knihy (recenze)

Jiří JUROK

Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce

Veduta, České Budějovice 2006, 300 s., 299 Kč

Publikaci, obsahující šest studií (z toho jednu dosud nezveřejněnou), lze v zásadě rozdělit na dvě části. V jedné řeší autor otázky, o nichž se domnívá, že jim rozumí, ve druhé pak prezentuje problémy, kterým rozumí zcela nepochybně. I proto vyznívá hodnocení Jurokovy knihy, mimo jiné první, již nevydal vlastním nákladem, poněkud rozporně.

Největší rozpaky působí hned úvodní rozsáhlé pojednání, věnované městským svazům, šlechtě a střediskům lidového kacířství v Čechách během husitské revoluce. Autor tu zřetelně navazuje na nedávné badatelské počiny Františka Šmahela a Eduarda Maura, jejichž výzkumy se snaží skloubit, doplnit a obohatit spíše jinými pohledy než originálními poznatky. Samotné Jurokovo pojetí není příliš srozumitelné (o ryze městských husitských svazech současná husitologie nehovoří, tzv. lidové hereze by si zasloužily diferencovanější přístup) a navíc trpí i několikanásobným opakováním již jednou uvedených skutečností. Za jisté novum lze označit ambiciózní pokus analyzovat složení husitských elit, zahrnující 580 osob, nicméně zveřejněné výsledky nespočívají na pevném podkladě. Bez soupisu konkrétních jednotlivců se nedají dosažené údaje verifikovat, přičemž nedůvěru budí počet 356 hejtmanů i nejasný způsob výběru městských politiků. Hodnotu závěrů oslabuje též nedostatečný ohled na starší vědeckou produkci (postrádám např. práci Otakara Frankenbergra staršího o vůdcích a vedení husitských vojsk), nesprávné identifikace (záměna Jindřicha Lefla z Lažan se staroměstským měšťanem a podkomořím Janem Bechyněm, Kladsko zůstávalo v 15. století součástí Českého království) a problematické charakteristiky (Jan ze Smiřic byl sotva „falešným husitou”, stačí si přečíst jeho závěť).

Nejen kvalitu celého vstupního pojednání, nýbrž také kapitoly o příčinách husitské revoluce v českých zemích a tzv. druhé reformace v Evropě negativně ovlivnilo vágní používání pojmů. Přiznávám, že jsem nepochopil, jak Jurok vymezuje „chiliasmus”, který zjevně zaměňuje s pouhým radikalismem, či „absolutismus”, co si představuje pod souslovím „volební monarchie” (dovoluji si v této souvislosti odkázat na rozsáhlou diskusi v polské historiografii), proč mluví o „řemeslnickém patriciátu” v husitských městech a jak vlastně vidí politickou roli šlechty v českých dějinách 14. a 15. století. Kdyby vysoká česká nobilita skutečně dosáhla tak silného postavení, jak o něm pro druhou polovinu 14. věku uvažuje autor, potom by postrádala důvod vstupovat do husitské revoluce, vytvářet opoziční uskupení proti Jiřímu z Poděbrad či vznášet ostré požadavky na zemských sněmech po olomouckém míru roku 1479. Případem sui generis je pak Jurokovo tradiční bloudění houštinou koncepcí rozličných badatelů (Winfried Eberhard, Robert Kalivoda, Josef Polišenský, Otto Hintze, ba dokonce Walt W. Rostow), završené chápáním třicetileté války „jako komplexní evropské revoluce”. Ano, v postmoderní vědě je dovoleno téměř všechno, ale bude-li každý z nás hovořit svým vlastním jazykem, pak si sotva porozumíme.

Recenzent by nikdy neměl být veden snahou ubližovat, i když v našich končinách často bývá pravdou opak. Přiznám se, že jsem k Jurokově knize přistupoval pozitivně naladěn, rozhodnut ocenit její kladná místa. Budiž řečeno, že jich není málo. Téměř výhradně se však nacházejí v kapitolách o moravském a slezském husitství a o působení husitských i katolických válečníků ve vedlejších zemích Koruny české a v Horních Uhrách. Zde leží nejvlastnější pole autorovy působnosti a zde tkví rovněž jeho nepopiratelný vědecký přínos. Pouze ten, kdo si dal práci se sestavováním životních osudů méně známých či zdánlivě marginálních středověkých osobností pochopí, co Jurok vykonal pro zalidnění dějinné scény revolučního a porevolučního husitství i pro rozšíření vědomostí o českých a moravských hejtmanech a kondotiérech. Objevně tak doplnil biografie Jana Čapka ze Sán i jeho zetě Jana Talafúsa z Ostrova, Bočka a Viléma Pukliců z Pozořic, Martina Brcála z Dobré či Petra Romana z Vítovic. Škoda jen, že dnešní badatel nemůže (ani k dílčímu tématu) v úplnosti zvládnout přebujelou vědeckou produkci. Autorova zjištění se totiž zajímavě doplňují i překrývají s poznatky polských historiků Grzegorze Źabińského, Marka Plewczyńského, Jaroslawa Nikodema, ale i Mariana Biskupa, kteří zase neevidují texty Jurokovy. Nezbývá než doufat, že se jednou naše pohledy alespoň zčásti prolnou.

