aktuality, zprávy, glosy

Památník národního písemnictví
v ohrožení

Když v padesátých letech 20. století vznikal Památník národního písemnictví, znamenalo to obrovské ulehčení pro všechny, kterým tehdy ležela na srdci kultura českých zemí. Strahovský klášter, zásadní dominanta hlavního města, místo nejen faktického památkového významu, ale i zásadního symbolického podtextu (už jen nepřehlédnutelná pohledová komunikace s Hradem hovoří za vše), měl tehdy připadnout do užívání Čepičkově Československé lidové armádě. Rozhodnutím o vzniku Památníku se zažehnalo nebezpečí vstupu toho nejhoršího barbarství na místo tehdy již více než osmisetleté kulturní a duchovní kontinuity.

Přestože komunistický režim vyžadoval občasné tance loajality, Památník se stal příležitostí, jak uchovat literární paměť a marxismem těžce zkoušenou tradici humanitních věd. Generace jeho pracovníků vypracovala bezmála dokonalý systém zpracování specifického fondu archiválií, šitý přesně na míru badatelským potřebám. Kdo zná způsoby zpracování archivních fondů v jiných institucích a v Památníku, ví, o čem je řeč. Podrobnost a systematičnost třídění pozůstalostí literátů velmi pomáhá odborné úrovni současné (nejen) české literární historie.

Odborní pracovníci Literárního archivu PNP navíc v posledních letech o sobě dávají velmi slyšet, ať již se to týká edičního zpřístupňování fondů (jen namátkově: korespondence Karla Čapka, texty Zdeňka Kalisty aj.) nebo nedocenitelného zaplňování bílých míst na mapě českých literárních dějin kupříkladu doby barokní (vyzdvihnout je nutno zejména aktivity Miloše Sládka).

Zprávy, které v současnosti probleskují z ministerstva kultury, proto musejí každého jen trochu znalého člověka přinejmenším zarazit. Plán na zásadní přeměnu této instituce, veřejně dosud nespecifikovaný, přesto — asi pro jistotu — podporovaný demagogicky užívanými argumenty o Památníku coby plodu komunistické ideologie, dávají tušit, že ministerstvu nejde o českou kulturu, ale o populistickou image jejího "napravovatele". Každý jen trochu moudrý hospodář se ale řídí zásadou, že to, co funguje a nese plody, potřebuje podporu v rozvoji, nikoliv radikální řezy. V případě archivu by toto pravidlo mělo platit dvojnásob. Stále je snad ještě naděje, že si tuto starou a osvědčenou pravdu na ministerstvu někdo vlivný připomene. Doufejme.

Martin GAŽI

---

 

Filosofický ústav AV ČR — Kabinet pro klasická studia, Asociace učitelů klasických jazyků, Katedra klasických jazykov Filozofickej fakulty Trnavskej univerzity a Trnavský samosprávny kraj — Západoslovenské múzeum v Trnave pořádají od 29. června do 3. července 2008 XVI. Letní školu klasických studií, tentokrát na téma Latina v církevním a světském školství. Předběžný program je již vyvěšen na webových stránkách (www.ics.cas.cz) v oddíle Letní škola. Další podrobnosti budou vyvěšeny a rozesílány v průběhu prvního pololetí 2008.   (lic)

 

Historik umění Pavel Preiss má své internetové stránky www.pavelpreiss.cz. Profesor Preiss se celý život věnuje studiu evropského a českého výtvarného umění renesance a baroka a je autorem řady knih a odborných studií. Známé jsou především jeho práce o hraběti Františku Antonínu Šporkovi, italských umělcích v Praze či dodnes nepřekonaná kniha z roku 1974 Panoráma manýrismu. Internetové stránky prozatím nabízejí bibliografii Preissových prací z let 1996—2007, krátký životopis a laudatio Mojmíra Horyny z 13. ledna 2008.   (eb)

 

V roce 1995 bylo z Okresního archivu v Děčíně odcizeno značné množství archivního materiálu, mimo jiné i velká sbírka pohlednic a několik starých tisků. O dvanáct let později, v prosinci 2006 zaujala stuttgartského univerzitního knihovníka Bernda-Christopha Kämpra internetová aukce, ve které nabízel jeden londýnský antikvariát knihu, o které se Kämper domníval, že by mohla patřit do skupiny odcizených děčínských archiválií. Opravdu se jednalo o soudní knihu obce Severní z let 1542—1595, která byla v roce 1995 ukradena. Do pátrání a zajištění knihy byl zapojen Interpol a 17. ledna 2008 byl nalezený svazek opět uložen v depozitáři děčínského archivu. Věřme, že knihu již žádná neplánovaná cesta po světě nečeká a archiváři si ji lépe pohlídají.   (fk)

