empty„Jan devátý z Vlašimi, třikrát přední z vůdců církve. Prve seděl na stolci olomouckém, poté v Praze dosáhl arcibiskupství a nakonec také římským nachem kardinálským obdarován jest. Zvláštní pak dále láskou císaře Karla IV. poctěn. Ale pocty smrtelníků jsou zřídka hodny přízně Císařovny nebes. On však přinesl oběť, aby ji spatřil tváří v tvář.“
Latinský nápis pod oválným portrétem prvního českého kardinála v olomoucké biskupské rezidenci dal 1. února 1691 ověřit a opsat pro své záměry jistý Max Arnošt II. z Vlašimi. Celý jeho pobyt u vídeňského dvora, konexe s vysoce postavenými aristokraty a konečně seznámení se samotným císařským následníkem trůnu, to vše mělo vyústit ve společenský postup jeho rodu – v povýšení do hraběcího stavu. Mají Jankovští z Vlašimi něco společného se slavným pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi? Tvrzení, že jde o jeden rod, který se psal původně podle hradu Vlašimě na Kouřimsku a časem se rozdělil na linie Vlašimskou, Jankovskou, Jenštejnskou a Úsovskou je a asi zůstane sotva prokazatelným. Jankovští věnovali značné úsilí tento příbuzenský vztah legitimovat a těžit z jeho odkazu. Jako mnoho jiných používali dějiny svého rodu, jakož i genealogické a heraldické souvislosti jako prostředek, kterým by na sebe upozornili panovníka a jiné rody a kterým by se prosadili vůči ostatním liniím rodu vlastního. Jankovští z Vlašimi jsou bezesporu starým českým rodem, jehož příslušníci se psali podle statku Jankov na Benešovsku nedaleko od Vlašimi a asi koncem 14. století pak přišli na Moravu. Fridrich Jankovský z Vlašimi (1580–1635), pradědeček Maxe Arnošta II., začínal jako chudý rytíř, jehož příslušnost k panskému stavu upadla, jak tvrdil, v zapomenutí. Výhodným sňatkem se svou příbuznou z vedlejší linie získal prostředky na zakoupení jihomoravského hradu Bítova. Jednak tím splnil základní podmínku přístupu do zemských úřadů, totiž držbu zemskodeskového statku, jednak starobylost a slavná minulost hradu byly jistě stále v dobré paměti a jejich odlesk mohl nového majitele povznést v očích současníků. Na možnost politické kariéry nemusel ambiciozní Fridrich čekat dlouho. Ve sporech Matyáše Habsburského a jeho vládnoucího bratra Rudolfa II. vsadil na Matyášovu stranu. Bohatě se mu to vyplatilo. Za hodnostmi a tituly následovalo povýšení do stavu říšských svobodných pánů (1615) a 22. října 1616 také vyzdvižení rodu do českého panského stavu. Fridrich usiloval o obnovení dávného panského stavu a zdůraznění kontinuity s rodem z Vlašimi. Ve znění listiny se však o potvrzení nějakých starých nároků vůbec nehovoří, ono vyzdvižení je popsáno jako akt čisté císařské milosti. Souvislost s vymřelým rodem z Vlašimi je pouze naznačena rozšířením erbu Jankovských (černé orlice) o vlašimské znamení dvou supích hlav. Přesto i to stačilo, aby se Fridrich a jeho potomci psali od té chvíle pouze z Vlašimi. Povyšování do panského stavu bylo stále chápáno jako výsada zemského sněmu a šlechticem mohl být pouze ten, koho mezi sebe páni sami přijali. Proto sebevědomí stavové právní platnost Matyášova „obdarování“ zpočátku jednoduše neuznali. Stavovské povstání však tuto situaci změnilo – Fridrich Jankovský z Vlašimi, ač v průběhu ohavné rebelie zachoval neutralitu, z něho vyšel jako jeden z nejmocnějších mužů pobělohorské Moravy. V následujících letech prošly jeho rukama, jakožto komisaře pro navrácení a správu při povstání zabavených statků, majetky nevyčíslitelné hodnoty. Je ironií, že jeho bratr Wolf Zikmund byl krátce pověřen stejnou funkcí v době povstání – ovšem na opačné straně, ve vedení odhadní komise pro konfiskace těm, kteří zůstali věrni císaři. Kardinál Dietrichštejn také doporučil Fridricha jako vhodného spoluautora nové ústavy – Obnoveného zřízení zemského. Jako jeho stavovský zástupce a nejvyšší sudí Markrabství moravského stál Fridrich při správě Moravy po kardinálově boku. V souladu se svou šlechtickou ctí zajistil bítovský pán rozsáhlými pozemkovými transakcemi dědicům hmotně bezstarostnou budoucnost. Jeho syn Hynek se tudíž mohl coby správný barokní kavalír věnovat osobním zálibám, zejména spisovatelské činnosti. Napsal například třísvazkovou Apothéku koňskou (1650), jedno z prvních česky psaných hippologických (a zvěrolékařských) děl vůbec. Úroveň jeho vztahů s císařským dvorem dokládá korespondence s Ferdinandem III. na téma definitivního povýšení Brna jako jediného zemského hlavního města Moravy (1642), o něž se Hynek zasazoval. Předtím získal povolení sňatku s nekatoličkou Kateřinou z Roupova, a to náboženským patentům navzdory, otec nevěsty se navíc čile angažoval ve stavovském povstání.
