Boje ve vysokohorském terénu měly v první světové válce zcela jiný charakter, než běžné frontální útoky tisíců vojáků s nasazenými bajonety. Menší speciálně vycvičené skupiny zde bojovaly spíše o jednotlivé opěrné body.
Hledě za hlubokého ticha do černé tmy, zaslechl jsem pojednou slabý zvuk padajícího kamene a jakoby chůzi člověka. Jelikož však nechceme naše ideální, skryté místo zde mezi houštinami snad zbytečným anebo předčasným výstřelem prozraditi, zburcoval jsem rychle svých deset druhů, dřímajících pod stany. V několika okamžicích jsme připraveni důrazně přivítati nepřítele, ale zvuky se již neopakovaly, a náš velitel, znalý tohoto místa, prohlásil, že jsem byl oklamán jezevci, kterých je zde mnoho. Takto vzpomíná český voják Robert Mráz na jednu ze svých prvních hlídek. Ze stanoviště, umístěného vysoko v horách, měl skvělý výhled na městečko Borgo, obsazené Italy. Mráz v úvodu svých vzpomínek konstatuje, že nebyl svědkem velkých bitev, zato zakusil přírodní podmínky alpských velehor v míře vrchovaté. Hlavní tíha bojů na italské frontě skutečně ležela někde jinde, v otevřeném terénu mezi Jaderským mořem a Alpami, konkrétně na řece Soče a později Piavě, to ovšem hodnotu jeho svědectví nijak nesnižuje. Robert Mráz nám svými Vzpomínkami ze světové války poskytl příležitost, jak nahlédnout na válečné události očima jednoho z jejich účastníků. Zároveň máme možnost rekonstruovat každodenní realitu jeho života na frontě i v zázemí a jeho subjektivní prožitky. Začněme ale od začátku.
HORSKÝ VÝCVIK Robert Mráz se narodil 22. března 1893 ve Velešovicích nedaleko Brna. V červnu 1915 byl povolán k 14. zeměbraneckému pluku do Brna, odkud byl ihned spolu s dalšími branci odeslán na výcvik do města Schwaz v Tyrolsku, alpské oblasti Rakouska, a pak dále do Innsbrucku. Válka trvala již téměř rok a Rakousko-Uhersko potřebovalo stále nové vojáky. Výcvik začal ihned. Branci odložili civilní oděv a vyfasovali vojenské mundúry, roztrhané a zakrvácené hadry přímo z bojiště. Cvičilo se v nádherném vysokohorském prostředí, ovšem spíše než krása okolní krajiny teď Mráze zaměstnával vyčerpávající výcvik, který byl podle jeho slov tak tuhý, že z něho odnášeli vojáky v mdlobách na nosítkách. Do deníku si poznamenal: Velké polní cvičení za účasti 3000 mužů. Šlapali jsme poprvé po věčném sněhu alpském ve výši 2500 metrů. … Odebrali jsme se střílet „feldmesig“ / velké polní cvičení proti zákopům, osazeným figurínami v lidské velikosti. Bylo to poslední a největší cvičení tři dny trvající, při kterém jsme prvně pronikli hluboko do hor a poznali divoké krásy těchto. Velmi mě zaujal Mrázův zvláštní postoj k rakousko-uherské armádě a k jeho vojenské jednotce, kde tvořili většinu Češi. Do deníku si zapsal, že když ho velitel pochválil, že dobře cvičí, a nabídl mu, aby se přihlásil do poddůstojnické školy, on to odmítl. Své