 

Vetché stáří nebo zralý věk moudrosti? Tato otázka je zároveň názvem dalšího ročníku plzeňského mezioborového sympozia věnovaného problematice 19. století, které se bude konat ve dnech 28. února až 1. března 2008 ve Studijní a vědecké knihovně v Plzni. Tým pořadatelů v pozvánce uvádí, že jde o téma navýsost aktuální, jak o tom svědčí demografické statistiky. O aktuálnosti tématu jsou ale zcela jistě přesvědčeni i mnozí dlouholetí účastníci plzeňských sympozií, rozhodně však ne z důvodů statistických.   (be)

 

Čítárna novin a časopisů

Poslední dvojčíslo časopisu Soudobé dějiny 2—3/2007 nabízí téma religiozity v komunistickém Československu. Ondřej Matějka ve svém článku pojednává o vztahu českých evangelíků a komunistické moci v letech 1948—1956. Martin C. Putna se věnuje apokalyptismu v myšlení Karla VI. Schwarzenberga, Bohdana Chudoby, Rio Preisnera a Vladimíra Neuwirtha, sociologií náboženství se ve dvou příspěvcích zabývá Zdeněk R. Nešpor a pohřebními rituály v české společnosti 20. století Olga Nešporová. Blok příspěvků uzavírají dvě osobní vzpomínky Jana Jandourka (studium na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích) a Dominika Dvořáka (nezávislé náboženské vzdělávání v době normalizace).   (eb)

 

Zatímco se Respekt 2/2008 snaží, spíše zjednodušeně, popsat aktuální stav českého knižního trhu na šesti tiskových stranách pod názvem „Češi, národ knihy“, v Respektu 4/2008 stačilo polskému novináři Tomaszi Mackowiakovi pro postižení "trendů" mezi polskými čtenáři necelá jedna tisková strana. Jeho úkol byl svým způsobem jednodušší, než měli čeští publicisté, kteří se především snažili zaměřit na vztah státu k vydávání knihy a na změny daňové politiky. Přesto však netřeba závidět. „Polská těžká četba“ přibližuje přijetí knihy Strach historika Jana Tomasze Grosse, který si své polské čtenáře již předpřipravil knihou Sousedé. Obě práce reflektují vztah Poláků k Židům: v knize z roku 2000 je to městečko Jedwabne a ve Strachu Gross popisuje pogromy, ke kterým na území Polska docházelo i po skončení 2. světové války (např. Kielce). Zkrátka Polsko se znova snaží vypořádat s běsy antisemitismu.  (ivc)

---

 

Na internetových stránkách našeho časopisu probíhá od počátku roku 2008 anketa o nejzajímavější historickou knihu roku 2007. (dejiny.nln.cz/archiv/2007/anketa07.html). V letošním roce jsme opět oslovili několik desítek českých historiků a publicistů s otázkou, aby uvedli jeden titul z domácí a jeden titul z překladové historické produkc a svůj tip i zdůvodnili. Chceme tak jako každý rok upzorňovat i na knihy, které by se možná v záplavě knižní produkce za daný rok ztratily. V květnovém čísle DaS pak anketu krátce zhodnotíme.   (red)

- 7 -

Rada Ústavu pro studium
totalitních režimů

Zažehnané nebezpečí její infiltrace

Které historické pracoviště si v poslední době zasloužilo největší pozornost médií a obyvatel České republiky? Ústav pro studium totalitních režimů. Kritické nahlížení na jeho vznik má několik vrstev, které by se daly pro zjednodušení shrnout do dvou otázek a dvou odpovědí: Je potřeba zkoumat totalitní režim v Československu? Ano. Mají se historická bádání vázat na politická rozhodnutí / strany / mandáty? Ne. Pro rekapitulaci: v červnu 2007 byl přijat zákon o zřízení tohoto ústavu, v létě a na podzim se dolaďovaly podmínky jeho existence a v prosinci se volila jeho rada. Diskuse nemohla minout ani DaS, který — vzhledem ke své periodicitě — nemůže a ani nechce vždy aktuálně reagovat na události, jež během několika dní překryjí kauzy nové, a tudíž otiskujeme jeden z názorů, který kriticky hodnotí volbu do ústavní rady až nyní. Budeme rádi, když se diskuse ve věcné rovině rozvine.   (red)

 