Petr ČORNEJ

 

Marcel GAUCHET

Dějinný úděl

Hovory s Françoisem Azouvim a Sylvainem Pironem

Přeložila Pavla Doležalová, CDK, Brno 2006, 204 s., 198 Kč

Brněnské nakladatelství CDK vykonalo od svého vzniku obrovský kus kulturní práce tím, že se systematicky věnuje vydávání moderních společenskovědních děl, která nebyla po celá desetiletí dostupná na našem trhu. Kromě "klasiků" vydává toto nakladatelství i vlivné současné autory. Patří k nim nepochybně Marcel Gauchet (nar. 1946) zaujímající pevné místo na vrcholu francouzské intelektuální elity. Je to vysokoškolský učitel a redaktor prestižní společenskovědné revue Le Débat, kde publikuje pravidelně své úvahy. Po překladu jeho zatím nejúspěšnější práce Odkouzlení světa (Brno 2004) vychází nyní velmi pohotově (opět v dobrém překladu Pavly Doležalové) kniha rozhovorů nazvaná Condition historique — Dějinný úděl. Čtenářům zajímajícím se o „myšlení o dějinách” lze doporučit, aby si knihu rozhovorů přečetli dříve, než se začtou do Odkouzlení světa.

Dějinný úděl můžeme číst jako Gauchetovu ego-historii, jako velmi srozumitelný a poutavý výklad jeho myšlení a posléze jako analýzu současné sociální, politické a duchovní situace Evropy. Pojem "ego-historie" se odlišuje od "pamětí" tím, že je to sebereflexe autorova intelektuálního vývoje a díla, nikoliv jeho lidských osudů a pocitů, jak je u pamětí zvykem. Samozřejmě, že tato ego-historie je zasazena do kulturních a politických dějin doby autorova života, takže se setkáváme s obrazem intelektuálního ruchu poválečné Francie, kdy se myšlení muselo vyrovnávat s vlnami marxismu, existencialismu, strukturalismu, psychoanalýzy, etnologie, nové filosofie a nové historie; se Sartrem, Aronem, Lévi-Straussem, Heideggerem, Nietzschem, Foucaultem, Bourdieuem atd. Gauchet osvětluje svou cestu k univerzální filosofii, jejímž jádrem je právě to, co označuje jako condition historique. Neměli bychom toto sousloví překládat spíše jako "historická situace"?

Dále můžeme číst rozhovory s Gauchetem jako výklad jeho vlastního díla. Nelze je zařadit do oborového schématu společenskovědních specializací. Východiskem jeho velmi univerzální „filosofie” je — stejně jako u většiny soudobých významných myslitelů — praxe v několika humanitních oborech; u Gaucheta v psychologii a psychoanalýze, antropologii a historii. Má dar konkrétně-globálního uchopení a vysvětlení velkých tendencí dějin, historických, kulturních a náboženských epoch a stále směřuje k problémům současnosti. Pohybuje se v poli vztahů mezi společností, politikou, náboženstvím a myšlením, zakotvených vždy v "historické situaci". Tyto vztahy neschematizuje do jednoduchých kauzalit, ale respektuje jejich pluralitu a také náhodnosti při jejich vzniku, zpětné vazby a individuální i kolektivní "volby" při zlomových situacích. Nezastírá, že některé kauzality a jevy zůstávají nevysvětlitelné a lze je pouze fenomenologicky popsat.