HRABĚ, KTERÝ JE A NENÍ Koncem 17. století využívali šlechtici z jednotlivých zemí habsburského soustátí slábnoucího postavení zemských šlechtických obcí k získání moci v celé monarchii. Šlechta z českých a rakouských zemí se stala nejvíce kosmopolitní v celé Evropě. Kosmopolitní byla i výchova Maxe Arnošta II. z Vlašimi (1665–1736). Nejen, ale i kvůli duševní chorobě svého otce byl dán na výchovu do Vídně, kam mu také z bítovského důchodu posílali peníze. Zde žil jistou dobu u dvora a s příslušníky vládnoucího rodu se často setkával. Právě tehdy navázal osobní přátelství s pozdějším císařem Josefem I. Od svého předchůdce i nástupce na trůně se Josef v mnohém lišil, ale stejně jako za Leopolda I. najdeme mezi jeho rádci také šlechtice z českých zemí. Největší vliv na Josefovo formování však měl jeho vychovatel a pozdější nejvyšší hofmistr Karel Theodor Otto kníže ze Salmu, katolický konvertita a předtím protestant. S jistou nadsázkou byl později označován za nositele osvícenské mentality, tolerantního jedince, jenž považoval své bližní za bratry a byl přítelem lidského pokolení. Právě Salm stál za pověřením pro cestu příštího císaře do Říše v roce 1702. Zabezpečit ji měl Max Arnošt II. S titulem skutečného císařského komorníka (dával možnost pobývat část roku v blízkosti císaře) a tajného dvorního rady mohl mít pocit, že se stal členem nejbližšího poradního sboru panovníka, s čímž souviselo i přednostní postavení ve šlechtické hierarchii. S přihlédnutím k věrným službám, jež jsi mi od mládí prokazoval a ještě prokazuješ mu Josef I. brzy po svém nástupu na trůn vlastnoručně písemně přislíbil další úřady, jakmile se uvolní, a také udělení ročního důchodu z císařské komory. Rodová strategie bítovských pánů jednoznačně směřovala do stavu říšských hrabat a sňatková politika měla těmto plánům napomáhat. Počínaje Maxem Arnoštem II. a jeho sestrou Dorotou již nikdo z této linie Jankovských z Vlašimi nevstoupil do manželství s kýmkoli, kdo by měl nižší než hraběcí titul. On sám vděčil dvorskému prostředí za skutečně výhodný sňatek – s Marií Kateřinou, rozenou hraběnkou z Lamberka (1664–1717), z významného, původem rakouského rodu, nyní ale vdovou a bohatou dědičkou po Adamovi hraběti Zrinském, který padl v boji s Turky u Slankamene (maďarsky Szalánkemen nebo Zalánkemen). Svatbou získal Max Arnošt II. nejen monumentální rodinnou zbrojnici Zrinských a jejich cennou knihovnu (které převezl kolem roku 1700 na Bítov, aby rozmnožily jeho starou slávu, ale i paláce – tzv. Löblův ve Vídni-Leopoldstadtu a dům v Záhřebu. Prostřednictvím své manželky též vznášel nárok na chorvatská panství Zrinských, zejména na statek Čakovec. Pro jeho expanzivní plány se rovněž hodily značné finanční prostředky, které nabyl v hotovosti. Svou sestru provdal do rodiny Dietrichštejnů, dcery pak později za členy rodů Daunů a Kouniců. Brzy na to se u něj přihlásil se svými žádostmi o půjčky na vojenské účely i dobře informovaný císařský dvůr. Mezitím Max Arnošt II. shromažďoval důkazy o starobylosti svého rodu pro nobilitační řízení. Ověřené opisy geneaologických spisů Bartoloměje Paprockého a Bohuslava Balbína, čestné prohlášení Františka hraběte Libštejnského z Kolovrat, že předložil doklady o šlechtictví svého rodu do šestého stupně s 64 šlechtickými znaky, shromážděné výtahy z různých listin, lexikonů, encyklopedií, třebaže by tam byla o jeho rodě jen zmínka, ani nepočítáme. Jak