Tak nám vznikl nový historický ústav! A protože má vědecký nátěr, dopřejme mu ne sto dní, ale celý rok hájení, než začneme hodnotit jeho odborné výstupy. Na politické kurikulum Ústavu pro studium totalitních režimů je však třeba poukazovat už teď. Vládní koalice jej podtrhla volbou členů rady, jež 5. prosince 2007 proběhla zcela v tradici výběru rad mediálních: V tomto případě volil Senát — byť z návrhů prezidenta, Sněmovny a rozličných sdružení majících vztah k historii, vzdělávání, odboji a totalitní represi — ovládaný jednačtyřicetihlavou většinou ODS. Rozhodovala však celá koalice: webové stránky poslaneckého klubu Strany zelených se ani netají tím, že jeho kandidát Ing. Ivan Dejmal byl zvolen „po úspěšných politických jednáních, která na půdě Senátu vedla předsedkyně klubu Kateřina Jacques“. Kromě předsedkyně a mluvčího Konfederace politických vězňů (jež má dlouhodobě blízko k ODS) uspěl rovněž Mgr. Patrik Benda — jako poradce senátora ODS Jiřího Lišky nejskvělejší příklad volby "nezávislých osobností". Už po prvním hlasování tak zůstalo jedinou otázkou, zda poslední, sedmé křeslo obsadí Mgr. Ladislav Mrklas, který se — podobně jako prof. Petr Fiala — kvalifikoval zejména coby autor textů pozitivně hodnotících politiku ODS, nebo zda budou mít dvojnásobné zastoupení lidovci, tj. že děkana Filozofické fakulty UK PhDr. Michala Stehlíka, PhD. doplní ještě bývalý senátor Jan Zahradníček.

Zcela se vyplnilo to, před čím jsme s kolegy Vaňkem, Francem a Mückem loni na jaře soustavně varovali, a to nakonec za podpory úctyhodného zástupu šéfů akademických ústavů a kateder, děkanů atd.: s novým ústavem vstupuje do historického výzkumu současná politika a následky toho ještě nelze zcela dohlédnout. Tehdy před hlasováním ve Sněmovně smetla naše slova poslankyně ODS Ing. Alena Páralová, která části protestujících vystavila špatné kádrové vysvědčení, jiné označila za nekompetentní — mj. proto, že jde o politology. Nyní však už koalice nespatřuje problém v tom, že akademický přínos zvolených členů Rady ÚSTR k výzkumu totalitních režimů je — snad s výjimkou P. Bendy — velmi omezený a těžiště jejich práce leží jinde, kupříkladu v textech o současné politické scéně. Naopak Oldřich Tůma, Michal Kopeček a Antonín Kostlán získali v součtu dva hlasy, Michal Pehr coby člen KDU další tři... Koaliční politiky také ani nenapadlo vpustit do rady kandidáty opozice. Tím spíše bude další existence tohoto historického pracoviště záviset na výsledku příštích voleb, což jen podtrhuje nezdravou zpolitizovanost celého projektu.

Volba radních ovšem umožnila Petru Zídkovi, aby v Lidových novinách vedl už 3. listopadu 2007 další ze série útoků proti Ústavu pro soudobé dějiny AV: dva členové jeho vedení prý svou kandidaturou chtěli přenést neduhy svého ústavu na ten nový a spolu s dalším kritikem Danielem Doležalem, předsedou České archivní společnosti, ÚSTR "infiltrovat", popřípadě začít náhle "bezpáteřně" vyzdvihovat jeho význam. Že by některým historikům mohl prostě jen ležet na srdci osud jejich oboru, jenž bude vznikem obřího ústavu dramaticky poznamenán, to zřejmě Zídka vůbec nenapadlo.

Vít SMETANA

 

Psalo se v DaS před 45 lety

Praha v únoru 1948

... Odpoledne 24. února se shromáždilo asi 2000 osob — převážně studentů — na Karlově náměstí. Zformovali se v průvod, který směřoval na Václavské náměstí. Nikdo jim v tom nebránil, vždyť těch několik stovek studentů působilo přímo komicky ve srovnání se statisícovou účastí pracujících v jednohodinové manifestační stávce, jejich hlavní heslo "Nebojte se, Pražáci, jsou tu ještě študáci" se stalo symbolem úplné izolovanosti buržoazních politiků. Krajský výbor zpo čátku tomuto průvodu reakčních studentů nepři kládal žádný význam. Teprve když se jim po dařilo "ovládnout" Václavské náměstí (jejich průvod chodil neustále dokola), zmobilizoval krajský výbor KSČ všechny okresní organizace KSČ. A zatímco okresní výbory KSČ zajišťovaly účast na večerní průvod, poslaly nejbližší závody první posily. ...