Od "filosofií dějin", dnes již zastaralých, se toto myšlení radikálně liší právě konkrétností analýzy historických situací a upřesňováním pojmového aparátu. Vynikajícím příkladem této "metody" je vysvětlení

- 46 -

"gregoriánské" reformy církve, v době "feudální revoluce" 11. a 12. století. Tímto způsobem se Gauchet také pokusil vysvětlit proces nazvaný "odkouzlení světa" v 16.—18. století, k němuž se i v této knize několikrát vrací. Odkouzlení (jako rozdělení náboženství a politiky) je založeno na paradoxu, že právě "nejdokonalejší" monoteistické náboženství, totiž křesťanství, reagující nepřetržitě na "historickou situaci", umožnilo a vlastně vyvolalo odpoutání náboženství od politiky a státu a zrodilo člověka jako myslící subjekt dějin. Kontrolu nad myšlením se pak pokusily uchopit "ideologie". Na analýze "ideologické" epochy, to jest posledních dvou staletí Gauchet nyní pracuje.

A posléze lze číst Gaucheta jako vlivný hlas ve velkých diskusích o současné situaci společnosti, kultury a světa, zejména demokracie, které přikládá význam nezpochybnitelného rámce politického a společenského života. Demokracie dnes nemá alternativu, ale přitom má spoustu vnitřních problémů a ocitá se v jedné ze svých "krizí". Dnešek vidí Gauchet opět v dlouhodobé historické perspektivě a to mu dodává optimismus, i když jeho kritika "krátkodobých" politických režimů a současného stavu společnosti je velmi nemilosrdná. Za počátek dnešních problémů světa pokládá krizi sedmdesátých let, kdy se opět, jako již tolikrát v dějinách, všechno změnilo, kdy se prosadila druhá vlna globalizace a začalo se věřit na samopohyb společnosti organizovaný trhem. Ovšem i trh se pohybuje v organizovaných polích, vytvářených mocí a státem nebo mezinárodními organizacemi. Vztah "svobodných jedinců" ke společnosti a státu začal být ambivalentní. „Objevuje se postava čistého individua, které společnosti není ničím povinno, ale chce od ní všechno. Povinnost ke kolektivu a historická sounáležitost začínají být pomalu něčím nemyslitelným.” Gauchet prochází neuralgickými místy současného politického marasmu, ale naznačuje i možná východiska, právě proto, že vychází z historického pohledu. Krizi je možno překonat, aniž by demokracie podlehla totalitnímu pokušení. Především svobodným myšlením, s nímž je osud demokracie na život a na smrt spojen, ale také uchováním států, se kterými musí počítat i federalizovaná Evropa. Demokracie si jako podmínku své existence musí zachovat svobodu, názorovou pluralitu a přitom schopnost účinné samosprávy. Občané pak zdravý rozum.

Je to kniha nabitá inspirujícími postřehy o minulosti i současnosti a je radost ji číst.

Josef VÁLKA

 

Götz ALY

Konečné řešení

Přesun národa a vyhlazení evropských Židů

Přeložila Jana Vymazalová, Argo, Praha 2006, 352 s., 359 Kč

Nakladatelství Argo předkládá českému čtenáři jako devátý svazek řady Totalitarismus a šoa unikátní práci kontroverzního historika Götze Alyho, která přináší jednu z možných odpovědí na základní a dosud uspokojivě nezodpovězenou otázku studia dějin holokaustu, otázku "proč". Aly navazuje na předchozí výzkum, jehož výsledky publikoval spolu s další provokující osobností německé historické vědy Susanne Heimovou v knize Vordenker der Vernichtung, v níž poprvé poukázal na možnou souvislost plánů na nové uspořádání Evropy a exterminaci Židů a dalších "rasově nevyhovujících" menšin. Sledování této teze vedlo autora k určení přímé souvislosti mezi projekty nacistické sídelní politiky, konkrétně přesídlování etnických Němců v rámci programu Heim ins Reich a realizací "konečného řešení". Takováto spojitost nebyla dosud předmětem detailního zkoumání. Nepředpokládalo se, že by analýza okolností "navrácení" etnických Němců přinesla nové poznatky o rozhodovacím procesu holokaustu. Zároveň se jednalo o tematiku politicky citlivou, neboť mnoho historiků řadilo automaticky etnické navrátilce do kategorie "pachatelů".