důvody pravděpodobně neřekl nahlas, ale poznamenal si: Necítil jsem v sobě dostatek ctižádosti a odvahy státi se rakouským frajtrem, o němž se jen s posměškem mluvilo jako o neštěstí a zkáze kompanie. Na jiném místě zase vzpomíná, jak vojáci po ukončení výcviku před odjezdem na frontu skládali slavnostní přísahu: Večer jsme přísahali – dva bataliony /2000 mužů/ na louce za Zirlem věrnost rakousko-uherským praporům. Byli jsme postaveni do velikého čtverce a uprostřed nám důstojník předčítal přísežnou formuli, a sice německy, česky a italsky. My Češi jsme však většinou jeho slova neopakovali, nejvýš trochu mručeli, načež on, stále ustávaje a otáčeje se, dával na nás na každého bedlivý pozor. Vůbec to přísaha nebyla, již nyní jsme velezrádci. Tato slova znějí hodně radikálně, zbytek textu takto radikální není. Dokonce ani Mráz sám nepopírá, že na něho ceremoniál udělal dojem. Ještě více na něho zapůsobilo slavnostní loučení a odjezd oddílů do boje za zvuků vojenské hudby a kostelních zvonů, všeobecného jásotu přihlížejících obyvatel města a zpěvu vojáků. A nyní zazněly na chrámové věži zvony. … Mocně hlaholí zvony a svými nádhernými, hlubokými tóny splývají se vznešenými akordy hymny rakousko-uherských národů v jediný skvostný, mohutný chorál. Jest to chvíle úchvatně dojemná, již ani popsati nelze. Takových se jen málo v životě člověka přichází, takové se do smrti nezapomenou. Derou se nám všem do očí slzy. Tato slova jasně naznačují, jak mocný dojem v něm událost zanechala. Co je to za zvláštní situaci, kdy člověk, který vyjádří svůj postoj ke službě aspoň tím, že zkomolí přísahu, najednou zcela podlehne kouzlu okamžiku při takovémto vojenském ceremoniálu? Tento rozpor se ještě více projeví v jeho vztahu k vlastní bojové jednotce. V deníku Mráz s neskrývanou hrdostí cituje píseň jejich slavného brněnského pluku, kterou všichni s nadšením zpívali, neboť vystihovala chrabré činy jeho příslušníků. Jinde zase popisuje nadšení, s jakým vojáci cestou z cvičení pochodovali městem a zpívali české písně. Protože Němci byli v menšině, neměli šanci se svým zpěvem prosadit, takže ulicemi rakouského města zněly české písně, včetně sokolské Čtvrtého července na strahovských hradbách se silně vlasteneckým motivem. Najednou se ztrácí ambivalence mezi službou v rakousko-uherské armádě a vlastenectvím a přeměňuje se do pocitu hrdosti a sounáležitosti s převážně českým plukem. Domnívám se, že je zcela jasně patrné, že zatímco jeho vztah k rakousko-uherské armádě jako takové byl přinejmenším chladný, ke své jednotce pociťoval hrdost, loajalitu a sounáležitost, především s ostatními Čechy, kteří byli nad Němci ve velké většině. Na druhou stranu je třeba dodat, že přestože k monarchii rozhodně žádnou loajalitu nepociťoval, nikdy ani v nejmenším neuvažoval o tom, že by rakousko-uherskou armádu opustil a zběhl k nepříteli.