jeho snaha dopadla? Žádné privilegium z té doby se nedochovalo, dosavadní literatura si odporuje, ta novější vesměs uvádí titul hraběte a jeho ověření se nevěnuje. V archivu České dvorské kanceláře, která měla nobilitační agendu osob ze zemí Koruny české na starosti, nenacházíme nic. Jistě, je tu i málo pravděpodobná možnost, že by mu proti všem zvyklostem vystavila povýšení rakouská dvorská kancelář či snad některý z úřadů Svaté říše římské – nahlédnutí do kteréhokoli věrohodného seznamu říšských hrabat, jakož i oficiálních titulářů však rozptýlí všechny pochybnosti. Max Arnošt II. z Vlašimi se hrabětem nikdy nestal! Proč tedy v písemnostech od začátku 18. století titul říšského hraběte u jeho jména nacházíme? Jednou svobodný pán, jednou hrabě. Pouze korespondence s úřady státními a zemskými vcelku trvá na panském stavu. Jinak se ale v písemnostech, ba dokonce v dopisech z olomouckého biskupství oba tituly střídají. Barokní kurtoazie či snaha zalichotit? Pro vysvětlení se musíme vrátit do roku 1693, do období příprav na svatbu s ovdovělou hraběnkou Zrinskou, dědičkou slavného rodu. Jednak bylo povýšení pána z Vlašimi podle jeho mínění v dohledu, jednak se mu zdálo urážlivé přiznávat nižší titul než měla jeho žena při každém oslovení – zkrátka se od jisté chvíle nechal oslovovat jako hrabě. Hrabě jakožto manžel hraběnky. Z právního hlediska žena přejímala stav svého muže. Opačný postup, převzetí titulu manželky, byl sotva představitelný. Nevíme, zda snad Max Arnošt II. nepožádal císaře o povolení alespoň takového titulování ze zvláštní milosti. Nejspíš ne, a pokud ano, bylo podle všeho zamítnuto. Jistěže se podobné jednání stalo terčem zákulisních klepů a vtípků, dvořané je ale mlčky tolerovali, a chtěli-li zrovna „hraběti“ polichotit, tak je i akceptovali. Jednání Maxe Arnošta II. také časem představovalo určitý symbolický protest proti nevděku dvora (či dvorským intrikám) a snahu dokázat si, že vynaložené prostředky přece jen nevyšly úplně naprázdno. To zvláště platilo po předčasné smrti císaře Josefa I., která zřejmě představovala konec jeho nadějí na povýšení a další kariéru. Návrat na vlastní panství měl pachuť porážky. Přesto i tady šlo vytvořit veliké dílo, jak to kdysi bítovský pán slýchával od knížete Salma. Max Arnošt II. zde začal rozdělováním málo produktivních panských pozemků poddaným, kteří je pak mohli užívat s nepatrným omezením, jako svobodná pole. Byla to vlastně jakási omezená raabizace o osmdesát let dříve, možná předobraz této „osvícenské“ parcelace půdy, zlepšující situaci obyvatel venkova. Za dobré služby dával poddaným navíc obilí ze svých polí a už tehdy, při práci na panském, přispíval na kvalitní stravu. Pokud někdo pochyboval o správnosti této přátelské politiky, mohl ji posoudit na hospodářských výsledcích bítovského panství. V průběhu panování „hraběte“ Maxe se jeho výnos zvýšil o víc jak třicet procent! Hluboká barokní zbožnost, fundátorská a dobročinná aktivita, vášeň a vychutnávání života. Harmonie protikladů? Zdá se, že pro Maximiliána Arnošta II. z Vlašimi se zásada dávám, abys dal naplnila snad až na onom světě. S ním vymřela po meči i bítovská větev rodu. Vrtkavé kolo Štěstěny se zastavilo a obrátilo. Ani hraběcí titul, ani dědic, který by jej mohl kdy v budoucnu získat. Následující dvacetiletý spor mezi dvěma dcerami, respektive jejich potomky a příbuznými byl už jen soubojem o tučnou kořist.
