácení Šlesvicka Dánsku, zasahoval do konfliktu řádu německých rytířů s Polskem. Jeho mírové mise ale lze jen zřídka označit za úspěšné, naopak, situaci někdy dokonce zhoršily. Odstranění schizmatu a volba nového papeže byly Zikmundovým velkým vítězstvím. Naopak, upálení mistra Jana Husa v Kostnici, jemuž Zikmund nedokázal zabránit navzdory tomu, že se ochranným glejtem zaručil za jeho bezpečnost, se stalo jeho velkou osobní prohrou. Je pravdou, že Zikmund mohl jen stěží jednat v Kostnici jinak, ohrozil by tak celé své obrovské úsilí vložené do svolání koncilu. Jana Husa obětoval svým vlastním cílům. Nemohl vědět, že upálení oblíbeného kazatele se stane v Čechách rozbuškou, která rozpoutá obrovský požár a přinese mu téměř dvě desetiletí zápasu o českou korunu, již se mu podaří získat až těsně před svou smrtí. Pro celé generace Čechů a Moravanů se tak Zikmund stal prohnanou liškou ryšavou zodpovědnou za smrt uctívaného kazatele a nepřítelem víry a národa. Pozůstatky tohoto vnímaní Zikmundovy osobnosti přežívají podnes. V prospěch Lucemburka lze konstatovat, že i v tomto zápase velmi rychle pochopil, že vítězství nedosáhne silou zbraní a vydal se osvědčenou cestou jednání. Pět neúspěšných křižáckých výprav jasně ukázalo, že české „kacíře“ nelze porazit silou. Zikmund pro svou snahu řešit konflikt jednáním s kýmkoliv, včetně husitů, narážel na tvrdou kritiku Říma i říše. I v tomto ohledu odvedl obdivuhodné státnické a diplomatické dílo: navzdory zdánlivě nesmiřitelným postojům, jež vylučovaly jakoukoliv dohodu, dokázal dovést jednání až k Jihlavským kompaktátům a k uznání své vlády v Českém království, i když až na sklonku života.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ POZDNĚ STŘEDOVĚKÝ CÍSAŘ? V poslední květnový den roku 1433 přijal pětašedesátiletý Zikmund sužovaný těžkými záchvaty dny a revmatickými bolestmi z rukou papeže v Římě vytouženou římskou korunu. Ani věk, ani nemoci mu nijak neubraly na činorodosti. Ta mu zůstala až do posledního dne života. Ba i vlastní smrt, která ho zastihla po cestě z Prahy do milovaných Uher v prosinci roku 1437 v Znojmě, velkolepě zinscenoval a očekával ji na trůně oděn v plném královském majestátu. Historici tvrdí, že Zikmundova činorodost a aktivita vyplývaly ze samotné situace, ve které se nacházel. Bouřlivá éra mu vlastně nečinnost nikdy nedovolila. Už svou první královskou korunu si musel ve věku, který dnes považujeme za chlapecký, tvrdě vybojovat. Uhry si uhájil navzdory tomu, že přemoci sebevědomou a nezkrotnou uherskou aristokracii a zastavit postup Turků do země nebylo lehké. Zikmund si po celý život uvědomoval, jakou hrozbu představuje pro jeho království, ale i pro celé křesťanstvo turecké nebezpečí. Věděl, že mu může čelit pouze jednotný křesťanský svět bez konfliktů a vzájemných bojů. Západ byl ovšem v jeho době oslaben dlouholetým schizmatem, válkou mezi Francií a Anglií i dalšími konflikty, které zmítaly Evropou. Zikmundovo diplomatické úsilí, jeho dalekosáhlé reformní plány v říši nebo idea sjednocení západní a východní církve byly tím, co z něj činilo jednoho z nejvýznačnějších císařů pozdního středověku, i když mnohé z toho zůstalo pouze v podobě plánů. Připisuje se mu i myšlenka vytvoření velké podunajské monarchie spojením Uher, rakouských zemí a Českého království, jež by byla schopná zastavit Turky pronikající do Evropy, a současně by se stala mocenskou základnou císařství. Tuto svou vizi sledoval Zikmund už od roku 1402, její základní kámen potom položil v roce 1411, kdy zasnoubil na bratislavských jednáních svou jedinou dceru Alžbětu s rakouským vévodou Albrechtem V., jenž měl zdědit všechny jeho državy. Zikmundův plán se sice po jeho smrti uskutečnil, avšak měl pouze krátké trvání. Zikmundovou smrtí definitivně skončila kapitola dějin, kterou psala dynastie Lucemburků.
LITERATURA W. Baum, Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům, Praha 1996; P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437, Praha 2000; P. Engel, Királyi hatalom és arisztokrácia viszonya a Zsigmond-korban (1387–1437), Budapešť 1977; J. K. Hoensch, Kaiser Sigismund. Herrscher an der Schwelle zur Neuzeit 1368–1437, München 1996; Týž, Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437, Praha 2003; F. Kavka, Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce, Praha 1998; E. Mályusz, Kaiser Sigismund in Ungarn 1387–1437, Budapešť 1990.
Daniela DVOŘÁKOVÁ působí v Oddělení nejstarších dějin Historického ústavu SAV v Bratislavě. Věnuje se středověkým dejinám Uherského království s důrazem na problematiku uherské šlechty. Je autorkou monografie věnované vládě Zikmunda Lucemburského v Uhrách: Rytier a jeho kráľ (2003) a monografie Kôň a človek v stredoveku. K spolužitiu človeka a kona v Uhorskom kráľovstve (2007). danieladvorakova@nextra.sk