Psát recenzi na knihu, o které si recenzent myslí, že by si ji měl přečíst každý historik zabývající se moderními dějinami, je těžký úkol. S pocitem, že co stránka (z těch šesti set), to důvod k zamyšlení, se jen těžko vybírá to nejnutnější. Pulitzerova cena za rok 2004 je ve správných rukách. Dílem oprávněná, dílem předsudečná nedůvěra k západním odborníkům pokoušejícím se popsat podstatu dění za železnou oponou mohla stěží utržit větší ránu než touto prací o historii Gulagu. Od prvních vět, v kterých se autorka dotýká děr v paměti společnosti, která – slovy londýnského starosty Kena Livingstona – vidí v nacismu „zlo“ a sovětských zločinech „deformaci“, poodkrývá se před čtenářem znovu jedna z temných hrůz dvacátého století. Smrt milionů lidí a mnohonásobně více poničených životů je pro mnohé stále jen „skvrnou“ vyplývající z nepříznivých podmínek pro budování socialismu v zaostalém Rusku a v konečném důsledku i specifi ckou formou industrializace, jež vlastně jinak nemohla přijít. Symboly sovětské éry nenesou pečeť smrti, tak příznačnou pro vnímání nacismu, ale jsou leda „k smíchu“. A handrkování o přesném počtu obětí a smyslu jejich utrpení spíše zabraňuje pocítit naplno sílu vždy jedinečných tragédií. Anne Appelbaumová si byla bezpochyby vědoma pastí, které číhají na historika tohoto příběhu velkého utrpení, vzhledem k ofi ciálnímu ruskému přístupu k minulosti stále tak zahaleného. Po pokusech jiných o vytěžení dostupných archivních materiálů a „solidní“ popis tématu touto cestou či naopak spolehnutí se na memoáry a oral history se odvážila pokročit ještě dále. Přijímá všechny prameny (včetně vizuálních – dokonce si i na místa bývalých táborů zajela) jako nositele určité informace, nebojí se však hledat cestu k jejich zpochybnění, přidat slova „možná“ či „údajně“. Neprezentuje se před čtenářem jako vševědoucí orákulum, ale je průvodcem na cestě poznávání, o jehož limitech je ochotna otevřeně mluvit. Střídá chronologický a tematický přístup, takže Gulag se před čtenářem jednou otevírá jako ofi ciální sovětská instituce, postavená na dravčím vykořisťování, jindy zase z perspektivy jedince vrženého do tohoto světa vlčích zákonů. Po popisu zrodu táborů (s odkazem na staré i moderní - nejen ruské - iniciativy v tomto směru), příběhu prvních velkých otrockých staveb dochází v úvodní kapitole až k „Velkému teroru“ konce třicátých let a dobudování systému Gulagu do stabilní podoby. Druhá kapitola pak sestupuje do sféry „každodennosti“, která se netýká, jak je běžné, jen příběhu obětí, ale stejně tak i dozorců či témat jako umírání, trestání a odměňování apod. I přes střízlivý styl psaní je emotivní síla některých pasáží až k nesnesení, zvláště v osudech žen a jejich dětí, lhostejně dotýraných až k opuštěné smrti. Konstatování jedné z těch, která přivedla v lágru na svět dobrovolně dítě (jež v necelých dvou letech zemřelo) – Tím, že jsem dala život svému jedinému dítěti, jsem se dopustila nejhoršího zločinu – není v kontextu toho, co Applebaumová shromáždila, přepjatou hysterií. Třetí velká kapitola, věnovaná lágrům od války přes Stalinovu smrt až po úplný (?) rozklad táborového systému v Gorbačovově éře, má také svá velká témata. Upozornit je třeba na roli cizinců a Nerusů v táborech (zvláště Poláků a Ukrajinců), kteří zřetelně vykazovali větší vůli k odporu, a zvláště na kapitolu o tragických vzpourách po Stalinově smrti, jež zasadily Gulagu jako „ekonomické instituci“ konečný úder. Stejně tak je významné zdůraznění kontinuity zneužívání vězeňského systému po celé dějiny Sovětského svazu, kdy i v „tání“ přelomu padesátých a šedesátých let musíme počítat s tisícovkami politických vězňů žijících (a umírajících) v podmínkách jen o málo lepších než v Stalinově éře. V dvou menších závěrečných kapitolách se Applebaumová nejprve vrací k otázce paměti a poznaní, které sice nemají schopnost, jak skepticky poznamenává, zabránit opakování, dávají však smysl naší minulosti. A to nejen té „východní“, ale i minulosti demokratického světa, který nesmí zapomenout na „proč“, jež jej vedlo v dlouhém zápase s komunistickým nárokem na světovládu. Poslední dodatek „kolik“, narážející na spory o vyčíslení obětí, podává spíše jako pokus o přehled možných čísel s výhradou k jejich neúplnosti a těžké interpretovatelnosti. Jak říká v narážce na nesčetné vedlejší oběti násilí v podobě rozbitých rodin, odsouzených k pomalé zapomenuté smrti, i kdybychom nějaké kulaté číslo měli, mohlo by skutečně vypovědět celý příběh o jiném utrpení? Nad její knížkou se rodí i otázky překračující samotné téma. Připomenu zvláště (vedle pochopitelného otazníku nad „slepotou“ vůči komunistickému zločinu) otázku převzetí sovětského táborového a vězeňského systému východoevropskými satelity, případně dalšími komunistickými státy. Nakolik šlo o převzetí a nakolik jednotlivé země „obohatily“ sovětský vzor vlastními prvky? Proč, jak naznačuje, se z praxe vyšetřovatelů sovětské tajné policie postupně vytrácí na začátku čtyřicátých let přímočaré fyzické násilí, zatímco v satelitech je běžně užíváno prakticky až do Stalinovy smrti? Můžeme to interpretovat i tak, že bití a mučení má mnoho domácích kořenů? Applebaumová je ovšem víceméně přesvědčena o převzetí; nepřesnosti, jichž se v pasážích o východoevropských táborech dopouští, však ukazují, že jako badatelské téma jsou tyto lágry navýsost aktuální. A mimoděk tak také sama autorka potvrzuje trpkou skutečnost, že po její knize víme snad více o sovětském Gulagu než o československých táborech a věznicích. Těžko si totiž lze vybavit českou práci (s výjimkou úctyhodné „předrevoluční“ Zprávy o organizovaném násilí Viléma Hejla), která by tak odpovědně pracovala se všemi možnostmi výzkumu a zároveň obsáhla téma pro celou dobu trvání komunistického režimu. Je na čase vzít to na vědomí.
Přeložila Petruška Šustrová Nakl. Beta–Dobrovský–Ševčík, Praha–Plzeň 2004, 604 s., 449 Kč