NA FRONTĚ Již v září téhož roku byl převelen na frontu. Nejprve ho vlak dovezl do města Pergine, odkud ho čekal dlouhý pěší pochod do frontových pozic vysoko v horách. Kompanie byla rozdělena na doplnění jednotlivých úseků a Mráz si s nostalgií poznamenal, že tím byla jejich dobrá parta definitivně roztržena. Služba v této části bojiště se většinou skládala z výzvědných hlídek a střežení hlídkových stanovišť. V těchto stanovištích vojáci trávili někdy i několik dní a nocí, jindy byli střídáni hned následující den. Byly to většinou více či méně útulné úkryty se střílnami, zbudované a ukryté v terénu. Kromě toho se vysoko v horách nacházely i skutečné pevnosti, mohutné betonové bunkry, ty Mráz pozoroval jen z dálky a přímo v nich nesloužil. Mráz byl posílán střídavě na několik hlídkových stanovišť, z nichž každé bylo jiné. Nejraději měl hlídku číslo 3, protože byla v údolí, pouze tři čtvrtě hodiny vzdálená od vesnice a relativně bezpečná. Naopak čtyřka se nacházela na vysokém kopci a služba na ní byla, dle jeho názoru, dosti nepříjemná. Kromě hlídání stanovišť vojáci vycházeli na výzvědné hlídky do terénu, aby vystopovali nepřítele. Někdy narazili na italské hlídky a rozhořel se boj, většinou se napadená nebo početně slabší hlídka rychle stáhla. Občas ale došlo ke skutečnému útoku: V neděli opět na stráži na „Cole“. Tohoto dne a celou noc a až do poledne dne následujícího mocná dělostřelba a řehot kulometů na východ od nás asi tři hodiny vzdálená. Bylo to úžasné. Země se chvěla až v základech, jako kdyby z nadoblačných výšin celé skály na ni padaly. A to hučení po těch ranách jako zvuky vzdáleného hromu. Italové útočí. Je zřejmé, že zvuková kulisa dělostřelecké palby, odrážející se od štítů velehor s mocnou ozvěnou, musela působit monumentálně a na Mráze udělala silný dojem. Ostatně Mráz si takovéto zážitky z bojů zapisoval s téměř dokumentární přesností. Do deníku si zaznamenával strategické informace o síle bojů, přibližném počtu vojáků na každé z válčících stran, místopisné údaje, popisoval charakter terénu i další detaily. O to více mě překvapila poznámka, která následovala po jednom obzvlášť krutém boji: Já však nijakých duševních výčitek si připouštět nemusím, jelikož zásadně střílím, jak se lidově říká, Pánu Bohu do oken (sic!). Mráz rozhodně nezapře, že se o situaci na frontě zajímal, přinejmenším ji pozoroval a pečlivě zapisoval do deníku. Již dříve se přiznal, jak ho ohromil vojenský ceremoniál, a teď se vyznává z toho, že střílel vždy jen do vzduchu? Jinak se snažil svoji službu plnit svědomitě. Domnívám se, že jeho představa vojenské cti a dobře plněné služby nebyla v žádném rozporu s tím, že ji vlastně neplnil. Ba naopak, plnil ji v souladu se svým svědomím, protože si dokázal i uprostřed válečné vřavy uchovat trochu lidskosti.
DNY CHLADNÉ A HLADOVÉ Když vojáci úspěšně absolvovali patrolu – onu výzvědnou hlídku, nebo odsloužili službu na stanovišti, byli vystřídáni a odebrali se do tábora. Ten se nalézal také v horách, jen kousek za frontou, a byl tvořen buď dřevěnými sruby, které si sami vybudovali, obsazenými salašemi, nebo jen plátěnými stany. Pod těmito stany si nesmíme představovat klasické stany v dnešním slova smyslu. Jednalo se o celty, stanové dílce, přičemž každý voják měl jeden dílec; dva vojáci sepnuli celty k sobě, a vznikl tak plátěný přístřešek. Mráz vzpomíná, že stan bylo třeba obložit drny a vystlat senem, pak v něm bylo možné přečkat i chladnou noc. Mezi stany si vojáci rozdělali ohníčky, vařili kávu a konzervy, povídali, zpívali