Aly přistoupil k hledání vysvětlení ze zcela nového úhlu. Výchozím bodem výzkumu se stala dvojjediná role Heinricha Himmlera, který se krátce po vypuknutí války v roce 1939 stal i říšským komisařem pro upevnění německé národnosti, jenž se měl starat o to, aby se přibližně 500 000 etnických Němců mohlo vrátit zpátky do říše. Těmto osobám bylo zapotřebí zajistit uspokojivou existenci, což se pochopitelně mohlo stát pouze na něčí úkor — nejlépe lidí podřadných a rasově nevyhovujících. Autor, jeden z nejpřesvědčivějších zastánců funkcionalistické interpretace holokaustu, nejprve sleduje a dává do souvislosti rozhodovací procesy při "řešení židovské otázky" a přesídlování, až k jejich prolnutí. To nastalo v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o "konečnosti" řešení židovské otázky za situace, kdy všechny další možnosti byly vyčerpány. Jako hlavní důvod tohoto stavu vidí Aly probíhající válku a zejména kampaň na východní frontě, jež (kromě faktického vyčerpání možností nuceného vystěhovalectví Židů) vedla k radikalizaci dosavadních plánů, neboť se stala jedinečnou příležitostí k uskutečnění nejbarbarštějších vizí a představ.

Z tohoto důvodu zahajuje autor svoji analýzu rokem 1939 a končí konferencí ve Wannsee dne 20. ledna 1942, která pouze formálně potvrdila již rozhodnuté. Mezi osm analytických kapitol vkládá čtyřikrát chronologický výklad, jenž umožňuje vyniknout časové paralelnosti jednotlivých událostí. Alyho kniha je vědeckou prací, napsanou neutrálním, někdy až lehce odtažitým stylem, vybavenou rozsáhlým poznámkovým aparátem. Nedostatek "čtivosti" bývá Alymu často vytýkán, ponejvíce ze strany amerických čtenářů. "Evropané" však mohou ocenit autorův smysl pro krutou ironii, která se projevuje jak přímo v textu, tak především v názvech jednotlivých kapitol a podkapitol a jež nám díky povedenému překladu Jany Vymazalové zůstal zachován.

Kapitola „Prvky rozhodnutí pro holocaust” obsahuje rovněž krátkou úvahu o tzv. sporu historiků a o další zásadní a nevyřešené otázce — otázce, kdy došlo k definitivnímu rozhodnutí o likvidaci Židů. Autor reviduje starší teorie o načasování rozhodnutí, jeho původci a formě a dospívá k závěru, že se pravděpodobně jednalo o určitý "kompromis" mezi zainteresovanými institucemi a jejich představiteli — o jakousi kolektivní shodu vzniklou tím, že nebylo dosaženo rychlého vítězství na Východě, jež by umožnilo exterminaci "přesídlením". Masová vražda tak představovala další nejjednodušší způsob dosažení všech plánů.

Hlavní přínos Alyho publikace však tkví ve volbě dosud nepoužitých pramenů a jejich detailním a inovativním studiu. Kniha sice nepřináší definitivní odpověď na stálé a nevyřešené otázky týkající se holokaustu, přispívá však do detailů prozkoumanou verzí jedné možné odpovědi, která je nepochybně novým krokem na cestě k poznání těchto tragických událostí a v neposlední řadě též důkladnou rekonstrukcí formování rozhodovacích procesů nacistické genocidní politiky.

Barbora POTŮČKOVÁ

 

Walter LAQUEUR

Poslední dny Evropy...

Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie

Přeložila Petruška Šustrová, NLN, Praha 2006, 184 s., 219 Kč

Titul poslední knihy Waltera Laqueura, amerického historika židovského původu, nenechává nikoho na pochybách, co bude jejím obsahem. Autor se snaží vyvést čtenáře z nehynoucího optimismu ohledně budoucnosti kontinentu, zvláště pak ty, kteří se domnívali, že se Evropa stane zářným příkladem pro celé lidstvo a mravní velmocí 21. století.

Dle Laqueura je nezvratnou skutečností, že Evropa ztrácí své významné místo ve světě i dominantní roli ve světovém dění. Před pouhými sto lety byla "středem světa". V roce 1900 žil každý čtvrtý člověk v Evropě, zatímco v roce 2050 nebude podíl Evropy na světové populaci vyšší než 4 až 5 %. Evropa, kterou Walter Laqueur znal, postupně mizí. Hlavní evropská města za posledních dvacet let výrazně

- 47 -

proměnil příliv přistěhovalců. Přistěhovalci představují čtvrtinu, někdy dokonce třetinu obyvatel vnitřních čtvrtí mnoha evropských měst a tvoří většinu nejmladší generace. Přijmou tito přistěhovalci evropské hodnoty a způsob života? Bude se Evropa dál sjednocovat? Jaký bude osud sociálního státu, na který už dnes většina evropských zemí nemá dost prostředků? Na tyto otázky se Walter Laqueur snaží ve své knize odpovědět.