V únorových dnech, kdy se každým dnem a často i hodinu od hodiny rychle měnila situace a kdy akce stíhaly akci, záležel konečný úspěch především na pružné taktice strany, na akceschopnosti a operativnosti stranických organizací. ... Strana si uvědomovala, že konečné střetnutí s buržoazií vyžaduje maxi mální soustředění a vypětí všech sil, naprostou převahu sil na rozhodujícím místě a v rozhodu jícím okamžiku.

Porážka reakce však nebyla způsobena jen správnou taktikou komunistů nebo skutečností, že "komunisté promysleli možnost taktiky bur žoazních politiků s větší logičností a přesností než oni sami" — jak dnes tvrdí buržoazní autoři. Dělnická třída, vedená komunisty zvítězila především proto, že jednala ve shodě s historickou zákonitostí, že vystihovala základní zájmy a potřeby pracujících, že vystupovala jako mluvčí celého národa...

Miroslav BOUČEK

Dějiny a současnost č. 2/1963, s. 20—21

- 8 -

knihovnička

Dnes již zaniklé a v akademickém prachu rozptýlené Výzkumné centrum pro dějiny vědy, po němž na rozdíl od některých jiných akademických výzkumných center zůstala celá řádka monografií a sborníků, před téměř deseti lety uspořádalo provokativně nazvaný seminář Bádají ženy jinak? Odpovědět na tuto pro mnohé historiky zbytečnou otázku se tehdejším "seminaristům" a "seminaristkám" nepodařilo, avšak ona genderově podbarvená otázka po mém soudu pořád visí ve vzduchu. Ve své podstatě se totiž dotýká podoby soudobé české kultury, v níž ženský hlas mnohdy zní svébytným způsobem. Nejpatrnější je to v českém románu, kde ženy nejenže dominují, ale často jdou přímo a bez zbytečných fines na dřeň naší neukotvené a v literatuře jinak jen průměrné doby. Muži jako by již vše řekli a napsali, jako by jen otřepávali stará témata, vyprávěli již mnohokráte odvyprávěné příběhy. Naopak autorky jako Dousková, Zonová, Platzová, Androniková, Brdečková či Legátová, tedy autorky napříč všemi generacemi, dokáží nejen vnímat tikot slunečních hodin, ale spolu s tím dát onomu tikotu vlastní, ženský hlas, jenž nehledá nová témata, nýbrž vidí lásku, bolest i každodenní banalitu živýma a život dávajícíma očima.

Jestliže ženy literátky dnes píší a cítí jinak, jestliže nazírají a vyprávějí jinak o starých tématech, pak v historické obci je tomu poněkud jinak. Na příkladech tří ještě novotou vonících knih se pokusím ukázat, že ženy u nás nebádají a nepíší jinak, čímž ale nechci tvrdit, že jsou prosty jinakosti. Naopak. Ona jinakost však spočívá především ve volbě nových témat, témat mužskými protějšky přehlížených. Má volba tří knih tří autorek může být vnímána jako účelová a subjektivní (o žádnou objektivizaci mi však nejde), stejně jako je subjektivní mé vyřazení z ženského psaní dle mého soudu jen konvenčních autorek, jakými jsou jinými obdivované Hůlová či Rudčenková. Ono objevování nových témat historičkami přitom u nás a na Slovensku nemá nic společného s věkem autorek, jež jsou příslušnicemi spíše těch mladších generací. V generacích to prostě není, stejně jako není novost ženského bádání v nějaké specificky ženské preferenci nových a neotřelých metodologických přístupů.

Začněme Kateřinou Kubínovou, jejíž Imitatio Romae. Karel IV. a Řím (Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) stojí na pomezí mezi historií a dějinami umění. Už to by mohlo být vnímáno jako novum, i když obdobně oscilujících žen, ale zaplať bůh i mužů, dnes u nás publikuje několik. Novum její knihy, vybavené bohatým obrazovým doprovodem (ten ale není samoúčelný, "okrašlující", jak je u většiny historických knih zvykem, nýbrž integrálně propojený s textem), není ani v ohledávání Karlova napodobování antického Říma či císařů Augusta a Konstantina, jež se v literatuře traduje již po staletí, nýbrž ve fundamentální analýze skutečných inspirací antickým uměním, antickou filosofií a raně středověkou teologií na Karlově pražském císařském dvoře. Kubínová na jedné straně obecné pohledy verifikuje, na straně druhé však především z hlediska komunikace mezi reálným Římem 14. věku, Římem antické paměti i paměti křesťansko-mučednické, opírající se o řeč relikvií a divotvorných obrazů, a mezi Římem odrážejícím se v myslích předhusitských literátů, deskomalířů či řezbářů přináší celou řadu zcela nových a mnohdy ani netušených pohledů. Nejpozoruhodnější je pak autorčino traktování římských vlivů na české (pražské) umění jako výraz umění již téměř konceptuálního.