si, nebo jen tak odpočívali. S jídlem to zde bylo – soudě podle jeho poznámek – zpočátku velmi dobré. Jednak fungovaly vojenské kuchyně, a kromě toho vojáci čile obchodovali s místními obyvateli. Mráz vzpomíná, jak jednomu staříkovi prodal balíček tabáku a na oplátku nakoupil hodně vína a nejrůznějšího roztodivného ovoce. Jindy si dokonce poznamenal, že v té době měl jídla tolik, že nejenže nic nemusel kupovat, ale i několik konzerv prodal. Ano, natolik se bohatá alpská oblast lišila od pustých plání východního bojiště. V poznámce z konce roku 1915 píše doslova: Nyní máme jídla tolik, že je málokdo sní… To znamená, že si vedl dobře nejen on sám, ale dobu blahobytu v této chvíli zažívala celá jednotka. Zmínka o hladu se objevila již o několik měsíců později, koncem března; v únoru roku následujícího si přímo zapsal, že strava je špatná a je jí málo. Jak válka pokračovala a hospodářské síly monarchie ubývaly, objevovaly se poznámky o strádání hlady stále častěji. S povděkem přijímal balíčky od rodiny a sám si o ně čas od času psal. Jinak ovšem vojáci museli hledat jakékoliv zdroje potravy především okolo sebe. Mráz vzpomíná, že se vařilo i maso koní, zabitých dělostřeleckými granáty. Ke konci války pak konstatoval, že nyní byl rád i za nesolenou polentu, nad kterou dříve ohrnoval nos. Přesto nepůsobí dojmem, že by si chtěl nějak stěžovat, tyto zmínky tak vyznívají spíše jen jako drobná povzdechnutí mezi – z jeho pohledu – důležitějšími informacemi. Na rozdíl od výcviku se teď Mráz nacházel u národnostně smíšené jednotky. Češi byli tentokrát v menšině, přesto nepociťoval žádné národnostní třenice. Nejvíce se přátelil pochopitelně s Čechy, ale celkově panovaly u jednotky přátelské vztahy, možná i proto, že se skládala z více národností, a vztahy tak nebyly zúženy na ambivalenci Čechů s Němci. Kamarádské vztahy se mohly vytvořit i proto, že se jednalo o malou jednotku, kde se mezi sebou víceméně všichni znali. Mráz si zapsal, že když jeden z jeho přátel – Čech – padl a byl pochován na místním hřbitově, dostal na hrob věnce nejen od Čechů, ale i od Němců a obyvatel vesnice. Na jiném místě pak přímo napsal, že u 1. čety jsou kromě něho a jeho nejlepšího přítele Arnošta jen samí Němci, ale mají je rádi. Jinde dokonce vzpomíná, že: v baráku hraji na harmoniku … naše oblíbené české písně. Ač nejsem na ni virtuos, přece mne Němci, jak patrno, se zájmem poslouchají a někteří dokonce volají „bravo“. Zdá se, že osobní vztahy v této jednotce kdesi v Alpách pomohly překonat obvyklé národnostní rozepře. Jedním z nejsilnějších zážitků pro Mráze byly přírodní podmínky a počasí v Alpách. Krásou alpských velikánů a neopakovatelnými východy slunce vysoko v horách byl přímo uchvácen, však také líčení vznešené, ale zrádné zimní nádhery zabírá největší část jeho vzpomínek. Počasí v horách umí být také kruté a nesmlouvavé – Mráz vzpomíná na mnohadenní sněžení, hluboké závěje, laviny, všudypřítomný vítr a další podobné nástrahy spojené se službou na této části bojiště. Zvlášť tuhá musela být podle jeho poznámek zima z roku 1916 na 1917. Hrozné počasí. Hustě sněží bez přestávky, laviny řítí se do údolí. Jdeme nahoru, majíce na obuvi připevněné „snéráfky“ /kola jako menší řešeto, propletená šňůrkou proti zaboření se ve sněhu/ … Jest hrozná sněhová bouře s vichřicí, která každou stopu ihned zavěje. Strašlivý život. Nejtěžší žaláře vrahů jsou proti tomu pravým rájem. … Kritický den. Neustále sněží a jezdí kol nás laviny. Žijeme od dneška do zítřka, nejsouce ani na okamžik jisti