Dějiny a věci

Smíchovský tank
Jsem zvláštní pomník, a já to vím

Bylo by pošetilé hledat všeobecně přijatelný výklad příběhu smíchovského tanku. Měnil se nejen význam tanku jako symbolu, ale i jeho váha v kontextu dějin vojenství. Z naplnění utopického snu o mechanickém obrněném koni se přes standardní zbraň masových válek 20. století nakonec stal obtížný kus šrotu, jehož se dnešní armády zbavují.

Tank stojící po několik desetiletí na dnešním náměstí Kinských na pražském Smíchově mohl pro ty nejstarší z pamětníků představovat symbol konce války a osvobození. Řada Čechů v zahraničním odboji u tankistů sloužila, na východní i na západní frontě. I to by vysvětlovalo, proč se účastníci slavnostního odhalení tanku-pomníku, konaného již 29. července 1945, mohli cítit osloveni vystoupením pražského primátora Václava Vacka. Až dosud se vlastně nedělo nic pozoruhodného. Vždyť takových slavností se v ovzduší mírové euforie odehrával bezpočet a rovněž v jiných městech Evropy se začaly objevovat obdobně koncipované pomníky. Již ve chvílích, kdy na tehdejším náměstí Sovětských tankistů pronášel primátor Vacek projev k odhalení nového — v Praze vskutku netradičního — pomníku, se začínala rodit legenda.

Na podstavci totiž nestál "skutečný" střední tank T-34, který osvobozoval Prahu a byl přitom zničen, nýbrž moderní těžký tank typu IS-2, symbol sovětského vítězství a moci. Přece nebudeme Čechům dávat takové harampádí, řekl prý velitel 4. gardové armády generál Leljušenko o ohořelém vraku pravého tanku.

Další významový posun červencové slavnosti spočíval ve volbě místa. V oblasti Smíchova, respektive celé Prahy-západ, totiž při květnových bojích neoperovala sovětská armáda, nýbrž Ruská osvobozenecká armáda generála A. A. Vlasova. Umístění tanku právě na Smíchov sledovalo zřejmý cíl — překrýt vzpomínky na vlasovce a přispět k představě o Sovětech jako jediných osvoboditelích.

Po 21. srpnu roku 1968 začali obyvatelé Prahy vnímat netradiční pomník ve zcela jiném světle. Sovětský tank byl nyní symbolem okupace. Sověti v tancích přijeli — řečeno s Karlem Krylem — ne tak jako včera, dnes už bez šeříků. Nejspíš i proto v dalších letech normalizační režim přičinlivě pěstoval kult tanku-osvoboditele. V učebnici pro třetí ročník základních škol z roku 1978 se dokonce objevila krátká povídka, v níž tank promlouvá v první osobě: Zůstal jsem se svým velitelem a s našimi padlými navždy ve vaší zlaté Praze. Postavili jste mě na vysoký žulový podstavec. Jsem zvláštní pomník, a já to vím. Lidé mě mají rádi... Příběh tanku připomněl i režisér Otakar Vávra ve filmu Osvobození Prahy (1976). O krotkou korekci legendy se pokusilo v roce 1983 Svobodné slovo přibližně v tomto smyslu: Sověti jsou stále jediní osvoboditelé, tank však není původní.

Po listopadu 1989 se přirozeně dostavila u české veřejnosti obnovená vlna zájmu o minulost, provázená i otázkami po významu symbolů — včetně takových, jakým byl smíchovský tank. V tisku se objevily úvahy u jeho možném odstranění; historik Pavel Bělina už v únoru 1991 napsal, že neexistují "morální ani historické" důvody pro to, aby tank nadále setrvával na svém místě. V noci z 27. na 28. dubna 1991 natřel student sochařství David Černý se svými přáteli smíchovský tank narůžovo. Těžko dnes rozlišíme, nakolik šlo o reakci na tyto diskuse a nakolik o umělcovu potřebu provokovat, k níž se sám veřejně hlásil. Černého akce vyvolala vzrušené debaty v tisku, odmítavou reakci oficiálních míst a diplomatickou zápletku, z níž se snažila získat politický kapitál sovětská diplomacie. K ještě výraznější politizaci celé situace přispěla skupina poslanců tehdejšího Federálního shromáždění. Poté, co byl tank — s ohledem na květnové oslavy výročí osvobození — urychleně přelakován zpátky nazeleno, poslanci tanku opět vrátili jeho růžový kabátek. Někteří lidé přítomní na náměstí v téže době spontánně rozebrali obrubník lemující záhon ve tvaru pěticípé hvězdy. Z částí obrubníku opodál vytvořili improvizovaný pomníček generála Vlasova. Jako kdyby měla nová legenda překrýt předchozí... Čin poslanců, kteří tank znovu natřeli narůžovo, veřejně odsoudil i prezident Václav Havel. 13. června 1991 byl ze svého místa snesen a přemístěn do Vojenského technického muzea v Lešanech.

Marie Koldinská, Ivan Šedivý

(Za cenná doporučení ohledně literatury děkujeme Tomáši Jaklovi z Vojenského historického ústavu.)

"Myslím si, že jsou blbí, protože je to národní památka. A národní památky mají bejt zelený a nemají se natírat."
Adam Hájek (10 let, žák 4. A) v anketě týdeníku Květy o "růžovém" tanku, 30. května 1991.