POTOMCI ŠVÉDSKÉHO KRÁLE? Nejjasnější vysoce urozený kníže, nejmilostivější pane! Vaše vysokoknížecí Jasnost si bezpochyby nejmilostivěji vzpomene, že jste si při Vaší přítomnosti zde ve Znojmě co nejmilostivěji oblíbil mého tehdy ještě mladého synáčka a rozhodl jste se jej adoptovat a vzít s sebou. Jak s velikým potěšením v srdci se dovídám, dal jste jej vychovat ve všech dobrých oborech a vlastnostech, za což v nejponíženější úctě děkuji. Vyprošuji ve zbožných modlitbách pro Vaši Vysokou knížecí Jasnost jen blaho a slastnou vládu a odporoučím svého syna do další veliké milosti Vaší knížecí Jasnosti. Žiji v neomylné naději, se Vaše knížecí Milost bude mít v paměti, že když jste tehdy odtud odjížděl, přislíbil jste všemožnou pomoc pro chudou opuštěnou vdovu ve stále dorážející nouzi. Přejeme si dlouhý kýžený mír, ale nemám prostředky k znovuvybudování svého malého statečku. Přicházím proto k Vaší vysoké knížecí Milosti s nejponíženější prosbou, abyste co nejmilostivěji ráčil svou štědrostí poskytnout nějaké prostředky k znovuvybudování mého zpustošeného statku. (...) Vaší vysoké knížecí Milosti poddansky nejoddanější Lidmila Jankovská z Lažan. Pisatelka tohoto listu, přivdaná do rodu Jankovských z Vlašimi, se seznámila se švédským korunním princem, pozdějším králem Karlem X. Gustavem někdy v roce 1643 buď v Tovačově nebo v Horní Moštěnici. Prý z jejich vztahu se měl Ludmile narodit příštího roku ve Znojmě nemanželský syn jménem Karel Václav. Podle všeho žil ve Švédsku až do doby, kdy se jeho údajný otec stal králem a po abdikaci královny Kristiny nastoupil na trůn. Po nástupu královského úřadu byl ale pro Karla levoboček dále neúnosný, a tak jej poslal na Moravu k matce. Zda Ludmilu nějak finančně podpořil, se dá spíše pochybovat. Její úpěnlivá prosba o pomoc do Švédska, datovaná 19. dubna 1649 ve Znojmě, tomu nenasvědčuje. Po Ludmilině smrti (1655) dostává ale celý příběh o synu švédského krále značnou trhlinu. Ve stejném roce totiž Karel Václav podal nárok k moravskému zemskému právu na dědictví po otci, který zemřel bez závěti. Tím otcem ale neměl být král, nýbrž Jindřich Jankovský z Vlašimi z vedlejší linie rodu. Rozhodnutí Královského tribunálu v Brně ze dne 12. ledna 1656 mu vyhovělo ve všech bodech a Karel Václav majetek skutečně získal. Žádné rozpory, žádné námitky sourozenců, žádné zpochybňování právoplatnosti dědictví v pramenech nenacházíme. Ať už právem nebo neprávem, Karel Václav se stal pokračovatelem této rodové linie, která přežila až do současnosti. Jeho potomci zastávali různé funkce na panství olomouckých biskupů, zejména v Kroměříži. Po vymření rodové linie bítovské se zapojili do zápasu o její pozůstalost. 30. září 1752 – před moravským Královským tribunálem stanul vnuk švédského Karla Václava František Jankovský z Vlašimi proti vnukovi Maxe Arnošta II. z Vlašimi Maximiliánu hraběti Daunovi. Verdikt leckoho překvapil. Uspěl totiž František Jankovský, přestože jeho příbuzenský vztah k bítovské linii byl daleko vzdálenější. Tehdejší moravské zemské právo trvalo na přednosti dědiců v mužské, byť vedlejší příbuzenské posloupnosti podle prastaré zásady, aby statek po dcerách v jiný rod nevešel. Jenže tři měsíce nato František Jankovský skonal ve velikých bolestech bez mužského potomka. Dokonce se zdá, že na Bítově po vysouzení majetku vůbec nebyl a dostal se tam teprve po smrti. Tím po meči vymřela i druhá linie Jankovských z Vlašimi, jak se při novém obhajování dědických nároků shodly obě strany sporu. Za druhou linii převzala symbolický meč vdova po Františku Jankovském a jeho tři dcery. I tyto dědičky na zemském soudě obstály.