Ani Památníky aneb štambuchy, to jest alba amicorum. Kulturně historický fenomén raného novověku Marie Ryantové (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích) nejsou nové způsobem zpracování pramenů, jež plně odrážejí autorčino vyškolení na pomocných vědách historických, nýbrž pramenem samotným, který autorka (společně se Zdeňkem Hojdou, nutno podotknout) pro české prostředí objevila. Představu, kontaminovanou školními léty, kdy dostat od spolužáků (či od žáků, jak jsem to trpně zažíval za svého krkonošského kantorování na sklonku normalizace) památník znamenalo muka, Ryantová převrstvila a nahradila ji promyšlenou, někdy možná až příliš detailní analýzou štambuchů jako jedinečného pramene pro sociální reprezentaci, symbolickou komunikaci, a dokonce i pro obnažování vlastního já, a to především kombinací památníků, v nichž se jednotliví aktéři objevují jako ti, kteří si štambuch vedou, a vedle nich i ti, kteří hojně a podle sociální distinkce jiným veršují, zapisují či dokonce kreslí. A někdy i listy trhají, samozřejmě.

Marína Zavacká tematizuje (ach ano, omlouvám se všem, kdo toto slovo nemají rádi) dobu mnohem žalostnější, než byla malá doba ledová Marie Ryantové. Kto žije za ostnatým drôtom? Oficiálna zahraničnopolitická propaganda na Slovensku, 1956—1962: teórie, politické smernice a spoločenská prax (Ústav politických vied SAV, Vydavateľstvo SAV) je tím nejlepším, co bylo o propagandě v pozvolně tající totalitě napsáno. Zavacká se skvěle oprostila od schémat americké sovětologie a díky tomu svébytně a originálně analyzovala propagandu nejen z hlediska mechanismů jejího uplatňování, ale, pokud to samozřejmě bylo možné, i z hlediska jejího dopadu na utváření kolektivních obrazů a mentálních představ v nejrůznějších vrstvách slovenské společnosti, jež vůči komunistické propagandě rozhodně nebyla rezistentní. Promyšleně přitom vyšla z teze, že propagandě šlo především o udržování loajality (čím dále od snů roku 1948, tím více), a nikoli o přebudování vnitřního ustrojení "socialistického člověka". Propaganda, slovenská, ale jistě i česká, počítala s tím, že bude většinově odmítána jako přepjatá a narůžovo natřená. Zároveň však vědomě kalkulovala s tím, že v lidech, k nimž směřovala, i přes apriorní nedůvěru a negativismus uvízne klíčivé zrnko propagandistického snažení, jehož jádro ani slupku nebylo pro obyčejného smrtelníka možné konfrontovat s reálným stavem věcí. Druhou část své práce Zavacká věnovala cenzuře jako protipólu a zároveň i organické součásti propagandy, a to především z hlediska zásahů cenzurních úřadů do zpráv o zahraničí, o Sovětském svazu, heretické Jugoslávii a Číně, o zahraničnícm obchodu a o zlém a odumírajícím "kapitalistickém bloku".

Jak vidno, ani Zavacká, ani Ryantová, ani Kubínová nepíší a neuvažují jako historičky jinak než jejich mužské protějšky. Příznačné, a nikoli náhodné však je, že všechny tři (a přiřadit k nim by bylo možné třebas i Lenku Kalinovou s její prací o sociálních proměnách české společnosti v 50. a 60. letech 20. století, studie Jitky Komendové o středověkém Rusku, Mileny Lenderové o prostituci a dějinách dětství či slovensky psanou knihu Daniely Dvořákové o koni ve středověké společnosti) otevřely témata, která muži, historici, zatím ne zcela dohlédli a rozhodně je prozatím nedocenili. Ony tři ženy, jež nejsou mezi našimi a slovenskými historičkami solitérkami, tedy mužům, historikům, udělily pěknou lekci, lekci z objevování nových témat. Nyní je tedy na mužích, aby ukázali, bádají-li jinak, a to nejen o nových, tušených či ještě neobjevených tématech.

Martin NODL