Integrace muslimských přistěhovalců v Evropě nefunguje, částečně proto, že o ni přistěhovalci nestojí. Evropě zůstalo pramálo hrdosti a zvítězil kulturní a mravní relativismus. Takové společnosti nedokázaly přistěhovalcům zajistit vedení ani orientaci. Evropské země nebyly zvyklé absorbovat miliony cizinců, kteří měli kořeny v úplně odlišné kultuře a nijak zvlášť se jim nechtělo opustit svůj způsob života. Druhá a třetí generace mladých přistěhovalců, o nichž se předpokládalo, že už budou dobře integrovaní, se naopak proti své adoptivní vlasti bouří. Rozvinula se tam mladická kultura násilí a zločinu, která nemá nic společného s náboženstvím. Největší vliv na tyto mladé lidi nemá domov ani imámové, ale pouliční gangy.

Autor knihy netvrdí, že muslimský element bude hrát v Evropě zásadní roli, rozhodně ne na celém kontinentu. Mnozí přistěhovalci nejsou muslimové, přicházejí z Indie, jihovýchodní Asie, tropické Afriky či Karibiku. Evropa nebude nutně muslimská, natož islamistická. Autor konstatuje, že nárůst nepřátelství k muslimům nemusí souviset s jejich vírou. Přesnějším pojmem by dle jeho názoru byla "terorofobie". Laqueur kritizuje muslimskou komunitu za to, že se od teroristů jasně nedistancuje a naopak jim vyjadřuje podporu či přinejmenším pochopení. Takovým tvrzením nesčetným muslimům zásadně křivdí.

Autor poněkud nevhodně nálepkuje některá islámská hnutí jako "radikální" či "extremistická" jen proto, že jsou v arabském světě zakázána. Zákaz hnutí však nemusí nutně indikovat jeho extremismus, spíše fakt, že představuje — třeba i svou popularitou — hrozbu pro tamní nedemokratické a nepopulární režimy. Je až s podivem, že si Walter Laqueur může dovolit řadu — na některých místech až nehorázných — stereotypů v charakterizaci evropských muslimů. Vůči jiným etnikům či komunitám by mu zajisté neprošly.

Laqueur se však nedomnívá, že by se evropské společnosti měly před přistěhovalci uzavřít. Navrhuje, aby se orientovaly na produktivní pracovní síly, nikoli na ty, kteří by jen rozmnožili armádu nezaměstnaných a nezaměstnatelných. Kazatelé a agitátoři podněcující zášť imigrantů proti dekadentnímu a hříšnému západnímu způsobu života by měli být vyhnáni.

Ke krizi Evropy dále přispívá neochota evropských zemí vytvořit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Prakticky všechny evropské země v devadesátých a následujících letech snížily výdaje na armádu, a tak Evropa jako vojenská síla neexistuje. Podobně jako řada washingtonských "think tanků" kritizuje Laqueur spoléhaní Evropy na tzv. "měkkou sílu". Takový přístup dle jeho názoru přehlíží šíření jaderných zbraní, rostoucí pravděpodobnost použití zbraní hromadného ničení, bezmocnost OSN a vznik takových režimů, jako je íránský. Těžko říci, co by si zastánci zbrojení počali nebýt současné západní íránofobie.

Neméně důležitým aspektem krize Evropy jsou dle Laqueura potíže se sociálním státem, který začal být stále nákladnější. V období utváření sociálního státu bylo výdajů mnohem méně a hospodářský růst byl výraznější. Dnes musí všechny evropské země sociální výsady omezovat. Když Laqueur hovoří o přistěhovaleckých čtvrtích v Evropě, říká: „Nejsou to nejlepší ani nejhorší místa, je to podoba věcí příštích.” Úpadek Evropy je dle jeho názoru nezvratný, nicméně krach to být nemusí, pokud se Evropané konečně postaví tváří v tvář skutečnosti.

Za poměrně nešťastné považuji rozhodnutí nakladatelství změnit původní podtitul knihy Měnící se tvář kontinentu na Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie?, který nejenže nevystihuje obsah knihy, ale svým způsobem autorovi křivdí. Autor sám považuje pojem Eurábie za velice zavádějící. Redakční zpracování knihy bylo podceněno. Velké množství překlepů ruší čtenáře a taktéž překlad má zásadní nedostatky.

