Bývalý prezident Spolkové republiky Německo Roman Herzog upozornil na skutečnost, že východoněmecké obyvatelstvo vnímalo Československo nejintenzivněji právě v roce 1968, a to především v souvislosti s nadějemi, které vyvolávaly liberalizační tendence v ČSSR.
Přestože měly oba režimy mnoho společného, dochází nejpozději od 11. pléna ÚV SED (Jednotná socialistická strana Německa – Sozialistische Einheitspartei Deutschlands) v prosinci 1965 ke zcela odlišnému vývoji, který vedl ke vzniku jisté „pražské euforie“, jež kulminovala v roce 1968. Pozvolna postupující proces liberalizace a probouzení československé společnosti stál v příkrém rozporu s „dobou ledovou“, která se vyznačovala zostřením cenzury a bojem proti poloanarchistickým způsobům života, použijeme-li termínu budoucího prvního muže NDR, Ericha Honeckera. Rovněž Walter Ulbricht neopomenul v prosinci 1965 zdůraznit, že literatura a kultura musí být chápána jako integrální součást celospolečenské koncepce SED a veškeré kritické pozice označil za projevy kontrarevoluce. Mládež tak byla vystavena programu výchovy „socialistického člověka“, oblíbené hudební skupiny musely změnit své anglické názvy na německé a bezpečnostní orgány postupovaly velmi tvrdě vůči každému, kdo měl dlouhé vlasy či se oblékal v „západním stylu“.
...