- secese
Polní podmaršál a krajinář Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergů (1829—1908) roku 1899 poznamenává (pod zkratkou FM) do Ottova slovníku: „Třeba si přáti v zájmu pravého umění, aby ta doba poblouzení pominula co nejdříve a zplozenci secesse tvořiti buď přestali, nebo vynaložili píli dohoniti, co zameškali ve své umělecké výchově a vrátili se ku přírodě, pravdě a kráse.” Tvorba ona, jak již s odstupem času víme, neutuchla, ba naopak nabrala na šíři a na síle. Možná budou i leckteré dnešní uměnocitné soudy, např. o zeleném hovnu na Letné, znít po stu letech stejně směšně a rovněž tak pošetile. — Nejednotně leč výmluvně působí četné názvy, vesměs v národních jazycích, pro sílící jednotný proud ve výtvarném umění, designu a architektuře konce 19. století: art nouveau (nové umění) a následně art déco (dekorativní umění), arts and crafts (umění a řemesla), Jugendstil (podle mnichovského týdeníku Jugend, „mládí”, založeného roku 1896) a Sezessionsstil neboli vídeňská secese. Vídenští secessisté (odštěpenci), jmenujme za všechny alespoň Gustava Klimta, Kolomana Mosera, Josefa Hoffmanna a Maxe Kurzweila, se 3. dubna roku 1897 postavili proti oficiálnímu vídeňskému domu umělců, lpějícímu zubynehty na tradici, a rok nato si hrdě vztyčili novou výstavní budovu v novém stylu. Té se již neřeklo — podle trucumělců — jinak než secese. Něm. Sezession „odtržení, odloučení”, se vyvinulo nejspíše pod vlivem angl. secession „odštěpení se” z lat. secēssiō „odstoupení, odejití stranou”, které je abstraktem ze slovesa sēcēdō „(stranou) odcházím, odstupuji”. To je složenina z lat. cēdō „jdu, stoupám, kráčím, ubírám se”, a adverbiální částice sē- „různo, roz-, stranou, od-”.
dasik@nln.cz