ŠLECHTICKÝ TITUL NELZE VZÍT? Zdálo se, že tím hrabě Daun ztratil veškerou naději. Odvolal se však do Vídně. Využil snad styků u dvora? Vlivu otce, nevlastní matky, jež byla dvorní dámou císařovny Marie Terezie či vlivu slavného bratrance maršála Leopolda Dauna? Měly by proti nim bezvýznamné, relativně chudé šlechtičny z Moravy nějakou naději? Výše zmíněné kontakty také nemusely hrát žádnou roli, obecné zvyklosti a zákony nahrávaly Daunovi. Navíc se advokáti pozůstalých dcer v průběhu sporu uchýlili k několika nepřesnostem, přesněji k podvodům. Ve zvláštním pamětním spise, kde dcery vysvětlují a obhajují své nároky, zatajily v genealogických schématech fakt, že Jan Antonín, zemřelý mladší bratr jejich otce má potomky – a také syna. Tyto sirotky, kteří se sotva mohli nějak bránit, zřejmě chtěly o jakýkoli případný podíl z dědictví připravit. Tím ale výčet manipulací nekončí. V rodokmenu totiž ztotožnily svého předka Jindřicha Jankovského z Vlašimi, snad syna jednoho ze strejců, povýšených v roce 1616 do panského stavu, se stejnojmenným Jindřichem, který byl bratrem Fridricha a Wolfa Zikmunda, a který se onoho povýšení nedožil. Omyl je nepravděpodobný, šlo o pokus přiblížit příbuznost obou linií, opět za účelem podpoření dědického nároku. Stupně příbuznosti po meči byly téměř na hranici, kterou ještě zemské právo mohlo uznat. Snad právě ono ztotožnění srazilo Jankovským z Vlašimi vaz. Daunové na nepřesnosti poukázali a spor byl u konce. Výnosem ústředního soudního orgánu habsburské monarchie – Nejvyššího soudního úřadu (Oberste Justizstelle) byl 29. srpna 1755 se souhlasem panovnice rozsudek zemského soudu ve prospěch vlašimských dědiček zrušen a celé dědictví s konečnou platností přisouzeno Maximiliánu Daunovi, který je oficiálně převzal 19. října téhož roku. Odpor bez nenávisti je mistrovský kus morálky, říká jedna šlechtická průpovídka. Získaný velkolepý majetek vynesl hraběte Dauna na začátek druhé desítky nejbohatších pozemkových vlastníků na Moravě. Již pouhá cena pozemkového majetku byla odhadována na 800 000 zlatých. Urozenost či tituly panovník podle dobových představ o právu a legitimitě odejmout nemohl. Jsou Jankovští z Vlašimi výjimkou? Žádný oficiální doklad o takovém postupu není znám. Nicméně víme, že používání přídomku „z Vlašimi“ nebylo potomkům rodu od začátku 19. století dovoleno. V soudních spisech ke sporu o vlašimskou pozůstalost žádný mužský potomek z tohoto rodu nevystupuje, a tedy nemůže existovat, jinak by se tenkrát jistě o svá práva hlásil. Lidí s příjmením Jankovský je více a mnozí z nich by se rádi považovali za šlechtice. Tudíž tito Jankovští z Vlašimi musí být podvodníci. Ale i kdyby ne, pokud udali členové jejich linie ve sporu o dědictví za svého předka toho Jindřicha, který se povýšení do panského stavu nedožil, ani žádný z jeho potomků nemá nárok na titul svobodného pána, ani na titul „z Vlašimi“. Přísluší jim pouze rytířský titul, který prokazatelně užívali předtím. Navíc se nyní všechny nobilitační listiny Jankovských z Vlašimi nacházely v majetku Daunů, jejich hlavních soků. Poníženi tak, aby se už nikdy své neoprávněné nároky