Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Sběratelství a sběratelé

Aktuální číslo

Henry KISSINGER: Roky v Bílém domě

Henry KISSINGER: Roky v Bílém domě

Ivan KULHÁNEK

"Selektivním vybíráním dokumentů může člověk doložit téměř cokoli", píše v úvodu prvního dílu pamětí Henry Kissinger. Jejich název Roky v Bílém domě jednoznačně vymezuje čas od volebního vítězství Richarda Nixona v listopadu 1968, kdy Nixon vyzval pětačtyřicetiletého profesora z Harvardu, aby zastával důležitou funkci poradce pro otázky národní bezpečnosti.

První vydání vyšlo v angličtině roku 1979. Následovaly další dvě části, které ovšem náš čtenář obdržel o čtvrt století později v opačném sledu: Roky obnovy v roce 2002, Bouřlivé roky o dva roky později. Jako třetí v pořadí vyšel nyní vlastně první díl. Kissingerovým memoárům to ale nijak neubírá na přitažlivosti a nakladatelství BB art se tak náročného úkolu zhostilo perfektní editorskou prací. Vždyť všechny tři části mají dohromady 3600 stran většího knižního formátu.

"Pokud účastník událostí napíše své paměti s nadhledem, může pomoci budoucím historikům posoudit, jak se věci skutečně udály," uvádí znalecky autor a poznamenává, že účastníkovi událostí se mnohdy slévají snahy vysvětlovat a hájit se. I přes občas probleskující sebeironii — "nevynikám skromností" — a přiznání omylu se však Kissinger těmto úskalím nevyhnul.

Pro odkrývání svých vzpomínek nezvolil časovou rovinu, ale jednotlivé úseky své činnosti mapuje geografickou metodou. Neubrání se tak v jednotlivých kapitolách několikanásobnému opakování některých skutečností. Má to samozřejmě i výhodu pro čtenáře, který si hledá jen svůj zájmový okruh, i když s některými epizodami se mohl již seznámit v roce 1996 v Umění diplomacie. Leckdy je jeho líčení pouhým opisem časového sledu z diáře, ale ani to nepostrádá na zajímavosti a má svou informační hodnotu.

Co se odehrávalo v mezinárodních vztazích Kissingerovy éry? Autor konstatuje, že konsensus, na kterém stála poválečná americká politika, se vytratil. Vnitropolitická soudržnost byla podlomena válkami v Koreji a Vietnamu, které "nekorespondovaly s žádným naším strategickým a politickým očekáváním". A evropští státníci se obávali nějaké "super Jalty", v jejímž rámci budou američtí a sovětští vůdci řešit globální problémy přes hlavy evropských vlád. Více než osmiletá důvěrná jednání se sovětským velvyslancem ve Washingtonu Anatolijem Dobryninem přivedla autora k řečnické otázce: "Vládl mír kvůli riziku války, nebo především proto, že protivník neměl nikdy v úmyslu zaútočit?"

Prezident Nixon si ponechal formování zahraniční politiky jako výsadu Bílého domu, protože schopnostem úředníků ministerstva zahraničí příliš nedůvěřoval. V Kissingerovi našel výsostného odborníka se stejným pohledem na mezinárodní vztahy, ale především ambiciózního realizátora své politiky. Jeho nejznámějším mistrovským kouskem tajné diplomacie byla v červenci 1971 cesta do Pekingu, kde byl po více než dvaceti letech prvním americkým politikem. Tehdejší americko-čínské vztahy byly pod bodem mrazu a na sovětsko-čínské hranici docházelo k smrtícím přestřelkám, které hrozily přerůst v regulérní válku. Obava, že by Čína mohla podlehnout sovětské přesile, byla pro Západ noční můrou, protože by tím "Sověti mohli vrhnout veškerý svůj vojenský potenciál proti Západu". Sedmnáctihodinové jednání s premiérem Čou En-lajem, vzpomíná autor, byla partie, kterou jsme hráli pod názvem rovnováha sil a která byla dána nutností učinit přítrž geopolitickým ambicím Moskvy.

To vedlo Nixona k triangulární politice a dvojí premiéře: jako prvý americký prezident navštívil v únoru 1972 Čínu a o tři měsíce později i Moskvu. I tomu předcházela tajná Kissingerova mise a jednání s Brežněvem, který mu dokonce nabídl mezi čtyřma očima "ujednání" nepoužít proti sobě navzájem jaderné zbraně a nazval to "mírovou bombou".

Jako stín však ležela nad oběma Nixonovými návštěvami válka ve Vietnamu, kterou "veřejnost stále méně podporovala, kterou jsme nemohli vyhrát a kterou jsme také zřejmě nebyli schopni ukončit". Na jednáních v Paříži se Kissingerovi podařilo dosáhnout s Vietnamci koncem roku 1972 vratkého příměří. Oba hlavní vyjednávači obdrželi Nobelovu cenu míru, kterou si ale převzal pouze Kissinger, Le Duc Tho ji odmítl. Válka ve Vietnamu pokračovala.

Několikrát, ale vždy okrajově, prokmitne v Kissingerových pamětech i Československo 1968. O srpnové invazi soudí, že Johnsonovu administrativu tento problém zajímal pramálo, protože zrovna 21. srpna se předpokládalo zveřejnění prohlášení o summitu Johnson—Kosygin, který měl být od 30. září v Leningradě. Oznámení se sice nekonalo, ale "ve Spojených státech i v Evropě převládl všeobecný impuls obnovit aktivní úsilí o politiku détente a nedovolit, aby ji invaze do Československa přerušila".

V kapitole, kterou autor nazval "Názory státnického učně", s podtitulem "Pohled historika" opakuje známou skutečnost, že historie nikomu nenabízí žádné vyzkoušené recepty, tím méně politikům. Ale přece jen: pokud dějiny něco učí, tak "skutečnost, že bez rovnováhy nemůže být žádný mír a že bez umírněnosti není nikdy žádná spravedlnost". Jeho paměti jsou svědectvím, že o rovnováhu ve světě i mír usiloval.

BB art, Praha 2006, 1406 s., 990 Kč

Kontakt

Dějiny a současnost

Náprstkova 272/10
110 00 Praha 1

Kontakty

E-mail
das@nln.cz

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz