editorial
Arabové na rozcestí
S Araby na rozcestí stojíme všichni, v dnešním světě nejsou žádné hranice, které by oddálily náš a jejich svět. Po 11. září 2001 nastala doba obav a podezřívání. Cestující si dnes na českých nádražích zkoumavě měří mladíky snědé pleti a necvičené oči se snaží určit jejich původ. Španělští turisté? Chodci v pražské Jindřišské ulici obloukem obcházejí prodavače drog, kteří svou profesi nijak neskrývají, jako by pro mladého Araba nebylo na světě nic přirozenějšího než stát v nevábném průjezdu Nového Města pražského a spiklenecky pomrkávat na kolemjdoucí. Překvapeného chodce může utěšit myšlenka, že to jsou agenti českých tajných služeb, kteří tam drží svéráznou stráž nad životem hlavního města. Ale jako ve starém vtipu — pocit bezpečí postupně nahrazuje pocit bezpečnosti.
Není kam se schovat. Jan Neruda se v roce 1870 zaradoval, když si na lodi cestou do Palestiny mohl na vlastní oči prohlédnout mladou arabskou dívku. Moc se mu sice nelíbila — aspoň to tvrdil svým čtenářům — poněvadž holka byla na tehdejší pražský vkus moc kostnatá. Ale ocenil to setkání jako pozoruhodný cestovatelský zážitek — po pražských Příkopech mladé Arabky neběhají! Dnes běhají, Jene Nerudo, každý den. A těžko přitom říci, zda to jsou Arabky arabské, francouzské, italské, německé, americké, nebo české. Kde dneska začíná cizina? Evropané pociťují nostalgii po přehledném světě a s obavami sledují statistiky, podle nichž nezadržitelně roste procento přistěhovalců. Ještě větší neklid způsobuje otevření hranic a propojování světů v arabských zemích, pro něž je každodenní srovnávání s Evropou a Spojenými státy bolestné: odhaluje domácí bídu, zaostalost a bezmoc, z níž se lehce rodí nebezpčaná směs závisti a nenávisti.
Nám ve střední a východní Evropě by frustrující zkušenost obyvatel periferie bohatého světa mohla být povědomá. Stejně jako snaha vysvětlovat nepřehlédnutelné rozdíly v náš prospěch, hledat a nacházet vlastní výjimečné vlastnosti, které mají zaostalost vynahrazovat (kulturnost), objevovat v ní zvláštní dar, který obyvatelům ekonomicky úspěšnějších zemích chybí k plnohodnotnému životu (zkušenost komunismu), a věštit bohatému, mocnému, a tudíž zkaženému světu brzký úpadek, po němž na výsluní nastoupíme my. Kdo sledoval české internetové diskuse po 11. září 2001, v nichž se tolik českých přispěvatelů anonymně svěřovalo s názorem, že si Spojené státy teroristický útok už dávno zasloužily, může si s filosofem Miroslavem Petříčkem položit otázku, jak jsme na tom s Araby v nás.
Svatá válka, pro niž atentátníci obětovali své životy a zabili několik tisíc lidí, se nekoná, alespoň ne válka v konvenčním smyslu slova. Možná za to vděčíme nepřehlednému a promíchanému světu, v němž už nejsou žádné hranice, kolem kterých by stálo za to kopat zákopy. Někde kolem nás ale probíhají neviditelné souboje tajných služeb a teroristických organizací, o nichž víme jen to, co nám zúčastnění příležitostně prozradí.
Dobře viditelné a neméně důležité boje se odehrávají ve veřejném mínění, tady i tam. Spoluvytváříme události tím, co říkáme a píšeme, co si myslíme. Také jednotlivé historie — "živé minulosti" — ztratily hranice. Arabové na každém kroku narážejí na naši historii a my na jejich, ať už o ní něco víme, nebo ne.
Tomáš ZAHRADNÍČEK