neopovážili vznést. Zkáza rodu byla dokonána. Po prohraném sporu, ztraceném pohádkovém majetku i titulu zbylo z kdysi mocného rodu devět sirotků, plodů snahy zachránit vymírající rod alespoň v pobočné větvi, a z nich jen jediný syn, nejmladší Jan Václav (narozen 1729). Mladý Monseigneur, jak je titulován na roztomilých obálkách, zasílaných do Kroměříže, se stal vojákem, aby rodu získal ztracenou čest. Zúčastnil se zřejmě v nějaké nižší velitelské funkci sedmileté války s Pruskem (1756–1763). Jen málo tak chybělo, aby rod Jankovských vymřel úplně. Snad se při bitvě u Kolína potkal hříčkou osudu i s maršálem Leopoldem Daunem. V souvislosti s válkou odešel do Čech, kde se usadil natrvalo. Jakoby se po čtyřech stech letech rod symbolicky vrátil ke kořenům, do míst, kde začínal. Jan Václav měl dva syny, Janka Matouše a Karla. Zemřel asi v roce 1775 v pouhých 46 letech. Rod zakotvil ve středních Čechách na menším statku u Pravonína blízko Vlašimi a jeho členové se v 19. století označovali jako zemani. Další členy rodu nacházíme v této době v Českých Budějovicích. Pravnuci Janka Matouše Jankovského Jan/John (1845–1944) a Anton (1846/1848–1899), jejich příbuzní a potomci začali ve druhé polovině 19. století nový život ve Spojených státech. Nejprve tam na zkoušku vyrazil mladší Anton Jankovský. Měl povahu dobrodruha a v cestě za oceán, kde zrovna končila americká občanská válka, viděl šanci, jak změnit svůj osud. Nejprve to zkoušel na východě, poté se usadil ve státě Illinois. Později se vrátil, aby v Čechách definitivně prodal majetek a přesvědčil svými příběhy zbylé váhající členy rodiny, že Amerika je země neomezených možností. Vesměs uspěl, a tak on, jeho bratr a příbuzní z Českých Budějovic odcestovali v roce 1888 parníkem München z Hamburku do Nového světa. V USA založili Jankovští rodinný podnik na zpracování dřeva v Chicagu, který ovšem ve 20. letech 20. století zbankrotoval. Začátky dalších byly ještě tvrdší. Přesto se nakonec prosadili a obě větve, jak v Illinois, tak v Coloradu vedou spokojený život v běžných povoláních. Někteří dodnes mluví trochu česky a ke svému původu se hrdě hlásí. Mnoho potomků z rodu si našlo partnery v rodinách českých emigrantů. Pravnuk Jana/Johna Jankovského z illinoiské linie Tom Jankovsky (narozen 1946), bývalý obchodní ředitel u McDonald's, zavítal nedávno na hrad Bítov. Ani to však nebrání opakování mýtu o vymření rodu v 18. století i v nejnovější literatuře.
LITERATURA J. Brňovják, „Nobilitační spisy České dvorské kanceláře z období vlády císaře Karla VI. – 1712–1740“, Sborník archivních prací 56, č. 1, 2006, s. 69–111; C. d’Elvert, „Die Freiherren von Wlašim“, Notizen-Blatt 6, 1863, s. 41–47; J. O. Eliáš, „Fridrich a Hynek Jankovští na hradě Bítově po Bílé hoře“, Časopis Matice moravské 107, 1988, s. 99–116; P. Kneidl, Historie o synu švédského krále a české paní, Praha 1984; T. Knoz, Pobělohorské konfiskace – Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty, Brno 2006.
Sixtus BOLOM (nar. 1982) je doktorandem v Historickém ústavu FF MU v Brně, zabývá se dějinami kultury 18. a 19. století, regionální historií a památkovou péčí.