Iveta KOUŘILOVÁ

 

Božena NĚMCOVÁ

Korespondence III. 1857—1858

NLN, Praha 2006, 424 s., 429 Kč

Osobní korespondence patří ke zvláštnímu typu historického pramene. Nikdo asi vážně nepochybuje o její výpovědní hodnotě pro poznání života jednotlivců i celých sociálních skupin, z dopisů se dovídáme o podobě dnes tak oblíbené každodennosti, o "ohromných maličkostech", které dávají životu jeho neopakovatelný ráz, poznáváme nejvnitřnější podněty umělecké tvorby i motivy veřejného jednání formulované bez ohledu na veřejné mínění apod. To všechno se studenti historie dozvídají již v prvním semestru v prosemináři. Zároveň ale asi každý při četbě intimních epistolárních výpovědí pociťuje určitý ostych, cítí, že vlastně koná něco nepatřičného: vždyť číst osobní dopis některého z našich přátel považujeme za čin takřka neomluvitelný. Pro mrtvé velikány ale zřejmě platí jiná pravidla; naštěstí leží jejich osudy mimo oblast zájmu bulvárních médií.

Nejinak je tomu v případě již třetího dílu korespondence Boženy Němcové, obsahujícího dopisy z let 1857 a 1858. Co se tedy dovídáme, když nahlédneme do spisovatelčiny pracovny, kuchyně i ložnice? Především, stejně jako v předchozích dvou svazcích, se i zde setkáváme s jiným obrazem Josefa Němce, než je tradiční čítanková podobizna surovce nechápajícího jemnou duši své manželky. Z jeho dopisů na nás hledí nešťastný člověk, kterému jeho vlastenecké aktivity od mládí vynesly nálepku politicky nespolehlivé osobnosti, a marně proto usiloval o povýšení nebo o přeložení na výhodnější místo, až nakonec zatrpkl a podezříval celý svět z nepřátelství. Manželství tak dobře fungovalo jen "na dálku", čehož si byla nejlépe vědoma paní Božena, která také muže častokráte vyzývala, aby se zatím do Prahy raději nevracel. Jinak vypadají ve světle osobních výpovědí i jinak známé skutečnosti o neutěšených hmotných poměrech uznávané autorky. Obecná klišé najednou dostávají konkrétní rozměry: žádosti o zasloužený honorář i prosby o finanční výpomoc, problémy s šatstvem i obutím, nemoci, nedostatky v jídle. K tomu se pak druží i charakteristika maloměstské mentality. Když paní Božena omlouvala švagrové svou neúčast na pouti v Novém Bydžově tím, že si nemá co obléknout, dodala, že v Praze může chodit celý rok v jedněch šatech, protože si toho nikdo nevšimne a přátelé chápou její situaci, na malém městě by ji ale lidé posuzovali jen podle zevnějšku.

Přejděme ale k méně stísňujícím momentům, jakými jsou výše zmíněné maličkosti. Uvedu příklad naznačující pramenné bohatství edice. Už v polovině 19. století vytýkali rodiče dětem jejich kouření, argumentace se ale ode dnešní poněkud odlišovala. Němcová totiž radí synu Karlovi roku 1858: „a raději si kup místo cigáry sklenici dobrého piva” (s. 340). Kromě toho zde samozřejmě nalezneme množství poznámek svědčících o názorech na dobové poměry (formulovaných ovšem s příslušnou opatrností), církev, šlechtu, úřady atd.

Historika národního obrození asi nejvíce potěší řada drobností z vlasteneckého života a hodnotového světa jeho aktérů — např. radostné sdělení Josefa Němce, že jistý železniční inženýr (Čech) na korutanském hradě Landskronu objevil římskou památku a „chce to ukrast a dát do museum” (s. 166). Celkově ovšem česká vlastenecká společnost v privátní optice Boženy Němcové vypadá jinak než v lichotivém autoportrétu, který si právě tehdy začala vytvářet. Za řečmi o vlastenecké obětavosti se mnohdy tajilo i obyčejné sobectví a neochota pomoci bližnímu v nouzi. „A ta rota vlastenecká, ta mne hněte. ... Oni jen když mají břicha plný sami — pak se snadno káže jiným lidem: pracujte, dělejte!,” psala Němcová v roce 1857 (s. 175). Dodejme, že v listech určených proslulým nebo osobně méně známým vlastencům se i ona samozřejmě podřizovala konvencím. Končíme tedy opět v chmurném tónu: občasný pohled za barvotiskové obrozenské kulisy je zajímavý, ale neveselý.

Jiří RAK