svými životy. Hrozně sněží, házíme sníh ve dne v noci. … Osamocené balvany, které čněly na štěrkových lavinách až deset metrů vysoko, jsou již přikryty sněhem, není po nich ani památky. Takovéto podobné zápisky se objevovaly nejen v zimních měsících, ale v podstatě od podzimu do časného jara mnohokrát. Letní měsíce pak přinášely požehnaně krásných, slunečných dnů. Stejně jako všem ostatním, i Mrázovi přinášela nejvíce radosti pošta od rodiny a přátel. Vždy ho spolehlivě dokázala vytrhnout z každodenních strastí na frontě a umožnila mu na hrůzy bojů aspoň na chvíli zapomenout. Naštěstí v této oblasti fungovala pošta dobře, přinejmenším si na ni nikdy nestěžoval, a tak byl se svými blízkými v kontaktu poměrně často. Sám také psal, kdykoliv se k tomu naskytla příležitost. Drazí rodiče! S vroucím pozdravem na Vás, Herminu a celou rodinu. Sděluji Vám, že jsem zdráv a spokojen, neboť žiji ještě ze zásob, co jsem si z dovolené sebou přivezl. Jen (…) by neškodilo. Berou-li u Vás na poště neb snad ve Slavkově velké balíky, tedy mi zašlete. Buďte s bohem a zdrávi. Ruce Vám líbá Váš vděčný syn Robert. (Lístek tento mi vložte do alba.) Lístek skutečně byl uschován, a proto se stal součástí jeho vzpomínek. Vinou cenzury se bohužel nedozvíme, o co vlastně rodiče žádal.
NÁVRAT DOMŮ Robert Mráz prožil celou válku na italsko-rakouském pomezí, poslední dny pak strávil v Tridentu, kde jeho oddíl hlídal nádraží pro případ nepokojů. Některé pluky vypovídaly poslušnost a odmítaly odjet na frontu, jiné z ní utíkaly. I v ulicích města bylo cítit napjaté očekávání konce války, vytoužený mír visel ve vzduchu. Na počátku listopadu 1918 vzaly události velmi rychlý spád: Italové prolomili rakouské obranné postavení a celá oblast se musela urychleně evakuovat. Na nádraží i v ulicích panoval nepopsatelný zmatek, všechny cesty byly přeplněné vojskem, prchajícím z fronty, nákladními vozy a kolonami dělostřelectva. Železnice byla zablokována vlaky, které přivážely z fronty další vojáky. Ti již zahodili zbraně, nadšeně zpívali a radovali se, že je to konečně všechno za nimi. Mráz vzpomíná, že velitelství rozkázalo, aby byl sklad potravin na nádraží otevřen a každý si mohl odnést, co chtěl, stejně by se to prý nedalo odvézt. I jemu se v nastalé vřavě podařilo něco ukořistit, teď to ale nebylo to hlavní, neboť jel domů. Mrázova jednotka konečně také přišla na řadu a jelo se. Všude po cestě viděl veliké množství vojska, tonoucího ve všeobecném nadšení, všude nápisy o míru a svobodě, ze všech stran jásot a veselí. V Innsbrucku odevzdal zbraně, jen opasek a bajonet si mohl ponechat na památku. V českých zemích ho přivítaly probíhající oslavy založení československého státu, německé nápisy a symboly monarchie byly odstraněny a nahrazeny červenobílými prapory a znaky českých zemí. Ani tomu nemohl uvěřit, že se sen konečně stal skutečností. Sedmého listopadu 1918 dorazil domů. A oddechnul jsem si – konečně doma! Jest mír!
PRAMENY A LITERATURA R. Mráz, Vzpomínky ze světové války, Vojenský historický archiv; J. Fučík, Piava 1918, Praha 2001; J. Fučík, Soča (Isonzo) 1917, Praha 1999; I. Šedivý, Češi, české země a Velká válka, Praha 2001; P. Jung, Rakousko-uherská armáda za první světové války, Brno 2007; L. Nedorost, Češi v 1. světové válce, II. díl, Praha 2006.
Daniel BUBENÍK (nar. 1981) je absolventem Obecné antropologie na FHS UK. Během studií se zabýval každodenností a subjektivními prožitky českých vojáků první světové války. V současné době je zaměstnán ve státní správě. daniel.bubenik@seznam.cz